Týden

Týden je jednotka času delší než den a kratší než měsíc. Podle juliánského a tím i gregoriánského kalendáře má sedm dní, původně počítaných v pořadí neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota. V občanském kalendáři se však v řadě zemí světa vžilo počítání dnů v týdnu od pondělí jakožto od prvního pracovního dne.

Týdny se počítají průběžné stále dál bez ohledu na roky, nejsou s roky sladěné. Důsledkem toho je, že měsíce a roky nemají stále stejný počet týdnů a také začátek počítání týdnů v roce je trochu komplikovanější.

V současné době se sjednotilo číslování týdnů tak, že první týden roku je ten, který obsahuje první čtvrtek v roce. To znamená, že část týdne (až 3 dny) přesahuje zpravidla do jiného roku, než podle kterého má číslo - buď konec posledního týdne starého roku je v novém, příštím roce nebo začátek prvního týdne je ve starém, předchozím, loňském. V průměru každý sedmý zlom roků je ovšem společný se zlomem týdnů: pondělí je 1. ledna.

Fakta

• 1 týden = 7 dní
• 1 týden = 168 hodin = 10080 minut = 604800 sekund (s výjimkou přechodu na letní čas a zpět)
• 1 rok = 52 týdnů + 1 den (2 dny, je-li rok přestupný)
• 1 týden = 23% průměrného měsíce

V gregoriánském kalendáři má rok přesně 365,2425 dnů, a tím pádem přesně 52,1775 týdnů (na rozdíl od juliánského roku s 365,25 dny, který neobsahuje množství týdnů představované konečnou desetinnou hodnotou). Do 400 gregoriánských let se tak vejde 20871 týdnů, z čehož vyplývá že např. 10. dubna 1605 byla neděle podobně jako 10. dubna 2005.

Týden není přímou součástí kalendáře a dny se počítají stále dál bez přerušení od dob starého judaismu, takže ve všech kulturách, které používají sedmidenní týden, je vždy stejný den v týdnu. Tak např. při gregoriánské reformě kalendáře byl čtvrtek 4. října 1582 následován pátkem 15. října 1582.

Systém nedělních písmen byl používán ke stanovení dne týdne v gregoriánském nebo juliánském kalendáři.

Historie

Týden o 7 dnech začal být užíván v Babylóně již 600 př. n. l., ve 4. století byl přijat římskou říší.

Týden jako indikátor tržního dne

I když v nynější moderní společnosti je běžný sedmidenní týden, antropologové si všimli, že v mnoha prehistorických společnostech lze nalézt týdny různé délky (většinou od tří do deseti dnů). Zpozorovali také, že název pro týden je v mnoha případech shodný s pojmenováním „tržního dne“, takže koncept týdne zřejmě vychází ze zemědělských nebo předzemědělských společností, ve kterých lidé měli tržiště či tržní dny.

V oblastech s rozptýleným osídlením, kde obchodní styk nebyl veden každý den, byla důležitá dohoda mezi zemědělci a spotřebiteli ohledně dne, kdy se budou vzájemně setkávat, zvláště pokud cesta na trh trvala několik hodin nebo dní. Týden (míněno fixovaný počet dnů) byl mnohem jednodušší a přesnější způsob, jak tyto dny určovat ve srovnání se systémem založeným na lunárním kalendáři nebo na rotaci nebeské sféry. Lidé tak raději používali týden založený na prostém počítání dní, než na vzájemném pohybu Měsíce a hvězd, týden tak nebyl „nebeský“, což ale bylo změněno, když bylo sedmi dnům v týdnu přiřazeno Slunce, Měsíc a tehdy pět známých planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn), každá pro zvláštní den týdne.

Původ sedmidenního týdne

Týdenní heptagram použitý pro planety dnů týdne.

Sedmidenní týden mohl být ustanoven na Západě a Východě různými cestami:

Hindský, babylonský a židovský sedmidenní týden

Teorie o tom, že pevný sedmidenní týden se objevil díky rovnoměrnému rozdělení lunárního měsíce do jednotlivých čtvrtí, jsou sice dobře možné, ale neexistuje pro to přímý důkaz.

