Občanská válka v Sýrii

občanská válka v Sýrii
Trvání	15. duben 2011 - dosud
Místo	Sýrie
Souřadnice	35° s. š., 38° v. d.
Výsledek	probíhá
Strany
Sýrie Sýrie Syrské ozbrojené síly Strana Baas milice Šabiha Brigády Baas Národní obranné jednotky Národní obranné jednotky milice Jaysh al-Sha'bi Brigáda Al-Abbás milice Syrský odpor milice Lidové výbory Asa'ib Ahl al-Haq (AAH) Syrská národně sociální strana Syrská komunistická strana Syrská komunistická strana Hizballáh Hizballáh LFOP-HV Mahdího armáda-brigády Slibný den brigády Haidar al-Karar Organizace Badr Houthis Katá'ib Hizballáh Jaysh al-Muwahhideen Palestinská osvobozenecká armáda Popular Nasserist Organization (PNO) Mavros Krinos Evropští krajně pravicoví dobrovolníci Írán Írán Revoluční gardy Jednotky Quds Basídž Podpora syrských Kurdů: Strana demokratického svazu (PYD) Kurdská strana pracujících (PKK) Vojenská podpora: Rusko Rusko Írán Írán Severní Korea Severní Korea Bělorusko Bělorusko Venezuela Venezuela Alžírsko Alžírsko Nepřímá podpora: Čína Čína Irák Irák Nigérie Nigérie Kuba Kuba Argentina Argentina Angola Angola Zimbabwe Zimbabwe Další aktéři v konfliktu: Libanon Libanon Libanonské ozbrojené síly ISF Hizballáh Hizballáh Jordánsko Jordánsko Jordánské ozbrojené síly Irák Irák Irácké ozbrojené síly Syrská prozatímní vláda Syrská opoziční koalice Syrská svobodná armáda Brigády Farouq Ghuraba Al-Šám a další skupiny... Fronta pravého rozvoje brigáda Ahfad al-Rasul a další skupiny... Syrský islámský stát Islámská fronta Jaysh al-Islám Ahrár aš-Šám Brigáda Al-Tawhid Brigáda Suqour al-Šám Al-Káida Fronta an-Nusrá Islámský stát Iráku a Levanty/Sýrie (ISIL/ISIS) Brigáda Abdullah Azzam Shaheed Fatah al-Islám Jaish al-Muhajireen wal-Ansar Jund al-Šám Jeish al-Taiifa al-Mansoura Islámská federace vojáků Levanty Ghuraba Al-Šám (islámské křídlo) Tahrík-e Tálibán-e Pákistán (TTP) Hnutí budoucnosti Irácká svobodná armáda a další skupiny... Spojenci opozice a islámistů: Hamás Tripolská brigáda Čečenští separatisté Ujgurští separatisté z Číny zbylí příslušníci UÇK Muslimští dobrovolníci ze zemí EU a mnoho dalších skupin... Vojenská podpora: Spojené státy americké Spojené státy americké CIA Turecko Turecko Saúdská Arábie Saúdská Arábie Německo Německo Francie Francie Spojené království Spojené království Katar Katar Kuvajt Kuvajt Vietnam Vietnam Syrské Muslimské bratrstvo Nepřímá podpora: NATO NATO Evropská unie Evropská unie Liga arabských států Izrael Izrael Egypt Egypt Libye Libye Kosovo Kosovo Spojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty Jižní Korea Jižní Korea Japonsko Japonsko Austrálie Austrálie Kanada Kanada a mnoho dalších... Kurdský nejvyšší výbor Strana demokratického svazu (PYD) Jednotky lidové ochrany (YPG) Kurdská národní rada (KNC) Kurdská demokratická strana Sýrie (KDPS) Kurdská strana svobody milice Jabhat al-Akrad Asyrské/Syriacké jednotky Syriacká unijní strana Syriacká vojenská rada Suroto milice Suroto a mnoho dalších politických stran a organizací... Podpora: Kurdská demokratická strana (PDK) Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) Kurdská strana pracujících (PKK) Strana svobodného Kurdského života (PJAK) Irácký Kurdistán Syrský kurdský demokratický svaz Další aktéři v konfliktu: Izrael Izrael Izraelské obranné síly (pohraniční střety, letecké údery) Turecko Turecko Turecké ozbrojené síly Turecké ozbrojené síly (pohraniční střety, letecké údery)
Síla
Bezpečnostní direktorát: 8,000 Syrské ozbrojené síly: 178,000 Národní obranné jednotky Národní obranné jednotky: 60,000-100,000 Jaysh al-Sha'bi: 50,000 Šabiha: 10,000 Brigáda Al-Abbás: 10,000 Hizballáh Hizballáh: 2,000-15,000 Írán: 150-1,500 Asa'ib Ahl al-Haq: 1,000 Syrská svobodná armáda: 40,000-50,000 Ahfad al-Rasul: 7,000-9,000 Islámská fronta: 45,000-60,000 Fronta an-Nusrá: 5,000-7,000 Islámský stát Iráku a Levanty/Sýrie: 5,000-22,500 Jednotky lidové ochrany: 15,000-35,000
100 000 zabitých celkově dle odhadu OSN 59 648 zaznamenaných úmrtí dle OSN 2,5 milionu vnitřně vysídlených dle Červeného kříže 711 633 – 862 819 uprchlíků v zahraničí dle OSN
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Syrská občanská válka je stále trvající vnitřní ozbrojený politický konflikt v Sýrii. Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi v rámci arabského jara, rozvinul se do celostátního povstání a v roce 2012 eskaloval do občanské války. Demonstranti požadovali ukončení téměř pět desetiletí trvající vlády strany Baas a rezignaci prezidenta Bašára al-Asada.

