Oldřich Černík: Porovnání verzí

Oldřich Černík
Oldřich Černík
	Ing. Oldřich Černík v září roku 1968. Ing. Oldřich Černík v září roku 1968.
Narození	27. října 1921; Ostrava, Československo
Úmrtí	19. října 1994 (73 let); Praha, Česká republika
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Povolání	politik
Politická strana	Komunistická strana Československa
Funkce	předseda československé vlády (1968–1970); ministr zahraničních věcí Československa (1968)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 27. 10. 2014, 23:14

Ing. Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava, Československo – 19. října 1994, Praha, Česká republika) byl komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.

Původ a kariéra

Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.

V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem Ústředního výboru KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.

Působení během roku 1968

V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“ (jako nebyl ani například Alexandr Dubček^[zdroj?]), ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě^[zdroj?].

Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.

Období normalizace

Po návratu se stal členem nového prosovětského vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem, což bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.

Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal - k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.

Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji - celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Pokus o návrat do politiky

Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.

V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.^[1].

Odkazy

Reference

↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.

Literatura

TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 199–200.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 11. sešit : Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 7–8.

Související články

Externí odkazy

Autoritní záznam NK ČR
(česky) Pořad Českého rozhlasu Plus Potřebujeme bystré hlavy!, obsahuje málo známý pro-normalizační projev Oldřicha Černíka ve Škodě Plzeň v srpnu 1969.

Českoslovenští premiéři
Předchůdce:	8. dubna 1968 – 28. ledna 1970 Oldřich Černík	Nástupce:

Ministři zahraničí Československa (pověřen řízením)
Předchůdce:	19. září – 31. prosince 1968 Oldřich Černík	Nástupce:

[Bartoš-1] BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.

[1]

@@ Řádek 26: / Řádek 26: @@
 Po návratu se stal členem nového prosovětského vedení [[Komunistická strana Československa|KSČ]] v čele s [[Gustáv Husák|Gustávem Husákem]], což bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.
-Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal (podobně jako Alexandr Dubček) - k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu [[1969]].
+Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal - k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu [[1969]].
 Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce [[1970]] byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji - celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Premiéři Československa

První republika (1918–1938)	Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938) • Jan Syrový (1938)

Druhá republika (1938–1939)	Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)

Třetí republika (1945–1948)	Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)

Komunistický režim (1948–1989)	Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)

ČSFR (1990–1992)	Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)