• Starověcí Babyloňané dodržovali sedmidenní týden, vycházející z astronomického pozorování a představ. Dny a božstva byly založeny na sedmi světelných tělesech neboli „světlech“ viditelných pouhým okem (Slunce, Měsíc a pět viditelných planet). Zoroastrismus používal kombinovaně 7 a 8 denní týdny (dělil tak 30 dní měsíce na 4 „týdny“). Vzhledem k časové posloupnosti je pravděpodobné, že hindský i hebrejsko-křesťansko-muslimský týden rovněž navazují na právě tento babylonský, ačkoliv zdůvodnění mohou mít vlastní.
• Hebrejský (a později křesťanský a muslimský) sedmidenní týden odpovídá biblickému příběhu o stvoření, ve kterém Bůh vytvořil svět během šesti dnů a poté sedmý den odpočíval. Ovšem babylonské zajetí přišlo v době, kdy zemřel Jóšijáš, který teprve prosadil s reformami monoteismus. Teorie vzniku Tóry a Bible z jednoho zdroje není vědecky přijímána a považuje se spíše, že jde o kompilaci textů, které vznikly i později, takže se sedm dnů mohlo dostat do textu babylónským vlivem. Vliv je vidět i například pro název šabat, významný den týdne, který je odvozen od babylónské oslavy úplňku Měsíce (Shabbât).
• Hindská civilizace má sedmidenní pracovní týden, zmíněný v Rámájaně, posvátného eposu napsaného sanskrtem okolo roku 400 př. n. l., kde Bhanu-vaar znamená neděli, Soma-vaar pak měsíční den atd.

Asijský sedmidenní týden

Ve starověké Asii se používal týden o 5 či 10 dnech. Používání čínského sedmidenního týdne (a také u korejského, japonského, tibetského a vietnamského) lze zaznamenat od středověku, kdy se babylonský pojem sedmi „světel“ rozšířil do Číny. Dny byly přiděleny každému ze sedmi světel, ale týden neovlivňoval společenský život nebo úřední kalendář. Byl většinou používán pro astrologické účely a citovaný v několika buddhistických textech do té doby, než ho Jezuité v 16. století znovu zavedli. Tak Japonci 19. století, když převzali sedmidenní západní týden, zároveň však převzali vlastní astrologický týden se jmény pro dny týdne, která odpovídají anglickým názvům (ve skutečnosti by byla lepší záchrana babylonských názvů, protože anglická jména vycházejí z názvu bohů germánské mytologie). Naopak, japonské názvy odkazují na čínský Měsíc, Slunce a pět planet. Jediný rozdíl je tedy ten, že planety japonského týdne mají čínská jména založená na pěti elementech než na pohanském božstvu.

Pozdější vývoj sedmidenního týdne

Starověcí Egypťané používali týden o 10 dnech (dekan) a dělili tak měsíc s třiceti dny na 3 týdny. Starověcí Řekové ale přejali týden od Babyloňanů (Eudoxos z Knidu). Různé skupiny obyvatel Římského impéria postupně přebíraly týden, zvláště ty, které trávily hodně času ve východní části říše, kde se sedmidenní týden používal. V občanském životě byla v Římě (už od Etrusků) totiž obvyklá osmidenní období, která vznikla z každodenní praxe. Každý osmý den přicházeli totiž rolníci z okolí Říma do města na trh a vyřídit si své záležitosti. Tento osmý den se nazýval nundinae a dny celého osmidenního týdne se označovaly písmeny A až H. V tomto má svůj původ i oktáv.

Roku 321 n. l. římský císař Konstantin reguloval používání týdne kvůli problému používání různých dnů pro náboženské slavnosti a zavedl neděli jako den náboženského svátku a odpočinku pro všechny skupiny, nejen pro křesťany a jiné skupiny, které již neděli slavily.

Současně převzali sedmidenní týden i křesťané. Jak se společenství raných křesťanů rozvíjelo, začalo se odlišovat od původní židovské společnosti např. i v tom, že zatímco u Židů připadl hlavní svátek na sobotu, u křesťanů na neděli.

Židé ve 4. století si uchovali jako tradiční svátek sobotu a pokračovali v jejím uctívání dále. Později po vzestupu islámu, se stal svátečním dnem pro toto náboženství pátek.