Okolnosti a začátky nepokojů v Sýrii

Syrská opozice usiluje o svržení prezidenta al-Asada, který na počátku protestů přislíbil reformy, ovšem neuskutečnil je. Jediným ústupkem bylo zrušení výjimečného stavu, který v zemi platil od nástupu levicové strany Baas v roce 1963 a odvolán byl al-Asadem 19. dubna 2011. Vládní jednotky naopak proti demonstrantům tvrdě zasahují − během pěti měsíců (od března do začátku srpna 2011) podle odhadů BBC mohlo zahynout více než 1 600 lidí. Rada bezpečnosti OSN vydala 4. srpna 2011 prohlášení, které odsuzuje útoky syrské vlády na civilisty a také porušování lidských práv a vyzývá k zastavení násilí, ale také ke zdrženlivosti a zdržení se odvetných akcí, především při útocích na státní instituce. Dokument však nemá takovou váhu jako by měla rezoluce, na které se ale Rada bezpečnosti nedokázala shodnout. Podle organizací Human Rights Watch a Amnesty International používají ozbrojené skupiny obou stran konfliktu v Sýrii týrání v podobě únosů, věznění a mučení civilistů a bojovníků druhé strany.

Protesty ve městě Banyas 29. dubna 2011

Občanská válka v Sýrii je považována za hrozbu pro sousední Libanon, kde je Damašek patronem silného protiizraelského hnutí Hizballáh. Rovněž panují obavy^[zdroj?], že by mohla vystupňovat konfrontace na syrsko-izraelské hranici. Důležitým spojencem syrské vlády je libanonské hnutí Hizballáh, s Asadem také sympatizuje současná irácká vláda. Rusko je pro režim hlavním dodavatelem zbraní, Írán mu pomáhá finančně.

Všechny hlavní mocenské složky mají v rukou příslušníci alávitské komunity. Část sunnitů také patří mezi vládnoucí elitu, ale v ozbrojených složkách nejsou na rozhodujících postech. Různé proudy opozice vytvořily na začátku června jednotnou frontu na schůzce v Turecku. Opoziční hnutí odmítá tvrzení, že jde o sektářsky motivované povstání s cílem vytvořit v Sýrii islámskou republiku. Vláda totiž zpravidla protestující označuje jako fanatické islamisty a ozbrojené gangy.

