Kvakiutlové

Kvakiutl s měděným štítm na fotografi Edwarda S. Curtise.

Kvakiutlové (Kwakiutl - "Kouř světa" název jedné teritoriální skupiny, vlastní název celého etnika Kwakwaka'wakw) je etnická skupina severoamerických indiánů, typičtí představitelé usedlých rybářských kmenů Severozápadního pobřeží. Prosluli především jako vynikající umělečtí řezbáři, známé jsou také jejich tance a šamanské rituály, zahrnující v minulosti i rituální kanibalismus.

Rozšíření

Kvakiutlové tradičně obývají pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver. Významným střediskem byl Fort Rupert, kde sídlila teritoriální skupina Kwakiutl, jejíž název se přenesl na celé etnikum.

Společenský systém

Společnost Kvakiutlů se dělila na matrilineární rody a rozpadala se na tři společenské třídy - urozené, svobodné a otroky. Funkce náčelníka se většinou dědila v urozených rodinách. Otroci se získávali koupí nebo se jednalo o příslušníky nepřátelských etnik (hlavně Sališů a Cimšanů), zajaté v boji. Postavení otroka bylo dědičné, otroci museli nosit krátké vlasy a měli zakázáno používat zbraně a ozdoby. Někteří z nich byli obětování při obřadech nebo na důkaz pohrdání majetkem. Náčelníci měli soudní pravomoc, přečiny uvnitř kmene trestali vyhnanstvím, někdy i otroctvím, pokud šlo o otroky, tak většinou smrtí. Symbolem moci byla kamená palice, zvaná slave killer, jíž zabíjeli provinilé otroky.

Způsob života a kultura

Získávání potravy

Kvakiutlové byli a částečně dodnes jsou hlavně rybáři, klíčový význam pro ně má lov pacifických lososů (něrka, gorbuša, keta, kisuč, čavyča), které chytají při letním tahu do sítí a konzervují sušením nebo uzením. Lososí maso v různých úpravách v minulosti tvořilo až 80 % jejich potravy. Mezi další lovené ryby patří halibut, treska a nebo koruška americká neboli ulichan, z níž se vyvařuje rybí tuk. Tato ryba je tak tučná, že je ji možno po usušení a prostrčení knotu použít jako pochodeň. Ryby chytali většinou do sítí, pouze halibuty také na udici pomocí kostěných háčků. Potravu doplňoval lov lachtanů i suchozemské zvěře (kamzík bělák, jelenec ušatý, wapiti. bobr, medvěd) a sběr jedlých rostlin, zejména bobulí (muchovník, planika, ostružiny). Na rozdíl od sousedních Nutků a Makahů nelovili kytovce na moři, ale zužitkovali pouze ty, kteří uvízli na mělčinách. Sbírali také měkkýše (např. zaděnky a ušně) i korýše.

Obydlí

Tradiční dům Kvakiutlů byl zhotoven z cedrových prken, měl sedlovou střechu s mírným sklonem a mohl být dlouhý až 60 m. Obvykle v něm žili příslušníci jednoho rodu. Místa u vchodu byla určena otrokům, zatímco v zadní části žili nejvženější lidé. Uvnitř domu se nacházelo několik ohnišť, palandy, na nichž se spalo a truhly, sloužící k uchování zásob, oděvů i cenností. Štít domu byl zdoben malbou nebo řezbou, mohl být doplněn i totemovým sloupem, který však častěji stál samostatně poblíž domu.

Tradiční oděv

Tradiční oděv Kvakiutlů byl tvořen jak kůžemi a kožešinami, tak pokrývkami, tkanými se směsi cedrového lýka a chlupů kamzíka běláka. Pokrávkou hlavy byl často kuželovitý klobouk, pletený ze smrkových kořínků, ale také kožené nebo péřové čelenky, často zdobené aplikacemi z mědi a perleti. Perleť získávali z ulit ušní mořských. Cenili si rovněž ulit kelnatek, které používali i jako platidlo. Z ulit nebo kousků mědi zhotovovali také ozdoby, především náušnice a kroužky, které nosili v nosní přepážce. Ozdoby používali muži i ženy. Rozšířeno bylo rovněž tetování. Vlasy nosila obě pohlaví dlouhé, volně rozpuštěné nebo stažené čelenkou. Muži nosili na rozdíl od většiny indiánů řídké vousy.