Sedmidenní týden se brzy stal zvykem pro křesťany, židy i muslimy. Následující evropská kolonizace a z toho vyplývající rozvoj globálního obchodu zavedl sedmidenní týden jako univerzální časový úsek i v kulturách, kde se do té doby nepraktikoval. Dvoudenní víkendové volno utvrdilo pondělní začátek týdne. Část normy ISO 8601, týkající se datování týdne, definuje také pondělí jako první den týdne.

V tomto mezinárodním standardu je „prvním týdnem roku“ takový týden, který zahrnuje první čtvrtek roku. Takto je zajištěno, že první týden v roce nezačíná tzv. dlouhým víkendem (od pátku do neděle), což je v mnoha zemích způsobeno tím, že Nový rok je v nich svátkem.

Týdny a kalendářní rok

Ačkoli bez přímého astronomického základu (sedm dní je něco méně než čtvrtina lunárního měsíce), je týden široce užívanou jednotkou času, zvláště v sociálním a komerčním kontextu. Týdny mohou být považovány za formu nezávislého souvislého kalendáře, který běží paralelně s různými dalšími kalendáři.

Přesto některé originální kalendáře byly navrženy tak, aby týdny a roky byly synchronizovány přidáváním skokových, přestupných týdnů nebo dní do kalendáře. Výhodou takovýchto kalendářů je to, že dané datum připadá každým rokem na stejný den v týdnu.

• Například navrhovaný světový kalendář má 52 týdnů a každoročně jeden nebo dva dodatečné dny,
• zatímco francouzský revoluční kalendář z 18. století měl 36 týdnů (dekád) po 10 dnech a pět nebo šest zvláštních dnů.

Případně, namísto přidávání dalších dnů mimo týden, je možné přidat celý týden do kalendáře, jehož roky mají kolísavou délku. Tak např.

• bývalý islandský kalendář měl roky o 52 nebo 53 týdnech.
• Nejranější severský kalendář, ze začátku vikinských dob, měl pětidenní týdny, nazývané fimmty, uspořádaný do 12 měsíců po šesti fimmtech, s pěti obřadními dny nepříslušející žádnému měsíci.
• Hermetický lunární týdenní kalendář používá týden v délce čtvrtiny lunace a má 6, 7, 8 nebo 9 dnů (průměrně 7.382647 dnů).

Pojmenování dní

Související informace naleznete také v článku Dny v týdnu.

Pojmenování jednotlivých dnů v týdnu je ve většině evropských jazyků odvozeno z mytologie daných národů. Čeština, stejně jako jiné slovanské jazyky, vytváří jména dní převážně z řadových číslovek nebo vymezením pozice jednotlivých dní vzhledem k jiným dnům.

V češtině jsou názvy dnů v týdnu následující:

• pondělí
• úterý
• středa
• čtvrtek
• pátek
• sobota
• neděle

Sobota a neděle se obvykle nazývají dohromady jako víkend a většině západních kulturách se řadí mezi dny odpočinku. Dalších pět dnů je pak známo jako pracovní dny, termín který se před osvobozením soboty od práce týkal všech dní kromě neděle. Pátek a sobota jsou dny odpočinku v některých muslimských zemích a Izraeli. Biblický sabat trvá od pátečního západu Slunce do sobotního slunečního západu.

V některých zemích jako je Írán je víkendem pouze jediný den (pátek) a týden začíná sobotou. Jiné muslimské země mají víkend ve čtvrtek a pátek.

Dva víkendové dny začaly převládat ve 20. století a vedly u některých kalendářů k umístění neděle na konec týdne. Při pětidenním pracovním týdnu a zaměňování křesťanského uctívání neděle některými lidmi za den sabatu, mnozí lidé v posledních letech začali považovat pondělí za počáteční den týdne.

ISO a evropské normy předepisují pondělí jako první den týdne, ale ISO 8601 nebyla běžně přijata nebo implementována po celém světě, ačkoli obsahuje důležité mezinárodní standardy.

Číslo týdne

Týdny v gregoriánském kalendářním roce mohou být číslovány pro každý rok. Tento způsob číslování je obvykle používán (např. v obchodu) v některých evropských a asijských zemích, ale jinde je vzácný.

