Nico: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Radiosaltbird (diskuse | příspěvky)
111 476 editací
úpravy dle diskuse
Radiosaltbird (diskuse | příspěvky)
111 476 editací
úpravy
Řádek 78: Řádek 78:
| vydavatel = self-titled
| vydavatel = self-titled
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> Jako svůj vzor ji označili například [[Patti Smith]] nebo [[Siouxsie Sioux]].<ref name="Witts346">Witts, s. 346</ref>
}}</ref> Jako svůj vzor ji označily například [[Patti Smith]] nebo [[Siouxsie Sioux]].<ref name="Witts346">Witts, s. 346</ref>


== Životopis ==
== Životopis ==
Řádek 87: Řádek 87:


=== Odchod z&nbsp;Německa (1955−1965) ===
=== Odchod z&nbsp;Německa (1955−1965) ===
Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala tedy používat jméno Nico, podle režiséra [[Nico Papatakis]]e.<ref name="unterberger9" /><ref name="Witts68">Witts, s. 68</ref> Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias sehnal smlouvu s&nbsp;časopisem ''Elle'' a fotografem [[Willy Maywald]]em.<ref name="Witts63">Witts, s. 63</ref> Po většinu času zde pracovala jako [[fotomodelka]], ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla.<ref name="Witts75">Witts, s. 75</ref> Mimo fotografování ve studiích pracovala i&nbsp;v&nbsp;přírodě, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i&nbsp;na Ibize.<ref name="Witts79" /> Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala.<ref name="Witts79" /> Na Ibizu se v&nbsp;té době za Nico přestěhovala i&nbsp;její matka.<ref name="Witts84">Witts, s. 84</ref>
Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala používat jméno Nico, podle režiséra [[Nico Papatakis]]e.<ref name="unterberger9" /><ref name="Witts68">Witts, s. 68</ref> Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias zajistil smlouvu s&nbsp;časopisem ''Elle'' a fotografem [[Willy Maywald]]em.<ref name="Witts63">Witts, s. 63</ref> Po většinu času zde pracovala jako [[fotomodelka]], ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla.<ref name="Witts75">Witts, s. 75</ref> Mimo fotografování ve studiích pracovala i&nbsp;mimo něj, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i&nbsp;na Ibize.<ref name="Witts79" /> Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala.<ref name="Witts79" /> Na Ibizu se v&nbsp;té době za Nico přestěhovala i&nbsp;její matka.<ref name="Witts84">Witts, s. 84</ref>


Poté, co se objevila v&nbsp;několika televizních reklamách, obdržela v&nbsp;roce 1958 malou roli ve filmu ''[[Gardový seržant]]'' režiséra [[Alberto Lattuada|Alberta Lattuada]]. V&nbsp;následujícím roce pak další menší roli ve filmu ''[[For the First Time]]'' režiséra [[Rudolph Maté|Rudolpha Maté]]. Její první významnější rolí byl film ''[[Sladký život]]'' italského režiséra [[Federico Fellini|Federica Felliniho]].<ref name="Witts87" />
Poté, co se objevila v&nbsp;několika televizních reklamách, obdržela v&nbsp;roce 1958 malou roli ve filmu ''[[Gardový seržant]]'' režiséra [[Alberto Lattuada|Alberta Lattuada]]. V&nbsp;následujícím roce pak další menší roli ve filmu ''[[For the First Time]]'' režiséra [[Rudolph Maté|Rudolpha Maté]]. Její první významnější rolí byl film ''[[Sladký život]]'' italského režiséra [[Federico Fellini|Federica Felliniho]].<ref name="Witts87" />


V&nbsp;roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu.<ref name="Witts104" /> V&nbsp;roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba ''[[Moon Beams]]'' jazzového pianisty [[Bill Evans|Billa Evanse]].<ref>{{Citace elektronické monografie
V&nbsp;roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu.<ref name="Witts104" /> Roku 1962 se jí narodil syn [[Christian Aaron Boulogne|Ari]], jehož otcem byl režisér [[Alain Delon]]. Během různých období Ari žil u&nbsp;Delonových rodičů a někdy také s&nbsp;Nico v&nbsp;New Yorku. V&nbsp;roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.<ref name="Witts343">Witts, s. 343</ref> V&nbsp;roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba ''[[Moon Beams]]'' jazzového pianisty [[Bill Evans|Billa Evanse]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Johnson
| příjmení = Johnson
| jméno = David Brent
| jméno = David Brent
Řádek 100: Řádek 100:
| vydavatel = Indiana Public Media
| vydavatel = Indiana Public Media
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> Rovněž si zahrála ve filmu [[Jacques Poitrenaud]]a nazvaném ''[[Strip-tease]]''. V&nbsp;následujícím období se několikrát objevila v&nbsp;televizních reklamách a občas její fotografie vyšly v&nbsp;různých časopisech. V&nbsp;březnu 1965 se v&nbsp;Londýně setkala s&nbsp;členy skupiny [[The Rolling Stones]] včetně jejich manažera [[Andrew Loog Oldham]]a,<ref name="Witts135">Witts, s. 135</ref> který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od [[Gordon Lightfoot|Gordona Lightfoota]] a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná [[Jimmy Page]]m.<ref name="Witts155">Witts, s. 155</ref><ref>{{Citace elektronické monografie
}}</ref> Rovněž si zahrála ve filmu [[Jacques Poitrenaud]]a nazvaném ''[[Strip-tease]]''. V&nbsp;následujícím období se několikrát objevila v&nbsp;televizních reklamách a občas její fotografie byly publikovány v&nbsp;různých časopisech. V&nbsp;březnu 1965 se v&nbsp;Londýně setkala s&nbsp;členy skupiny [[The Rolling Stones]] včetně jejich manažera [[Andrew Loog Oldham]]a,<ref name="Witts135">Witts, s. 135</ref> který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od [[Gordon Lightfoot|Gordona Lightfoota]] a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná [[Jimmy Page]]m.<ref name="Witts155">Witts, s. 155</ref><ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Nico (3) – I'm Not Sayin / The Last Mile
| titul = Nico (3) – I'm Not Sayin / The Last Mile
| url = http://www.discogs.com/Nico-Im-Not-Sayin-The-Last-Mile/release/1171100
| url = http://www.discogs.com/Nico-Im-Not-Sayin-The-Last-Mile/release/1171100
Řádek 109: Řádek 109:


=== New York (1965−1967) ===
=== New York (1965−1967) ===
Později v&nbsp;roce 1965 ji [[Brian Jones]], kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem [[Andy Warhol]]em do jeho uměleckého ateliéru [[The Factory]].<ref name="Witts161">Witts, s. 161</ref> Hned první den zde natočila svůj první [[screentest]] a následně ji Warhol obsadil do svého filmu ''The Closet'', ve kterém byla spolu s&nbsp;[[Randy Borcheidt|Randym Borcheidtem]] zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film.<ref name="Witts162">Witts, s. 162</ref> Po její období s&nbsp;Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů.<ref name="unterberger126">Unterberger, s. 126</ref> Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník [[Paul Morrissey]] do Factory přivedli rockovou skupinu [[The Velvet Underground]] a protože se jim nezamlouval hlas jejího zpěváka [[Lou Reed]]a, Morrisseye napadlo, aby se k&nbsp;nim Nico přidala jako zpěvačka.<ref name="Witts166" /> Mimo zpěvu Nico občas hrála na [[tamburína|tamburínu]].<ref name="Witts181">Witts, s. 181</ref>{{#tag:ref|John Cale o tom řekl: ''„Nemohli jsme pro ni vybrat horší nástroj. Její smysl pro rytmus byl … unikátní.“''<ref name="Witts181" />|group=p}} Reedovi se přibrání zpěvačky do kapely nezamlouvalo, ale nakonec to unesl. Také byl proti tomu, aby se zpěvačka stala členkou skupiny; proto bylo později na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“.<ref name="Witts166" /> V&nbsp;druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s&nbsp;názvem ''[[The Velvet Underground and Nico: A Symphony of Sound|The Velvet Underground & Nico: A&nbsp;Symphony of Sound]]''. Ve filmu se objevil i&nbsp;tříletý syn Ari.<ref name="unterberger75">Unterberger, s. 75</ref>
V&nbsp;listopadu 1965 ji [[Brian Jones]], kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem [[Andy Warhol]]em do jeho uměleckého ateliéru [[The Factory]].<ref name="Witts161">Witts, s. 161</ref> Hned první den zde natočila svůj první [[screentest]] a následně ji Warhol obsadil do svého filmu ''The Closet'', ve kterém byla spolu s&nbsp;[[Randy Borcheidt|Randym Borcheidtem]] zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film.<ref name="Witts162">Witts, s. 162</ref> V&nbsp;průběhu její spolupráce s&nbsp;Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů.<ref name="unterberger126">Unterberger, s. 126</ref> Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník [[Paul Morrissey]] do Factory přivedli rockovou skupinu [[The Velvet Underground]] a protože se jim nezamlouval hlas jejího zpěváka [[Lou Reed]]a, Morrisseye napadlo, aby se k&nbsp;nim Nico přidala jako zpěvačka.<ref name="Witts166" /> Mimo zpěvu Nico občas hrála na [[tamburína|tamburínu]].<ref name="Witts181">Witts, s. 181</ref>{{#tag:ref|John Cale o tom řekl: ''„Nemohli jsme pro ni vybrat horší nástroj. Její smysl pro rytmus byl … unikátní.“''<ref name="Witts181" />|group=p}} Reedovi se přibrání zpěvačky do kapely nezamlouvalo, ale nakonec to unesl. Také byl proti tomu, aby se zpěvačka stala členkou skupiny; proto bylo později na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“.<ref name="Witts166" /> V&nbsp;druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s&nbsp;názvem ''[[The Velvet Underground and Nico: A Symphony of Sound|The Velvet Underground & Nico: A&nbsp;Symphony of Sound]]''. Ve filmu se objevil i&nbsp;tříletý syn Ari.<ref name="unterberger75">Unterberger, s. 75</ref>


Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s&nbsp;Nico stali součástí Warholovy nové show s&nbsp;názvem [[Exploding Plastic Inevitable]] (EPI).<ref name="unterberger82">Unterberger, s. 82</ref> Po celý duben s&nbsp;EPI vystupovali v&nbsp;klubu [[The Dom]] a při jejich koncertu byly v&nbsp;pozadí promítány filmy ''Sleep'', ''Kiss'', ''Emperor'', ''Blow Job'', ''Vinyl'' a ''Couch''.<ref name="unterberger83">Unterberger, s. 83</ref> Role tanečníků se ujali [[Gerard Malanga]], [[Ingrid Superstar]], [[Mary Woronov]], [[Ronnie Cutrone]] a [[Eric Emerson]].<ref name="unterberger83" /> V&nbsp;témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v&nbsp;newyorském studiu [[Scepter Studios]].<ref name="unterberger84">Unterberger, s. 84</ref> Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal [[Norman Dolph]].<ref name="unterberger88">Unterberger, s. 88</ref> Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v&nbsp;losnageleském studiu [[TTG Studios]], přičemž produkce se tentokrát ujal [[Tom Wilson (producent)|Tom Wilson]].<ref name="unterberger96">Unterberger, s. 96</ref> V&nbsp;červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „[[All Tomorrow's Parties]]“ a „[[I'll Be Your Mirror]]“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v&nbsp;[[Mayfair Studios]] a producentem jim byl opět Wilson.<ref name="unterberger116">Unterberger, s. 116</ref> Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „[[Sunday Morning (píseň, The Velvet Underground)|Sunday Morning]]“ a původně ji měla nazpívat Nico, která se na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály.<ref name="unterberger116" /> V&nbsp;prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A&nbsp;byla skladba „Sunday Morning“ a na B‑straně „[[Femme Fatale (píseň)|Femme Fatale]]“.<ref name="unterberger120">Unterberger, s. 120</ref> V&nbsp;březnu 1967 vychází debutové album skupiny, pojmenované ''[[The Velvet Underground & Nico]]''. Nico zpívala hlavní vokály v&nbsp;písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“.<ref>{{Citace elektronické monografie
Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s&nbsp;Nico stali součástí Warholovy nové show s&nbsp;názvem [[Exploding Plastic Inevitable]] (EPI).<ref name="unterberger82">Unterberger, s. 82</ref> Po celý duben s&nbsp;EPI vystupovali v&nbsp;klubu [[The Dom]] a při jejich koncertu byly v&nbsp;pozadí promítány filmy ''Sleep'', ''Kiss'', ''Emperor'', ''Blow Job'', ''Vinyl'' a ''Couch''.<ref name="unterberger83">Unterberger, s. 83</ref> Role tanečníků se ujali [[Gerard Malanga]], [[Ingrid Superstar]], [[Mary Woronov]], [[Ronnie Cutrone]] a [[Eric Emerson]].<ref name="unterberger83" /> V&nbsp;témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v&nbsp;newyorském studiu [[Scepter Studios]].<ref name="unterberger84">Unterberger, s. 84</ref> Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal [[Norman Dolph]].<ref name="unterberger88">Unterberger, s. 88</ref> Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v&nbsp;losnageleském studiu [[TTG Studios]], přičemž produkce se tentokrát ujal [[Tom Wilson (producent)|Tom Wilson]].<ref name="unterberger96">Unterberger, s. 96</ref> V&nbsp;červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „[[All Tomorrow's Parties]]“ a „[[I'll Be Your Mirror]]“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v&nbsp;[[Mayfair Studios]] a producentem jim byl opět Wilson.<ref name="unterberger116">Unterberger, s. 116</ref> Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „[[Sunday Morning (píseň, The Velvet Underground)|Sunday Morning]]“ a původně ji měla nazpívat Nico, která na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály.<ref name="unterberger116" /> V&nbsp;prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A&nbsp;byla skladba „Sunday Morning“ a na B‑straně „[[Femme Fatale (píseň)|Femme Fatale]]“.<ref name="unterberger120">Unterberger, s. 120</ref> V&nbsp;březnu 1967 vyšlo debutové album skupiny, pojmenované ''[[The Velvet Underground & Nico]]''. Nico zpívala hlavní vokály v&nbsp;písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Riedel
| příjmení = Riedel
| jméno = Jaroslav
| jméno = Jaroslav
Řádek 121: Řádek 121:
}}</ref> Ještě přibližně v&nbsp;červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i&nbsp;s&nbsp;Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak [[Edie Sedgwick]].
}}</ref> Ještě přibližně v&nbsp;červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i&nbsp;s&nbsp;Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak [[Edie Sedgwick]].


Hrála v&nbsp;celkem osmi Warholových nebo Morriseyových experimentálních filmech. V&nbsp;roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film ''[[Chelsea Girls]]'', kde si mimo ni zahrál také Ari.<ref name="Witts196">Witts, s. 196</ref> Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátka, jeho délka se zkrátila na polovinu.<ref name="Witts197">Witts, s. 197</ref> V&nbsp;roce 1967 hrála ve filmu ''[[Four Stars (film)|****]]'' (nebo také ''Four Stars''). Celý film trval pětadvacet hodin a je rozdělen do několika částí.<ref name="unterberger174">Unterberger, s. 174</ref> Jednou z&nbsp;jeho částí byl například i&nbsp;''Imitation of Christ'', který byl promítán i&nbsp;samostatně.<ref name="unterberger174" /> Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu ''Sunset''.<ref name="unterberger175">Unterberger, s. 175</ref>
Hrála v&nbsp;celkem osmi Warholových nebo Morriseyových experimentálních filmech. V&nbsp;roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film ''[[Chelsea Girls]]'', kde si mimo ni zahrál také Ari.<ref name="Witts196">Witts, s. 196</ref> Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátna, jeho délka se zkrátila na polovinu.<ref name="Witts197">Witts, s. 197</ref> V&nbsp;roce 1967 hrála ve filmu ''[[Four Stars (film)|****]]'' (nebo také ''Four Stars''). Celý film trval pětadvacet hodin a byl rozdělen do několika částí.<ref name="unterberger174">Unterberger, s. 174</ref> Jednou z&nbsp;jeho částí byl například i&nbsp;''Imitation of Christ'', který byl promítán i&nbsp;samostatně.<ref name="unterberger174" /> Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu ''Sunset''.<ref name="unterberger175">Unterberger, s. 175</ref>


=== Sólová kariéra (1967−1970) ===
=== Sólová kariéra (1967−1970) ===
[[Soubor:Nico profile1974.png|thumb|left|Nico v&nbsp;roce 1974]]
Ještě když Nico zpívala s&nbsp;Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara.<ref name="Witts205">Witts, s. 205</ref> Později se k&nbsp;ní však i&nbsp;někdo přidal, například Reed, [[John Cale]], [[Sterling Morrison]], [[Jackson Browne]] nebo [[Tim Buckley]].<ref name="unterberger132">Unterberger, s. 132</ref> Členové Velvet Underground (v&nbsp;tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o&nbsp;koncerty s&nbsp;Nico střídali; ani jeden totiž neměl o&nbsp;hraní s&nbsp;ní zájem.<ref name="unterberger133">Unterberger, s. 133</ref> Za výrazné pomoci ostatních členů skupiny, mimo bubenice Maureen Tuckerové, Nico zahájila nahrávání svého prvního alba ''[[Chelsea Girl (album)|Chelsea Girl]]''. Vedle členů skupiny, tedy Reeda, Calea a Morrisona na albu hrál ještě [[Jackson Browne]]; produkce se opět ujal Wilson.<ref name="unterberger144">Unterberger, s. 144</ref> Album nakonec vyšlo v&nbsp;říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i&nbsp;toto vydala společnost [[Verve Records]]. Léto roku 1967 označované za „[[léto lásky]]“ Nico strávila s&nbsp;[[Jim Morrison|Jimem Morrisonem]],<ref name="Witts236">Witts, s. 236</ref> zpěvákem skupiny [[The Doors]]. Protože nikdy nevěděla, jak má složit nějakou píseň, zeptala se jeho. Od té doby si většinu písní na svá alba skládala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.<ref name="Witts238">Witts, s. 238</ref>
Ještě když Nico zpívala s&nbsp;Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara.<ref name="Witts205">Witts, s. 205</ref> Později se k&nbsp;ní přidali i&nbsp;další hudebníci, například Reed, [[John Cale]], [[Sterling Morrison]], [[Jackson Browne]] nebo [[Tim Buckley]].<ref name="unterberger132">Unterberger, s. 132</ref> Členové Velvet Underground (v&nbsp;tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o&nbsp;koncerty s&nbsp;Nico střídali; ani jeden totiž neměl o&nbsp;hraní s&nbsp;ní zájem.<ref name="unterberger133">Unterberger, s. 133</ref> S&nbsp;jejich výraznou pomocí Nico zahájila nahrávání svého prvního alba ''[[Chelsea Girl (album)|Chelsea Girl]]''; na albu hrál ještě [[Jackson Browne]] a produkce se opět ujal Wilson.<ref name="unterberger144">Unterberger, s. 144</ref> Album nakonec vyšlo v&nbsp;říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i&nbsp;toto vydala společnost [[Verve Records]]. Léto roku 1967 označované za „[[léto lásky]]“ Nico strávila s&nbsp;[[Jim Morrison|Jimem Morrisonem]],<ref name="Witts236">Witts, s. 236</ref> zpěvákem skupiny [[The Doors]]. Protože nikdy nevěděla, jak má složit nějakou píseň, zeptala se jeho. Od té doby si většinu písní na svá alba skládala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.<ref name="Witts238">Witts, s. 238</ref>


Počátkem září 1968 Nico začala v&nbsp;Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorskou všech skladeb výhradně ona.<ref name="unterberger198">Unterberger, s. 198</ref> O&nbsp;produkci se staral [[Frazier Mohawk]] a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama.<ref name="unterberger198" /> Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z&nbsp;nich je „Ari's&nbsp;Song“, kterou Nico věnovala svému synovi.<ref name="unterberger198" /> Album nakonec vyšlo v&nbsp;květnu 1969 jako její první a jak se později ukázalo i&nbsp;poslední album pro [[Elektra Records]].
Počátkem září 1968 Nico začala v&nbsp;Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorkou všech skladeb výhradně ona.<ref name="unterberger198">Unterberger, s. 198</ref> O&nbsp;produkci se staral [[Frazier Mohawk]] a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama.<ref name="unterberger198" /> Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z&nbsp;nich je „Ari's&nbsp;Song“, kterou Nico věnovala svému synovi.<ref name="unterberger198" /> Album nakonec vyšlo v&nbsp;květnu 1969 na značce [[Elektra Records]].


⚫
Když Cale produkoval album skupiny [[The Stooges]], Nico za ním přišla a byla spolu s&nbsp;ním v&nbsp;producentské kabině.<ref name="Witts297">Witts, s. 297</ref> Zde se poprvé setkala s&nbsp;[[Iggy Pop]]em, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v&nbsp;Michiganu.<ref name="Witts299">Witts, s. 299</ref> Na album ''[[The Stooges (album)|The Stooges]]'' Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“.<ref name="Witts300" /> Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v&nbsp;ní hraje na violu. Její matka zemřela v&nbsp;únoru 1970.<ref name="Witts301">Witts, s. 301</ref> Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu.<ref name="Witts337" /><ref name="Witts344">Witts, s. 344</ref> V&nbsp;následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o&nbsp;to, aby postupně přešla od heroinu na [[metadon]].<ref name="Witts360">Witts, s. 360</ref> Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.<ref name="Witts362">Witts, s. 362</ref> V&nbsp;sedmdesátých letech žila s&nbsp;Garrelem a v&nbsp;pozdní části vztahu k&nbsp;němu přibrala ještě Ulbricha.<ref name="Witts343" />
⚫
Od května do července 1970 Nico nahrávala své třetí album nazvané ''[[Desertshore]]''. Dělo se tak v&nbsp;newyorském studiu [[Vanguard Studios]] a o&nbsp;produkci se staral [[Joe Boyd]] spolu s&nbsp;Calem. Cale je opět jediným hudebníkem, který na albu hraje a sám tedy obstarává všechny nástroje mimo harmonia. Je rovněž aranžérem všech skladeb a ve skladbě „My Only Child“ zpívá doprovodné vokály.<ref name="unterberger281">Unterberger, s. 281</ref> Doprovodné vokály zde zpívá rovněž [[Adam Miller]]<ref name="unterberger281" />{{#tag:ref|Miller zpíval i v písni „The Soul of Patrick Lee“ na Caleově albu ''[[Church of Anthrax]]''.<ref name="unterberger281" />|group=p}} a v&nbsp;písni „Le Petit Chevalier“ zpívá syn Nico jménem Ari. První z&nbsp;osmi písní je „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese,<ref name="Witts300">Witts, s. 300</ref> který v&nbsp;červenci 1969 zemřel. Na druhém místě je „The Falconer“, kterou Nico napsala poté, co byl Andy Warhol v&nbsp;červnu 1968 postřelen.<ref name="Witts259">Witts, s. 259</ref> Nico původně plánovala, že tuto píseň nikde nevydá.<ref name="Witts259" /> Tento názor však později změnila a vydala ji na svém třetím albu a v&nbsp;roce 1972 byla použita ve filmu ''[[La Cicatrice intérieure]]''. Album vyšlo v&nbsp;prosinci 1970 u&nbsp;vydavatelství [[Reprise Records]] a opět jde o&nbsp;její jediné album, které tato společnost vydala. Ještě před vydáním alba Nico odehrála krátké turné po Evropě se zastávkami v&nbsp;Amsterdamu, Paříži, Londýně a několika dalších městech.<ref name="Witts302">Witts, s. 302</ref>

