František Palacký

František
František Palacký
Narození	14. června 1798 Hodslavice Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí	26. května 1876 (ve věku 77 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání	spisovatel, archivář, heraldik, novinář, politik, filozof, historik, básník, estetik, literární vědec, editor, kulturní pracovník, literární historik, literární teoretik, překladatel a redaktor
Ocenění	Čestné občanství hlavního města Prahy (1848) Čestné občanství města Chrudimi (1861) Čestné občanství města Hradce Králové (1861) Čestné občanství města Kolína (1861) Čestné občanství města Pardubice … více na Wikidatech
Politická strana	Národní strana
Nábož. vyznání	Evangelická církev v Rakousku (1781–1918)
Choť	Terezie Měchurová
Děti	Jan Palacký Marie Riegrová-Palacká
Rodiče	Jiří Palacký
Funkce	poslanec Kroměřížského sněmu poslanec Českého zemského sněmu
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo

manželka	Terezie Měchurová
zeť	František Ladislav Rieger
syn	Jan Křtitel Kašpar Palacký
dcera	Marie Riegrová-Palacká
vnučka	Marie Červinková-Riegrová
švagr	Leopold Eugen Měchura

František Palacký (14. června 1798 Hodslavice – 26. května 1876 Praha) byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku Otec národa.

Biografie

František Palacký

Dětství a studia

Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě (Valašsko) jako nejstarší z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Pocházel z protestantské rodiny s dlouhou tradicí. Jeho otec Jiří Palacký (* 1768) byl učitelem na místní škole a lokálním faktorem domácích tkalců, matka byla Anna, rozená Křižanová, po její smrti se otec podruhé oženil s Julianou. František a jeho bratři se nejprve vzdělávali u svého otce. František poté (1807–1809) nastoupil do významné zámecké školy v Kunvaldu (dnešní Kunín) u Nového Jičína. V letech 1809–1812 pokračoval studiem latinské školy v Trenčíně a následovalo evangelické lyceum (do r. 1818) v Prešpurku (dnes Bratislava), kde se seznámil a spřátelil s Pavlem Josefem Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra Samuela, který byl také jeho učitelem.Dominik Šiller bude v sobotu grilovat čuníka :3 a pozve mě na grilovačku:OO

Raná praxe

Přestože si Palackého otec přál, aby se také z jeho syna stal evangelický učitel a kněz, syn nepokračoval dál ve studiích, ale nastoupil v letech 1819–1823 jako vychovatel do uherských šlechtických rodin. Nejprve se sblížil s Ninou Zerdahélyovou, rozenou Báloghovo a jejími dětmi.

Rok 1820 František Palacký strávil jako vychovatel se svými svěřenci Karlem a Janem Nepomukem Czúsovými ve Vídni. Toto působení ve vyšších společenských kruzích mu jednak umožnilo přístup do světa vyšší kultury, ale také měl dost příležitosti pokračovat ve svém sebevzdělávání, v této době hlavně ve filozofii a estetice (ovlivněn byl především I.Kantem, F. Schillerem a J.G. Herderem). Získal také dobrý přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky (během svého života ovládl latinu, řečtinu, němčinu, češtinu, maďarštinu, portugalštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a staroslověnštinu). Z tohoto období pocházejí časopisecké studie o estetice (Přehled dějin krasovědy nebo O krasovědě) a společně s Šafaříkem napsaní Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818). V mládí měl Palacký velké literární ambice, napsal několik nepříliš hodnotných básní (v češtině a němčině, časoměrným veršem), většinou k různým příležitostem, přátelům, nebo s filosofickou tematikou. Měl ale velké plány, začal psát tragédii o Kateřině Veliké, později o Janu Husovi, a rozsáhlý historický epos o Napoleonovi, ani jedno z těchto děl nedokončil. Pořídil velmi kvalitní český překlad Ossiana, podvržené básnické prosy z keltských dějin Skotska.

