Josef Václav Radecký z Radče: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 85: Řádek 85:
* württemberský [[Řád württemberské koruny]] – velkokříž
* württemberský [[Řád württemberské koruny]] – velkokříž
* württemberský [[Vojenský záslužný řád (Württembersko)|Vojenský záslužný řád]] – velkokříž
* württemberský [[Vojenský záslužný řád (Württembersko)|Vojenský záslužný řád]] – velkokříž
* Klingolnský řád svatého Bohasrandy


== Odkazy ==
== Odkazy ==

Verze z 15. 12. 2013, 17:10

Polní maršálek Radecký z Radče

Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče (Johann Joseph Wenzel Anton Franz Karl Graf Radetzky von Radetz, 2. listopadu 1766, zámek Třebnice, Habsburská monarchie – 5. ledna 1858, Milán, Italské království) byl český šlechtic a rakouský maršál (od 1836), považovaný za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, příslušník rodu Radeckých z Radče.

Životopis

Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechyňové (Bechinie) z Lažan. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. Ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády, ležením v Gyöngyösi. Za dva roky se stal poručíkem, rok na to nadporučíkem. V letech 1788 - 1789 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona. V bojích proti revoluční Francii bojoval od roku 1794 v hodnosti rytmistra, poté byl roku 1796 převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník, z hodnosti majora byl povýšen na velitele pluku pionýrského. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám.

Po vypuknutí Druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to jako adjutant ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku na Rýně, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné válce proti Francii (tzv. Válka třetí koalice) se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Bratislavský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V Páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.

Pomník maršála Radeckého na vídeňské Ringstrasse

V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Napoleonovi. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy.

V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršálka. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršálka.

V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1850 – 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech. Roku 1798 se oženil s Františkou, hraběnkou Strassoldo-Grafenberg, která zemřela roku 1854. Z tohoto manželství vzešlo pět synů a tři dcery, z nichž otce přežili pouze syn Theodor a dcera, provdaná hraběnka Wenkheimová. Po svém penzionování Radecký dožíval ještě dvě desetiletí; s manželkou stále vedli nákladný způsob života, takže se značně zadlužili. Radeckého dluhy platil mecenáš Joseph Gottfried Pargfrieder, který určil, že Radecký bude pohřben ve Wetzdorfu v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg v dolním Rakousku, v samostatné kryptě, kryté obeliskem, po boku generála Wimpfena. Přáním císaře Františka Josefa I. bylo pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni. Před pohřbem bylo tělo vystaveno se všemi vojenskými poctami ve vídeňském Arsenalu a ve Svatoštěpánském dómu, kde se konala smuteční slavnost.

Legendární epizody

  • Podle jedné legendy si Radecký v 18 letech jako čerstvý kadet kyrysnického pluku dal věštit z ruky životní osudy od staré cikánky. Ta mu údajně z čar na dlani předpověděla skvělou vojenskou kariéru, ale také to, že sejde z tohoto světa jinou než vojenskou smrtí. Její předpověď se splnila: Radecký se stal jako vojevůdce legendou, ale nezemřel na válečném poli. Uklouzl na navoskované podlaze v pokoji své rezidence v Miláně. Pádem si zlomil krček stehenní kosti a zemřel na následky zranění na počátku roku 1858 v Miláně v požehnaném věku dvaadevadesáti let.[1]
  • Podle vídeňské gastronomické tradice si Jan Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se mj. díky svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I.

Památky a současnost

Radeckého pomník na Radeckého náměstí (dnešní Malostranské náměstí) v Praze kolem roku 1900

Vojenské muzeum ve Vídni (Heergeschichtliches Museum, v budově Arsenalu) věnovalo Radeckého vojenské kariéře jednu pamětní síň, v níž jsou vystaveny jeho osobní předměty, jako slavnostní jezdecké sedlo, šavle, některé ukořistěné prapory, všechny vojenské řády a vyznamenání, posmrtná maska a dopis na rozloučenou císaři Františku Josefovi I.. Expozici doprovázejí olejomalby vítězných bitev, bronzová portrétní busta a model sochy.

