Jindřich II. Plantagenet: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
značky: editace z mobilu editace z mobilní aplikace
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m řádková verze {{Commonscat}}; kosmetické úpravy
Řádek 1: Řádek 1:
{{Infobox panovník
{{Infobox panovník
| jméno =Jindřich II. Plantagenet
| jméno =Jindřich II. Plantagenet
| titul = král [[Anglie]] a pán [[Irsko|Irska]]
| titul = král [[Anglie]] a pán [[Irsko|Irska]]
| obrázek =[[Soubor:Henry_II_of_England.jpg|200px|Jindřich II. Plantagenet]]
| obrázek =[[Soubor:Henry_II_of_England.jpg|200px|Jindřich II. Plantagenet]]
| vláda =[[23. říjen]] [[1154]] – [[6. červenec]] [[1189]]
| vláda =[[23. říjen]] [[1154]] – [[6. červenec]] [[1189]]
Řádek 64: Řádek 64:
Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku 1164 byly podepsány tzv. [[Clarendonské úmluvy]], v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na [[trůn]].
Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku 1164 byly podepsány tzv. [[Clarendonské úmluvy]], v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na [[trůn]].


Do [[opozice]] se ale postavila [[církev]], která se nechtěla vzdát privilegií, která za války získala. V čele stál [[arcibiskup canterburský]], [[Tomáš Becket]], který byl dříve Jindřichovým [[kancléř]]em a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se v zájmu církve obrátil proti králi. Tento spor se táhl až do roku 1170, kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz či nikoli, obvinění z jeho vraždy se ale Jindřich už nikdy nezbavil. Becket se za svoje [[Mučedník|mučednictví]] dočkal [[svatořečení]] a [[Canterbury]] se stalo jedním z nejslavnějších [[pouť|poutních míst]].
Do [[opozice]] se ale postavila [[církev]], která se nechtěla vzdát privilegií, která za války získala. V čele stál [[arcibiskup canterburský]], [[Tomáš Becket]], který byl dříve Jindřichovým [[kancléř]]em a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se v zájmu církve obrátil proti králi. Tento spor se táhl až do roku 1170, kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz či nikoli, obvinění z jeho vraždy se ale Jindřich už nikdy nezbavil. Becket se za svoje [[Mučedník|mučednictví]] dočkal [[svatořečení]] a [[Canterbury]] se stalo jedním z nejslavnějších [[pouť|poutních míst]].
[[Soubor:JIndrich Eleanor Fontevrault.jpg|thumb|left|upright|Nákres náhrobku ve Fontevrault]]
[[Soubor:JIndrich Eleanor Fontevrault.jpg|thumb|left|upright|Nákres náhrobku ve Fontevrault]]
Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení upadat a jeho [[pozice]] už nebyla nikdy tak pevná. Nakonec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král [[Filip II. August]] a také Jindřichova manželka.
Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení upadat a jeho [[pozice]] už nebyla nikdy tak pevná. Nakonec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král [[Filip II. August]] a také Jindřichova manželka.
Řádek 106: Řádek 106:


