Frei Otto

Frei Paul Otto
Narození	31. května 1925 Chemnitz,
Alma mater	Technická univerzita Berlín Architectural Association School of Architecture
Povolání	německý architekt
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Olympijský areál, Mnichov 1971, Německo

Olympijský areál Mnichov 1971, Německo

Multihala v Mannheimu 1971, Německo

Frei Paul Otto (* 31. květen 1925, Chemnitz) je německý architekt a teoretik. Jeho obrovské znalosti a zkušenosti s lehkou konstrukcí, lanovou sítí, příčkovými skořepinami a jinými tahem namáhanými konstrukcemi udělali z něj jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století. Hned vedle Vladimíra Šuchova, Richarda Buckminstera Fullera a Santiaga Calatrava patří k představitelům biomorfní architektury

Začátky

Své jméno "Frei" si vzal z matčiny rodné strany a zároveň v něm ukázal své celoživotní krédo. Ottovi rodiče byli členy německé sochařské dílny. Původně se chtěl, tak jako jeho otec a dědeček stát sochařem a kameníkem. Na obchodní škole, kde studoval, se poprvé setkal s teoriemi plachtění a výrobou plachetnicových modelů. Při pozdějším získání ocenění plachetnice začal prohlubovat své znalosti nad stavbou lehkých konstrukcí a napnutých rámových membrán. V roce 1943 nastupuje na studium architektury na Vysoké škole technické v Berlíně v Šarlotině paláci Berlin-Charlottenburg. Naneštěstí ještě v témže roce kdy nastoupil na studium, byl povolán do posledních letech 2. světové války jako bojový pilot v německé Luftwaffe.

Studijní roky

Během války je sestřelen a padl do francouzského zajetí. Tam v pozici válečného zajatce, založil svůj talent a tvorbu několika nízko nákladovými stavbami. Vytvořil je na principu lehké ocelové konstrukce. Jednou z jeho inspiraci byla i Katedrála v Chartres a její kamenný princip stavby, kterou měl každý den před očima. První menší úspěchy ho posílily natolik, že se v roce 1948 opět vrací ke studiu na Technickou Univerzitu do Berlína. Navzdory svým svévolným názorům, byl v roce 1950 vybrán jako stipendista z fakulty a na půl roku mohl odcestovat v rámci studií do Spojených států amerických. Během studií na americkém kontinentu se učí od předních architektů a poznává jejich tvorbu a stavby. Např. Erik Mendelsohn, Ludwig Mies van der Rohe, Richard Neutra, Frank Lloyd Wright a Fred Severud. S těchto setkání vniklo celoživotní přátelství s Ludwigem Mies van der Rohe. O něco později byl pozván samotným Ludwigem jako statik při stavbě nové národní galerie v západním Berlíně. V roce 1954 se objevuje jeho disertační práce pod názvem Das hängende Dach, v překladu zavěšená střecha. V ní poprvé zobrazil stavební techniku ​​plošné zavěšené konstrukce namáhané tahem.

Praktik, zakladatel a vizionář

Stanovými stavbami na spolkové zahrádkářské výstavě v roce 1955 a 1957 si v praxi vyzkoušel své nové postupy a principy. Především tzv. Tančící fontánu v Kolíně (1957) v podobě kulaté taneční plochy z betonu na volném prostranství, překlenuté plachtovou střechou ve tvaru hvězdy a s okrasným jezírkem, které vyvolaly rozruch. V Berlínské části Zehlendorf začíná v roce 1952 svou první větší stavbu, svůj vlastní ateliér a v roce 1957 zakládá Vývojové středisko pro rozvoj lehkých konstrukcí v Berlíně. Od roku 1958 je pozván jako host na legendární vysokou školu pro Konstrukční tvorbu v Ulmu, kde vede a dohlíží na více projektů. Na Technické Univerzitě v Berlíně zakládá v roce 1961 skupinu badatelů "Biologie a stavění", kteří měli zkoumat mnohotvarové biomorfní konstrukce stébel vápnitých řas, pavoučí sítě, mýdlových bublin, protože příroda dosahuje své účinnosti vždy a pokud je to možné s nejmenším množstvím použitého materiálu. Tyto výzkumy se staly důležitým impulsem Ottových vlastních struktur a konstrukcí. Otto Frei zakládá později v roce 1964 ústav na Technické Univerzitě ve Stuttgartu zaměřený na lehké plošné konstrukce. Vlastní budova institutu v Stuttgartu-Vaihingene, postavená v letech 1967 - 1968, byla přestavbou experimentálního modelu, vytvořeného pro německý pavilon na světové výstavě Expo 1967 v Montrealu. Na biologicky tvarovaných projektech spolupracoval s biologem a antropologem J. G. Helmeckom. Na principu snadného tvarování a organiky vytvořil v roce 1960 solitérní zvonici na kostele v Berlíně - Schonow, inspirovaný kostrou a mořskými řasami. V roce 1969 se stal vedoucím výzkumu na 64 velkorozponových konstrukcích v německém výzkumném středisku, které sám založil.

