Občanství: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
Shrnula jsem, co to je pojem státní občanství. Uvedla jsem historii tohoto pojmu, jeho zakotvení v právu a jak se takové státní občanství nabývá a pozbývá. Co se zdrojů týče využila jsem autory Pavlíčka, Filipa, Ústavu ČR A LZPS.
Řádek 1: Řádek 1:
'''Občanství''' je časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Státní občanství je jedním z hlavních znaků moderního státu. Žádný stát nemůže existovat, aniž by měl své občany. Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky), které tak určují i obsah státního občanství.
'''Občanství''' je vztah fyzické osoby k veřejnoprávní územní korporaci, například státu. Původně to byla příslušnost ke svobodnému [[město|městu]] (obci, polis), dnes se tak nazývá zejména příslušnost ke [[stát]]u nebo k samosprávným územním korporacím (v České republice krajů, obcí, městských částí či městských obvodů) nebo i k mezinárodní organizaci ([[občanství Evropské unie]]).


Tyto vzájemné vztahy jsou zejména právo fyzické osoby na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.

Pojem občanství bývá někdy ztotožňován s pojmem státní příslušnost, ale ten je obsahově širší, neboť do sebe zahrnuje i právnické osoby příslušné k danému státu.

== Historie ==
Ve starověkém Římě bychom pod slovem občanství nalezli pojem status civitatis<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/status-civitatis-lat|url = }}</ref>, v českých dějinách by to byl inkolát<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/inkolat|url = }}</ref>. Současný pojem občanství vznikl ze 3. stavu (měšťanstva) během Velké Francouzské revoluce. Státní občanství v moderním slova smyslu, obdobně jako konstitucionalismus<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/konstitucionalismus|url = }}</ref>, politické strany či práva a svobody jednotlivce, se zformovalo v době buržoazních revolucí, kdy se formuje i to, co označujeme jako moderní stát. Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/ius-soli|url = }}</ref>.

Až Ústava Francie z roku 1791 a později Code Napoleon (občanský zákoník) obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek).

== Rozměr státního občanství v právu ==
Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva:
* Ústavního - základy vztahu jedince a státu, vztahy navenek

* Trestního - stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, válečná zrada atd.

* Správního - evidence obyvatel, státoobčanské řízení, doklady

* Finančního - poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování státního občanství

* Mezinárodního veřejného - smlouvy s jinými státy o dvojím občanství, právo na diplomatickou ochranu

* Mezinárodního soukromého – státní občanství funguje jako hraniční ukazatel

== Typy fyzických osob ve státě ==
Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě:

1. Státní občan - má specifický státoobčanský poměr ke státu

2. Cizinec - má tentýž poměr jako státní občan, avšak k jinému státu, platí pro něj cizinecký režim, řídí se cizineckým právem

3. Bezdomovec - je bez státoobčanského poměru k jakémukoli státu (apatridé)

== Problém bipolitismu a apatrismu ==
a) Bipolité - osoby s dvojím státním občanstvím

Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svoji právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo.  

b) Apatridé - osoby bez státního občanství (bezdomovci)

Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu. Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu.

Oba tyto jevy se považují za nežádoucí.

== Právní úprava občanství v ČR ==
* <u>Ústava ČR (Preambule + Hlava I., čl. 12): </u>
”Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.“

”Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“
* <u>Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (čl. 1, odstavec 2)</u>

* <u>Listina základních práv a svobod (Hlava VI., čl. 42):</u>
”Pokud Listina používá pojmu ”občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní republiky.“

”Cizinci požívají na území ČSFR lidských práv a základních svobod zaručených LZPS, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.“

”Pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu ”občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství.“
* <u>Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb.</u>

* <u>Zákon o státním občanství některých bývalých československých státních občanů 193/1999 Sb.</u>
Jak Ústava ČR, tak Listina, oba dokumenty pracují s pojmem občanství jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 a charakterizoval jej jako: časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva.
== Občanská práva a povinnosti ==
== Občanská práva a povinnosti ==
Tato příslušnost je spojena s [[občanská práva|občanskými právy]] a povinnostmi, které jsou vyhrazeny pouze občanům. Mezi občanská práva patří zejména právo pobytu, právo na ochranu nebo právo na účast na správě věcí veřejných, mezi občanské povinnosti patří svou povahou zejména povinnost platit [[daň|daně]] (třebaže se zpravidla vztahuje i na neobčany), a mnohdy i další povinnosti (závazek k obraně státu, volební povinnost, účast v soudní porotě atd.). Je také možné přiznat někomu všechna či některá občanská práva bez přidělení státní příslušnosti.
Tato příslušnost je spojena s [[občanská práva|občanskými právy]] a povinnostmi, které jsou vyhrazeny pouze občanům. Mezi občanská práva patří zejména právo pobytu, právo na ochranu nebo právo na účast na správě věcí veřejných, mezi občanské povinnosti patří svou povahou zejména povinnost platit [[daň|daně]] (třebaže se zpravidla vztahuje i na neobčany), a mnohdy i další povinnosti (závazek k obraně státu, volební povinnost, účast v soudní porotě atd.). Je také možné přiznat někomu všechna či některá občanská práva bez přidělení státní příslušnosti.