== Odkazy ==
== Odkazy ==
{{commonscat|Henry II of England}}
=== Reference ===
=== Reference ===
<references />
<references />
=== Literatura ===
=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Everard | jméno = Judith A.| odkaz na autora = Judith A. Everard| titul = Brittany and the Angevins: Province and Empire 1158–1203 | vydavatel = Cambridge University Press | místo = Cambridge | rok = 2000 | počet stran = 242| isbn = 0-521-66071-8 }}
* {{Citace monografie | příjmení = Everard | jméno = Judith A.| odkaz na autora = Judith A. Everard| titul = Brittany and the Angevins: Province and Empire 1158–1203 | vydavatel = Cambridge University Press | místo = Cambridge | rok = 2000 | počet stran = 242| isbn = 0-521-66071-8}}
* {{Citace periodika | příjmení = Krischke | jméno = Helena | titul = Církev a anglické království: Thomas Becket | periodikum = Historický obzor | odkaz na periodikum = | rok = 1999 | měsíc = | ročník = 10 | číslo = 9/10 | strany = 199–207 | url = | issn = 1210-6097}}
* {{Citace periodika | příjmení = Krischke | jméno = Helena | titul = Církev a anglické království: Thomas Becket | periodikum = Historický obzor | odkaz na periodikum = | rok = 1999 | měsíc = | ročník = 10 | číslo = 9/10 | strany = 199–207 | url = | issn = 1210-6097}}
* {{Citace periodika | příjmení = Krischke | jméno = Helena | titul = Od spojenectví ke konfliktu: Plantageneti a Štaufové ve 12. století | periodikum = Historický obzor | odkaz na periodikum = | rok = 2001 | měsíc = | ročník = 12 | číslo = 9/10 | strany = 203–210 | url = | issn = 1210-6097}}
* {{Citace periodika | příjmení = Krischke | jméno = Helena | titul = Od spojenectví ke konfliktu: Plantageneti a Štaufové ve 12. století | periodikum = Historický obzor | odkaz na periodikum = | rok = 2001 | měsíc = | ročník = 12 | číslo = 9/10 | strany = 203–210 | url = | issn = 1210-6097}}


=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Henry II of England}}
* [http://www.mravenec.cz/henry/File-hist/Jindrich_II_Plant.rtf 15stránková práce o Jindřichovi II.]
* [http://www.mravenec.cz/henry/File-hist/Jindrich_II_Plant.rtf 15stránková práce o Jindřichovi II.]
* [http://farm4.static.flickr.com/3076/3153084000_28802808f6.jpg Eleonora a Jindřich II. na hlavici sloupu v kostele Norte-Dame-du-Bourg v akvitánském Langonu]
* [http://farm4.static.flickr.com/3076/3153084000_28802808f6.jpg Eleonora a Jindřich II. na hlavici sloupu v kostele Norte-Dame-du-Bourg v akvitánském Langonu]

Verze z 8. 9. 2014, 12:25

Šablona:Infobox panovník Jindřich II. Plantagenet (nazývaný také někdy Jindřich II. z Anjou, 5. březen 11336. červenec 1189) byl anglický král, první ze tří synů hraběte Geoffroye z Anjou a Matyldy, dcery anglického krále Jindřicha I. Jako dědictví po otci získal velké územní zisky ve Francii a zároveň významné postavení v evropské politice. Osudným se Jindřichovi stal spor s Tomášem Becketem a také boj jeho synů o nástupnictví. I přesto patří Jindřich II. k nejvýznamnějším panovníkům v anglické historii.

Život

Jindřich byl popisován jako energický a charismatický muž, který velmi brzy proslul jako vojevůdce i jako dobrý panovník. Jeho největší chybou byl velký neklid, který ho nutil k neustálé činnosti, a také prchlivost, kterou zdědil po otci a která byla typická i pro většinu jeho potomků. O předcích z otcovy strany se hovořilo jako o mužích s návaly černého vzteku a původem od Meluzíny, Satanovy dcery.[1] Kvůli své zálibě v prostém šatstvu získal přídomek Krátký plášť.[2]

... muž zarudlé pleti, střední postavy, měl lví čtverhrannou tvář, vypoulené oči, naivní a mírné, když byl dobře naladěn, metající blesky, když byl rozhněván. Od rána do večera se neustále zabýval záležitostmi království. Nikdy si nesedl, pokud zrovna neseděl na koni nebo nejedl. Pokud neměl v rukou luk nebo meč, zasedal v radě nebo četl...[3]

Král Jindřich a královna Eleonora

Jindřich a Eleonora (Kroniky ze Saint-Denis)

