Parlamentní systém: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
→‎Racionalizovaný parlamentarismus: zpřesňování formulací, o co jde: vyváženost mocí
→‎Specifika parlamentarismu: irán momentálně prezidentská republika.
Řádek 4: Řádek 4:
'''Parlamentarismus''' je politický režim, forma [[vláda|vlády]] [[společnost]]i ([[stát]]u), v němž je [[parlament]] voleným orgánem reprezentujícím [[občan]]stvo, [[politický lid]] ([[volič]]e, [[stavy]]) a je jím pověřen určovat hlavní, dlouhodobá pravidla společnosti ([[zákon]]y), má tedy [[zákonodárná moc|zákonodárnou mocí]]<ref> pojetí Kelsenovo{{Fakt/dne|20100622164741}}</ref>. Je to nyní převládající forma států světa a zejména všech států euroamerické civilizace. V těchto státech je vláda (státní administrativa) podřízená, odpovědná parlamentu.
'''Parlamentarismus''' je politický režim, forma [[vláda|vlády]] [[společnost]]i ([[stát]]u), v němž je [[parlament]] voleným orgánem reprezentujícím [[občan]]stvo, [[politický lid]] ([[volič]]e, [[stavy]]) a je jím pověřen určovat hlavní, dlouhodobá pravidla společnosti ([[zákon]]y), má tedy [[zákonodárná moc|zákonodárnou mocí]]<ref> pojetí Kelsenovo{{Fakt/dne|20100622164741}}</ref>. Je to nyní převládající forma států světa a zejména všech států euroamerické civilizace. V těchto státech je vláda (státní administrativa) podřízená, odpovědná parlamentu.


Typicky tato forma moci je užívána v demokratických státech, ale demokracii umožňuje i předstírat, být formální. Tak parlament bývá i v [[diktatura|diktaturách]], je však skrytě nebo otevřeně řízený nedemokratickou monopolní mocenskou organizací, např. (komunistickou) stranou (v [[ČLR]], [[Vietnam]]u, v [[ČSSR]]), církví (v [[Írán]]u) nebo i tajnou organizací, typicky v armádě.
Typicky tato forma moci je užívána v demokratických státech, ale demokracii umožňuje i předstírat, být formální. Tak parlament bývá i v [[diktatura|diktaturách]], je však skrytě nebo otevřeně řízený nedemokratickou monopolní mocenskou organizací, např. (komunistickou) stranou (v [[ČLR]], [[Vietnam]]u, v [[ČSSR]]) nebo i tajnou organizací, typicky v armádě.


== Specifika parlamentarismu ==
== Specifika parlamentarismu ==
Řádek 11: Řádek 11:


K dispozici jsou tři hlavní složky parlamentarismu:
K dispozici jsou tři hlavní složky parlamentarismu:
*voličstvo, politický lid, historicky nazývaný „stavy“, jehož většina jmenuje parlement
*voličstvo, politický lid, historicky nazývaný „stavy“, jehož většina jmenuje parlament
*zákonodárce jako volený správce moci a
*zákonodárce jako volený správce moci a
*strany jako sdružení kandidátů a jejich podporovatelů do voleb zákonodárců.
*strany jako sdružení kandidátů a jejich podporovatelů do voleb zákonodárců.

Verze z 6. 1. 2015, 01:05

Československá ústava přijatá Národním shromážděním 29. února 1920

Parlamentarismus je politický režim, forma vlády společnosti (státu), v němž je parlament voleným orgánem reprezentujícím občanstvo, politický lid (voliče, stavy) a je jím pověřen určovat hlavní, dlouhodobá pravidla společnosti (zákony), má tedy zákonodárnou mocí[1]. Je to nyní převládající forma států světa a zejména všech států euroamerické civilizace. V těchto státech je vláda (státní administrativa) podřízená, odpovědná parlamentu.

Typicky tato forma moci je užívána v demokratických státech, ale demokracii umožňuje i předstírat, být formální. Tak parlament bývá i v diktaturách, je však skrytě nebo otevřeně řízený nedemokratickou monopolní mocenskou organizací, např. (komunistickou) stranou (v ČLR, Vietnamu, v ČSSR) nebo i tajnou organizací, typicky v armádě.

Specifika parlamentarismu

Tablo zemských poslanců

Základní je v parlamentní formě vlády především princip moci většiny, která sestavuje, jmenuje vládu. V demokracii tento základní princip vlády většiny doplňují další, zejména zásada ochrany menšiny, otevřenost možnosti změny dosavadní menšiny stát se většinou prostřednictvím svobodných voleb, jejíž základní podmínkou je svoboda slova, uznání plurality ve společnosti a existence politických stran.

K dispozici jsou tři hlavní složky parlamentarismu:

  • voličstvo, politický lid, historicky nazývaný „stavy“, jehož většina jmenuje parlament
  • zákonodárce jako volený správce moci a
  • strany jako sdružení kandidátů a jejich podporovatelů do voleb zákonodárců.

Součást teorie parlamentarismu jako nauky o parlamentu a parlamentní formě vlády a jejím uspořádání je také teorie bikameralismu či unikameralismu, nauka o specifické struktuře parlamentu, jejích důvodech a funkcích.

Jinou otázkou je uspořádání státu, jaho odstupňování, federalizace nebo centralizace a podobně.