Někdy v roce 1819 se Palacký rozhodl nadále se věnovat především studiu českých dějin. Za tímto účelem kontaktoval Josefa Jungmanna, kterého žádal o přijetí a o pomoc: poskytnutí základních historiografických informací a zasvěcení do metodiky historikovy práce. Jungmannovi se Palackého cílevědomost, koncepčnost a oddanost oboru líbila, poskytl mu maximum svých znalostí i společenských kontaktů a stal se jeho celoživotním přítelem. V březnu 1823 Palacký napsal dopis podobného znění i Josefu Dobrovskému a nedlouho poté (11. dubna 1823) dorazil do Prahy osobně.

Začínající historik

Nejprve Palackého zaměstnal Josef Dobrovský, později František Šternberk-Manderscheid na tvorbě šlechtických rodokmenů. Šternberkové ho posléze zaměstnali jako rodinného archiváře. Spolupráce s Dobrovským měla do budoucnosti na Palackého značný vliv, naučil se od něj historiografickou kritickou metodu a získal i zkušenosti s filologicko-kritickou metodou. Určité napětí ve vztahu pak znamenal odlišný názor na pravost Rukopisu zelenohorského, kde se Palacký s Dobrovského kritikou neztotožnil.

V této době se již stal v Praze mezi vzdělanými a vlasteneckými kruhy známou osobností, o jejíž výrazném talentu a intelektuálních kvalitách se nepochybovalo.

V roce 1827 Palacký začal vydávat na nabídku hraběte Kašpara Šternberka muzejní časopisy (německý měsíčník Monatsschrift des böhmen Museums a český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách). Je zajímavé, že mezi českými vlastenci bylo zpočátku značné množství sporů (především s F. L. Čelakovským), kterým se nelíbila forma a pravopis těchto časopisů. V těchto sporech se plně projevovala roztříštěnost českého vlasteneckého hnutí. Pro malý zájem o německý časopis byl roku 1831 změněn na čtvrtletník a o rok později (1832) zrušen úplně. Roku 1838 začal českou verzi redigovat Pavel Josef Šafařík. Vedle redaktorské činnosti se na chodu muzea podílel i jako člen muzejního výboru (od 1830) a od 1834 jako jednatel tohoto výboru.

Rodinný život

V roce 1827 se František Palacký oženil s mladší dcerou velkostatkáře a advokáta Jana Měchury, Terezií Měchurovou, ačkoliv mu rodina i rodinný lékař Václav Staněk sňatek rozmlouvali s odůvodněním, že Terezie má těžkou srdeční vadu a není pro manželství způsobilá. S Terezií vychoval dvě děti, syna Jana (budoucího přírodovědce), a dceru Marii, později provdanou za F.L.Riegera. Jejich vychovatelem byl Václav Vladivoj Tomek, který ve svých Pamětech popsal těžkou práci, kterou měl zejména s hyperaktivním a neposlušným Janem. Díky dobrému majetkovému zabezpečení rodiny Měchurových a později také rodiny svého zetě Františka Ladislava Riegera, mohl Palacký psát své dílo v klidu rodinných panství, jednak ve víkendovém Červeném domě (též zvaném Červený lis) v Praze - Libni, a dále na zámcích v Otíně, Chocomyšli nebo v Lobkovicích u Mělníka. S ohledem na chatrné zdraví své manželky (měla srdeční vadu), kterou Palacký velmi a stále miloval, rodina jezdila často do lázní, nejčastěji na francouzskou Riviéru do Nice (Nizza), také do okolí Neapole.

Stavovským historiografem

V roce 1827 s ním začaly vyjednávat české stavy, které jej chtěly po smrti Františka Pubičky jmenovat do pozice oficiálního stavovského historiografa. Pro určité komplikace byl opravdu jmenován až 1838, plat ovšem dostával již mnohem dříve s tím, že měl dokončit Pubičkovy Chronologische Geschichte Böhmens. Protože však toto dílo bylo v 30. letech metodicky i koncepčně zastaralé, začal Palacký usilovat o možnost sepsat české dějiny úplně nově, na základě pramenných fondů i diplomatického charakteru a s ohledem i na sociální, hospodářský, náboženský a kulturní vývoj státu. Stavy po usilovném přesvědčování svolily v březnu 1831. Výsledkem takto nově pojatých českých dějin se staly Geschichte von Böhmen (1836-1867).