Norma ISO 8601 zahrnuje ISO datovací systém týdne, číselný systém pro týdny; každý týden je spojen s rokem ve kterém se vyskytuje jeho čtvrtek (tak, aby samotný dlouhý víkend pátek-sobota se nestal týdnem jednoho roku). Tak například 1. týden (tj. č. 1) roku 2004 (2004W01) začal v pondělí 29. prosince 2003 a končil nedělí 4. ledna 2004. Nejvyšší číslo týdne v roce může mít hodnotu 52 nebo 53.

Systém číslování týdnů v různých zemích se může odchylovat od mezinárodního ISO standardu. Je tu přinejmenším šest možností:

První den týdne	první týden roku obsahuje			Týdny přidělené dvakrát	Použito v
pondělí	1. leden	první neděle	1–7 dní roku	ano	V. Británie
středa	1. leden	první čtvrtek	1–7 dní roku	ano
sobota	1. leden	první pátek	1–7 dní roku	ano
neděle	1. leden	první sobota	1–7 dní roku	ano	USA
pondělí	4. leden	první čtvrtek	4–7 dní roku	ne	většina Evropy ISO 8601 (1988), Evropská norma EN 28601 (1992)
pondělí	7. leden	první pondělí	7 dní roku	ne

Jiné týdenní systémy

Systém sedmidenních týdnů se dnes používá u většiny velkých lidských kultur, které počítají s deseti číslicemi. V dřívějších kulturách ale byly pozorovány i týdny jiné délky. Týden je přitom chápán jako jeden z prvních pracovních lidských rytmů, který nebyl orientován podle přírody.

• Tak jsou ve starých kulturách pozorovány dílčí rytmy složené ze dvou dnů práce a jednoho dne odpočinku.

• V římské říši se do císařských dob nepoužíval žádný týden, ale kalendy, nony, idy a terminalie. Roku 321 n. l. byly vystřídány křesťanským týdnem s nedělí, jako oficiálním dnem odpočinku.

• Pětidenní a třináctidenní týden měli Aztékové. Normální aztécký kalendář se řídil slunečním rokem a nazýval se xihuitl (u Mayů haab). Obsahuje 18 měsíců po 20 dnech a 5 zvláštních dnů, které byly považovány za nešťastné. Každý měsíc měl 4 týdny po 5 dnech. Poslední den v týdnu byl dnem veřejného trhu(tianquiztli) a současně svátečním dnem a dnem odpočinku. Týdny tak obsahovaly dohromady za rok 288 pracovních dnů a 72 tianquiztli. V 5 nešťastných dnech se nesmělo pracovat. To dalo společně 365 dní. Díky tomu je ale sluneční rok přibližně o 6 hodin delší, čímž se posunuje kalendář vůči skutečnému slunečnímu roku. Někteří badatelé se domnívají, že Aztékové tento deficit vyrovnávali, ale o systému, jakým to bylo prováděno, existují pouze různé hypotézy.

Existuje ještě druhý, svatý kalendář o 260 dnech, nazývaný tonalpohualli, který byl používán ke věštění. Měl délku 260 dnů a byl rozdělen na 20 týdnů po 13 dnech. Každý den byl zasvěcen jednomu bohu nebo bohyni. Osud člověka závisel na tom, zda se dni jeho narození připisovaly dobré nebo špatné vlastnosti. Tak např. den „Sedm dešťů“ byl dnem výhodným, zatímco den „Dva králíci“ oproti tomu dnem špatným.

• Také u francouzského revolučního kalendáře se nachází desetidenní týden. Jeden měsíc tak obsahoval tři tyto týdny. Každý měsíc tak měl třicet dnů. Na konci roku bylo přidáno 5 zvláštních dnů. Po 13 letech Napoleon tento kalendář opět zrušil.
• Sovětský revoluční říjnový kalendář měl od roku 1929 do roku 1940 pětidenní týden s šestitýdenními měsíci.
• Na Bali je ještě dnes používáno současně několik různých hinduistických týdenních systému pro rituální účely (Pakuwon). Z kombinace těchto týdnů pak můžeme dostat 55 různých dnů ((= 1+2+3+4+5+6+7+8+9+10). V praxi je ze všeho nejdůležitější tato kombinace :

Triwara = Třídenní týden

Pancawara = Pětidenní týden

Saptawara = Sedmidenní týden

Třídenní týden (Triwara) je na Bali obvyklým cyklem tržních dnů: každým třetím dnem se koná ve vesnicích trh.