Pomníky

Nejstarší z pomníků Radeckého byl iniciován krátce po vítězství u Novarry roku 1849. Nejprve byl naskicován na zeď Akademie malířem prof. Christianem Rubenem. Sochařskou podobu mu vtiskli sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max (socha maršálka). Z kovu ukořistěných děl italské armády na Sardinii jej odlili Jakob Daniel Burgschmiet a Christoph Lenz v Norimberku. Pomník byl odhalen až po maršálkově smrti v listopadu roku 1858. Stál v letech 1858 – 1919 na dolním Malostranském náměstí v Praze v místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky; po zboření brány v Karmelitské ulici a zavedení koňské dráhy se musel asi o pět metrů přesunout. Po osamostatnění Československa bylo Italské velvyslanectví usídleno v Praze v nedalekém Thunovském palácim a protestovalo proti Radeckému jako nepříteli sjednocení Itálie. Proto byl pomník v letech 1919 - 1920 rozebrán. Kamenný podstavec z leštěné žuly se čtyřmi bronzovými tabulkami se jmény bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, bronzová sochařská část o výšce 676 centimetrů a váze přes 10 tun byla rozebrána a přenesena do Lapidária Národního muzea v Praze 7 na Pražském výstavišti, kde je vystavena dodnes společně s modelem ze dřeva a z papírmašé. Pomník představuje prostovlasého vojevůdce, rozkročeného jako vítěze na kruhovém vypuklém štítu, s maršálskou holí v pravici a s vítězným praporem z válek o Lombardii. Kruhový štít po způsobu vojáků antického Říma nese sedm představitelů vojsk rakouské monarchie: myslivec, dělostřelec (ztotožňovaný s Čechem), dobrovolník z Tyrol, husar, námořník, hulán a jihoslovanský serežan. V rámci předpokládané rekonstrukce Malostranského náměstí se uvažuje o zhotovení kopie pomníku a jeho umístění v blízkosti původního místa.[2]

Další Radeckého jezdecký pomník byl vztyčen ve Vídni roku 1891 před císařským dvorním kostelem na náměstí Am Hof, od rakouského dvorního sochaře Caspara von Zumbusch, od roku 1912 stojí na vídeňské Okružní třídě (Ringstrasse). Jeho model ve stříbře jako čestný dar provedla vídeňská firma J. C. Klinkosch a je rovněž ve sbírce vídeňského Arsenalu. Pomník stojící pěší figury z bílého mramoru se dochoval v galerii slavných vojevůdců ve vídeňském Arsenalu, týž v bronzovém odlitku stál do roku 1919 na hlavním náměstí v Lublani, tamže v sadech stávala Radeckého portrétní busta. Také v Miláně býval pomník.

Další české návrhy na jiné pomníky Radeckého se dochovaly v kresbách, litografiích, či v sériově vyráběných miniaturách v porcelánu nebo ve skle.

Shromáždění na podporu obnovy pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí pořádá v posledních 10 letech každoročně Koruna Česká. Dále v roce 2011 vzniklo sdružení Radecký 1766-2016, jehož cílem je obnova pomníku. Podařilo se mu pro svůj záměr získat podporu mnoha významných osobností kulturní, církevní i akademické oblasti, jako např. kardinála Dominika Duky, malíře Adolfa Borna či historika prof. Jiřího Raka. V Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti v Holešovicích se u Radeckého pomníku od roku 2005 pořádá každoročně ve výroční den Radeckého úmrtí dne 2. listopadu, pietní slavnost, která od roku 2009 začala probíhat ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem jako společná česko-rakouská slavnost.[3].

Další památky

V místech Radeckého pobytů se dochovaly pamětní desky, mj. na zámku v Třebnici, na domě v Duchcově v Husitské ulici, na kasárnách v Olomouci, v Miláně. V Národním muzeu v Praze se dochovaly na tři desítky památek, pamětní medaile vlastní také Moravské zemské muzeum v Brně. Památku svého rodáka připomíná v expozici regionální muzeum v Sedlčanech. Město Olomouc od roku 2002 pořádá na začátku září každoročně „Oslavy maršála Radeckého“. V památníku Walhalla u obce Donaustauf nad řekou Dunaj, asi 10 km východně od Řezna je umístěna busta maršála Jan Radeckého.

Literatura, hudba, film a divadlo

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. ↑ Miroslav Klimpl: Vojevůdci někdy neumírají na bojišti
  2. ↑ http://www.radio.cz/cz/clanek/104060
  3. ↑ http://www.radecky.eu/docs/oslava-radeckeho-2011.pdf
  4. ↑ http://neviditelnypes.lidovky.cz/jara-cimrman-ceske-nebe-s-nadhledem-d5r-/p_kultura.asp?c=A081022_111752_p_kultura_wag

Literatura

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Václav Radecký z Radče na Wikimedia Commons Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Václav Radecký z Radče

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Václav_Radecký_z_Radče&oldid=11020866“