Guido ze Starhembergu: Porovnání verzí
m narovnání přesměrování |
m tzpo |
||
Řádek 6: | Řádek 6: | ||
Během [[Druhé obléhání Vídně|obléhání Vídně]] (1683) bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance [[Ernst Rüdiger von Starhemberg|Ernsta Rüdigera Starhemberga]]. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Ofenu, 1687 v [[Bitva u Nagyharsány|bitvě u Moháče]], obléhání a dobití [[Obléhání Bělehradu (1688)|Bělehradu]] (6. září 1688), dále se účastnil bitev [[Bitva u Slankamenu|u Slankameu]] a [[Bitva u Zenty|Zenty]]. |
Během [[Druhé obléhání Vídně|obléhání Vídně]] (1683) bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance [[Ernst Rüdiger von Starhemberg|Ernsta Rüdigera Starhemberga]]. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Ofenu, 1687 v [[Bitva u Nagyharsány|bitvě u Moháče]], obléhání a dobití [[Obléhání Bělehradu (1688)|Bělehradu]] (6. září 1688), dále se účastnil bitev [[Bitva u Slankamenu|u Slankameu]] a [[Bitva u Zenty|Zenty]]. |
||
Po |
Po vypuknutí [[Válka o španělské dědictví|válek o španělské dědictví]] odešel s [[Evžen Savojský|Evženem Savojským]] do Itálie, zde se zúčastnil [[Bitva u Luzzary|bitvy u Luzzary]] a následně převzal od roku 1703 velení a zabránil spojení Francouzů s Bavory. Kvůli neshodám s [[Viktor Amadeus II.|Viktorem Amadeem II.]] byl nahrazen polním maršálem [[Wirich Daun|Wirichem Daunem]]. |
||
V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl válku s úspěchy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Saragossy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal |
V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl válku s úspěchy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Saragossy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal vicekrálem a kvůli nedostatku podpory se nechal v roce 1713 převézt se zbytkem vojska na anglických lodích do [[Janov (Itálie)|Janova]]. Pak žil ve Vídni. |
||
Během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena |
Během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena prezidentství [[Dvorská rada vojenská|dvorské vojenské rady]]. Zemřel 7. března 1737 jako guvernér Slawonie. |
||
== Literatura == |
== Literatura == |
Verze z 27. 10. 2014, 09:30
Hrabě Guido Starhemberg (* 11. listopadu 1657 v Graz; † 7. března 1737, také Guidobald) byl císařským vojevůdcem z rodu Starhembergů.
Život
Během obléhání Vídně (1683) bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance Ernsta Rüdigera Starhemberga. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Ofenu, 1687 v bitvě u Moháče, obléhání a dobití Bělehradu (6. září 1688), dále se účastnil bitev u Slankameu a Zenty.
Po vypuknutí válek o španělské dědictví odešel s Evženem Savojským do Itálie, zde se zúčastnil bitvy u Luzzary a následně převzal od roku 1703 velení a zabránil spojení Francouzů s Bavory. Kvůli neshodám s Viktorem Amadeem II. byl nahrazen polním maršálem Wirichem Daunem.
V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl válku s úspěchy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Saragossy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal vicekrálem a kvůli nedostatku podpory se nechal v roce 1713 převézt se zbytkem vojska na anglických lodích do Janova. Pak žil ve Vídni.
Během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena prezidentství dvorské vojenské rady. Zemřel 7. března 1737 jako guvernér Slawonie.
Literatura
- Alfred von Arneth: Das Leben des kaiserlichen Feldmarschalls Grafen Guido Starhemberg. Gerold, Wien 1853, online.
- Alfred Ritter von Arneth: Starhemberg, Guidobald Graf von. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 35, Duncker & Humblot, Leipzig 1893, S. 473–480