== Získání občanství ==
== Získání státního občanství ==
Obecně můžeme nabýt státní občanství následujícími způsoby:
Člověk získá občanství implicitně svým narozením a to buď podle principu [[ius soli]] („právo země“), které přisuzuje občanství podle země, na které se jedinec narodil; nebo [[ius sanguinis]] („právo krve“), které občanství novorozence přisuzuje občanství jeho rodičů. Může jej získat též explicitně, když o nové občanství zažádá.


1. Narozením
Proces získání občanství se nazývá [[naturalizace]],<ref>http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=naturalizace</ref> z cizince se pak stává naturalizovaný občan. Součástí naturalizace může být slib věrnosti dané zemi (například proti [[špionáž]]i či [[velezrada|velezradě]]), slib věrnosti jejím symbolům popř. vůdcům, u způsobilých jedinců služba v armádě apod.


Právní kultura kontinentální Evropy preferuje zásadu ius sanguinis ("právo krve"), tedy vznik státního občanství podle pokrevní příbuznosti - podle státního občanství rodičů. Právní kultura angloamerická preferuje zásadu ius soli ("právo místa"), tedy vznik státního občanství podle místa narození.
== Ztráta občanství ==
Ztráta občanství se nazývá [[expatriace]]'. Tento termín obecně představuje zpřetrhání pout jedince se svou vlastí a většinou je jím myšlena i pozbytí občanství. Jedinec může občanství jedné země ztratit naturalizací v zemi jiné; soudním rozhodnutím (trestem); nebo – pokud to právní řád dané země dovoluje – na vlastní žádost.


2. Naturalizací
== Více občanství ==
Člověk, který má dvě občanství stejné úrovně, se nazývá [[bipolita]].
Některé země připouštějí dvojí či vícero státní občanství svých občanů, jiné nikoli a přijmutí občanství této země současně znamená pozbytí ostatních občanství (denaturalizace – proces opačný naturalizaci).


Do tohoto způsobu patří sňatek, osvojení, určení otcovství, legitimace, udělení státního občanství, přijetí do státní služby, nalezení apod. V českém ústavním právu je pojetí naturalizace zúženo jen na nabytí státního občanství udělením.
Hierarchická, víceúrovňová občanství se navzájem neruší a naopak platí současně (tj. člověk může být například občanem Evropské unie a současně některého jejího státu; obdobně Američan je občanem USA a současně příslušného státu).


3. Opcí
== Žádné občanství ==
Kdo nemá žádné státní občanství ani příslušnost, nazývá se [[apolita]] („neobčan“) či [[apatrida]] („člověk bez vlasti“, [[bezdomovec]] v právním smyslu).<ref>http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/apatrida</ref>
Pro naturalizaci neobčanů může být opět aplikováno [[ius soli]] resp. [[ius sanguinis]].


Opcí se rozumí právo volby mezi dvěma či více státními občanstvími. Nejčastěji se používá při změně suveréna státního území. V případě okupace či anexe cizího státu, je nutno považovat nové vynucené státní občanství okupujícího státu za neplatné.
== Občanství a právo ==
Právo na občanství je jedno ze [[základní práva a svobody|základních práv a svobod]]. V roce 1954 a 1961 proběhly mezinárodní sněmy upravující státní občanství, v dubnu 2012 navíc vznikla organizace ISPO (''International Stateless Persons Organisation'') s cílem nabídnout právní zastoupení osob bez občanství prostřednictvím sítě lidskoprávních organizací a jejích právníků. Více viz [[Apatrida#Mezinárodní úmluvy]].


== Získání státního občanství v ČR ==
== Příbuzné pojmy ==
Získání státního občanství je upraveno v Zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 40/1993 Sb. Fyzické osoby, které ke dni 31. 12. 1992 byly státními občany ČR a zároveň státními občany ČSFR, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. Díky novele tohoto zákona byl také umožněn institut dvojího státního občanství, pouze ale ve vztahu k Slovenské republice. Primárně se nabývá státní občanství ČR narozením. Státní občanství lze tedy nabýt:
* Širší pojem než státní občanství je [[státní příslušnost]], která zahrnuje i příslušnost právnických osob, popř. i lodí a letadel.