V letech 1827 - 1848 cestoval po archivech celé Evropy, aby vytěžil písemné prameny k českým dějinám. Začal v Čechách archivem v Třeboni, pokračoval v Drážďanech, Lipsku a Berlíně. Nejdéle pobýval v Itálii v Římě, kde se spřátelil s malířem Josefem Vojtěchem Hellichem, dále v Udine, Perugii, Padově, Benátkách, Florencii, Neapoli, velmi často studoval ve Vídni i v dalších městech monarchie. Přátelil se dále s Jánem Kollárem, Karlem Havlíčkem Borovským, Egonem Ebertem, či s lékaři Heldem a Staňkem.

V roce 1829 vytvořil projekt české encyklopedie, který po slibném začátku ztroskotal a z kteréhožto pokusu vznikla roku 1831 Matice česká, jejímž úkolem bylo financovat české knihy, které by nemohly jako nelukrativní vyjít u soukromých vydavatelů. Českou encyklopedii vydal až jeho zeť František Ladislav Rieger pod názvem Riegrův slovník naučný. V letech 1839–1844 byl sekretářem České královské společnosti nauk (do 1851)

V roce 1840 vyšel první díl Archivu českého, edice česky psaných historických pramenů, která obsahovala i podklady pro další díly Geschichte von Böhmen. Na tvorbě této edice se podíleli také V.V. Tomek a K.J. Erben, kteří společně s Palackým prozkoumávali archívy a opisovali listiny. S Tomkem začal posléze Palacký počítat jako se svým zástupcem ve funkci stavovského historiografa.

V době, kdy připravoval k vydání třetí díl svých Geschichte von Böhmen (který měl obsahovat vývoj státu v době předhusitské a husitské), již během publikování dílčích prací a dále při schvalování konečné verze se dostal do konfliktu s rakouskou cenzurou, neboť ta jej obvinila, že podání počátků husitství je namířeno proti katolické církvi (a to i přesto, že se Palacký, byť protestant, úzkostlivě snažil své náboženské cítění do vědecké práce nevměšovat).

Od roku 1844 pracoval na českém překladu tohoto díla, nicméně nejednalo se o čistý překlad, do značné míry v české verzi prohloubil historiografickou reflexi českých dějin a kladl větší důraz na české obyvatelstvo jako nositele českých dějin. Roku 1848 vyšel první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Rok 1848

Do politiky vstoupil na straně českých liberálů v roce 1848, kdy byl zvolen do Svatováclavského výboru. V tomto roce byl předsedou slovanského sjezdu v Praze a v otevřeném dopise odmítl účast na německém sněmu ve Frankfurtu.

František Palacký (litografie, 1855)

V roce 1848 byl volen do říšského sněmu, v tomto roce dvakrát odmítl ministerstvo školství (z obavy, aby neurazil Němce). Účastnil se Kroměřížského sněmu, kde představil svůj návrh ústavy, který nebyl přijat. Palacký byl přesvědčen o správnosti existence Rakouska, které si představoval jinak (konstitučně) uspořádané, což považoval za dostatečnou záruku pro vývoj slovanských národů v rámci monarchie a vyřešení národnostní otázky (konstituční austroslavismus).

