Záhoří (Slovensko): Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m výměna obrázku
m + commonscat
Řádek 67: Řádek 67:
Soubor:Zaruby peak.jpg|[[Záruby]]
Soubor:Zaruby peak.jpg|[[Záruby]]
</gallery>
</gallery>



== Reference ==
== Reference ==
<references />
<references />


{{Commonscat|Záhorie}}


{{Slovenské regiony}}
{{Slovenské regiony}}

Verze z 12. 1. 2014, 20:25

Záhorská nížina
Příklad neoficiálních tradičních regionů Slovenska

Záhoří (slovensky Záhorie, v záhoráckém nářečí Zahori) je tradiční region a region cestovního ruchu (Záhorský region cestovního ruchu ) na jihozápadě Slovenska, rozkládající se v oblasti Záhorské nížiny.

Ze severozápadu jej ohraničuje řeka Morava, která zde současně tvoří i státní hranici s Českou republikou a Rakouskem. Je rozděleno na Horní Záhoří, střední Záhoří a Dolní Záhoří. Někdy se do něj neřadí obce Lozorno, Jablonové, Pernek, Kuchyň a Rohožník, které bývají také označovány jako Podhorie.

Důležitá centra: Malacky, Skalica, Senica, Holíč, Stupava, Šaštín - Stráže, Gbely. Záhoráci vyprávějí nářečím velmi podobným nářečí na sousední Moravě.

Záhoří bylo v období Velké Moravy součástí Moravského knížectví.

Záhoří jako region cestovního ruchu oficiálně zahrnuje:

V běžném chápání však do Záhoří patří celý okres Malacky a bratislavská městská část Záhorská Bystrica.

Oblast se, mimo jiné, také vyznačuje tím, že zde lidé mluví specifickým slovenským nářečím, tzv. záhoráčtinou, která má jazykově blízko k některým jihomoravským nářečím.


Rozdíly mezi spisovnou slovenštinou a zahorským nářečím

zahorské nářečí /|/ spisovná slovenština
-l- se změkčuje na –ľ- (motíl, lachko – motýľ, ľahko);
-t- se v spisovné slovenštině změkčuje na –ť- (mjet, scet – mať, chcieť );
-í- se mění na dvojhlásky –ia-, -ie-, -iu- (vzít. písek kraší, lepší – vziať, piesok, krajšiu, lepšiu);
-é-,-e- se mění na –ie- (mléko, scet – mlieko, chcieť);
-ú- se mění na –ô- (múj, kúň – môj kôň );
-ja- se mění na –ä- (mjaký, hríbja – mäkký, žriebä);
-á- se mění na -ia- (nosá, žádajú – nosia, žiadajú);
-str- se mění na –čr-,-č- (strevo, strešňa – črevo, čerešňa);
-šč- se mění na –šť-(ščascí, ščebotat – šťastie, štebotať);
-o- se zaměňuje za –u-(ohárek, moset – uhorka, musieť);
slabiky de, te, ne, le se změkčují (devjet, tela, nescem, lehnút – deväť, teľa, nechcem, ľahnúť);
-ď- nahrazuje –j- (anďel – anjel);
-t- se nahrazuje hláskou –d- (suatkí – sladký)
-sc- se mění na -chc- (scet – chcieť)


ukázka textu v záhorskom nářečí: Levárčané chráščané!

Nevím, či aj dnes, ale ked sme mi chodzili do meščánki do Levár, tak nám Levárané nadávali „Levárčané – chráščané“. Víte

proč? Ked sme to Leváranom povidali, strašne sa jedovali. Levárčané odjakživa bili sedlácka dzedzina, ľudé robotní, kerí

vjedzeli dopjestovat šecku zeleninu. Naopak Leváre bili obec pánskejší, kerej obivatelé bili samí úradňíci, robotňíčci a takí,

že sa im velice na poli robit nesceuo. Okrem druhej zeliňini Levárčané pjestovali aj zelé (kapustu). Túto naukládali do sudú.

Druhé huavički si nechávali aj na celú zimu. Chráščí je huavička zelá, kerá dobre nenarostua a je mjaká. Zato, že Levárané

zelé nepjestovali biuo im dobré, ked ím Levárčané za uacnejší peňíz prodali aj chráščí. Navíše nám „z vďaki za to“ nadávali

Levárčané – chráščané.[1]

Galerie

Reference


Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Záhorie na Wikimedia Commons