Střešní konstrukce

Nejslavnější se stal Otto díky lehkým střešním konstrukcím. Optimální formu a tvar střechy vytvořil Otto na základě experimentů s drátěnými modely. Modelu však vytvářel i na principu spojování mýdlových bublin a jejich obalových ploch, které tvořily navzájem dokonalé propojení. Tyto principy však byly jen základem pro jeho vize. Pojmenoval pojmy jako skořápka a lanová, resp. síťová konstrukce. Přesunul princip formování organiky na lanové konstrukce tím, že jejich konce pevně fixoval a plášť se v průběhu mezi pevnými konci organicky vytvaroval. Na těchto principech a procesech tvarování postavil příčkovou skořepinu z dlouhých dřevěných latěk nad multifunkční halou v Mannheimu, která se ihned stala světovým unikátem. Přitažlivost a počítačová simulace dokázali vytvořit tyto lehké a visuté formy architektury.
S Günterom Behnischom se stal partnerem a spolupracoval od roku 1968 až do 1972 na legendárním zastřešení hlavního sportovního stadionu na Olympiádě v Mnichově. Zvolená střešní konstrukce se sice zakládala a vyhotovovala podle návrhů, ale po nečekaných potížích se musel sám obrátit na dodavatele nápadů. Architektonický časopis "Häuser", v roce 2003 zařadil tuto stavbu k nejdůležitějším německým stavbám všech dob. Mnohem více s odpovídající lehkosti a téměř neviditelnosti je vzdušná konstrukce velké ptačí voliéry Mnichovské zoologické zahrady. Tato se stala symbolem zoologické zahrady s pomíjivostí na krásné materiály. Ilustrovala také turné Pink Floyd v roce 1977, ve formě obrovských překlopených štítů.

Vize Otty pro budoucnost

Jak on sám říká, mnohé z jeho staveb a hmotové hledání tvaru jsou vytvořeny na základě práce kolektivu a vzájemné komunikace, dokonce i s obyvateli dané oblasti. Cítí se především jako dodavatel nápadů a inspirátor pro přizpůsobení se lehkému životnímu prostředí a budování v něm samotném. Jak říká sám: "málo jsem toho postavil, já mám pouze velkou fantazii." Otto Paul je dokonce ještě i dnes činný ve svém ateliéru "Warmbronn" na Leonbergu společně se svou ženou Ingrig a dcerou Kristýnou Kanstinger. Od roku 1970 realizoval Otto se svým žákem Mahmudem Bodom architektonický ateliér v Bradatche a stanovou střešní konstrukci v islámském prostředí. Jeho dnešní ráda, či podpora v oblasti lehké konstrukce je v celosvětové kanceláři architektů vysoce vyhledávána a ceněna.

Tvorba

1955: Bundesgartenschau Kassel, Vierpunktsegel jako hudební pavilon
1957: Tančící studna (Sternwellenzelt), Rýn-park Kolín
1963: Svatý Lukáš-kostel v Brémy-Grolland s Karsten Schrock
1967: Německý pavilon pro světovou výstavu v Montreal (odbourávány)
1968: pohyblivé zastřešení na Stiftsruine Bad Hersfeld
1971: Bonhoeffer obecní centrum v Brémy-Huchting s Karsten Schrock
1972: Olympiáda v Mnichově (lanová síť-střechy)
1974: Konference v Mekka s Rolf Gutbrod
1975: Multifunkční hala v Mannheim
1980: Pták-voliéra nad 5000 čtverečními metry v zoologické zahradě Hellabrunn
1985: Tuwaiq Palace v řádně, Saúdská Arábie; Úřady a centra kultury
1988: Výrobní pavilon pro nábytkářskou firmu Wilkhahn
2000: Spolupráce na japonském pavilonu pro EXPO 2000 v Hannoveru
2000: Spolupráce na velkém projektu Stuttgart 21, Stuttgartské hlavní nádraží
2000: 24m oválný stan v L, konstrukce vícevrstvé membrány
2004: Návrh pro měnlivé štíty pro zámecké náměstí Stuttgart

Vyznamenání

1967: Berlínská umělecká cena za architekturu
1974: "Thomas Jefferson Medal v Architecture" z nadace univerzity ve Viginii Thomase Jeffersona
1980: Aga Khan cena za architekturu
1990: Čestný doktorát na Universität Essen
1990: Honda cena / Tokio (dotovaný s 120.000 DM)
1996: Velká cena Němců architektonicko-inženýrské společenství
1996/97: Wolfova cena za architekturu
1998: Aga Khan cena za architekturu
2000: Čestný občan města Leonberg
2000: Zvláštní cena VII. Mezinárodní bienále pro architekturu za jeho životní dílo
2003: Olympiáda - nejdůležitější německé stavební dílo všech dob po anketě architektonického časopisu Domy
2005: Royal Gold Medal z »Royal Institute of British Architects« (RIBA) za jeho životní dílo
2005: Čestný doktorát na fakultě architektury TU Mnichov, kvůli jeho mimořádné službě v oblasti lehkého a ekologického stavitelství
2005: Výstava k jeho životnímu dílu v muzeu architektury, technické univerzitě v Mnichově
2006: Udělování spolku kříže 1. třídy od předsedy vlády venkova Bádensko-Württembersko, Gunther Oettinger
2006: PRAEMIUM Imperiale "Nobelova cena umění" v oboru architektury

Literatura

• 10x10, Phaidon, Newyork 2004, IV. Vydání, 468 stran
• 1000 let Architektury, Slovart, F. Prinaová, Praha 2006, I. Vydání, 429 stran
• Architektura 20. Století, Taschen, Peter Goss, New York 2001, I. Vydání, 448 stran

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Frei Paul Otto na slovenské Wikipedii.