Palacký a myšlenka austroslavismu

Palacký byl přesvědčen, že doba malých států je již minulostí a že lidstvo směřuje k vytváření velkých politických a hospodářských celků. Prosazoval tedy myšlenku Rakouské monarchie, která by se přetvořila ve federaci rovnoprávných národů, tedy myšlenku tzv. austroslavismu. Zároveň Palacký varoval před třemi nebezpečími – před expanzivním Německem, maďarským nacionalismem a ruským univerzálním státem. Palacký si uvědomoval, že slovanským národům nehrozí od Rakouska zdaleka takové nebezpečí, jako od Německa a Ruska. Své tehdejší názory vyjádřil ve výroku:

„	Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného.	“
— František Palacký

Němci v Rakouské monarchii se však federalizaci bránili, jelikož federalizace a demokratizace Habsburské monarchie by znamenala slovanskou většinu (v monarchii žilo v roce 1848 51 milionů obyvatel, z toho Němci tvořili menšinu 11 – 12 milionů). Němci v Čechách se tak přikláněli převážně k myšlence pangermanismu a čeští extrémisté zase nadšeně přijímali myšlenku panslavismu. Palacký postupně ztratil iluze o Rakouské monarchii a kritizoval především rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867. Náladu tehdejší české společnosti vystihl svým výrokem:

„	Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.	“
— František Palacký

(Nestal se z něj ovšem odpůrce monarchie jako takové, stále prosazoval spíše udržení většího státu než jeho rozpadnutí.)

Po roce 1848

Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla. V tomto roce začal být policejně sledován, proto se od něj odklonila spousta přátel a Palacký se stáhl do soukromí. Řadu let v tomto období strávil prací na zámečku Lobkovice (dnes součást Neratovic), který patřil jeho tchánovi J.Měchurovi.

Politicky se začal angažovat teprve roku 1860, kdy podepsal Riegerovo memorandum císaři – stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. Výsledkem bylo založení (1861) Času a Národních listů. V r. 1861 byl zvolen do českého sněmu a v témže roce jej císař František Josef I. jako prvního Čecha nešlechtického původu jmenoval doživotním členem Panské sněmovny. Roku 1863 vstoupili čeští poslanci (staročeši) do tzv. pasivní opozice, což byl krok, který F. Palacký schvaloval. Postavil se proti polskému povstání (1863), čímž se vzdálil nově nastupující generaci českých politiků (mladočechů).

V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla.

Na vlastní přání byl po své smrti v květnu 1879 pohřben v Lobkovicích, kde má dodnes na již nepoužívaném malém hřbitově svůj hrob. Jeho syn později lobkovické panství prodal zpět potomkům rodu Lobkoviců.

Palackého filosofie dějin

Pomník v Praze.

Rozsáhlé Palackého historické dílo se stalo milníkem české historiografie. Celé nadcházející generace historiků se vlastně ve svém díle vůči němu a jeho pojetí musely nějakým způsobem vymezit. Jeho tvorba nebyla jen shlukem historických faktů, chronologicky seřazených. Podle Palackého historie představovala organický celek skutečností protknutý hlavní linií (ideou). Proto také jako jeden z prvních českých historiků detailně studoval nejen politické dějiny, ale i dějiny státoprávní (vliv polského historika W. A. Maciejowskeho), sociální, umění, vědy či dějiny každodennosti. Palacký pod vlivem Hegelovy dialektiky považoval za hlavní linií českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců. Těmto dvěma principům také přiřadil určité charakteristiky. Pro ten německý byla typická podnikavost, řemeslná dovednost, politická organizovanost, ale také výbojnost a náboženská agilnost. Naopak pro Slovany měla být typická rovnost, mírumilovnost, ale i sklon k anarchii. Na světové úrovni to pak byla polarita dvou sil, které se neustále ovlivňovaly a střetávaly (tyto síly mohou být vyjádřeny různě: svoboda – autorita, demokracie – feudalismus, věda – víra). Tento boj dvou sil ať již na národní či světové úrovni Palacký nepovažuje za neúrodný. Naopak neustálá konfrontace rozšiřuje obzor, je semeništěm nových myšlenek či může vést ke smiřování protikladů. Palackého výklad si takto ve své podstatě vznášel nárok i na pedagogické a poučné poslání. Myšlenka české státnosti, často v boji s německým elementem, byla závazkem, který se nesl napříč generacemi. Vrcholem českých dějin je pro něj bezesporu husitství, které tvoří páteř jeho hlavního díla. Především klade do popředí myšlenkový a sociální obsah husitství a to i radikálního křídla představovaného Žižkou, Želivským a tábority. Staví se tak do určitého kontrastu proti starší osvícenecké historiografii (Jungmann nebo Dobrovský), která se vůči husitství většinou vyhrazovala.