Umění a řemesla

Kvakiutlové byli vynikající řezbáři, jejich totemové sloupy, kánoe, masky, chřestidla, ale i předměty denní potřeby, jako např. pádla, truhly či zbraně, zdobili stylizovanými obrázky zvířat a mytologických bytostí. Řezby byly zvýrazněné vypalováním či barvením v černé a červené barvě. Podobné motivy najdeme i na pokrývkách a tetování.

Náboženství a rituály

Život Kvakiutlů ovlivňovaly tajné společnosti, které řídily obřady, především iniciaci dospívajících mladíků. Nejvlivnější byla společnot kanibalského ducha zvaná hamatsa, jejíž členové v omezené míře praktikovali rituální kanibalismus. Mezi uctívaná božstva patřil duch války Winalagalis, dvouhlavý mořský had Sisiutl, démon - lidojed Baxbaxwalanuksiwe a jeho pomocník, ptačí démon Huxhukw. Všechna tato božstva byla zobrazována prostřednictvím masek. Většina ritulů se prováděla v zimním období. Byly to iniciace mladíků a dívek, obřady za zemřelé řízené tajnou společností, různé tance, ale také potlače, při nichž pořadatel hostil a obdarovával své hosty. Hosté však měli povinnost při příštím potlači obdarování oplatit, pokud možno ještě nákladněji. Tak se potlače mnohdy zvrhly v soupeření mezi bohatými příslušníky kmene, kteří při nich předváděli pohrdání majtkem. Otroci byli obětováni, pokrávky páleny, měděné šíty a ulity házeny do moře jen proto, aby hostitel ukázal, "že na to má". Z toho důvodu kanadská vláda roku 1885 potlače zakázala. Počátkem 20. stol. bylo jejich pořádání obnoveno a tradice pokračuje i v současné době.

Jazyk

Jazyk Kvakiutlů patří do jazykové rodiny Wakaš a jako první ho důkladně studoval Franz Boas, jenž právě na studiu Kvakiutlů vytvořil své antropologické teorie. Původní jazyk přežívá dodnes, i když pomalu ustupuje angličtině. Dosud jím hovoří asi 700 lidí, vesměs starší generace, z celkového počtu 5.500 Kvakiutlů. Dnešní Kvakiutlové zpravidla pracují v lesnictví nebo v rybářském průmyslu, případně jako turističtí průvodci či výrobci a prodejci suvenýrů. Udržují se i umělecké tradice, zejména řezbářství, ale i tkaní pokrývek a zpracování mědi.

Reference

• Benedictová, Ruth: Kulturní vzorce. Praha: Argo, 1999.
• Craven, Margaret: Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Praha: Vyšehrad, 1984.
• Lévi-Strauss, Claude: Cesta masek. Praha: Dauphin, 1996.
• Lévi-Strauss, Claude: Myšlení přírodních národů. Praha: Dauphin, 1996.
• Lévi-Strauss, Claude: Strukturální antropologie 1-2, Praha: Argo, 2006-2007.
• Hogg, Garry: Kanibalové a jejich oběti. Praha: Svoboda, 1995
• Makásek, Ivan: Totemy a indiáni severozápadního pobřeží Pacifiku. Praha, 2010.
• Procházka, Petr: Indiánská kniha mrtvých. Praha: Eminent, 2004.
• Šolc, Václav: Indiánské historie. Praha: Československý spisovatel, 1989.
• Zelený, Mnislav: Indiánská encyklopedie. Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994.