Průběh nepokojů v Sýrii v roce 2012

V roce 2012 nepokoje pokračují. Podle šéfa syrské diplomacie Valída Mualima vláda byla připravena dodržet podmínky mírového plánu Kofiho Annana. Asadův režim ale ignoroval stažení vojenských sil do 10. dubna z obydlených míst. V zemi působí skupina pozorovatelů OSN, která má dohlížet na dodržování klidu zbraní, nicméně stále probíhají demonstrace, které mnohdy provází násilnosti, střelba a úmrtí demonstrantů i vojáků.

V parlamentních volbách (květen 2012) vyhlášených Asadovým režimem vyhrála přesvědčivě jeho Strana Baas. To však vyvolalo na Západě podezření, že výsledky voleb byly Asadem výrazně zmanipulovány.

V polovině května připustil generální tajemník OSN Pan Ki-mun, že za nedávnými atentáty v Sýrii nejspíš stojí mezinárodní islámská teroristická síť Al-Káida.

Masakr v Húle

Dne 27. května 2012 informovali pozorovatelé OSN o tom, že ve městě Húla se stal útok, při kterém zahynulo asi 49 dětí a 59 dospělých. Podle opozice je za útok zodpovědná syrská armáda a provládní milice šabíha, syrská vládní média připsala vinu opozici a Al-Káidě. Spojené státy, po události v Húle, prosazovaly nový plán na odstranění Bašára Asada, mělo jít o řešení přijatelné pro syrskou opozici, ale také pro Rusko. Rusko dosud Asada bránilo a částečně ho podporovalo, zatímco USA podporovaly naopak opozici. Plánu se ve Washingtonu, ale i v Moskvě říká „jemenský scénář“ (Asad by tak měl odejít ze scény podobně jako někdejší jemenský prezident Sálih, tedy řízeně a při zachování některých prvků dosavadního režimu, protože v San'á převzal Sálihovu roli jeho viceprezident Abdu Rabbuh Mansúr Hádí), Rusko s plánem ale zatím nesouhlasí.

USA považuje jako jedinou možnost^[zdroj?] vojenský zásah na Sýrii, ale ministr obrany USA Leon Panetta řekl, že případná intervence USA v zemi neproběhne bez mandátu OSN. Francouzský prezident François Hollande po schůzce s Vladimirem Putinem označil odchod Bašára Asada za jediné východisko z krize v Sýrii. Putin jednal i s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Během schůzky důrazně odmítl možnost vojenského zásahu s Merkelovou se shodl na tom, že konflikt v Sýrii by měl mít politické řešení.

Bašár Asad 3. června 2012 vystoupil na veřejnosti. Obvinil zahraniční síly, že se snaží zničit Sýrii, a odmítl odpovědnost za masakr v Húlá. Největším problémem země je podle něj terorismus, vůči němuž bude i nadále stát bojovat, stejně jako proti těm, kteří hledají chaos jako živnou půdu teroru. Asad také prohlásil, že teroristé verbují teenagery, kteří se stávají zabijáky už za 2000 syrských liber (650 korun). Země podle zvláštního komisaře OSN Kofiho Annana stojí na pokraji regulérní války.

Vyšetřování OSN 15. srpna dospělo k závěru že za masakr v Húle byly zodpovědné polovojenské a armádní jednotky režimu.

Sestřelení tureckého letadla

Koncem června v Syrii bylo sestřeleno turecké výzvědné letadlo (F-4 Phantom). Bašár al-Asad popírá turecké tvrzení, že se letoun pohyboval v mezinárodním vzdušném prostoru. Čin vyvolal širokou odezvu na mezinárodním poli. NATO (Turecko je členem) na mimořádné schůzce incident odsoudilo a je odhodláno svého spojence bránit. Rusko nepovažuje čin Damašku za záměrný a vyzvalo alianci a Turecko ke zdrženlivosti. Damašek se za incident omluvil, avšak Ankara omluvu odmítla a Turecko pohrozilo, že na případné narušení svých hranic Sýrií odpoví zbraněmi. Turecké ozbrojené síly také přesunuly některé své jednotky k syrským hranicím. Okolnosti incidentu však nejsou stále jasné. V Sýrii se mezitím rozhořely dosud největší boje mezi armádou a ozbrojenou opozicí v metropoli Damašku a jeho bezprostřední blízkosti.

