Zemský soud

Zemský soud (iudicium terre) byla stavovská instituce, soud šlechty, který vyjadřoval její samosprávné tendence. Do působnosti soudu spadala celá šlechtická obec příslušné země, projednával její majetkové záležitosti a vykonával nad nimi i trestní jurisdikci. S nástupem centralizačních tendencí státu na počátku novověku však jeho význam začal upadat a později byl zemský soud pouze jeden ze systému obecných soudů.

Stavovský zemský soud

Český zemský soud se konstituoval mezi lety 1260–1270, až do roku 1402 k němu mohl podat žalobu na šlechtice i poddaný, od té doby byl ale přístupný pouze šlechtě. Zasedal čtyřikrát ročně v tzv. suchých dnech neboli kvatembrech (quatuor tempora) na Pražském hradě a jednalo se před ním zásadně ústně, ovšem už od počátku se o tom vedly písemné záznamy (registra regalia), které pak daly vzniknout zemským deskám. Král soudu sice předsedal, ale řídil ho zemský sudí (iudex terrae). Tím mohl být jen pán, stejně jako ostatní přísedící (consules terre, seniores terre), zemským písařem už ale mohl být i nižší šlechtic. Počet přísedících, tzv. kmetů, se nejdříve ustálil na čísle 12 a pro soudní jednání jich muselo být přítomno alespoň sedm. Soud právo volně nalézal, rozhodoval volně s tím, že jednou rozhodnutá věc se stala vzorem pro další podobné případy, fungoval tedy na principu precedentů. Tím také tvořil zemské právo. Rozhodnutí zemského soudu, proti kterému nebylo odvolání (vůči apelačnímu soudu disponoval privilegiem inapelačnosti, pouze v případě trestu smrti mohl panovník udělit milost), vykonával nejvyšší purkrabí, který také mohl krále na soudu zastupovat. Finanční zájmy krále ale hájil nejvyšší komorník. Vedle většího zemského soudu působil i tzv. menší zemský soud, kde zasedala nižší šlechta a který kromě projednávání sporů do hodnoty deseti hřiven stříbra také vedl agendu zemských desk.

V průběhu 15. a 16. století zemský soud postupně ztrácel svůj původně prvořadý význam, zasedal už jen třikrát ročně a v letech 1440–1453 a 1467–1485 dokonce nezasedal vůbec. Původní volnost v nalézání práva mu navíc omezilo Vladislavské zřízení zemské. Přesto se v této době rozšířil počet přísedících, pánů zůstalo 12, ale k nim přibylo osm rytířů, kteří do té doby mohli působit jen u menšího zemského soudu. Po vydání Obnoveného zřízení zemského se situace ještě více proměnila v neprospěch šlechty, nejvyšším soudcem se stal panovník, ústní jednání bylo nahrazeno písemným řízením, soud opustil precedenční právo a proti jeho rozhodnutí bylo možné podat revizi k české dvorské kanceláři.

Moravský zemský soud založil Karel IV. v roce 1348, zasedal střídavě v Olomouci a v Brně, protože navazoval na tamní dřívější cúdy. Vzhledem k tomu byly vedeny i dvě řady moravských zemských desk. Panovníka jako předsedu soudu zastupoval zemský hejtman, řízení ovšem také vedl zemský sudí, původně v každém městě jeden. Počet přísedících zpočátku ustálen nebyl, v průběhu doby bylo určeno 14 míst pro pány a šest pro nižší šlechtu. Zasedání se kromě příslušných zemských úředníků účastnil i olomoucký biskup. Soudní pravomoc byla obdobná jako u českého zemského soudu, rozšířená nicméně o záležitosti odúmrtí, které v Čechách vyřizoval dvorský soud. Působil zde i stejný menší zemský soud. Po roce 1642 už zasedal jen v Brně.

Pozdější zemské soudy

Za Karla VI. i nadále působily zemské soudy v Praze a v Brně, nešlo již ale o stavovské soudy šlechty, byly to zeměpanské soudy organizované na byrokratickém základě. Stále nicméně soudily privilegované osoby, ve své pravomoci měly prvoinstanční civilní agendu týkající se především šlechty, duchovenstva, královských měst nebo klášterů a agendu zemských desk. Český se skládal z prezidenta, jímž byl nejvyšší sudí, viceprezidenta a 16 radů, u moravského byl předsedou také nejvyšší zemský sudí, zastupoval jej ale nejvyšší zemský písař, který byl i jedním z deseti soudních radů. Působilo zde také osm, resp. čtyři sekretáři a další pomocný personál. Kromě nich existovaly i čtyři knížecí zemské soudy v Opavě, Těšíně, Bílsku a na Jánském vrchu.

Po roce 1850 byl zemský soud (Landesgericht) už standardní krajský soud. Zpočátku jím byly všechny krajské soudy, ale od roku 1855 až do roku 1928 se tak označovaly jen ty, které sídlily v hlavních městech jednotlivých zemí, tedy pražský, brněnský a opavský. Nad nimi jako jejich odvolací soudy stály vrchní zemské soudy (Oberlandesgericht). Tyto vrchní soudy se pak v krátkém období let 1945–1949 také označovaly jako soudy zemské.