⚫
Od května do července 1970 Nico nahrávala své třetí album nazvané ''[[Desertshore]]''. Dělo se tak v&nbsp;newyorském studiu [[Vanguard Studios]] a o&nbsp;produkci se staral [[Joe Boyd]] spolu s&nbsp;Calem. Cale je opět jediným hudebníkem, který na albu hrál a sám tedy obstaral všechny nástroje mimo harmonia. Je rovněž aranžérem všech skladeb a ve skladbě „My Only Child“ zpívá doprovodné vokály.<ref name="unterberger281">Unterberger, s. 281</ref> Doprovodné vokály zde zpívá rovněž [[Adam Miller]]<ref name="unterberger281" />{{#tag:ref|Miller zpíval i v písni „The Soul of Patrick Lee“ na Caleově albu ''[[Church of Anthrax]]''.<ref name="unterberger281" />|group=p}} a v&nbsp;písni „Le Petit Chevalier“ zpíval syn Nico Ari. První z&nbsp;osmi písní je „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese,<ref name="Witts300">Witts, s. 300</ref> který v&nbsp;červenci 1969 zemřel. Na druhém místě je „The Falconer“, kterou Nico napsala poté, co byl Andy Warhol v&nbsp;červnu 1968 postřelen.<ref name="Witts259">Witts, s. 259</ref> Nico původně plánovala, že tuto píseň nikde nevydá.<ref name="Witts259" /> Tento názor však později změnila a vydala ji na svém třetím albu a v&nbsp;roce 1972 byla spolu s několika dalšími použita ve filmu ''[[La Cicatrice intérieure]]''. Album vyšlo v&nbsp;prosinci 1970 u&nbsp;vydavatelství [[Reprise Records]]. Ještě před vydáním alba Nico odehrála krátké turné po Evropě se zastávkami v&nbsp;Amsterdamu, Paříži, Londýně a několika dalších městech.<ref name="Witts302">Witts, s. 302</ref>


=== Spolupráce s&nbsp;Garrelem a album The End… (1971−1974) ===
=== Spolupráce s&nbsp;Garrelem a album The End… (1971−1974) ===
V&nbsp;polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v&nbsp;sále [[Roundhouse]] v&nbsp;[[Londýn]]ě. Dalším umělcem, který na koncertu hraje, je Nico, kterou Cale při jejím setu také doprovází.<ref name="unterberger302">Unterberger, s. 302</ref>{{#tag:ref|Oba zde hráli jako předskokani pro skupinu [[Pink Floyd]].<ref name="unterberger302" />|group=p}} Koncem ledna 1972 pak Nico společně s&nbsp;Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v&nbsp;sále [[Bataclan|Le Bataclan]] v&nbsp;Paříži.<ref name="unterberger312">Unterberger, s. 312</ref> V&nbsp;roce 2004 vyšel záznam z&nbsp;tohoto koncertu na albu ''[[Le Bataclan '72]]''. V&nbsp;roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s&nbsp;francouzským režisérem [[Philippe Garrel]]em nazvaný ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts320">Witts, s. 320</ref> Film se odehrává na různých místech po celém světě: v&nbsp;[[Nové Mexiko|Novém Mexiku]], v&nbsp;Itálii a Egyptě.<ref name="Witts306">Witts, s. 306</ref> Ve stejném roce Nico spolu s&nbsp;Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film ''Athanor''.<ref name="Witts323">Witts, s. 323</ref>
V&nbsp;polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v&nbsp;sále [[Roundhouse]] v&nbsp;[[Londýn]]ě. Dalším umělcem, který na koncertu hrál, byla Nico; i tu Cale při jejím setu také doprovodil.<ref name="unterberger302">Unterberger, s. 302</ref>{{#tag:ref|Oba zde hráli jako předskokani pro skupinu [[Pink Floyd]].<ref name="unterberger302" />|group=p}} Koncem ledna 1972 pak Nico společně s&nbsp;Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v&nbsp;sále [[Bataclan|Le Bataclan]] v&nbsp;Paříži.<ref name="unterberger312">Unterberger, s. 312</ref> V&nbsp;roce 2004 vyšel záznam z&nbsp;tohoto koncertu na albu ''[[Le Bataclan '72]]''. V&nbsp;roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s&nbsp;francouzským režisérem [[Philippe Garrel]]em nazvaný ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts320">Witts, s. 320</ref> Děj filmu se odehrává na různých místech po celém světě: v&nbsp;[[Nové Mexiko|Novém Mexiku]], v&nbsp;Itálii a Egyptě.<ref name="Witts306">Witts, s. 306</ref> Ve stejném roce Nico spolu s&nbsp;Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film ''Athanor''.<ref name="Witts323">Witts, s. 323</ref>


Během roku 1973 Nico v&nbsp;londýnském studiu [[Sound Techniques]] nahrála své další album. Krom Calea, který album produkuje a hraje zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i&nbsp;hráč na syntezátory [[Brian Eno]] a kytarista [[Phil Manzanera]], oba ze skupiny [[Roxy Music]].<ref name="Witts329">Witts, s. 329</ref> Ty ještě doplnili dvě dcery zvukového inženýra [[John Wood (producent)|Johna Wooda]], které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v&nbsp;roce 1974 u&nbsp;vydavatelství [[Island Records]], což Nico umožnil Cale, který s&nbsp;vydavatelstvím měl také smlouvu.<ref name="Witts327">Witts, s. 327</ref> Album dostalo název ''[[The End...|The End…]]'' a opět jde o&nbsp;její jedinou desku, vydanou u&nbsp;tohoto vydavatelství. Svůj název dostalo podle písně „[[The End (The Doors)|The End]]“,<ref name="Witts327" /> která je na albu sedmá v&nbsp;pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina [[The Doors]] v&nbsp;roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z&nbsp;celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace [[Německá hymna|Německé hymny]], kterou složili [[August Heinrich Hoffmann von Fallersleben|Hoffmann von Fallersleben]] a [[Joseph Haydn]]. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počet teroristy [[Andreas Baader|Andrease Baadera]].<ref name="Witts328">Witts, s. 328</ref> První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o&nbsp;Briana Eno a [[Kevin Ayers|Kevina Ayerse]] odehráli společný koncert v&nbsp;londýnské [[Rainbow Theatre]].<ref name="Witts332">Witts, s. 332</ref><ref name="unterberger329">Unterberger, s. 329</ref> Záznam z&nbsp;koncertu později 28.&nbsp;června 1974 vyšel pod názvem ''[[June 1, 1974]]''. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i&nbsp;když při koncertě hrála i&nbsp;„Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v&nbsp;písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu ''[[The Confessions of Dr. Dream and Other Stories]]''.<ref name="Witts333">Witts, s. 333</ref> Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.<ref name="Witts333" />
Během roku 1973 Nico v&nbsp;londýnském studiu [[Sound Techniques]] nahrála své další album. Krom Calea, který album produkoval a hrál zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i&nbsp;hráč na syntezátory [[Brian Eno]] a kytarista [[Phil Manzanera]], oba ze skupiny [[Roxy Music]].<ref name="Witts329">Witts, s. 329</ref> Ty ještě doplnily dvě dcery zvukového inženýra [[John Wood (producent)|Johna Wooda]], které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v&nbsp;roce 1974 u&nbsp;vydavatelství [[Island Records]], což Nico umožnil Cale, který s&nbsp;vydavatelstvím měl také smlouvu.<ref name="Witts327">Witts, s. 327</ref> Album dostalo název ''[[The End...|The End…]]'' podle písně „[[The End (The Doors)|The End]]“,<ref name="Witts327" /> která je na albu sedmá v&nbsp;pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina [[The Doors]] v&nbsp;roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z&nbsp;celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace [[Německá hymna|německé hymny]], kterou složili [[August Heinrich Hoffmann von Fallersleben|Hoffmann von Fallersleben]] a [[Joseph Haydn]]. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počest teroristy [[Andreas Baader|Andrease Baadera]].<ref name="Witts328">Witts, s. 328</ref> První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o&nbsp;Briana Eno a [[Kevin Ayers|Kevina Ayerse]] odehráli společný koncert v&nbsp;londýnské [[Rainbow Theatre]].<ref name="Witts332">Witts, s. 332</ref><ref name="unterberger329">Unterberger, s. 329</ref> Záznam z&nbsp;koncertu později 28.&nbsp;června 1974 vyšel pod názvem ''[[June 1, 1974]]''. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i&nbsp;když při koncertě hrála i&nbsp;„Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v&nbsp;písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu ''[[The Confessions of Dr. Dream and Other Stories]]''.<ref name="Witts333">Witts, s. 333</ref> Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.<ref name="Witts333" />


V&nbsp;roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i&nbsp;v&nbsp;dalším Garrelově filmu ''[[Les Hautes solitudes]]''.<ref name="Witts334">Witts, s. 334</ref> V&nbsp;prosinci 1974 odehrála koncert v&nbsp;remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina [[Tangerine Dream]], která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.<ref name="Witts337">Witts, s. 337</ref> Přibližně ve stejné době začala známost s&nbsp;kytaristou [[Lutz Ulbrich|Lutzem Ulbrichem]]<ref name="Witts329" /> ze skupiny [[Agitation Free]], se kterým se poprvé setkala již v&nbsp;roce 1972 po uvedení filmu ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts322">Witts, s. 322</ref> Roku 1975 hrála v&nbsp;dalším Garrelově filmu ''[[Un ange passe]]'' a o&nbsp;rok později následoval ''[[Le Berceau de cristal]]''.<ref name="Witts342">Witts, s. 342</ref> Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s&nbsp;Garrelem, nesly názvy ''[[Voyage au jardin des morts]]'' (1978) a ''[[Le Bleu des origines]]'' (1979).
V&nbsp;roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i&nbsp;v&nbsp;dalším Garrelově filmu ''[[Les Hautes solitudes]]''.<ref name="Witts334">Witts, s. 334</ref> V&nbsp;prosinci 1974 odehrála koncert v&nbsp;remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina [[Tangerine Dream]], která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.<ref name="Witts337">Witts, s. 337</ref> Přibližně ve stejné době začala známost s&nbsp;kytaristou [[Lutz Ulbrich|Lutzem Ulbrichem]]<ref name="Witts329" /> ze skupiny [[Agitation Free]], se kterým se poprvé setkala již v&nbsp;roce 1972 po uvedení filmu ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts322">Witts, s. 322</ref> Roku 1975 hrála v&nbsp;dalším Garrelově filmu ''[[Un ange passe]]'' a o&nbsp;rok později následoval ''[[Le Berceau de cristal]]''.<ref name="Witts342">Witts, s. 342</ref> Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s&nbsp;Garrelem, nesly názvy ''[[Voyage au jardin des morts]]'' (1978) a ''[[Le Bleu des origines]]'' (1979).


