Guido ze Starhembergu: Porovnání verzí
Nová stránka: Hrabě '''Guido Starhemberg''' (* 11. listopadu 1657 v Graz; † 7. března 1737, také ''Guidobald'') byl císařským vojevůdcem z rod… |
m oprava data |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Hrabě '''Guido Starhemberg''' (* 11. |
Hrabě '''Guido Starhemberg''' (* [[11. listopad]]u [[1657]] v [[Graz]]; † [[7. březen|7. března]] [[1737]], také ''Guidobald'') byl císařským vojevůdcem z rodu Starhembergů. |
||
Verze z 1. 7. 2013, 10:34
Hrabě Guido Starhemberg (* 11. listopadu 1657 v Graz; † 7. března 1737, také Guidobald) byl císařským vojevůdcem z rodu Starhembergů.
Život
Během obléhání Vídně (1683) bojoval s vyznamenáním jako pobočník svého bratrance Ernsta Rüdigera Starhemberga. Po osvobození Vídně se připojil k bojující armádě v Uhrách a účastnil se následujících bitev: 1686 obléhání Ofenu, 1687 v bitvě u Moháče, obléhání a dobití Bělehradu (6. září 1688), dále se účastnil bitev u Slankameu a Zenty.
Po vypukutí válek o španělské dědictví odešel s Evženem Savojským do Itálie, zde se zúčastnil bitvy u Luzzary a následně převzal od roku 1703 velení a zabránil spojení Francouzů s Bavory. Kvůli neshodám s Viktorem Amadeem II. byl nahrazen polním maršálem Wirichem Daunem.
V roce 1708 převzal velení nad jednotkami válčícími ve Španělsku a i přes minimální podporu vedl válku s úspěchy. V roce 1710 vstoupil po úspěšných bojích v bitvách u Almenary a Saragossy do Madridu. Po bitvě u Villaviciosa byl nucen ustoupit do Barcelony. Zde se stal vícekrálem a kvůli nedostatku podpory se nechal v roce 1713 převézt se zbytkem vojska na anglických lodích do Janova. Pak žil ve Vídni.
Během válek s Turky v letech 1716 až 1718 převzal za nepřítomnosti prince Evžena przidentství dvorské vojenské rady. Zemřel 7. března 1737 jako guvernér Slawonie.
Literatura
- Alfred von Arneth: Das Leben des kaiserlichen Feldmarschalls Grafen Guido Starhemberg. Gerold, Wien 1853, online.
- Alfred Ritter von Arneth: Starhemberg, Guidobald Graf von. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 35, Duncker & Humblot, Leipzig 1893, S. 473–480