Japonsko

Šablona:Obsahuje japonský text Šablona:Infobox stát Japonsko (japonsky: 日本国, Nihonkoku/Nipponkoku) je císařský ostrovní stát ve východní Asii. Na západě ho Korejský průliv odděluje od pobřeží Koreje, Japonské moře ho odděluje od Severní Koreje a Ruska. Japonské ostrovy Rjúkjú z východu ohraničují Východočínské moře a na jihu sahají až k Tchaj-wanu.

Jméno Japonska doslova znamená Země vycházejícího slunce: 日 (ni, slunce) 本 (hon, původ) 国 (koku, země). Čínsky se tytéž znaky čtou Ž'-pen-kuo, odtud zřejmě pocházejí názvy v  evropských jazycích (francouzské Japon [žapon], anglické Japan [dž'pen]).

Symbolem Japonska je sopka Fudži (Fudži-san), které nerodilí mluvčí někdy nesprávně říkají Fudži-jama, což vzniká špatným čtením znaku pro horu (japonské čtení "jama" zaměněno za sinojaponské čtení "san").

Historie

Související informace naleznete také v článku Dějiny Japonska.

Historická období

Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období:

• Džómon (縄文時代 10  000 – 300 př. n. l.)
• Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l.)
• Nara (奈良時代 710 – 794)
• Heian (平安時代 794 – 1185)
• Kamakura (鎌倉時代 1185 – 1333)
• Muromači (室町時代 1333 – 1568)
• Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 – 1600)
• Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 – 1868)
• Meidži (明治 1868 – 1912)
• Taišó (大正 1912 – 1926)
• Šówa (昭和 1926 – 1989)
• Heisei (平成 od 1989)

Prehistorie

Kamenné sekyry cca 30 000 př. n. l. v tokijském muzeu

Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy.

S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné – kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem – objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.

Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie – z Korey a Číny), především pak z oblastí Pekingu a Šanghaje, a z jihu po moři. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 Wa.

Tradiční Japonsko

Kondó a pagoda, jedny z nejstarších dřevěných budov na světě

Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v  7. století př. n. l. původním císařem Jimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců).

Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli „období válčících států“. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako „Jeddo“), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město).

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny

I po vybudování několika podmořských tunelů a rozmachu letecké dopravy mají trajekty velký podíl na přepravě mezi japonskými ostrovy

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po Válce Bošin v letech 1867 – 1868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a polovinu Sachalinu a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Manžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonsko trpělo nedostatkem strategických surovin (ropy, kaučuku, barevných kovů, atd.), které muselo dovážet. Proto se Japonsko zajímalo i o bohatá naleziště v jihovýchodní Asii. Kvůli válce v Číně a obsazení leteckých a námořních základen ve francouzské Indočíně (6. července 1941) bylo na Japonsko uvaleno embargo a USA zmrazily japonská aktiva ve svých bankách. V souvislosti s expanzí do jihovýchodní Asie a Pacifiku považovali někteří japonští vůdci za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v  Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do 2. světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení se Spojenci dostali až k japonským ostrovům. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo 15. srpna 1945.

Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie a významná vojenská přítomnost USA zůstává až do těchto dnů.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Japonska.

Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó (北海道), Honšú (本州, největší ostrov), Šikoku (四国), a Kjúšú (九州). K  těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v  bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.

Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultras. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě.

Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v  letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó, 8,3 stupně), 1995 (Zemětřesení v Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Zemětřesení a tsunami v Tóhoku, 8,9 stupně), které pravděpodobně připravilo největší katastrofu od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 11 000 a čtvrt miliónu lidí připravily živly o domov.

Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.

• 
  Orientační mapka Japonska
• 
  Fyzická mapa Japonska
• Hora Fudži, Sakura a Šinkansen
  Hora Fudži, Sakura a Šinkansen
• 
  Pláž Minnadžima na Okinawě v září
• 
  Satelitní pohled na Japonsko

Administrativní dělení

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Japonska.

Japonsko se dělí na 47 prefektur. Hlavní město Japonska Tokio (東京) má 8,2 milionů obyvatel, včetně předměstí až cca 12 milionů. Tokio není v Japonsku oficiálně město. Jde o jednu z několika prefektur (3 - 6), které tvoří souvislé osídlení v zahraničí označované jako Tokio, přesněji jako Velké Tokio. Na území prefektury Tokio se pouze nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak 1/3 prefektury je pokryta horami a lesy.

Další významná města

• Jokohama (横浜 3,5 mil.)
• Ósaka (大阪 2,6 mil.)
• Nagoja (名古屋 2,2 mil.)
• Sapporo (札幌 1,8 mil.)
• Kóbe (神戸 1,5 mil.)
• Kjóto (京都 1,5 mil.)
• Fukuoka (福岡 1,4 mil.)
• Hirošima (広島 1,1 mil.)

Hlavní ostrovy

• Hokkaidó (北海道)
• Honšú (本州)
• Šikoku (四国)
• Kjúšú (九州)

Politika

Budova parlamentu v Nagatačó v Tokiu

Akihito a Mičiko

Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: „Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc“. Nepřímo je tedy řečeno, že Císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Akihito. Jeho nástupcem na trůně je Naruhito, korunní princ Japonska.

Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 480 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 242 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 20 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou krátkodobé koaliční vlády zformované opozičními stranami v roce 1993. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009.

Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Šinzó Abe.

Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.

Ekonomika

Tokijská burza, největší burza v Asii.

Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Zaměřuje se hlavně na průmysl – výrobu automobilů (Japonsko je druhý největší výrobce automobilů na světě.), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace.