* Právní řád Spojených států rozlišuje statusy: ''naturalized citizen'' (cizinec, který se stal občanem naturalizací), ''native-born citizen'' (člověk, který se narodil na území Spojených států) a ''natural-born citizen'' (člověk, který se narodil na území Spojených států rodičům, kteří oba jsou občané Spojených států amerických – tento status je podmínkou pro volitelnost prezidenta nebo viceprezidenta USA).
<u>1. Narozením (filiace) </u>

V ČR dítě nabývá občanství, je-li alespoň jeden z rodičů občanem ČR (ius sanguinis) nebo jsou-li rodiče osoby bez státního občanství (apatridé, apolité - bezdomovci), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí (ius soli).

<u>2. Osvojením </u>

Dítě nabývá státního občanství, pokud alespoň jeden jeho osvojitel je státním občanem ČR.

<u>3. Určením otcovství </u>

Dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR, nabývá státní občanství ČR dnem prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství.

<u>4. Nalezením na území ČR </u>

Fyzická osoba se stává státním občanem, neprokáže-li se, že svým narozením nabyla státního občanství jiného státu.

<u>5. Prohlášením</u>

Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla státní občanství ČR ani státní občanství SR, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením. Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti. Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do svého prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení.

Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla státní občanství České ani Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství.

<u>6. Udělením (naturalizace) </u>

<nowiki> </nowiki>Státní občanství ČR lze na žádost udělit osobě, která splňuje tyto podmínky:
* Má na území ČR ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje
* Prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce (osoba bez státního občanství) nebo azylanta
* Nebyla v posledních 5 letech trestána za úmyslně spáchaný trestný čin (prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR)
* Prokáže znalost úředního jazyka (českého)
* Plní povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky
Státní občanství uděluje Ministerstvo vnitra ČR. Žádost se podává u úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele. Fyzická osoba, které bylo uděleno státní občanství ČR, nabývá tohoto občanství dnem složení státoobčanského slibu.
== Ztráta občanství ==
Pozbytí občanství se nazývá expatriace. Ztrati státní občanství tedy můžeme např. nabytím cizího státního občanství i na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. Čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv přijatý Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. To přináší významnou garanci státoobčanského statusu.


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 13. 6. 2014, 17:26

Občanství je časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Státní občanství je jedním z hlavních znaků moderního státu. Žádný stát nemůže existovat, aniž by měl své občany. Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky), které tak určují i obsah státního občanství.

Tyto vzájemné vztahy jsou zejména právo fyzické osoby na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.

Pojem občanství bývá někdy ztotožňován s pojmem státní příslušnost, ale ten je obsahově širší, neboť do sebe zahrnuje i právnické osoby příslušné k danému státu.

Historie

Ve starověkém Římě bychom pod slovem občanství nalezli pojem status civitatis[1], v českých dějinách by to byl inkolát[2]. Současný pojem občanství vznikl ze 3. stavu (měšťanstva) během Velké Francouzské revoluce. Státní občanství v moderním slova smyslu, obdobně jako konstitucionalismus[3], politické strany či práva a svobody jednotlivce, se zformovalo v době buržoazních revolucí, kdy se formuje i to, co označujeme jako moderní stát. Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli[4].

Až Ústava Francie z roku 1791 a později Code Napoleon (občanský zákoník) obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek).

Rozměr státního občanství v právu

Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva:

  • Ústavního - základy vztahu jedince a státu, vztahy navenek
  • Trestního - stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, válečná zrada atd.
  • Správního - evidence obyvatel, státoobčanské řízení, doklady
  • Finančního - poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování státního občanství
  • Mezinárodního veřejného - smlouvy s jinými státy o dvojím občanství, právo na diplomatickou ochranu
  • Mezinárodního soukromého – státní občanství funguje jako hraniční ukazatel

Typy fyzických osob ve státě

Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě:

1. Státní občan - má specifický státoobčanský poměr ke státu

2. Cizinec - má tentýž poměr jako státní občan, avšak k jinému státu, platí pro něj cizinecký režim, řídí se cizineckým právem

3. Bezdomovec - je bez státoobčanského poměru k jakémukoli státu (apatridé)

Problém bipolitismu a apatrismu

a) Bipolité - osoby s dvojím státním občanstvím

Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svoji právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo.  

b) Apatridé - osoby bez státního občanství (bezdomovci)

Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu. Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu.