=== Posledních deset let (1978−1988) ===
=== Posledních deset let (1978−1988) ===
⚫
[[Soubor:2006-07-24 Friedhof Grunewald-Forst Grabmal Nico.jpg|thumb|Hrob Nico v&nbsp;Berlíně]]
V&nbsp;roce 1978 měla odehrát turné po Spojeném království jako předskokan různých punkových skupin, jako například [[The Killjoys (britská skupina)|The Killjoys]], [[The Adverts]] nebo [[Siouxsie and the Banshees]].<ref name="Witts348">Witts, s. 348</ref> Několik koncertů skutečně proběhlo, ale nakonec kvůli špatnému chování návštěvníků, kteří přišli na punkové kapely, ostatní zrušila.<ref name="Witts348" /> Ve stejném roce se seznámila s&nbsp;fotografem [[Antoine Giacomoni]]m a baskytaristou [[Philippe Quilichini|Philippem Quilichinim]]. Prvním jmenovaný vytvořil několik jejích fotografií před zrcadlem a druhý se s&nbsp;ní rozhodl natočit album.<ref name="Witts351">Witts, s. 351</ref> Album ''[[Drama of Exile]]'' je jediným jejím albem, na kterém se nijak nepodílel John Cale. V&nbsp;té době však Nico nemohla sehnat s&nbsp;nikým smlouvu, protože zaprvé brala drogy a za druhé její předchozí alba neměla žádný úspěch.<ref name="Witts351" /> První příležitost jí dala společnost [[Aura Records]], ale jí se smlouva nelíbila a nepodepsala ji. Nakonec však album u&nbsp;této společnosti opravdu vyšlo bez jejího souhlasu.<ref name="Witts351" /> Kvůli tomu, že práva na album měla Aura, nikdo jiný nemohl toto album vydat. Quilichini se tedy rozhodl, že jej Nico bude muset natočit znovu a vyšlo v&nbsp;roce 1981 u&nbsp;vydavatelství [[Invisible Records]].<ref name="Witts352">Witts, s. 352</ref>
V&nbsp;roce 1978 měla odehrát turné po Spojeném království jako předskokan různých punkových skupin, jako například [[The Killjoys (britská skupina)|The Killjoys]], [[The Adverts]] nebo [[Siouxsie and the Banshees]].<ref name="Witts348">Witts, s. 348</ref> Několik koncertů skutečně proběhlo, ale nakonec kvůli špatnému chování návštěvníků, kteří přišli na punkové kapely, ostatní zrušila.<ref name="Witts348" /> Ve stejném roce se seznámila s&nbsp;fotografem [[Antoine Giacomoni]]m a baskytaristou [[Philippe Quilichini|Philippem Quilichinim]]. Prvním jmenovaný vytvořil několik jejích fotografií před zrcadlem a druhý se s&nbsp;ní rozhodl natočit album.<ref name="Witts351">Witts, s. 351</ref> Album ''[[Drama of Exile]]'' je jediným jejím albem, na kterém se nijak nepodílel John Cale. V&nbsp;té době však Nico nemohla sehnat smlouvu s&nbsp;žádným vydavatelstvím, protože zaprvé brala drogy a zadruhé její předchozí alba neměla žádný úspěch.<ref name="Witts351" /> První příležitost jí dala společnost [[Aura Records]], ale jí se smlouva nelíbila a nepodepsala ji. Nakonec však album u&nbsp;této společnosti opravdu vyšlo a to pouze v Nizozemsku. Nico svá práva této společnosti prodala bez souhlasu ostatních.<ref name="Witts351" /> Kvůli tomu, že práva na album měla Aura, nikdo jiný nemohl toto album vydat. Quilichini se tedy rozhodl, že jej Nico bude muset natočit znovu a vyšlo v&nbsp;roce 1981 u&nbsp;vydavatelství [[Invisible Records]].<ref name="Witts352">Witts, s. 352</ref>


V&nbsp;roce 1979 se Nico spolu s&nbsp;Ulbrichem, kterého znovu potkala v&nbsp;Berlíně, přesunula zpět do New Yorku. Zde se setkala s&nbsp;Caleovou manažerkou [[Jane Friedman]] a ta jí zajistila koncert v&nbsp;klubu [[CBGB]].<ref name="Witts355">Witts, s. 355</ref> Dne 19. února 1979 Nico, Ulbrich a Cale odehráli dva koncerty v&nbsp;CBGB. Během osmdesátých let odehrála přibližně 1&nbsp;200 koncertů.<ref name="Witts361">Witts, s. 361</ref> Roku 1982 absolvovala krátké turné s&nbsp;kapelou [[The Blue Orchids]].<ref name="Witts363">Witts, s. 363</ref> V&nbsp;následujících letech ji doprovázeli jak Blue Orchids, tak i&nbsp;[[The Bedlamites]] a [[The Faction]].<ref name="Witts368">Witts, s. 368</ref> Jejím tehdejším manažerem byl Alan Wise, který jí v&nbsp;roce 1985 získal smlouvu s&nbsp;vydavatelstvím [[Beggars Banquet Records]].<ref name="Witts375">Witts, s. 375</ref> Ještě předtím, než začala pracovat na svém dalším albu, nahrála spolu s&nbsp;[[Peter Murphy (hudebník)|Peterem Murphym]] píseň „[[I'm Waiting for the Man]]“.<ref name="Witts375" /> Na nahrávání dalšího alba Wise sehnal po deseti letech od jeho poslední spolupráce s&nbsp;Nico opět Johna Calea, který se ujal produkce.<ref name="Witts375" /> Hudební doprovod zde nahrála skupina The Faction (klávesista James Young a perkusionista Graham Dids), ve dvou skladbách hrál na trubku [[Ian Carr]] a v&nbsp;jedné zpíval Cale. Vedle sedmi vlastních skladeb (jednu z&nbsp;nich napsala spolu s&nbsp;Calem, Youngem a Didsemem) album obsahuje i&nbsp;dvě převzaté písně: „My Funny Valentine“ od [[Richard Rodgers|Richarda Rodgerse]] a [[Lorenz Hart|Lorenze Harta]] a druhou „[[Das Lied vom einsamen Mädchen]]“ od [[Robert Gilbert|Roberta Gilberta]] a [[Werner Richard Heymann|Wernera Richarda Heymanna]].
V&nbsp;roce 1979 se Nico spolu s&nbsp;Ulbrichem, kterého znovu potkala v&nbsp;Berlíně, přesunula zpět do New Yorku. Zde se setkala s&nbsp;Caleovou manažerkou [[Jane Friedman]] a ta jí zajistila koncert v&nbsp;klubu [[CBGB]].<ref name="Witts355">Witts, s. 355</ref> Dne 19. února 1979 Nico, Ulbrich a Cale odehráli dva koncerty v&nbsp;CBGB. Během osmdesátých let odehrála přibližně 1&nbsp;200 koncertů.<ref name="Witts361">Witts, s. 361</ref> Roku 1982 absolvovala krátké turné s&nbsp;kapelou [[The Blue Orchids]].<ref name="Witts363">Witts, s. 363</ref> V&nbsp;následujících letech ji doprovázeli jak Blue Orchids, tak i&nbsp;[[The Bedlamites]] a [[The Faction]].<ref name="Witts368">Witts, s. 368</ref> Jejím tehdejším manažerem byl Alan Wise, který jí v&nbsp;roce 1985 zprostředkoval smlouvu s&nbsp;vydavatelstvím [[Beggars Banquet Records]].<ref name="Witts375">Witts, s. 375</ref> Ještě předtím, než začala pracovat na svém dalším albu, nahrála spolu s&nbsp;[[Peter Murphy (hudebník)|Peterem Murphym]] píseň „[[I'm Waiting for the Man]]“.<ref name="Witts375" /> Na nahrávání dalšího alba Wise sehnal, po deseti letech od jeho poslední spolupráce s&nbsp;Nico, opět Johna Calea, který se ujal produkce.<ref name="Witts375" /> Hudební doprovod zde nahrála skupina The Faction (klávesista James Young a perkusionista Graham Dids), ve dvou skladbách hrál na trubku [[Ian Carr]] a v&nbsp;jedné zpíval Cale. Vedle sedmi vlastních skladeb (jednu z&nbsp;nich napsala spolu s&nbsp;Calem, Youngem a Didsemem) album obsahuje i&nbsp;dvě převzaté písně: „My Funny Valentine“ od [[Richard Rodgers|Richarda Rodgerse]] a [[Lorenz Hart|Lorenze Harta]] a druhou „[[Das Lied vom einsamen Mädchen]]“ od [[Robert Gilbert|Roberta Gilberta]] a [[Werner Richard Heymann|Wernera Richarda Heymanna]].


Dne 24.&nbsp;března 1988 vystupoval Cale v&nbsp;Bruselu a Nico se k&nbsp;němu v&nbsp;písni „Child's Christmas in Wales“ připojila.<ref>{{Citace elektronické monografie
Dne 24.&nbsp;března 1988 vystupoval Cale v&nbsp;Bruselu a Nico se k&nbsp;němu v&nbsp;písni „Child's Christmas in Wales“ připojila.<ref>{{Citace elektronické monografie
Řádek 151: Řádek 155:
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> V&nbsp;červnu 1988 Ulbrich pořádal v&nbsp;Berlíně festival nazvaný Fata Morgana.<ref name="Witts380">Witts, s. 380</ref> Šlo o&nbsp;její vůbec poslední koncert. Záznam z&nbsp;něj vyšel pod názvem ''[[Nico's Last Concert: Fata Morgana]]'' v&nbsp;roce 2000.
}}</ref> V&nbsp;červnu 1988 Ulbrich pořádal v&nbsp;Berlíně festival nazvaný Fata Morgana.<ref name="Witts380">Witts, s. 380</ref> Šlo o&nbsp;její vůbec poslední koncert. Záznam z&nbsp;něj vyšel pod názvem ''[[Nico's Last Concert: Fata Morgana]]'' v&nbsp;roce 2000.