Svůj nárok na anglický trůn, který zdědil po své matce, si musel nejprve vybojovat. V době jeho dětství ovládal Anglii bratranec jeho matky, Štěpán III. z Blois, který trůn uzurpoval na její úkor. Hned po Štěpánově nástupu roku 1135 propukla v zemi občanská válka, kterou se podařilo ukončit až roku 1153, kdy dvacetiletý Jindřich porazil Štěpána a jeho spojence a přinutil ho podepsat mírovou dohodu. Štěpán jmenoval Jindřicha svým nástupcem místo svých potomků a když o rok později zemřel, Jindřich nastoupil na trůn. Svým příchodem upevnil v Anglii dominantní postavení francouzské kultury.[4]

Po smrti svého otce zdědil Jindřich rozsáhlé území v severní Francii, za která musel složit lenní přísahu francouzskému králi Ludvíku VII. Tak se prý setkal s o jedenáct let starší Eleonorou Akvitánskou, která byla Ludvíkovou manželkou. Eleonora byla nejbohatší dědičkou té doby – patřila jí Akvitánie a Poitou na jihu Francie – a byla prý i nejkrásnější ženou, která v té době žila. Roku 1152 se Eleonora rozvedla s francouzským králem z důvodu příliš blízké příbuznosti. Vrátila se na své panství v Akvitánii a tam se o dva měsíce později bez králova svolení, které bylo nezbytné, provdala za Jindřicha, se kterým byla v podobně blízkém příbuzenském vztahu jako s Ludvíkem. Jindřich tak ve svých rukou shromáždil mnohem větší území, než měl k dispozici francouzský panovník.

... území, nad nímž vládli Jindřich a Eleonora, zahrnovalo západní část dnešní Francie, rozprostíralo se po celém francouzském pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí Bresle až po břehy řeky Bidassoa, za Bayonne...[3]

O rok později se stal anglickým následníkem a roku 1154 byl spolu s Eleonorou korunován anglickým králem. Roku 1170 jmenoval spoluvládcem v Anglii svého nejstaršího žijícího syna Jindřicha Mladíka. Nechal ho korunovat za krále, ale spoluvláda byla jen formální. Ve skutečnosti si Jindřich II. veškerou moc i nadále podržel pro sebe. Se svým nejstarším synem měl pak řadu sporů a ozbrojených konfliktů. Jindřichovým úhlavním nepřítelem byl ale francouzský král Ludvík VII. Jejich vztahu nepřispělo ani to, že Eleonora, která Ludvíkovi dala jen dvě dcery, porodila Jindřichovi osm dětí, z toho pět synů. Po smrti Ludvíka VII. se stal francouzským králem Ludvíkův syn Filip II. August, který po Jindřichovi II. rovněž vyžadoval lenní poslušnost, což se ale hrdému králi Anglie příliš nezamlouvalo. Jindřich II. byl na území Anglie suverénním vladařem, přes své državy ve Francii byl ale stále vazalem krále francouzského. Byl ale vazalem velmi mocným, jelikož francouzský král Filip II. August vládl ve Francii menšímu území než Jindřich II. Tyto územní spory vedly k řadě válečných střetů mezi oběma panovníky, přičemž Filip II. August obratně využíval mocenských ambicí všech Jindřichových synů a štval je proti otci.

Od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme...
— Richard Lví srdce[5]

Spor s arcibiskupem

Král a Tomáš Becket (středověká iluminace)

Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku 1164 byly podepsány tzv. Clarendonské úmluvy, v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na trůn.

Do opozice se ale postavila církev, která se nechtěla vzdát privilegií, která za války získala. V čele stál arcibiskup canterburský, Tomáš Becket, který byl dříve Jindřichovým kancléřem a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se v zájmu církve obrátil proti králi. Tento spor se táhl až do roku 1170, kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz či nikoli, obvinění z jeho vraždy se ale Jindřich už nikdy nezbavil. Becket se za svoje mučednictví dočkal svatořečení a Canterbury se stalo jedním z nejslavnějších poutních míst.