Rusko a Čína ve čtvrtek (19. července 2012) v Radě bezpečnosti OSN podle očekávání vetovaly rezoluci k Sýrii hrozící sankcemi za neplnění dokumentu. Od začátku syrské krize Moskva a Peking použily v Radě bezpečnosti práva veto už potřetí. USA v reakci na dalších neúspěch prohlásily, že Rada bezpečnosti v řešení syrské krize naprosto selhala. Británie ihned navrhla novou rezoluci, která počítá alespoň s 30denním prodloužením pozorovatelské mise v Sýrii. Tato rezoluce byla nakonec schválena, i když další prodloužení pozorovatelské mise je vázáno na sporný fakt, že vyžaduje stažení jen jedné z bojujících stran z pole. V textu je totiž ustanovení které předpokládá, že ze svých pozic ustoupí vládní vojska, protože disponují těžkými zbraněmi.

Letecký útok na Azáz

Dne 15. 8. 2012 zaútočily letecké síly vládních ozbrojených složek Sýrie na město Azáz, nacházející se nedaleko syrsko-turecké hranice. Místní obyvatelé tvrdí, že zde nebyly přítomné žádné ozbrojené síly, a tudíž se jedná o útok mířený jednoznačně proti civilnímu obyvatelstvu. Zprávy o (ne)přítomnosti ozbrojených sil se však nepodařilo ověřit. Město, které bylo chloubou části Sýrie ovládané rebely, zůstalo po náletu v troskách. Zemřela zde nebo byla zraněna asi stovka obyvatel.

Použití chemických zbraní a hrozba útoku ze strany USA a Francie

V srpnu 2013 došlo k použitích chemických zbraní (pravděpodobně sarin) na předměstí Damašku. Z útoku se obviňují obě strany konfliktu, nicméně USA tvrdí, že viníkem je vládnoucí režim, a začaly ve spolupráci se spojenci připravovat vojenskou agresi proti Sýrii. Ruská federace a Čínská lidová republika nepovažují vinu Asadovy vlády za prokázanou a vyšetřovatelka OSN Carla del Ponteová prohlásila, že útok s největší pravděpodobností organizovali opoziční vzbouřenci. 29. srpna Dolní sněmovna Spojeného království zamítla návrh vlády Davida Camerona na vojenskou intervenci v Sýrii v poměru 272 ku 285 hlasům.

6. září se během summitu zemí skupiny G20 v Petrohradu na schůzce mezi čtyřma očima setkali Barack Obama a Vladimir Putin, aby prodebatovali své postoje vůči krizi v Sýrii, ale tato schůzka neodstranila jejich rozdílné názory, kdy USA preferují řešení použitím vojenské agrese, ale Rusko armádní zásah odmítá. Následně ministr zahraničních věcí USA John Kerry prohlásil, že Bašár Asad by mohl odvrátit úrok na Sýrii, pokud by do týdne odevzdal všechny chemické zbraně mezinárodnímu společenství.

Následně Sýrie přijala ruský návrh na předání chemických zbraní pod mezinárodní kontrolu. S odvoláním na syrského ministra zahraničí Valída Mualíma to oznámila ruská agentura Interfax. Krok vítá i Francie, která v Radě bezpečnosti OSN předloží návrh rezoluce o chemických zbraních v Sýrii. V noci z 27. na 28. září 2013 Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila rezoluci požadující likvidaci syrského arzenálu chemických zbraní. Rezoluce uvádí, že Sýrie nesmí chemické zbraně používat, vyvíjet či skladovat a musí plně spolupracovat s OSN na likvidaci svých zásob těchto zbraní. Rezoluce odsuzuje použití chemických zbraní při srpnovém útoku, ale nezmiňuje toho, kdo je za incident zodpovědný. Neobsahuje ani bezprostřední hrozbu trestu, pokud by se Sýrie požadavku nepodřídila.