Mezinárodní vztahy

Japonsko má dodnes řadu pohraničních sporů o území s okolními státy - Ruskem, Čínou, Jižní Koreou, Tchaj-wanem. ^[zdroj?]

Demografie

Porodnost a úmrtnost od roku 1950

• muži: 62,252 mil.
• ženy: 65,183 mil.

Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001)

Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel

Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 %

Demografické složení v roce 2002:

• děti do 15 let: 14,2 % populace
• osoby nad 65 let: 18,5 % populace

Průměrná délka dožití:

• muži 77,73 let
• ženy 84,64 let

Národnostní složení:

• Japonci (98,3 %)
• ostatní národnosti:
  • Korejci(632 tis.)
  • Číňané (381 tis.)
  • Brazilci (265 tis.)
  • Filipínci (157 tis.)
  • Američané (46 tis.)
  • Peruánci (50 tis.)
  • Thajci (24 tis.)
  • Britové (15 tis.)
  • Vietnamci (14 tis.)

Celkem žije v Japonsku přes 1,78 mil. nejaponského obyvatelstva

Kultura

Kinkaku v Kinkakudži (Rokuondži), buddhistický chrám v Kjóto

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Japonska.

Velmi známé je japonské umění krásného písma - kaligrafie, komiksy - manga (čtou se, jak je pro Japonsko typické, zprava doleva), origami (skládačky z papíru), ikebana (umění aranžování květin), a čajové obřady.

Významným symbolem Japonska je i kimono (tradiční japonský oděv), mnohdy viděný na umělkyních zvaných gejša (společnice, které baví tradičními tanci, hrou na hudební nástroje, příjemnou konverzací apod.); třebaže se jako běžný oděv již téměř nenosí, často (v rodinách či u osob ctících tradici) je používán při významných příležitostech (svatba ap.)

Tradiční japonské divadlo nó a japonské divadlo kjógen byly vyhlášeny jako světové nemateriální kulturní dědictví UNESCO.

Japonská kinematografie obohatila filmy o žánry:

• anime - jde o kreslené filmy či seriály,
• džidaigeki – japonské historické filmy o samurajích,
• japonský horor (J-horor), filmy s obřími netvory (kaidžú),
• pink filmy (název z angličtiny) – japonská „softcore“ pornografie, filmy o Jakuze.

Fotografie

Kimbei Kusakabe: Pohled na horu Fudži, ručně kolorovaná albuminová fotografie, 1880

Podrobnější informace naleznete v článku Fotografie v Japonsku.

Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró nebo Maeda Genzó. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kusakabe Kimbei, Šin’iči Suzuki nebo Tamamura Kózaburó. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě.

V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.

Náboženství

Torii u svatyně Icukušima poblíž Hirošimy; jedna ze tří slavných japonských scenérií

Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintoismus a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (文部科学省 [Monbu-kagaku-šó], MEXT) jsou přibližné počty věřících: šintoismus - 107 mln. obyv., budhismus - 89 mln. obyv., křesťanů - 3 mln. obyv., jiné 10 mln. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož větši Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí 1 % obyvatel (podle jiných údajů až 6 %). V zemi také působí mnoho sekt, které tato náboženství kombinují, na vzestupu jsou nyní sekty vyznávající boha Kušizaka, které jsou známé svým velmi pozitivním přístupem k tělesné lásce.

Zajímavosti

Ogawa Kazumasa: Geysha of Tokyo, 1891

Mezi celosvětově známé japonské výrazy patří například:

• aikido - bojové umění
• bonsaj (zakrslý stromeček, jehož vzhled má napodobovat tvary velkých stromů v přírodě)
• drift - automobilový sport (řízený smyk) vzniklý v Japonsku
• gejša (společnice)
• kamikaze („božský vítr“ – sebevražední letci za 2. sv. války)
• karate - bojové umění
• katana - japonský samurajský meč lehce šavlovitého tvaru
• nindža - nájemný vrah, špión
• sakura - japonská třešeň
• samuraj - bojovník, ekvivalent evropského rytíře
• seppuku, vulgárně harakiri - obřadní sebevražda mečem pro zachování cti
• suši - tradiční japonské jídlo připravované z rýže, ryb a mořských řas
• cunami (anglický přepis tsunami, z výrazu 津波 znamenajícího vlna v přístavu) - jedna nebo několik po sobě jdoucích vln na hladině moře, které vznikají při silném zemětřesení pod hladinou moře, podmořském sesuvu nebo dopadu meteoritu do moře nebo jeho blízkosti

Oblíbený a známý je i sójový tvaroh tofu; dále šóju (sójová omáčka) a pasta miso (ze zkvašené rýže, obilí a sójových bobů).

Odkazy

Literatura

• REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. 2., doplněné vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. (Dějiny států). ISBN 80-7106-843-8. 
• LABUS, David. Japonsko. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-426-5. 
• VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska. Praha: Svoboda, 1986. 603 s. 
• Alan Macfarlane - Japonsko za zrcadlem. Na Drahách 369, 760 01 Zlín, v roce 2013. (1.vydání)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Japonsko na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Japonsko ve Wikislovníku
• Kategorie Japonsko ve Wikizprávách
• Japonsko na OpenStreetMap
• (česky) Japonsko práce a cestování
• (česky) Infoweb o Japonsku
• (japonsky) (anglicky) Úřad císařské domácnosti
• Japan - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of East Asian and Pacific Affairs. Background Note: Japan [online]. U.S. Department of State, 2010-10-06 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Japan [online]. Rev. 2011-07-05 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Tokiu. Souhrnná teritoriální informace: Japonsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. 
• HIJINO, Shigeki, a kol. Japan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Portály: Japonsko