Nákres náhrobku ve Fontevrault

Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení upadat a jeho pozice už nebyla nikdy tak pevná. Nakonec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král Filip II. August a také Jindřichova manželka.

...tři Jindřichovi synové, prvorozený Jindřich, Richard z Poitou a Geoffrey z Bretaně se proti svému otci vzbouřili a spojili se s francouzským králem Ludvíkem. To králi přidělalo starosti, jaké do té doby nepoznal, a jeho synové mu pak působili bolest až do poslední chvíle jeho života...
— Gerald z Walesu[6]

Roku 1183 zemřel Jindřichův následník a na jeho místo nastoupil Richard, později zvaný Lví Srdce. Jeho mladší bratři Geoffrey a Jan Bezzemek se ale nechtěli smířit s bratrovou vládou a tak se mezi nimi rozpoutal boj o moc. Richard byl podporován matkou, král Jindřich stranil nejmladšímu Janovi a střídavě svou podporu všem kandidátům na trůn projevoval Filip II. August. Když mu Richard složil lenní přísahu za kontinentální území a pak se na stranu francouzského krále přiklonil i Jan, Jindřich II. Plantagenet už byl na konci sil. Byl donucen podepsat mírovou dohodu s Filipem a smířit se se svými syny. Krátce potom roku 1189 opuštěný a zrazený zemřel, po smrti byl pohřben nahý, protože jej služebnictvo o všechno obralo.

Snad proto, že Bůh chtěl potrestat vraha Tomáše Becketa a potomka satanovy dcery – víly Meluzíny...
— Gerald z Walesu[7]

Poslední odpočinek Jindřich nalezl v opatství Fontevrault po boku své ženy a syna Richarda.

Inspirace

Jindřich II. se stal inspirací pro mnoho spisovatelů z anglicky mluvících zemí, bezesporu nejslavnějším dílem se stala později opakovaně zfilmovaná hra Jamese Goldmana Lev v zimě popisující vztahy mezi Jindřichem, Eleonorou a jejich syny.

Vývod z předků

Odkazy

Reference

  1. LEBE, Reinhard. Království jako věno. Praha: Brána, 1999. 208 s. ISBN 80-7243-059-9. S. 57. 
  2. OBERMEIER, Siegfried. Richard Lví srdce: král, rytíř, dobrodruh. Praha: Ikar, 1999. ISBN 80-7202-481-7. S. 18. Dále jen Richard Lví srdce. 
  3. a b DUBY, Georges. Dějiny Francie od počátků po současnost. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. ISBN 80-7184-514-0. S. 193. Dále jen Dějiny Francie od počátků po současnost.  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Kar193“ použit vícekrát s různým obsahem
  4. MORGAN, Kenneth O. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-347-9. S. 101. Dále jen Dějiny Británie. 
  5. HASKINS, Charles Homer. Normani v evropských dějinách. Jihlava: H+H, 2008. ISBN 978-80-7319-071-2. S. 126. 
  6. Z WALESU, Gerald. Putování Walesem/Popis Walesu. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-257-0102-7. S. 44. Dále jen Putování Walesem. 
  7. DUBY, Georges. Vznešené paní z 12. století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další. Brno: Atlantis, 1997. 126 s. ISBN 80-7108-152-3. S. 23. Dále jen Vznešené paní 12. století. 

Literatura

  • EVERARD, Judith A. Brittany and the Angevins: Province and Empire 1158–1203. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. 242 s. ISBN 0-521-66071-8. 
  • KRISCHKE, Helena. Církev a anglické království: Thomas Becket. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 9/10, s. 199–207. ISSN 1210-6097. 
  • KRISCHKE, Helena. Od spojenectví ke konfliktu: Plantageneti a Štaufové ve 12. století. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 9/10, s. 203–210. ISSN 1210-6097. 

Externí odkazy

Anglický král
Předchůdce:
11541189
Jindřich II. Plantagenet
Nástupce:

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link GA