⚫
Dne 17.&nbsp;července 1988 během dovolené se synem na ostrově [[Ibiza]] prodělala menší [[infarkt]] při [[Cyklistika|jízdě na kole]] a když z&nbsp;kola spadla, udeřila se do hlavy. V&nbsp;tu dobu okolo projížděl [[taxi]]kář a ve špatném stavu se ji snažil odvézt do místní [[nemocnice]]. První tři nemocnice, kam ji zkusil odvézt, ji nepřijali.<ref name="unterberger339">Unterberger, s. 339</ref> V&nbsp;té poslední ji přijaly a jako diagnózu zdravotní sestra určila sluneční úpal.<ref name="Witts381">Witts, s. 381</ref> Druhý den ráno její stav kontroloval lékař, který jí chtěl dát injekci, ale nenašel žádnou žílu.<ref name="Witts381" /> V&nbsp;osm hodin večer dne 18.&nbsp;července 1988 zde zemřela. Později bylo zjištěno, že krvácela do [[Mozek|mozku]].<ref name="smironne" /><ref name="infoplease" /> Pohřbena byla v&nbsp;Berlíně.<ref name="smironne" /> Jedním z&nbsp;mála lidí, kteří přišli na její pohřeb, byl Phillipe Garrel.<ref name="Witts346" />


=== Nico v Československu (1985) ===
=== Nico v Československu (1985) ===
Řádek 175: Řádek 181:
Druhý koncert Čuřík zajistil v&nbsp;Kulturním středisku na [[Opatov]]ě, kde mu s&nbsp;tím pomohl hudební publicista [[Vojtěch Lindaur]], který zde v&nbsp;té době pracoval.<ref name="zimmerhaklova424" /> Jelikož zde se jednalo o&nbsp;velký kulturní dům, na rozdíl od Brna, kde hrála v&nbsp;hospodě, muselo se zde zajistit oficiální povolení.<ref name="zimmerhaklova427">Zimmerhaklová, s. 427</ref> Čuřík v&nbsp;té době provozoval poslechový program nazvaný ''Labyrint'' a oficiálně se tedy i&nbsp;zde mělo jednat o&nbsp;poslech hudby Velvet Underground se speciálním hostem, což bylo povoleno.<ref name="zimmerhaklova427" /> Během koncertu bylo zjištěno, že jsou v&nbsp;sále příslušníci [[Státní bezpečnost|StB]], kteří Lindaura a později i&nbsp;Čuříka zatkli.<ref name="zimmerhaklova429">Zimmerhaklová, s. 429</ref> Nico s&nbsp;kapelou však koncert dohrála do konce a následně z&nbsp;Československa odjela.<ref name="zimmerhaklova430">Zimmerhaklová, s. 430</ref>
Druhý koncert Čuřík zajistil v&nbsp;Kulturním středisku na [[Opatov]]ě, kde mu s&nbsp;tím pomohl hudební publicista [[Vojtěch Lindaur]], který zde v&nbsp;té době pracoval.<ref name="zimmerhaklova424" /> Jelikož zde se jednalo o&nbsp;velký kulturní dům, na rozdíl od Brna, kde hrála v&nbsp;hospodě, muselo se zde zajistit oficiální povolení.<ref name="zimmerhaklova427">Zimmerhaklová, s. 427</ref> Čuřík v&nbsp;té době provozoval poslechový program nazvaný ''Labyrint'' a oficiálně se tedy i&nbsp;zde mělo jednat o&nbsp;poslech hudby Velvet Underground se speciálním hostem, což bylo povoleno.<ref name="zimmerhaklova427" /> Během koncertu bylo zjištěno, že jsou v&nbsp;sále příslušníci [[Státní bezpečnost|StB]], kteří Lindaura a později i&nbsp;Čuříka zatkli.<ref name="zimmerhaklova429">Zimmerhaklová, s. 429</ref> Nico s&nbsp;kapelou však koncert dohrála do konce a následně z&nbsp;Československa odjela.<ref name="zimmerhaklova430">Zimmerhaklová, s. 430</ref>


Záznam z&nbsp;brněnského koncertu v&nbsp;roce 2012 vyšel na [[Dlouhohrající deska|LP desce]].<ref>{{Citace elektronické monografie
Záznam z&nbsp;brněnského koncertu vyšel v&nbsp;roce 2012 na [[Dlouhohrající deska|LP desce]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Veselý
| příjmení = Veselý
| jméno = Karel
| jméno = Karel
Řádek 185: Řádek 191:
}}</ref>
}}</ref>


== Osobní život ==
== Zajímavosti ==
⚫
Jako své datum narození v&nbsp;šedesátých letech uváděla 8.&nbsp;srpen 1942.<ref name="unterberger183">Unterberger, s. 183</ref><ref name="Witts225">Witts, s. 225</ref> V&nbsp;různých obdobích pak o&nbsp;sobě tvrdila, že se narodila v&nbsp;roce 1938 v&nbsp;Polsku, 1942 v&nbsp;Kolíně, 1943 v&nbsp;Berlíně nebo 1944 v&nbsp;Budapešti.<ref name="unterberger9" /><ref name="Witts18">Witts, s. 18</ref> I&nbsp;svým původem občas klamala: někdy uváděla, že má německé kořeny, někdy ruské, turecké a jindy polské.<ref name="unterberger9" />
⚫
[[Soubor:2006-07-24 Friedhof Grunewald-Forst Grabmal Nico.jpg|thumb|Hrob Nico v&nbsp;Berlíně]]
Roku 1962 se jí narodil syn [[Christian Aaron Boulogne|Ari]], jehož otcem byl režisér [[Alain Delon]]. Během různých obdobích Ari žil u&nbsp;Delonových rodičů a někdy také s&nbsp;Nico v&nbsp;New Yorku. V&nbsp;roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.<ref name="Witts343">Witts, s. 343</ref>

Když Cale produkoval album skupiny [[The Stooges]], Nico za ním přišla a byla spolu s&nbsp;ním v&nbsp;producentské kabině.<ref name="Witts297">Witts, s. 297</ref> Zde se poprvé setkala s&nbsp;[[Iggy Pop]]em, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v&nbsp;Michiganu.<ref name="Witts299">Witts, s. 299</ref> Na album ''[[The Stooges (album)|The Stooges]]'' Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“.<ref name="Witts300" /> Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v&nbsp;ní hraje na violu.

⚫
Její matka zemřela v&nbsp;únoru 1970.<ref name="Witts301">Witts, s. 301</ref> Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu.<ref name="Witts337" /><ref name="Witts344">Witts, s. 344</ref> V&nbsp;následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o&nbsp;to, aby postupně přešla od heroinu přešla na [[metadon]].<ref name="Witts360">Witts, s. 360</ref> Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.<ref name="Witts362">Witts, s. 362</ref> Byla vegetariánka<ref name="Witts248">Witts, s. 248</ref> a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá.<ref name="Witts191">Witts, s. 191</ref> V&nbsp;sedmdesátých letech žila s&nbsp;Garrelem a v&nbsp;pozdní části vztahu k&nbsp;němu přibrala ještě Ulbricha.<ref name="Witts343" />

Nico se viděla jako součást tradice [[Bohémství|bohémských]] umělců. Vedla kočovný život, žila v&nbsp;různých zemích. Mimo Německo, kde se narodila, a Ibizy, kde zemřela, v&nbsp;padesátých letech žila v&nbsp;Itálii a ve Francii, po většinu šedesátých let žila ve Spojených státech, v&nbsp;80.&nbsp;letech žila v&nbsp;Anglii. Přes své hudební nadání a zpěv byla hluchá na jedno ucho a bylo pro ni těžké porozumět tomu, co ostatní říkají. Nico byla [[Vegetariánství|vegetariánka]].

⚫
Dne 17.&nbsp;července 1988 během dovolené se synem na ostrově [[Ibiza]] prodělala menší [[infarkt]] při [[Cyklistika|jízdě na kole]] a když z&nbsp;kola spadla, udeřila se do hlavy. V&nbsp;tu dobu okolo projížděl [[taxi]]kář a ve špatném stavu se ji snažil odvézt do místní [[nemocnice]]. První tři nemocnice, kam ji zkusil odvézt, ji nepřijaly.<ref name="unterberger339">Unterberger, s. 339</ref> V&nbsp;té poslední ji přijaly a jako diagnózu zdravotní sestra určila sluneční úpal.<ref name="Witts381">Witts, s. 381</ref> Druhý den ráno její stav kontroloval lékař, který jí chtěl dát injekci, ale nenašel žádnou žílu.<ref name="Witts381" /> V&nbsp;osm hodin večer dne 18.&nbsp;července 1988 zde zemřela. Později bylo zjištěno, že krvácela do [[Mozek|mozku]].<ref name="smironne" /><ref name="infoplease" /> Pohřbena byla v&nbsp;Berlíně.<ref name="smironne" /> Jedním z&nbsp;mála lidí, kteří přišli na její pohřeb, byl Phillipe Garrel.<ref name="Witts346" />

⚫
Kromě své rodné [[Němčina|němčiny]] mluvila čtyřmi jazyky: [[Angličtina|anglicky]], [[Italština|italsky]], [[Španělština|španělsky]] a [[Francouzština|francouzsky]].


⚫
Byla [[Vegetariánství|vegetariánka]]<ref name="Witts248">Witts, s. 248</ref> a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá.<ref name="Witts191">Witts, s. 191</ref> Kromě své rodné [[Němčina|němčiny]] mluvila čtyřmi jazyky: [[Angličtina|anglicky]], [[Italština|italsky]], [[Španělština|španělsky]] a [[Francouzština|francouzsky]].
=== Vyjadřování ===
⚫
Jako své datum narození v&nbsp;šedesátých letech uváděla 8.&nbsp;srpen 1942.<ref name="unterberger183">Unterberger, s. 183</ref><ref name="Witts225">Witts, s. 225</ref> V&nbsp;různých obdobích pak o&nbsp;sobě tvrdila, že se narodila v&nbsp;roce 1938 v&nbsp;Polsku, 1942 v&nbsp;Kolíně, 1943 v&nbsp;Berlíně nebo 1944 v&nbsp;Budapešti.<ref name="unterberger9" /><ref name="Witts18">Witts, s. 18</ref> I&nbsp;svým původem občas klamala: někdy měla německé kořeny, někdy ruské, turecké a jindy polské.<ref name="unterberger9" />