Parlamentarismus a demokratičnost

Parlamentarismus může mít různě pevný nebo naopak volný vztah k demokracii, protože jako své definiční znaky nezahrnuje některé její složky, například všeobecnost volebního práva, ochranu politických menšin apod. Tak parlament může být fakticky od skutečně rozhodujícího a jen na svobodné vůli lidu závislého sboru až po pouhý poradní nebo krycí orgán vládce (hlavy státu, panovníka, vůdce, diktátora), tj. z velké části vládcem nebo vládnoucí skupinou (stranou, stavem) jmenovaný. Pak je skutečným voličstvem právě tato určující skupina - monopolní strana, organizace nebo sám diktátor, zpravidla s titulem prezidenta nebo panovníka.

V tomto smyslu se ustavila parlamentní vláda Velká Británie již v 18. století, tedy v době, kdy volebním právem disponoval jen nepatrný zlomek populace. Obecně tudíž platí, že mezi parlamentní vládu a demokracii nelze klást rovnítko, jakkoliv v Evropě 19. století boj za obojí v podstatě splýval. Carl Schmitt dokonce považuje parlamentarismus založený na liberálních hodnotách otevřenosti a diskuse za protiklad masové demokracie, jejímž vítězstvím a s ním spjatou dominancí politických stran se parlamentní jednání jako forma hledání pravdy, obecného zájmu a edukace vyprazdňuje. Nastupují pak prvky demokracie plebiscitní, případně diktatura.

Klaus von Beyme píše o parlamentní vládě, která se po jeho soudu stává synonymem parlamentarismu až na konci 19. století. Mezi její institucionální kritéria patří slučitelnost ministerského úřadu s poslaneckým mandátem, rekrutování ministrů především z parlamentu, odpovědnost vlády parlamentu, parlamentní kontrola nebo rozpustitelnost parlamentu jako „conditio sine qua non rovnováhy v parlamentním systému“.

Nepřímá volba hlavy státu je ideálně typickým atributem odlišujícím parlamentní republiky od parlamentní monarchie; neznamená to, že přímá volba prezidenta republiky zbavuje určitý režim charakteru parlamentní formy vlády. Institucionální kritéria vyrůstají z řady jiných předpokladů, jako je pluralita zájmů a politických stran, princip většiny jako legitimizační zdroj, reprezentativní mandát, legální opozice atd.

Parlamentní forma vlády charakterizovaná primárně kreační závislostí a odpovědností vlády před parlamentem a specifickým postavením hlavy státu nicméně není fenoménem homogenním; setkat se totiž můžeme s jejími různými typy parlamentarismu:

  • monarchistický,
  • klasický republikánský,
  • racionalizovaný s posílením hlavy státu či předsedy vlády (premiéra) a pod.

Racionalizovaný parlamentarismus

Racionalizovaný parlamentarismus (tj. vyvážený) je reakcí na politickou nestabilitu a obtíže ve fungování státu zejména tam, kde vláda byla vůči parlamentu příliš slabá a parlament začal vládnout, aniž by za to nesl odpovědnost, např. během Třetí francouzské republiky. Parlamentní vláda funguje lépe, když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament má racionální omezení ze strany vlády nebo hlavy státu. Stejně tak však může být racionalizovaný parlamentarismus vyústěním opačného vývoje od systému silné hlavy státu působící v podmínkách fragmentovaného a polarizovaného systému politických stran, jako ve výmarském Německu).

Jde o „rozumná“ pravidla, uspořádání složek, orgánů moci - parlamentu, vlády a hlavy státu, o vyvážení jejich pravomocí. A patří sem i vyvážená vazba jak mezi komorami v rámci dvoukomorových parlamentů, tak těchto komor vůči vládní administrativě.

Současné parlamentní systémy

Variant parlamentarismu je celá řada; vesměs se odlišují počtem a povahou relevantních politických stran a s tím souvisejícím postavením předsedy vlády uvnitř vlády. Rozlišuje se tak britský kabinetní systém, kde v čele vlády stojí vůdce většinové politické strany, pomocí níž kontroluje jednání parlamentu. Ostatní členové vlády jsou vůči němu v nerovném postavení, protože on rozhoduje o jejich jmenování i odvolání, má vliv na kariéry poslanců apod. Zkrátka, premiér je vůdcem vlády, strany i parlamentní většiny.

Odlišný model nabízí Spolková republika Německo, neboť je zde velká pravděpodobnost koalic. Spolkový kancléř tak sice je ústavně dosti silný, avšak již je limitován nutností dohody s koaličními partnery. Ne vždy je též vůdcem nejsilnější politické strany. Zatímco v předchozím případě vláda dominovala parlamentu, v tomto případě je vzájemný vztah více vyrovnaný. Kromě toho ovšem doznívají také podoby klasického parlamentarismu, jehož ztělesněním byla francouzská třetí republika. Premiér je vlastně jen jedním z ministrů, vláda je slabším partnerem parlamentu, který ale je současně fragmentarizovaný. Často se též mluví o racionalizovaném parlamentarismu, za nějž někteří autoři považují i poloprezidentský model vlády.

Odkazy

Reference

  1. pojetí Kelsenovo[zdroj⁠?]

Literatura

Sartori, Giovanni: Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon, 2001. Klokočka, Vladimír: Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 2. vyd. 2006.

Související články

Externí odkazy