Oba tyto jevy se považují za nežádoucí.

Právní úprava občanství v ČR

  • Ústava ČR (Preambule + Hlava I., čl. 12):

”Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.“

”Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“

  • Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (čl. 1, odstavec 2)
  • Listina základních práv a svobod (Hlava VI., čl. 42):

”Pokud Listina používá pojmu ”občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní republiky.“

”Cizinci požívají na území ČSFR lidských práv a základních svobod zaručených LZPS, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.“

”Pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu ”občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství.“

  • Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb.
  • Zákon o státním občanství některých bývalých československých státních občanů 193/1999 Sb.

Jak Ústava ČR, tak Listina, oba dokumenty pracují s pojmem občanství jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 a charakterizoval jej jako: časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu. Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva.

Občanská práva a povinnosti

Tato příslušnost je spojena s občanskými právy a povinnostmi, které jsou vyhrazeny pouze občanům. Mezi občanská práva patří zejména právo pobytu, právo na ochranu nebo právo na účast na správě věcí veřejných, mezi občanské povinnosti patří svou povahou zejména povinnost platit daně (třebaže se zpravidla vztahuje i na neobčany), a mnohdy i další povinnosti (závazek k obraně státu, volební povinnost, účast v soudní porotě atd.). Je také možné přiznat někomu všechna či některá občanská práva bez přidělení státní příslušnosti.

Získání státního občanství

Obecně můžeme nabýt státní občanství následujícími způsoby:

1. Narozením

Právní kultura kontinentální Evropy preferuje zásadu ius sanguinis ("právo krve"), tedy vznik státního občanství podle pokrevní příbuznosti - podle státního občanství rodičů. Právní kultura angloamerická preferuje zásadu ius soli ("právo místa"), tedy vznik státního občanství podle místa narození.

2. Naturalizací

Do tohoto způsobu patří sňatek, osvojení, určení otcovství, legitimace, udělení státního občanství, přijetí do státní služby, nalezení apod. V českém ústavním právu je pojetí naturalizace zúženo jen na nabytí státního občanství udělením.

3. Opcí

Opcí se rozumí právo volby mezi dvěma či více státními občanstvími. Nejčastěji se používá při změně suveréna státního území. V případě okupace či anexe cizího státu, je nutno považovat nové vynucené státní občanství okupujícího státu za neplatné.

Získání státního občanství v ČR

Získání státního občanství je upraveno v Zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 40/1993 Sb. Fyzické osoby, které ke dni 31. 12. 1992 byly státními občany ČR a zároveň státními občany ČSFR, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. Díky novele tohoto zákona byl také umožněn institut dvojího státního občanství, pouze ale ve vztahu k Slovenské republice. Primárně se nabývá státní občanství ČR narozením. Státní občanství lze tedy nabýt:

1. Narozením (filiace)

V ČR dítě nabývá občanství, je-li alespoň jeden z rodičů občanem ČR (ius sanguinis) nebo jsou-li rodiče osoby bez státního občanství (apatridé, apolité - bezdomovci), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí (ius soli).

2. Osvojením

Dítě nabývá státního občanství, pokud alespoň jeden jeho osvojitel je státním občanem ČR.

3. Určením otcovství

Dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR, nabývá státní občanství ČR dnem prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství.

4. Nalezením na území ČR

Fyzická osoba se stává státním občanem, neprokáže-li se, že svým narozením nabyla státního občanství jiného státu.

5. Prohlášením

Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla státní občanství ČR ani státní občanství SR, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením. Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti. Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do svého prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení.

Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla státní občanství České ani Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství.

6. Udělením (naturalizace)

Státní občanství ČR lze na žádost udělit osobě, která splňuje tyto podmínky:

  • Má na území ČR ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje
  • Prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce (osoba bez státního občanství) nebo azylanta
  • Nebyla v posledních 5 letech trestána za úmyslně spáchaný trestný čin (prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR)
  • Prokáže znalost úředního jazyka (českého)
  • Plní povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky

Státní občanství uděluje Ministerstvo vnitra ČR. Žádost se podává u úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele. Fyzická osoba, které bylo uděleno státní občanství ČR, nabývá tohoto občanství dnem složení státoobčanského slibu.

Ztráta občanství

Pozbytí občanství se nazývá expatriace. Ztrati státní občanství tedy můžeme např. nabytím cizího státního občanství i na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. Čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv přijatý Valným shromážděním OSN 10. 12. 1948 stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. To přináší významnou garanci státoobčanského statusu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Související články