Dílo

Pomník Františka Palackého

Poezie

• Na horu Radhošť – báseň
• Má modlitba dne 26. července 1818 – hymnus
• Ideál říše – óda

Vědecká literatura

• Staročeský všeobecný kalendář
• Život Jana Amose Komenského
• Zběrky ze starožitnosti českoslovanské
• Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie – vydáno anonymně (1818), dílo sepsal spolu s P. J. Šafaříkem a J. Benediktim (Blahoslav). Tímto dílem začíná roztržka mezi tzv. Jungmanovci a příznivci J. Dobrovského.
• Krásověda čili o kráse a umění knihy patery – dílo zabývající se estetikou, původně chtěl napsat pět knih, napsal pouze dvě a část třetí.
• Okus české terminologie filosofické – snaha o vytvoření české filosofické terminologie, tato jím navržená terminologie se z větší části ujala.

Historická

• Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527
• Geschichte von Böhmen
  • 1. díl (do 1198)
  • 2. díl (1198–1306)
  • 3. díl (1306–1378)
  • online na Google Books
• Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě – vycházelo jak česky, tak německy. Toto dílo je veliké rozsahem, Palacký se snažil vytvořit obraz českých dějin. Některé pasáže (především husitství) podléhaly rakouské teologické cenzuře.
  • 1. díl (do r. 1125)
  • 2. díl (1125–1403)
  • 3. díl (1403–1439)
  • 4. díl (1439–1471)
  • 5. díl (1471–1526)
• Pomůcky ku poznání řádů zemských království Českého v druhé polovině XIII. století – pokus o shrnutí života v polovině 13. století.
• Pomůcky ku poznání staročeského práva i řádu soudního
• Přehled současných nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských v královstvím Českém, od nejstarších časův až do nynějška – vyšlo i německy.
• Popis království Českého – soupis všech obcí v Čechách se základními údaji (vydáno 1848, data z let 1843-6).
• Stručné dějiny Prahy (Skizze einer Geschichte von Prag)

Politická díla

• Idea státu rakouského – (1865) popis jeho představ o federálním uspořádání Rakouska, přeje si jeho zachování.

Paměti

• Františka Palackého korrespondence a zápisky, Praha 1863

Dále se zachovala část jeho korespondence s významnými osobnostmi této doby a značné množství novinových článků.

Portréty Františka Palackého

• sochy a pomníky: Praha - Palackého náměstí Stanislav Sucharda 1902; Panteon Národního muzea, Písek Ladislav Wurzel (1886), Hodslavice, Čelechovice - na úpatí Velkého Kosíře (1898), Kozí hora Brno-Žabovřesky,
• busty: Praha Palackého 7, Antonín Popp 1898; Tomáš Seidan (Národní muzeum), Jindřich Wielgus (Národní muzeum),
• posmrtná maska a odlitek pravé ruky; 1876
• plakety: Stanislav Sucharda 1912
• tříčtvrteční postava, olejomalba na plátně, Josef Vojtěch Hellich, 1846 (Národní muzeum)
• poloviční postava, olejomalba na plátně, Agathon Klemt (Národní muzeum)
• svatební portrétní miniatura, kvaš na slonovině, Jindřich Schödl, 1827 (Národní muzeum)
• litografie, Adolf Dauthage, 1855
• Tříčtvrteční postava v klobouku, litografie, Max Švabinský, 1835
• četné fotografie, např. ateliér Angerer, Vídeň
• medaile: F.Seidan 1861; 1876; Čermákové Hořovice 1895, I.Pichl 1897, A. Popp 1898; B.Vlček 1898; V. Šmakal (několik pro různá města) 1898- 1899, K. Babka 1948
• medaile- insignie pro řetězy Univerzity Palackého v Olomouci (Ot.Španiel, J. Benda) 1946
• tisícikorunová česká bankovka, Oldřich Kulhánek, Praha 1993
• 200 korunová stříbrná mince, Vladimír Oppl, Praha 1998
• poštovní známka – Česká republika 1998