• Roku 1929 zavedl SSSR pětidenní týden, který měl čtyři pracovní dny a jeden volný, tyto týdny se točily systémem, který umožňoval nepřetržitý provoz podniků. Tento týden byl zrušen 27. června 1940.^[zdroj?]

Liturgický týden

V křesťanské liturgii je týden hlavně dominantní speciálním postavením neděle.

Týden byl pokládán mezi Židy za posvátný pojem vzhledem k zákonu ohledně odpočinku o sabatu a jeho asociací s první kapitolou knihy Genesis. Raní křesťané převzali jeho používání zprvu v židovské podobě s číslovanými dny beze jmen, včetně sabatu. Neděle, „první den týdne“ (Skutky 20:7, 1. Korintským 16:2, Zjevení 1:10), brzy nahradila sabat jako den náboženského svátku, ale samotný týden zůstal samostatný. Je také vhodné si připomenout, že prvá dvě století oslavy velkých křesťanských mystérií tvořily týdenní a ne celoroční cyklus. Neděle, podle epištoly Barnabáše (xv), byla „začátek jiného světa“, a pisatel dále prohlašuje: „Pročež také my držíme osmý den pro slávu, že Ježíš vstal z mrtvých a prokazatelně vstoupil na nebesa“. Dále Didaché (viii) stanoví: „Neslavte svůj svátek s pokrytci; oni slaví druhý [Pondělí] a pátý [Čtvrtek] den v týdnu, ale vy slavte čtvrtý den [Středa] a den přípravy [Pátek]“, zatímco v c.xiv jsme seznámeni „A v den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a vzdávejte dík“. Úplně jasně to vyplývá z řeči Tertulliana, apoštolské konstituce a dalších raných spisovatelů, že sobota každého týdne byla považována za připomínku vzkříšení Krista, středa a pátek pak za dny zrady a ukřižování Krista.

Ačkoliv tato jednoduchá prvotní koncepce zaplňovala místa v čase, jak byly jednotlivé svátky vkládány a násobeny, v každoročním kalendáři, týden si vždy udržoval svůj význam; je to možné zvláště poznat u bohoslužeb v týdenním dělení žaltáře. Amalarius pro nás zachoval podrobnosti o uspořádání přijatém v královské kapli v Cáchách roku 802, při kterém byl týdně přednesen celý žaltář. Ve svých širších rysech dělení byl shodný s teoretickým vyhlášeným římským breviářem do té doby, než byla 1. listopadu 1911 vydána publikace apoštolské konstituce „Divine afflatu“. Navíc se objevuje v Amalariovi, že karolínské uspořádání bylo v podstatě stejné jako to již přijaté římskou církví. Již v 6. století sv. Benedikt stanovil jasný princip, že celý žaltář by měl být přednesen nejméně jednou v týdnu; přesto je podobné uspořádání přisuzováno papeži sv. Damasusovi.

Požehnání zvláštních dnů týdne zvláštními subjekty zbožnosti je také oficiálně uznaná speciální mše požehnané Panny Marie v sobotu, v pátek pašijové bohoslužby během půstu a uspořádání děkovných mší pro speciální dny týdne schválené papežem Lvem XIII. Po dlouhou dobu v raném středověku byl na západě čtvrtek pokládán za druh menšího svátku nebo neděli, pravděpodobně proto, že to byl den týdne, kdy se týden přesunul do své druhé poloviny (srovnej Bede, "Hist. Eccl.", IV, 25). Znovu breviář odsouhlasený po koncilu v Tridentu povolil jistý bohoslužebný přírůstek ke mši, např. zádušní mši, graduální žalmy apod., přednášené jednou v týdnu, zvláště v adventní a postní pondělí.

Odkazy

Literatura

• S. I. Selešnikov (1974), Člověk a čas – nakl. Práce, Praha
• Marie Bláhová (2001), Historická chronologie – nakl. Libri, s.r.o., Praha, ISBN 80-7277-024-1

Související články

• Datum
• Den
• Chronologie
• Kalendář
• Kalendářní data
• Liturgický rok
• Měsíc
• Palachův týden
• Pracovní týden
• Rok
• Svatý týden
• Víkend

Externí odkazy

• Slovníkové heslo týden ve Wikislovníku
• Téma Týden ve Wikicitátech