Josef Štefan Kubín: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
editace infoboxu
Řádek 39: Řádek 39:


== Dílo ==
== Dílo ==
* * ''Jivínské rapsodie'' – pětisvazkový soubor
* ''Jivínské rapsodie'' – pětisvazkový soubor
* Zlatodol pohádek – 4 díly
* ''Zlatodol pohádek'' – 4 díly
* ''Přijďte pobejt'' – výběr z povídek


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 2. 10. 2015, 11:03

Josef Štefan Kubín
Josef Štefan Kubín
Josef Štefan Kubín
Narození7. října 1864
Jičín
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí25. listopadu 1965 (ve věku 101 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Povoláníspisovatel, sběratel, učitel, etnograf a překladatel
Oceněnínárodní umělec (1964)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Štefan Kubín (7. října 1864 Jičín25. listopadu 1965 Praha) byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicistaspisovatel. Narodil se v rodině jičínského kováře. Jeho otec sadařil, obchodoval s ovocem a byl zároveň jakýmsi všeumělem. Maminka pocházela z Bělohradu. Své druhé křestní jméno Štefan používal až od roku 1918 na počest Slováků v novém státě.

Život

Po absolvování jičínského gymnázia začal studovat v Praze medicínu, ale přešel na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890, a začal vyučovat jako středoškolský profesor. Prošel nejrůznější místa přes Prahu, Kutnou Horu, Mladou Boleslav, České Budějovice, Jičín, nakonec se vrátil zpět do Prahy. Putoval nejen profesně, rád i cestoval. Kromě Afriky, kterou navštívil v roce 1883, zavítal do mnoha evropských, převážně jižních zemí. Literárně činný byl Josef Štefan Kubín už za svých studentských let a jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi vyšel ve Vrchlického Sborníku poezie světové. S vlastní spisovatelskou činností však začal až po své šedesátce, když v roce 1925 odešel do penze. Za připomenutí jistě stojí i fakt, že jeho podpis je připojen i pod známým Manifestem českých spisovatelů z roku 1917. Jeho odborná i literární práce byla oceněna francouzským ministerstvem školství za jazykové publikace o francouzštině, slovníky, učebnice, konverzační příručky a výbory spisovatelů. V roce 1934 se stal za vědecké zásluhy členem Královské české společnosti nauk, v roce 1946 členem České akademie věd a umění, v roce 1958 čestným členem Národopisné společnosti a v roce 1962 prvním čestným členem mezinárodní společnosti International Society for Folk Narrative Research. Na sklonku jeho dlouhého života mu byly právem uděleny tituly zasloužilý a posléze národní umělec (1964).

Charakteristika díla

Milan Jungman o něm napsal:
„Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý, vymyká se skutečnosti‚ ale je ‚plný kouzla‘. Je uměleckou skutečností, která tu naši, přečasto příliš šedivou, uspěchanou a způsobnou, zaplavuje smíchem, fantazií, rozverností a mízami jara.“
„Je možné být sběratelem lidových písní, zvyků či výrobků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj. Mezi kulturou sběratele a kulturou sbíranou, lidovou, zeje propast. J. Š. Kubín však s lidovou kulturou zcela splynul a beze zbytku ji v sobě asimiloval…“

Po léta naslouchal lidovým baječům a zapisoval věrně jejich poudačky, po léta je zpovídal. Ve vysokém věku 77 let debutoval knihou povídek. Nenapodoboval však staré vypravěče, neobměňoval to, co kdysi zapsal; netvořil ohlasy, neuhlazoval drsné humorky do literárně spořádané humoresky. Zpovídal sám sebe. Pan profesor, na slovo vzatý odborník – folklorista, se stal sám baječem, proměnil se v jednoho z těch, které jako folklorista objevil.

Splynul s lidovým světem, jaký zastihl na přelomu 19.20. století ve svém rodném kraji, v Podkrkonoší. Splynul s ním tak naprosto organicky, že se ve svém literárním díle jako vypravěč nestylizuje, ale dává jen přirozený výraz svému lidovému cítění a myšlení. Nedokáže psát články nebo dopisy jiným jazykem a stylem, než jakým píše své rapsodie či poudačky, nedokáže jinak hovořit a jednat. Jeho život a dílo jsou spjaty jednotou stylu.

To mu umožnilo najít nový, moderní vztah k lidové slovesnosti. Rozbil romantizující rousseauovské pojetí folklóru, které u nás převládalo od dob Boženy NěmcovéK. J. Erbena. Nechtěl jen udržovat staletou tradici a nechtěl ani hledat vzor jazykové čistoty a mravního ideálu. Nevybíral a necenzuroval, nezušlechťoval a neretušoval. Nedělal z lidu ani mýtus, ani ideál. Přijímal ho v každém projevu, protože za každým tímto projevem cítil život, život, který nevoní, ale čpí potem. Nešel za krásou, ale za pravdou.

Hned od počátku s tím měl nepříjemnosti. Vytýkali mu, že jeho zápisy lidových vyprávění urážejí mravní cítění, že jsou vulgární a „sprosté“. Přejemnělá duše vzdělanecká chtěla nahradit hrubozrnné výrazy ušlechtilými a zavrhnout drsný humor příliš „nemravných“ scén.

Kubínovy povídky jsou neseny protiasketickým duchem rabelaisovským, neštítí se žádného projevu života a berou ho se vším všudy, překypují radostí nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit, přejímat život a předávat ho, vnímat jeho drsnou krásu všemi smysly. Neznají církevnicky kárající představu hříchu. Vědí jen o pozemské spravedlnosti. Proto Kubína tak miloval umělec stejného ducha a životní víry, Vladislav Vančura.

Ale Kubínovo dílo obsahuje i tvorbu nejsoučasnější. Je až s podivem, jak jeho lidovost je spřízněna s lidovostí zcela dnešního baječe – „pábitele“ Bohumila Hrabala. Kubínovy i Hrabalovy „naturalismy“ pobuřovaly pravověrné lidoznalce.

Řeč Kubínových poudaček patří už ovšem historii. Přesto je jeho dílo naprosto moderní. Je totiž mladé svým duchem. Duchem, který vyrostl z práce, ze snění, z radostí i z hoře, z toho, co přetrvává a žije v lidech a co v nich bude žít, dokud budou lidmi. Prostý lid byl pro Kubína skutečnost, tedy život neupravený a neuhlazený, nikoli vyblejskaný ideál.

Některá jeho díla byla vydána i v Německu.

Dílo

  • Jivínské rapsodie – pětisvazkový soubor
  • Zlatodol pohádek – 4 díly
  • Přijďte pobejt – výběr z povídek

Odkazy

Literatura

  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 74, 77–9, 81, 83, 103, 117, 181

Externí odkazy