Často při běžném mluvení protahovala slova a někdy jí také déle trvalo, než na něco odpověděla.<ref name="Witts171">Witts, s. 171</ref> Cale o&nbsp;ní řekl: ''„Trvalo jí hrozně dlouho, než se vymáčkla. Zeptal jsem se jí na nějakou blbost, třeba ‚Jak se vede‘ a ona na mě koukala celý věky. Někdy sis musel na odpověď počkat i&nbsp;deset minut, když najednou řekla ‚Jo, fajn‘ a teď jsi najednou nevěděl, co je vlastně fajn.“''<ref name="Witts172">Witts, s. 172</ref>
Často při běžném mluvení protahovala slova a někdy jí také déle trvalo, než na něco odpověděla.<ref name="Witts171">Witts, s. 171</ref> Cale o&nbsp;ní řekl: ''„Trvalo jí hrozně dlouho, než se vymáčkla. Zeptal jsem se jí na nějakou blbost, třeba ‚Jak se vede‘ a ona na mě koukala celý věky. Někdy sis musel na odpověď počkat i&nbsp;deset minut, když najednou řekla ‚Jo, fajn‘ a teď jsi najednou nevěděl, co je vlastně fajn.“''<ref name="Witts172">Witts, s. 172</ref>
Řádek 211: Řádek 205:
| vydavatel = RockOnTheNet.com
| vydavatel = RockOnTheNet.com
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> V&nbsp;roce 1995 o&nbsp;ní německá režisérka [[Susanne Ofteringer]] natočila dokumentární film nazvaný ''[[Nico Icon]]''. Své vzpomínky na Nico zde prozradili například [[Jonas Mekas]], [[Sterling Morrison]], [[Nico Papatakis|Nikos Papatakis]], [[Billy Name]], [[Paul Morrissey]], John Cale a řada dalších. Ve filmu ''[[The Doors (film)|The Doors]]'' z&nbsp;roku 1991 ji ztvárnila [[Christina Fulton]] a ve filmu ''[[Warholka]]'' (2006) pak [[Meredith Ostrom]]. V&nbsp;divadelní hře ''Nico: Sphinx aus Eis'' [[Werner Fritsch|Wernera Fritscha]] ji hrála [[Soap&Skin]]. Nizozemský choreograf [[Ed Wubbe]] v&nbsp;roce 1997 připravil balet ''Dance Music'' pojednávající o&nbsp;Nico; hudbu k&nbsp;němu složil John Cale.<ref>{{Citace elektronické monografie
}}</ref> V&nbsp;roce 1995 o&nbsp;ní německá režisérka [[Susanne Ofteringer]] natočila dokumentární film nazvaný ''[[Nico Icon]]''. Své vzpomínky na Nico zde sdělili například [[Jonas Mekas]], [[Sterling Morrison]], [[Nico Papatakis|Nikos Papatakis]], [[Billy Name]], [[Paul Morrissey]], John Cale a řada dalších. Ve filmu ''[[The Doors (film)|The Doors]]'' z&nbsp;roku 1991 ji ztvárnila [[Christina Fulton]] a ve filmu ''[[Warholka]]'' (2006) pak [[Meredith Ostrom]]. V&nbsp;divadelní hře ''Nico: Sphinx aus Eis'' [[Werner Fritsch|Wernera Fritscha]] ji hrála [[Soap&Skin]]. Nizozemský choreograf [[Ed Wubbe]] v&nbsp;roce 1997 připravil balet ''Dance Music'' pojednávající o&nbsp;Nico; hudbu k&nbsp;němu složil John Cale.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Ruhlmann
| příjmení = Ruhlmann
| jméno = William
| jméno = William
Řádek 251: Řádek 245:
| vydavatel = Fear is a man's best friend
| vydavatel = Fear is a man's best friend
| jazyk = anglicky
| jazyk = anglicky
}}</ref> V&nbsp;březnu 2010 se koncert opakoval v&nbsp;polské [[Vratislav (město)|Vratislavi]] a v&nbsp;dubnu pak v&nbsp;[[Řím]]ě. Po necelých třech letech se konal poprvé mimo Evropu − v&nbsp;[[New York]]u, kde vystoupili mimo účastníky dřívějších ročníků i&nbsp;noví hudebníci, vedle jiných to byly ženy [[Kim Gordon]], [[Meshell Ndegeocello]] a [[Sharon Van Etten]].<ref name="selftitled" />
}}</ref> V&nbsp;březnu 2010 se koncert opakoval v&nbsp;polské [[Vratislav (město)|Vratislavi]] a v&nbsp;dubnu pak v&nbsp;[[Řím]]ě. Po necelých třech letech se konal poprvé mimo Evropu − v&nbsp;[[New York]]u, kde vystoupili mimo účastníky dřívějších ročníků i&nbsp;noví hudebníci, vedle jiných to byly [[Kim Gordon]], [[Meshell Ndegeocello]] a [[Sharon Van Etten]].<ref name="selftitled" />


== Diskografie ==
== Diskografie ==

Verze z 12. 8. 2013, 10:20

Tento článek je o zpěvačce, herečce a modelce. Další významy jsou uvedeny na stránce Nico (rozcestník).

Šablona:Infobox Hudební umělec Nico (rodným jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem, Německo[1] – 18. července 1988 Ibiza, Španělsko[2]) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Díky modelingu se dostala do dalších evropských zemí, například do Švýcarska, Španělska a Rakouska.[3] Ze všech míst si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla postava Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.[4] V šedesátých letech hrála v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippe Garrela.

Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu,[5] až do roku 1965 se tomu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrew Loog Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat.[6] Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejném roce Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb. Na prvních třech z nich a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale.

Zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole.[7] Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico pořádaném Johnem Calem v letech 2008, 2009, 2010 a 2013 v různých městech. Mezi vystupujícími byli například Sharon Van Etten, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrard nebo Peaches.[8] Jako svůj vzor ji označily například Patti Smith nebo Siouxsie Sioux.[9]

Životopis

Dětství a počátky kariéry (1938−1955)

Nico se narodila jako Christa Päffgen dne 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem.[1][10] Jejím otcem byl Wilhelm Päffgen a matka se jmenovala Grete (přesněji Margarete).[10] Žila s matkou, otec bojoval ve válce a v roce 1942 zahynul.[11] Její matka pocházela z osmi dětí.[12] Když byly Christě tři roky, odjela s matkou za prarodiči na místo poblíž Berlína.[13] V roce 1944 začala chodit do školy,[14] kterou v roce 1952 ukončila.[15] Christina rodina na tom nebyla finančně moc dobře a Christa musela začít pracovat v obchodě.[16] U této práce však vydržela pouhý jeden den. Práci vykonávat nechtěla a dělala všechno proto, aby skončila. Když podávala z žebříku krabice s oblečením, několik jich upustila a následně byla vyhozena.[16]

Poté začala čekání u obchodu Kaufhaus des Westens (KaDeWe) s tím, že si jí někdo všimne a ona se stane slavnou.[1][17] V obchodu měl svůj salón i módní návrhář Heinz Oestergaard.[17] Jeden z jeho zaměstnanců si Christy před obchodem všiml a ona s ním začala spolupracovat.[18] Zde se seznámila s fotografem Herbertem Tobiasem.[19][p 1] Její fotografie byly použity v několika časopisech.[19]

Odchod z Německa (1955−1965)

Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala používat jméno Nico, podle režiséra Nico Papatakise.[1][20] Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias zajistil smlouvu s časopisem Elle a fotografem Willy Maywaldem.[21] Po většinu času zde pracovala jako fotomodelka, ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla.[22] Mimo fotografování ve studiích pracovala i mimo něj, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i na Ibize.[3] Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala.[3] Na Ibizu se v té době za Nico přestěhovala i její matka.[23]

Poté, co se objevila v několika televizních reklamách, obdržela v roce 1958 malou roli ve filmu Gardový seržant režiséra Alberta Lattuada. V následujícím roce pak další menší roli ve filmu For the First Time režiséra Rudolpha Maté. Její první významnější rolí byl film Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.[4]

V roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu.[5] Roku 1962 se jí narodil syn Ari, jehož otcem byl režisér Alain Delon. Během různých období Ari žil u Delonových rodičů a někdy také s Nico v New Yorku. V roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.[24] V roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba Moon Beams jazzového pianisty Billa Evanse.[25] Rovněž si zahrála ve filmu Jacques Poitrenauda nazvaném Strip-tease. V následujícím období se několikrát objevila v televizních reklamách a občas její fotografie byly publikovány v různých časopisech. V březnu 1965 se v Londýně setkala s členy skupiny The Rolling Stones včetně jejich manažera Andrew Loog Oldhama,[26] který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od Gordona Lightfoota a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná Jimmy Pagem.[27][28]

New York (1965−1967)

V listopadu 1965 ji Brian Jones, kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem Andy Warholem do jeho uměleckého ateliéru The Factory.[29] Hned první den zde natočila svůj první screentest a následně ji Warhol obsadil do svého filmu The Closet, ve kterém byla spolu s Randym Borcheidtem zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film.[30] V průběhu její spolupráce s Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů.[31] Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník Paul Morrissey do Factory přivedli rockovou skupinu The Velvet Underground a protože se jim nezamlouval hlas jejího zpěváka Lou Reeda, Morrisseye napadlo, aby se k nim Nico přidala jako zpěvačka.[6] Mimo zpěvu Nico občas hrála na tamburínu.[32][p 2] Reedovi se přibrání zpěvačky do kapely nezamlouvalo, ale nakonec to unesl. Také byl proti tomu, aby se zpěvačka stala členkou skupiny; proto bylo později na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“.[6] V druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s názvem The Velvet Underground & Nico: A Symphony of Sound. Ve filmu se objevil i tříletý syn Ari.[33]

Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s Nico stali součástí Warholovy nové show s názvem Exploding Plastic Inevitable (EPI).[34] Po celý duben s EPI vystupovali v klubu The Dom a při jejich koncertu byly v pozadí promítány filmy Sleep, Kiss, Emperor, Blow Job, Vinyl a Couch.[35] Role tanečníků se ujali Gerard Malanga, Ingrid Superstar, Mary Woronov, Ronnie Cutrone a Eric Emerson.[35] V témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v newyorském studiu Scepter Studios.[36] Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal Norman Dolph.[37] Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v losnageleském studiu TTG Studios, přičemž produkce se tentokrát ujal Tom Wilson.[38] V červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v Mayfair Studios a producentem jim byl opět Wilson.[39] Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „Sunday Morning“ a původně ji měla nazpívat Nico, která na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály.[39] V prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A byla skladba „Sunday Morning“ a na B‑straně „Femme Fatale“.[40] V březnu 1967 vyšlo debutové album skupiny, pojmenované The Velvet Underground & Nico. Nico zpívala hlavní vokály v písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“.[41] Ještě přibližně v červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i s Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak Edie Sedgwick.

Hrála v celkem osmi Warholových nebo Morriseyových experimentálních filmech. V roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film Chelsea Girls, kde si mimo ni zahrál také Ari.[42] Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátna, jeho délka se zkrátila na polovinu.[43] V roce 1967 hrála ve filmu **** (nebo také Four Stars). Celý film trval pětadvacet hodin a byl rozdělen do několika částí.[44] Jednou z jeho částí byl například i Imitation of Christ, který byl promítán i samostatně.[44] Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu Sunset.[45]

Sólová kariéra (1967−1970)

Nico v roce 1974

Ještě když Nico zpívala s Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara.[46] Později se k ní přidali i další hudebníci, například Reed, John Cale, Sterling Morrison, Jackson Browne nebo Tim Buckley.[47] Členové Velvet Underground (v tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o koncerty s Nico střídali; ani jeden totiž neměl o hraní s ní zájem.[48] S jejich výraznou pomocí Nico zahájila nahrávání svého prvního alba Chelsea Girl; na albu hrál ještě Jackson Browne a produkce se opět ujal Wilson.[49] Album nakonec vyšlo v říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i toto vydala společnost Verve Records. Léto roku 1967 označované za „léto lásky“ Nico strávila s Jimem Morrisonem,[50] zpěvákem skupiny The Doors. Protože nikdy nevěděla, jak má složit nějakou píseň, zeptala se jeho. Od té doby si většinu písní na svá alba skládala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.[51]

Počátkem září 1968 Nico začala v Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorkou všech skladeb výhradně ona.[52] O produkci se staral Frazier Mohawk a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama.[52] Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z nich je „Ari's Song“, kterou Nico věnovala svému synovi.[52] Album nakonec vyšlo v květnu 1969 na značce Elektra Records.

