Fyzická osoba: Porovnání verzí
{{Aktualizovat}} |
Korekce v souvislosti s novelou Občanského zákoníku k 1. 1. 2014. značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
[[Právní osobnost]] (''právní subjektivitu'') má každý [[člověk]] od [[početí]] do [[smrt]]i; v době mezi početím a narozením, kdy právo hovoří o [[nasciturus|nascituru]], je však tato způsobilost podmíněna tím, že se plod narodí živý. V opačném případě nastoupí [[právní fikce]], že fyzická osoba nikdy neexistovala (což má významný důsledek v [[dědické právo|dědickém právu]], neboť mrtvě narozený plod nemůže nabývat [[dědictví]] a nestává se tedy sám [[zůstavitel]]em).<ref>§ 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)</ref> [[Smrt]]í tato způsobilost zanikne a dosavadní práva a povinnosti v rámci dědictví přechází na [[právní nástupce]]. Pokud je fyzická osoba dlouhodobě nezvěstná a je pravděpodobné, že již nežije, případně pokud je jisté, že nežije, ale nelze to dokázat stanoveným způsobem, může ji soud [[prohlášení za mrtvého|prohlásit za mrtvou]].<ref>§ 7 odst. 2 ObčZ a § 195–200 zákona č. 99/1963 Sb., [[občanský soudní řád]]</ref> |
[[Právní osobnost]] (''právní subjektivitu'') má každý [[člověk]] od [[početí]] do [[smrt]]i; v době mezi početím a narozením, kdy právo hovoří o [[nasciturus|nascituru]], je však tato způsobilost podmíněna tím, že se plod narodí živý. V opačném případě nastoupí [[právní fikce]], že fyzická osoba nikdy neexistovala (což má významný důsledek v [[dědické právo|dědickém právu]], neboť mrtvě narozený plod nemůže nabývat [[dědictví]] a nestává se tedy sám [[zůstavitel]]em).<ref>§ 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“)</ref> [[Smrt]]í tato způsobilost zanikne a dosavadní práva a povinnosti v rámci dědictví přechází na [[právní nástupce]]. Pokud je fyzická osoba dlouhodobě nezvěstná a je pravděpodobné, že již nežije, případně pokud je jisté, že nežije, ale nelze to dokázat stanoveným způsobem, může ji soud [[prohlášení za mrtvého|prohlásit za mrtvou]].<ref>§ 7 odst. 2 ObčZ a § 195–200 zákona č. 99/1963 Sb., [[občanský soudní řád]]</ref> |
||
[[Svéprávnost]], tedy plnou způsobilost nabývat vlastním [[právní jednání]]m práv a brát na sebe povinnosti, mají ale jen [[zletilost|zletilí]], tzn. ti, kteří dovršili 18 let věku ( |
[[Svéprávnost]], tedy plnou způsobilost nabývat vlastním [[právní jednání]]m práv a brát na sebe povinnosti, mají ale jen [[zletilost|zletilí]], tzn. ti, kteří dovršili 18 let věku (anebo dovršili 16 let věku, ale uzavřeli s povolením soudu [[manželství]] nebo jim byla svéprávnost přiznána [[Soud|soudem]]) a kterým zároveň nebyla tato způsobilost omezena.<ref>§ 8 ObčZ</ref> Omezit způsobilost fyzické osoby k právním úkonům kvůli [[Duševní porucha|duševní poruše]] nebo nadměrnému požívání omamných látek může pouze soud.<ref>§ 10 ObčZ</ref> |
||
Nezletilí jsou schopni nabývat v zásadě všech práv a povinností. Právní úkony, které sami činí, jsou však platné jen tehdy, pokud svou povahou odpovídají jejich rozumové a volní vyspělosti.<ref>§ 9 ObčZ</ref> V ostatních případech, např. nákup dovolené desetiletým dítětem, musí nezletilého zastoupit jeho [[zákonný zástupce]].<ref>§ 26 a § 27 odst. 1 ObčZ</ref> |
Nezletilí jsou schopni nabývat v zásadě všech práv a povinností. Právní úkony, které sami činí, jsou však platné jen tehdy, pokud svou povahou odpovídají jejich rozumové a volní vyspělosti.<ref>§ 9 ObčZ</ref> V ostatních případech, např. nákup dovolené desetiletým dítětem, musí nezletilého zastoupit jeho [[zákonný zástupce]].<ref>§ 26 a § 27 odst. 1 ObčZ</ref> |
||
Verze z 7. 1. 2014, 13:05
Fyzická osoba (FO) je právní pojem, kde je třeba odlišovat osobu (člověka) od jiných druhů osob, které právo za samostatný subjekt uznává (právnická osoba).
Právní osobnost (právní subjektivitu) má každý člověk od početí do smrti; v době mezi početím a narozením, kdy právo hovoří o nascituru, je však tato způsobilost podmíněna tím, že se plod narodí živý. V opačném případě nastoupí právní fikce, že fyzická osoba nikdy neexistovala (což má významný důsledek v dědickém právu, neboť mrtvě narozený plod nemůže nabývat dědictví a nestává se tedy sám zůstavitelem).[1] Smrtí tato způsobilost zanikne a dosavadní práva a povinnosti v rámci dědictví přechází na právní nástupce. Pokud je fyzická osoba dlouhodobě nezvěstná a je pravděpodobné, že již nežije, případně pokud je jisté, že nežije, ale nelze to dokázat stanoveným způsobem, může ji soud prohlásit za mrtvou.[2]
Svéprávnost, tedy plnou způsobilost nabývat vlastním právní jednáním práv a brát na sebe povinnosti, mají ale jen zletilí, tzn. ti, kteří dovršili 18 let věku (anebo dovršili 16 let věku, ale uzavřeli s povolením soudu manželství nebo jim byla svéprávnost přiznána soudem) a kterým zároveň nebyla tato způsobilost omezena.[3] Omezit způsobilost fyzické osoby k právním úkonům kvůli duševní poruše nebo nadměrnému požívání omamných látek může pouze soud.[4]
Nezletilí jsou schopni nabývat v zásadě všech práv a povinností. Právní úkony, které sami činí, jsou však platné jen tehdy, pokud svou povahou odpovídají jejich rozumové a volní vyspělosti.[5] V ostatních případech, např. nákup dovolené desetiletým dítětem, musí nezletilého zastoupit jeho zákonný zástupce.[6]