Zajímavosti

• Byt rodin Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici č. 7 v Praze 1 byl zásluhou Palackého vnučky Libuše Bráfové proměněn v Památník a od roku 1930 zčásti zpřístupněn veřejnosti k občasným prohlídkám. Dědicové z rodiny Riegerů roku 1961 (u příležitosti zkonfiskování nemovitosti čsl. státem) darovali vnitřní zařízení bytu včetně většiny obrazů a soch Národnímu muzeu, které zde od té doby provozuje celou expozici, renovovanou roku 1998.
• Jméno Františka Palackého bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.
• Jako rytíř Řádu železné koruny II. třídy měl Palacký automatický nárok na povýšení do šlechtického stavu s titulem svobodný pán (baron), z politických důvodů však o udělení šlechtictví nikdy nepožádal.

Odkazy

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Palacký Encyklopedické heslo Palacký v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

Literatura

• ČINÁTL, Kamil. Dějiny a vyprávění. Praha: Argo, 2011. 384 s. ISBN 978-80-257-0390-8. 
• DROBNÁ, Zoroslava, Památník Františka Palackého. Národní muzeum Praha 1978.
• Metamorfózy politiky - Pražské pomníky 19. století, kolektiv autorů, eds. K.Kuthanová a H. Svatošová. Archiv hl.m.Prahy Praha 2013.
• HRABOVÁ, Libuše; POSPÍCHAL, Miroslav, a kol. Palackého cesta : pohledy na život a činnost Františka Palackého a lidí mu blízkých : sborník příspěvků k 200. výročí narození Františka Palackého. Olomouc: Univerzita Palackého, 1998. 158 s. ISBN 80-7067-860-7. 
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
• KOŘALKA, Jiří. Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914 : sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha: Argo, 1996. 354 s. ISBN 80-7203-022-1. 
• KOŘALKA, Jiří. František Palacký : (1798-1876) : životopis. Praha: Argo, 1998. 661 s. ISBN 80-7203-125-2. 
• KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
• MORAVA, Jiří. Palacký : Čech, Rakušan, Evropan. 2. vyd. Praha: Vyšehrad ; Český spisovatel, 1998. 247 s. ISBN 80-7021-249-7. 
• MACHOVEC, Milan. František Palacký a česká filosofie. Praha: ČSAV, 1961. 126 s. 
• ŠMAHEL, František; DOLEŽALOVÁ, Eva, a kol. František Palacký: dějiny a dnešek : 1798-1998. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999. 556 s. ISBN 80-7286-003-8. 
• ŠTAIF, Jiří. František Palacký : život, dílo, mýtus. Praha: Vyšehrad, 2009. 368 s. ISBN 978-80-7021-981-2. 
• ŠTAIF, Jiří. Historici, dějiny a společnost : historiografie v českých zemích od Palackého a jeho předchůdců po Gollovu školu, 1790-1900. Část I., II.. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 1997. 392 s. ISBN 80-85899-29-9. 
• URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. 690 s. 

Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918
• Národní buditelé
• České národní obrození

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu František Palacký na Wikimedia Commons

• Autor František Palacký ve Wikizdrojích
• Osoba František Palacký ve Wikicitátech
• KŘEN, Jan. František Palacký [online]. Valašské Meziříčí: Chrastina, 1898 [cit. 2013-08-03]. Dostupné online. 
• František Palacký (1798–1876) – bibliografie