Když Cale produkoval album skupiny The Stooges, Nico za ním přišla a byla spolu s ním v producentské kabině.[53] Zde se poprvé setkala s Iggy Popem, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v Michiganu.[54] Na album The Stooges Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“.[55] Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v ní hraje na violu. Její matka zemřela v únoru 1970.[56] Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu.[57][58] V následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o to, aby postupně přešla od heroinu na metadon.[59] Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.[60] V sedmdesátých letech žila s Garrelem a v pozdní části vztahu k němu přibrala ještě Ulbricha.[24]

Od května do července 1970 Nico nahrávala své třetí album nazvané Desertshore. Dělo se tak v newyorském studiu Vanguard Studios a o produkci se staral Joe Boyd spolu s Calem. Cale je opět jediným hudebníkem, který na albu hrál a sám tedy obstaral všechny nástroje mimo harmonia. Je rovněž aranžérem všech skladeb a ve skladbě „My Only Child“ zpívá doprovodné vokály.[61] Doprovodné vokály zde zpívá rovněž Adam Miller[61][p 3] a v písni „Le Petit Chevalier“ zpíval syn Nico Ari. První z osmi písní je „Janitor of Lunacy“, kterou Nico napsala pro Briana Jonese,[55] který v červenci 1969 zemřel. Na druhém místě je „The Falconer“, kterou Nico napsala poté, co byl Andy Warhol v červnu 1968 postřelen.[62] Nico původně plánovala, že tuto píseň nikde nevydá.[62] Tento názor však později změnila a vydala ji na svém třetím albu a v roce 1972 byla spolu s několika dalšími použita ve filmu La Cicatrice intérieure. Album vyšlo v prosinci 1970 u vydavatelství Reprise Records. Ještě před vydáním alba Nico odehrála krátké turné po Evropě se zastávkami v Amsterdamu, Paříži, Londýně a několika dalších městech.[63]

Spolupráce s Garrelem a album The End… (1971−1974)

V polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v sále Roundhouse v Londýně. Dalším umělcem, který na koncertu hrál, byla Nico; i tu Cale při jejím setu také doprovodil.[64][p 4] Koncem ledna 1972 pak Nico společně s Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v sále Le Bataclan v Paříži.[65] V roce 2004 vyšel záznam z tohoto koncertu na albu Le Bataclan '72. V roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s francouzským režisérem Philippe Garrelem nazvaný La Cicatrice intérieure.[66] Děj filmu se odehrává na různých místech po celém světě: v Novém Mexiku, v Itálii a Egyptě.[67] Ve stejném roce Nico spolu s Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film Athanor.[68]

Během roku 1973 Nico v londýnském studiu Sound Techniques nahrála své další album. Krom Calea, který album produkoval a hrál zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i hráč na syntezátory Brian Eno a kytarista Phil Manzanera, oba ze skupiny Roxy Music.[69] Ty ještě doplnily dvě dcery zvukového inženýra Johna Wooda, které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v roce 1974 u vydavatelství Island Records, což Nico umožnil Cale, který s vydavatelstvím měl také smlouvu.[70] Album dostalo název The End… podle písně „The End“,[70] která je na albu sedmá v pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina The Doors v roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace německé hymny, kterou složili Hoffmann von Fallersleben a Joseph Haydn. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počest teroristy Andrease Baadera.[71] První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o Briana Eno a Kevina Ayerse odehráli společný koncert v londýnské Rainbow Theatre.[72][73] Záznam z koncertu později 28. června 1974 vyšel pod názvem June 1, 1974. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i když při koncertě hrála i „Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu The Confessions of Dr. Dream and Other Stories.[74] Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.[74]

V roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i v dalším Garrelově filmu Les Hautes solitudes.[75] V prosinci 1974 odehrála koncert v remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina Tangerine Dream, která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.[57] Přibližně ve stejné době začala známost s kytaristou Lutzem Ulbrichem[69] ze skupiny Agitation Free, se kterým se poprvé setkala již v roce 1972 po uvedení filmu La Cicatrice intérieure.[76] Roku 1975 hrála v dalším Garrelově filmu Un ange passe a o rok později následoval Le Berceau de cristal.[77] Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s Garrelem, nesly názvy Voyage au jardin des morts (1978) a Le Bleu des origines (1979).

Posledních deset let (1978−1988)

Hrob Nico v Berlíně

V roce 1978 měla odehrát turné po Spojeném království jako předskokan různých punkových skupin, jako například The Killjoys, The Adverts nebo Siouxsie and the Banshees.[78] Několik koncertů skutečně proběhlo, ale nakonec kvůli špatnému chování návštěvníků, kteří přišli na punkové kapely, ostatní zrušila.[78] Ve stejném roce se seznámila s fotografem Antoine Giacomonim a baskytaristou Philippem Quilichinim. Prvním jmenovaný vytvořil několik jejích fotografií před zrcadlem a druhý se s ní rozhodl natočit album.[79] Album Drama of Exile je jediným jejím albem, na kterém se nijak nepodílel John Cale. V té době však Nico nemohla sehnat smlouvu s žádným vydavatelstvím, protože zaprvé brala drogy a zadruhé její předchozí alba neměla žádný úspěch.[79] První příležitost jí dala společnost Aura Records, ale jí se smlouva nelíbila a nepodepsala ji. Nakonec však album u této společnosti opravdu vyšlo a to pouze v Nizozemsku. Nico svá práva této společnosti prodala bez souhlasu ostatních.[79] Kvůli tomu, že práva na album měla Aura, nikdo jiný nemohl toto album vydat. Quilichini se tedy rozhodl, že jej Nico bude muset natočit znovu a vyšlo v roce 1981 u vydavatelství Invisible Records.[80]

V roce 1979 se Nico spolu s Ulbrichem, kterého znovu potkala v Berlíně, přesunula zpět do New Yorku. Zde se setkala s Caleovou manažerkou Jane Friedman a ta jí zajistila koncert v klubu CBGB.[81] Dne 19. února 1979 Nico, Ulbrich a Cale odehráli dva koncerty v CBGB. Během osmdesátých let odehrála přibližně 1 200 koncertů.[82] Roku 1982 absolvovala krátké turné s kapelou The Blue Orchids.[83] V následujících letech ji doprovázeli jak Blue Orchids, tak i The Bedlamites a The Faction.[84] Jejím tehdejším manažerem byl Alan Wise, který jí v roce 1985 zprostředkoval smlouvu s vydavatelstvím Beggars Banquet Records.[85] Ještě předtím, než začala pracovat na svém dalším albu, nahrála spolu s Peterem Murphym píseň „I'm Waiting for the Man“.[85] Na nahrávání dalšího alba Wise sehnal, po deseti letech od jeho poslední spolupráce s Nico, opět Johna Calea, který se ujal produkce.[85] Hudební doprovod zde nahrála skupina The Faction (klávesista James Young a perkusionista Graham Dids), ve dvou skladbách hrál na trubku Ian Carr a v jedné zpíval Cale. Vedle sedmi vlastních skladeb (jednu z nich napsala spolu s Calem, Youngem a Didsemem) album obsahuje i dvě převzaté písně: „My Funny Valentine“ od Richarda Rodgerse a Lorenze Harta a druhou „Das Lied vom einsamen Mädchen“ od Roberta Gilberta a Wernera Richarda Heymanna.

Dne 24. března 1988 vystupoval Cale v Bruselu a Nico se k němu v písni „Child's Christmas in Wales“ připojila.[86] V červnu 1988 Ulbrich pořádal v Berlíně festival nazvaný Fata Morgana.[87] Šlo o její vůbec poslední koncert. Záznam z něj vyšel pod názvem Nico's Last Concert: Fata Morgana v roce 2000.

Dne 17. července 1988 během dovolené se synem na ostrově Ibiza prodělala menší infarkt při jízdě na kole a když z kola spadla, udeřila se do hlavy. V tu dobu okolo projížděl taxikář a ve špatném stavu se ji snažil odvézt do místní nemocnice. První tři nemocnice, kam ji zkusil odvézt, ji nepřijali.[88] V té poslední ji přijaly a jako diagnózu zdravotní sestra určila sluneční úpal.[89] Druhý den ráno její stav kontroloval lékař, který jí chtěl dát injekci, ale nenašel žádnou žílu.[89] V osm hodin večer dne 18. července 1988 zde zemřela. Později bylo zjištěno, že krvácela do mozku.[90][7] Pohřbena byla v Berlíně.[90] Jedním z mála lidí, kteří přišli na její pohřeb, byl Phillipe Garrel.[9]

Nico v Československu (1985)

V tehdejší socialistické republice nebyla rocková hudba podporována a zahraniční hudebníci zde prakticky nevystupovali. Přesto se v říjnu 1985 podařilo neoficiálně do Československa pozvat Nico s doprovodnou skupinou The Faction, aby zde odehrála dva tajné koncerty; první 3. října v Brně a druhý o den později v Praze.[91] Koncerty proběhly díky tomu, že její turné skončilo dřív kvůli zrušeném koncertu v Maďarsku.[91] Hlavním pořadatelem koncertů byl Miloš Čuřík. Brněnský koncert se konal v hospodském sále v Kníničkách na okrajové části Brna.[92] Jako zástěrka pro oficiální orgány bylo řečeno, že zde vystoupí kapela z Jihlavy s anglicky zpívající zpěvačkou.[93][94]

Druhý koncert Čuřík zajistil v Kulturním středisku na Opatově, kde mu s tím pomohl hudební publicista Vojtěch Lindaur, který zde v té době pracoval.[92] Jelikož zde se jednalo o velký kulturní dům, na rozdíl od Brna, kde hrála v hospodě, muselo se zde zajistit oficiální povolení.[95] Čuřík v té době provozoval poslechový program nazvaný Labyrint a oficiálně se tedy i zde mělo jednat o poslech hudby Velvet Underground se speciálním hostem, což bylo povoleno.[95] Během koncertu bylo zjištěno, že jsou v sále příslušníci StB, kteří Lindaura a později i Čuříka zatkli.[96] Nico s kapelou však koncert dohrála do konce a následně z Československa odjela.[97]

Záznam z brněnského koncertu vyšel v roce 2012 na LP desce.[98]

Zajímavosti

Jako své datum narození v šedesátých letech uváděla 8. srpen 1942.[99][100] V různých obdobích pak o sobě tvrdila, že se narodila v roce 1938 v Polsku, 1942 v Kolíně, 1943 v Berlíně nebo 1944 v Budapešti.[1][101] I svým původem občas klamala: někdy uváděla, že má německé kořeny, někdy ruské, turecké a jindy polské.[1]

Byla vegetariánka[102] a kvůli propíchnutému bubínku byla na jedno ucho hluchá.[103] Kromě své rodné němčiny mluvila čtyřmi jazyky: anglicky, italsky, španělsky a francouzsky.