Důležité bitvy

Bitva o Damašek

Od poloviny července roku 2012 probíhala přibližně týden dlouhá bitva o syrské hlavní město Damašek. Zpočátku povstalci zaznamenávali četné úspěchy a dostali se až do centra města, bojovalo se i v blízkosti některých vládních budov. Po protiútoku syrských vládních vojsk však byly povstalecké jednotky nuceny se postupně stahovat. Objevovalo se i množství zpráv o tom, že armáda bombardovala i čtvrtě obývané množstvím civilistů, tyto zprávy však nebylo možné potvrdit.

Dne 18. 7. 2012 poté proběhl útok na nejbližší spolupracovníky syrského prezidenta. Na místě zemřel ministr obrany Dáud Rádžha, při převozu do nemocnice zraněním podlehl i jeho náměstek a prezidentův švagr Ásif Šaukát. Zabit byl také bývalý ministr obrany a poradce viceprezidenta Hassan Turkmaní, a také šéf sekce vyšetřování Syrské zpravodajské služby Hazífa Machlúfa. Několik dalších vysokých syrských činitelů bylo zraněno. Mezi nimi byl i ministr vnitra Muhammad Ibráhím Šaar, a šéf syrské rozvědky Hišám Bachtijar, klíčová postava represí proti povstalcům, jenž svým zraněním 20. července podlehl.

K odpovědnosti za útok se přihlásily hned dvě skupiny povstalců, kteří proti současnému režimu bojují už od jara roku 2011, a to islamistická skupina Liwa al-Islám a prozápadní Svobodná syrská armáda.

Objevovaly se spekulace, že prezident Asad utekl do přímořského letoviska Lázikíja, avšak později byly samotným Asadem vyvráceny, když se objevil na veřejnosti.

Bitva o Aleppo

Od 25. 7. 2012 probíhají boje v největším městě Sýrie Aleppu. Město bylo z velké části obsazeno rebely, avšak síly Asada se stáhly do bezprostředního okolí města a rebely postupně vytlačily z většiny města. Z bašty opozičních sil, aleppské čtvrti Salahaddín, se většina rebelů stáhla poté, co Asad použil termobarickou zbraň. Přesto zde však jisté skupiny opozičních vojáků vzdorují Asadovým jednotkám, boje o Aleppo zatím ani jedna strana nevzdala.

Ve druhé polovině srpna 2012 síly rebelů posilují svou přítomnost v Aleppu. Objevily se informace, že při bojích v Aleppu pomáhají rebelům západní agenti. Dodávají jim informace o tom, kam se pohybují syrská vládní vojska.

Bitva o Kusajr

Dne 5. června 2013 se syrské armádě s podporou Hizballáhu podařilo po téměř dvou letech bojů dobýt město Kusajr u hranice s Libanonem. Povstalci v Homsu tak byli z velké části odříznuti od zásob.

Zúčastněné strany

Vojenská situace v Sýrii v současnosti (průběžně aktualizováno).

     Města pod kontrolou syrské vlády

     Města pod kontrolou opozice nebo kurdských sil

     Pokračující konflikt/nejasná situace
(Pro detailní mapu viz zde)

Na jedné straně stojí současná Syrská vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem. Ta je podporována stranickou milicí Šabíhá, která je podezřelá z těch nejzávažnějších zločinů této války, a libanonskou šíitskou milicí Hizballáh, která se snaží udržet u moci režim, jenž ji dlouhá léta podporoval ve střetech s Izraelem.