Často při běžném mluvení protahovala slova a někdy jí také déle trvalo, než na něco odpověděla.[104] Cale o ní řekl: „Trvalo jí hrozně dlouho, než se vymáčkla. Zeptal jsem se jí na nějakou blbost, třeba ‚Jak se vede‘ a ona na mě koukala celý věky. Někdy sis musel na odpověď počkat i deset minut, když najednou řekla ‚Jo, fajn‘ a teď jsi najednou nevěděl, co je vlastně fajn.“[105]

Pocty

Již v sedmdesátých letech ji za svůj vzor označily zpěvačky Patti Smith a Siouxsie Sioux.[9] Televizní stanice VH1 ji zařadila na sedmaosmdesáté místo v žebříčku největší žen v rock and rollu.[106] V roce 1995 o ní německá režisérka Susanne Ofteringer natočila dokumentární film nazvaný Nico Icon. Své vzpomínky na Nico zde sdělili například Jonas Mekas, Sterling Morrison, Nikos Papatakis, Billy Name, Paul Morrissey, John Cale a řada dalších. Ve filmu The Doors z roku 1991 ji ztvárnila Christina Fulton a ve filmu Warholka (2006) pak Meredith Ostrom. V divadelní hře Nico: Sphinx aus Eis Wernera Fritscha ji hrála Soap&Skin. Nizozemský choreograf Ed Wubbe v roce 1997 připravil balet Dance Music pojednávající o Nico; hudbu k němu složil John Cale.[107]

John Cale v roce 2008 uspořádal v londýnském sále Royal Festival Hall koncert Life Along the Borderline: A Tribute to Nico u příležitosti jejích nedožitých sedmdesátých narozenin. Na prvním ročníku vedle jiných vystoupili například James Dean Bradfield, Mark Lanegan nebo Peter Murphy.[108] Celý koncert otevřel Cale se svou verzí skladby „Frozen Warnings“ a následovali jej ostatní hudebníci, kteří představili coververze jejích skladeb.[109] Druhý ročník se konal v květnu 2009 v italské Ferraře, kde vystoupili mimo jiné Lisa Gerrard, Mercury Rev a Soap&Skin[110] a opět byl otevřen „Frozen Warnings“ v Caleově podání.[111] V březnu 2010 se koncert opakoval v polské Vratislavi a v dubnu pak v Římě. Po necelých třech letech se konal poprvé mimo Evropu − v New Yorku, kde vystoupili mimo účastníky dřívějších ročníků i noví hudebníci, vedle jiných to byly Kim Gordon, Meshell Ndegeocello a Sharon Van Etten.[8]

Diskografie

Hlavní článek: diskografie Nico
Studiová alba

Filmografie

Rok Název filmu Postava Režisér Poznámky
1958 Gardový seržant dívka na festivalu Alberto Lattuada neuvedena
1959 For the First Time vedoucí obdivovatelů na Capri Rudolph Maté neuvedena
1960 Sladký život Nico Otzak Federico Fellini
1961 Muž jménem La Rocca Villanova Jean Becker
1963 Strip-tease Krista Nico Jacques Poitrenaud
1965 Písečný ptáček tanečnice Vincente Minnelli neuvedena
1966 Chelsea Girls Andy Warhol a Paul Morrissey
1966 The Velvet Underground and Nico: A Symphony of Sound sama sebe Andy Warhol
1966 Sunset Andy Warhol
1966 Ari and Mario Andy Warhol
1966 The Closet Andy Warhol
1967 Imitation of Christ Andy Warhol
1967 **** Andy Warhol
1967 I, a Man Nico Andy Warhol
1969 Evening of Light François De Menil
1970 Cleopatra Michel Auder
1972 La Cicatrice intérieure žena Philippe Garrel
1972 Athanor Philippe Garrel
1974 Les Hautes solitudes Philippe Garrel
1975 Un ange passe Philippe Garrel
1976 Le Berceau de cristal Philippe Garrel
1978 Voyage au jardin des morts Catherine Philippe Garrel
1979 Le Bleu des origines Philippe Garrel
1982 La Vraie histoire de Gérard Lechômeur hrdinka Joaquín Lledó

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V knize WITTS, Richard. Nico: Život a lži jedné legendy je uvedeno, že byl v té době dvacetiletý. Narodil se však již v roce 1924 a v té době už mu bylo kolem třiceti.
  2. ↑ John Cale o tom řekl: „Nemohli jsme pro ni vybrat horší nástroj. Její smysl pro rytmus byl … unikátní.“[32]
  3. ↑ Miller zpíval i v písni „The Soul of Patrick Lee“ na Caleově albu Church of Anthrax.[61]
  4. ↑ Oba zde hráli jako předskokani pro skupinu Pink Floyd.[64]

Reference

  1. ↑ a b c d e f UNTERBERGER, Richie. White Light / White Heat: Velvet Underground den po dni. Překlad Petr Ferenc. Praha: Volvox Globator, 2011. 364 s. ISBN 978-80-7207-821-9. S. 9. Dále jen „Unterberger“. 
  2. ↑ Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené musicianguide není určen žádný text
  3. ↑ a b c WITTS, Richard. Nico: Život a lži jedné legendy. Olomouc: Votobia, 1994. 397 s. ISBN 80-85619-80-6. S. 79. Dále jen „Witts“. 
  4. ↑ a b Witts, s. 87
  5. ↑ a b Witts, s. 104
  6. ↑ a b c Witts, s. 166
  7. ↑ a b Nico Biography (Model/Actor/Singer) [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b LIVE REVIEW: John Cale Presents ‘Life Along the Borderline’ @ BAM [online]. self-titled, 2013-01-17 [cit. 2013-08-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b c Witts, s. 346
  10. ↑ a b Witts, s. 22
  11. ↑ Witts, s. 24
  12. ↑ Witts, s. 26
  13. ↑ Witts, s. 25
  14. ↑ Witts, s. 34
  15. ↑ Witts, s. 56
  16. ↑ a b Witts, s. 57
  17. ↑ a b Witts, s. 58
  18. ↑ Witts, s. 59
  19. ↑ a b Witts, s. 60
  20. ↑ Witts, s. 68
  21. ↑ Witts, s. 63
  22. ↑ Witts, s. 75
  23. ↑ Witts, s. 84
  24. ↑ a b Witts, s. 343
  25. ↑ JOHNSON, David Brent. Who’s the Bill Evans Cover Girl? [online]. Indiana Public Media, 2007-12-16 [cit. 2013-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Witts, s. 135
  27. ↑ Witts, s. 155
  28. ↑ Nico (3) – I'm Not Sayin / The Last Mile [online]. Discogs [cit. 2012-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Witts, s. 161
  30. ↑ Witts, s. 162
  31. ↑ Unterberger, s. 126
  32. ↑ a b Witts, s. 181
  33. ↑ Unterberger, s. 75
  34. ↑ Unterberger, s. 82
  35. ↑ a b Unterberger, s. 83
  36. ↑ Unterberger, s. 84
  37. ↑ Unterberger, s. 88
  38. ↑ Unterberger, s. 96
  39. ↑ a b Unterberger, s. 116
  40. ↑ Unterberger, s. 120
  41. ↑ RIEDEL, Jaroslav. SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Nico (34.) [online]. iReport, 2012-05-13 [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. 
  42. ↑ Witts, s. 196
  43. ↑ Witts, s. 197
  44. ↑ a b Unterberger, s. 174
  45. ↑ Unterberger, s. 175
  46. ↑ Witts, s. 205
  47. ↑ Unterberger, s. 132
  48. ↑ Unterberger, s. 133
  49. ↑ Unterberger, s. 144
  50. ↑ Witts, s. 236
  51. ↑ Witts, s. 238
  52. ↑ a b c Unterberger, s. 198
  53. ↑ Witts, s. 297
  54. ↑ Witts, s. 299
  55. ↑ a b Witts, s. 300
  56. ↑ Witts, s. 301
  57. ↑ a b Witts, s. 337
  58. ↑ Witts, s. 344
  59. ↑ Witts, s. 360
  60. ↑ Witts, s. 362
  61. ↑ a b c Unterberger, s. 281
  62. ↑ a b Witts, s. 259
  63. ↑ Witts, s. 302
  64. ↑ a b Unterberger, s. 302
  65. ↑ Unterberger, s. 312
  66. ↑ Witts, s. 320
  67. ↑ Witts, s. 306
  68. ↑ Witts, s. 323
  69. ↑ a b Witts, s. 329
  70. ↑ a b Witts, s. 327
  71. ↑ Witts, s. 328
  72. ↑ Witts, s. 332
  73. ↑ Unterberger, s. 329
  74. ↑ a b Witts, s. 333
  75. ↑ Witts, s. 334
  76. ↑ Witts, s. 322
  77. ↑ Witts, s. 342
  78. ↑ a b Witts, s. 348
  79. ↑ a b c Witts, s. 351
  80. ↑ Witts, s. 352
  81. ↑ Witts, s. 355
  82. ↑ Witts, s. 361
  83. ↑ Witts, s. 363
  84. ↑ Witts, s. 368
  85. ↑ a b c Witts, s. 375
  86. ↑ WERKSMAN, Hans. Timeline: 1988 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ Witts, s. 380
  88. ↑ Unterberger, s. 339
  89. ↑ a b Witts, s. 381
  90. ↑ a b Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené smironne není určen žádný text
  91. ↑ a b ZIMMERHAKLOVÁ, Hana. Nico, legenda hudebního undergroundu, v Praze a Brně. Soudobé dějiny. 2011, roč. XVIII, čís. 3/2011, s. 423. ISSN 1210-7050. 
  92. ↑ a b Zimmerhaklová, s. 424
  93. ↑ Zimmerhaklová, s. 426
  94. ↑ SOUKUPOVÁ, Jana. Je z Jihlavy a zpívá anglicky, kryla koncert Nico v Brně Lenka Zogatová [online]. iDNES.cz, 2010-02-27 [cit. 2013-07-19]. Dostupné online. 
  95. ↑ a b Zimmerhaklová, s. 427
  96. ↑ Zimmerhaklová, s. 429
  97. ↑ Zimmerhaklová, s. 430
  98. ↑ VESELÝ, Karel. Nico se vrátila po 27 letech do Brna na koncertní desce [online]. Aktuálně.cz, 2012-03-21 [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. 
  99. ↑ Unterberger, s. 183
  100. ↑ Witts, s. 225
  101. ↑ Witts, s. 18
  102. ↑ Witts, s. 248
  103. ↑ Witts, s. 191
  104. ↑ Witts, s. 171
  105. ↑ Witts, s. 172
  106. ↑ VH1: '100 Greatest Women of Rock & Roll' [online]. RockOnTheNet.com [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ RUHLMANN, William. Dance Music [online]. Allmusic [cit. 2013-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ Velvet Undergound man to curate Nico tribute [online]. NME, 2008-09-22 [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ↑ WERKSMAN, Hans. London 2008-10-11 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. ↑ 10 Maggio, Ferrara: Life Along the Borderline [online]. Crak!, 2009-04-02 [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (italsky) 
  111. ↑ WERKSMAN, Hans. Ferrara 2009-05-10 [online]. Fear is a man's best friend [cit. 2013-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

Externí odkazy

Šablona:Sisterlinks

Nico
Studiová alba
Koncertní alba
Kompilační alba
Příbuzná témata
The Velvet Underground
John Cale • Sterling Morrison • Lou Reed • Maureen Tuckerová • Doug Yule
Willie Alexander • Angus MacLise • Walter Powers • Billy Yule
Studiová alba
Koncertní alba
Box sety a jiné verze
Kompilace
Tributní alba
Příbuzná témata

Šablona:Autoritní kontrola

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nico&oldid=10634747“