Proti nim stojí koalice opozičních sil, jež často pořádá vnitřní setkání, nebo i setkání se zástupci nezúčastněných států. Francie a Spojené království ji uznaly za jediného legitimního reprezentanta syrského lidu. V konfliktu je zastupována takzvanou Svobodnou syrskou armádou, která je tvořena především zběhlými vojáky regulérní armády. Podporována je džihádisty a Kurdy, kteří jsou však ve sporu navzájem. U obou těchto skupin lze předpokládat, že je jejich podpora pouze přechodná.

Džihádisty zastupuje an-Nusrá, která tvoří nejsilnější skupinu opozičních jednotek. Jedná se o několik set osob, které mají mnohaleté zkušenosti z válek v Afghánistánu, Iráku, Alžírsku, Jemenu či Bosně. Fronta an-Nusrá je podezřelá z organizování mnoha teroristických útoků a válečných zločinů, jako například mučení a vraždění zajatců. Dále poté znásilňování nebo perzekuce osob na základě náboženského vyznání.

Kurdské skupiny se války účastní sporadicky. Jejich strategii lze chápat jako snahu o bleskové ovládnutí oslabených měst obývaných lidmi kurdské národnosti, s minimem civilních ztrát. Kurdské síly jsou rozděleny do dvou, zhruba stejně velkých skupin, které mezi sebou politicky soupeří, ale po vojenské stránce spolupracují, kvůli vážnosti situace. Jedná se o Stranu demokratického svazu (PYD), která je syrskou odnoží Kurdské strany pracujících (PKK) a pod kterou spadají Jednotky lidové ochrany (YPG) a Kurdskou národní radu (KNC), kde jsou sdružena všechny ostatní kurdská hnutí na území Sýrie. Odmítavě se k aktivitám syrských Kurdů staví především Turecko, které je považuje za precedens k narušení své územní integrity. Kurdští novináři a analytici opakovaně obvinili Turecko z organizování genocidních protikurdských milic na druhé straně syrské hranice.

K nejvýznamnějším zahraničním podporovatelům režimu patří Rusko, které mu dodává zbraně výměnou za peníze, a blokuje všechny rezoluce namířené proti němu v radě bezpečnosti OSN, a především Írán a Irák, které mu zbraně pašují zdarma a finančně jej dotují. Podle nepotvrzených zpráv se jednotky těchto dvou států nacházejí dokonce přímo na území Sýrie, kde mají organizovat místní milice či bojovat s povstalci.

Nejvýznamnějšími podporovateli opozice jsou Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Zatímco Turecko spolupracuje výhradně se sekulární opozicí, Saúdská Arábie a Katar dělí svojí podporu rovnoměrně mezi sekulární opozici a džihádisty.^[zdroj?] Tyto státy dodávají opozici v masovém měřítku zbraně a nechávají opoziční jednotky cvičit na svém území či je dokonce cvičí samy. Dalším významným podporovatelem opozice je Libye, odkud míří k opozicí ovládaným přístavům lodě se zbraněmi a municí. Dle účetnictví Syrské národní rady pochází přes 50 % jejích zdrojů z libyjských fondů, 35 % poté z Kataru a zbylých více než 10 % ze Spojených arabských emirátů. Dle některých teorií se pod hlavičkou Libye schovává nepřiznaná podpora z USA. Poukazují přitom na podezřelé aktivity amerického velvyslanectví v Libyi či některých poradenských bezpečnostních společností pocházejících ze Spojených států. Podle uniklých rozhovorů egyptského prezidenta Mursího s katarským premiérem Al Táním podporuje Egypt po boku Kataru syrskou opozici. Jako motivace podpory Turecka, Saúdské Arábie a Kataru bývá uváděna snaha vyšachovat Írán z pozice jedné z regionálních velmocí likvidací jediného spojeneckého režimu a odstřižením od jím organizovaného Hizzballáhu.

Přímá podpora povstalců se na návrh Francie a Spojeného království řešila také na úrovni Evropské unie, kde byla pro odpor Německa a některých další států včetně Česka zamítnuta.

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu občanská válka v Sýrii na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Syrian Civil War (2011-present)
    • Wikidata: Syrian Civil War