Letohrádek Kinských

Letohrádek Kinských tzv. Musaion

Letohrádek Kinských, nově též zvaný Musaion, je předměstská vila čp. 98-XVI. z raného 19.století zbudovaná ve stylu pozdního klasicismu v Kinského zahradě na Smíchově v Praze podle projektu vídeňského architekta Heinricha Kocha. Roku 1901 se stala sídlem Národopisného muzea českoslovanského, od roku 1922 dodnes stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea, jedné z největších muzejních sbírek lidového umění a kultury 17.-20. století svého druhu v Evropě.

Historie stavby

Na jižním svahu vrchu Petřína koncem 18. století (1799) zakoupila kněžna Marie Růžena Kinská, rozená Harrachová, pozemky zpustlých vinic plaského kláštera s lokalitou zvanou Vrabcovna. Její vnuk, kníže Rudolf Kinský je po dosažení plnoletosti od roku 1823 začal přetvářet na romantickou zahradu Kinských s výsadbou vzácných dřevin, vodopádem, potoky, můstky a jezírkem, propojenými smyčkou cest. Knížecí architekt Heinrich Koch pro jeho rodinu na dominantní místo zahrady s panoramatickým výhledem od Starého Města pražského přes Vyšehrad až po Zlíchov v letech 1827-1831 vyprojektoval letní sídlo Kinských, letohrádek v tehdy módním stylu předměstské vily. Osově souměrná a slohově čistá klasicistní stavba o dvou patrech je vně strohá. Hlavní, to jest východní průčelí je trojosé, člení je předložený portikus s terasou nesenou čtyřmi dórskými sloupy, rizalit členěný čtyřmi pilastry s kompozitními hlavicemi a trojúhelným tympanonem je prolomen třemi segmentově zaoblenými francouzskými okny.

Široké osové schodiště, od podesty dvojramenné, s horním osvětlením, vede v 1. patře do salónu. Původně schodiště zdobily dvě sochy z bílého carrarského mramoru, Psyché a Vlasta. Psyché vytvořil italský sochař Antonio Canova a Kinští ji před prodejem vily přemístili do zimní zahrady svého paláce ve Vídni. Vlasta je dílem českého sochaře Emanuela Maxe, vdova Vilemína ji od sochaře zakoupila roku 1842, dnes je ve sbírkách Pražského hradu.

Vila má v patře přijímací pokoj členěný čtyřmi sloupy, mezi nimi čtyři osově řešené vchody a klenbu prolomenou kruhovým oknem (oculus). Na něj navazuje obdélný salón o ploše 60 metrů čtverečních. Daleký výhled z terasy (balkónu) je komponován osově ke Staroměstskému náměstí, na němž je v ranním slunci dobře vidět palác Kinských, tehdy hlavní sídlo rodiny.

Z původního vybavení interiérů se zachovaly dřevěné zlacené lustry, dvojramenné nástěnné svícny, ostění dveří, většina zlaceného mosazného kování a zábradlí schodiště.

Heinrich Koch navrhl také zahradní stavby: příležitostný otevřený pavilónek typu salla terrena (pozdější restauraci, po roce 1975 zpustlou) a správcův domek v dolní části zahrady, zvaný Švýcárna, s přistavenými stájemi a nedochovaný skleník. Detaily přepracovali architekt E. Kozlík.

Součástí letohrádku je park o rozloze přibližně 17 hektarů s rybníčkem a vodopádem. Vodu z horních částí Petřína do objektu přivádělo několik štol. Nejlepší voda vedla Zámeckou štolou a byla využívána výhradně pro potřeby zámku. Ke koňským stájím vedla štola V kaštánkách. Nejdelší štola Železitá dosáhla délky 100 metrů. Tento systém zajistil objektům tolik vody, že Karel Bonaventura Kinský prodával sousednímu klášteru sv. Gabriela přebytky.

Když byly roku 1891 zbořeny malostranské hradby s Újezdskou bránou a zastavovala se Holečkova ulice, dotkla se Kinského pozemků. Park roku 1860 navrhl rozšířit architekt Friedrich Wünsch, a dále jej kultivoval ještě vídeňský botanik Franz Xaver Höhnel (1852-1920). K největšímu rozkvětu života v areálu letohrádku s oploceným uzavřeným parkem došlo v letech 1836 - 1871, kdy zde často pobývala vdova po Rudolfu Kinském, kněžna Vilemína Alžběta Kinská se šesti dětmi, z nichž se dospělosti dožili syn a dědic Ferdinand Bonaventura, a dcery Vilemína a Rudolfína. Hosty u nich bývali korunní princ Rudolf či arcivévoda František Ferdinand d'Este.

Na Smíchově od 40. let 19. století sílila výstavba továren (kartounka, železárna, porcelánka), jež značně znečištovaly ovzduší, a rychle pokračovala výstavba dělnické čtvrti s činžovními domy. Proto rodina Kinských po smrti babičky Vilemníny (+ 1871) postupně přestávala využívat své letní sídlo jako rezidenci. Syn Ferdinand Bonaventura chtěl pozemky rozprodat na parcely pro činžovní domy, což město Praha odmítlo a roku 1901 zakoupilo areál za 919 500 Kč, zahradu pak zpřístupnilo veřejnosti. Vybavení letohrádku Kinští odvezli na své rodové zámky Česká Kamenice, Heřmanův Městec, Choceň a do paláce na Freyungu ve Vídni. V letech 1896-1920 se do parku přestěhovaly některé výstavní objekty z Výstaviště v Holešovicích a v roce 1902 byly v letohrádku shromážděny sbírky, zakoupené z Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891, a zejména z Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Téhož roku bylo zřízeno Národopisné muzeum, později začleněné jako oddělení do Národního muzea. Pro lepší přístup návštěvníků byl proražen vchod do Hladové zdi a Kinského zahrada tak byla spojena s Petřínskými sady. 3.května 1958 byl objekt vyhlášen Národní kulturní památkou. Sbírky zůstaly v letohrádku až do roku 1986, kdy byl objekt pro havarijní stav uzavřen. Po roce 1989 připadl objekt městu, které však nenalezlo na rekonstrukci potřebné finanční prostředky. Trámy a krovy napadla dřevomorka, interiéry byly poškozeny plísní a do základů budovy pronikla spodní voda. Od té doby byla stavba evidována Národním památkovým úřadem v seznamu nejohroženějších nemovitých památek České republiky.

Současnost

Pohled na letohrádek z Petřína

V roce 1993 byla budova předána Magistrátu hl. města Prahy, který ji nechal z hygienických důvodů vyklidit a zajistil její sanaci a nejnutnější opravy. V roce 1999 byl letohrádek opět zaknihován na Národní muzeum. V roce 2003 byla zahájena celková rekonstrukce stavby, která skončila v roce 2005. Před znovuotevřením veřejnosti 1.října 2005 byl letohrádku udělen název Musaion (z řeckého, Museion – chrám múz). V budově se, stejně jako před rekonstrukcí, nachází národopisná expozice Národního muzea. Současná expozice je zaměřená na lidovou kulturu krajů České republiky. Zahrnuje památky hmotné i duchovní kultury, lidové umění, zejména sbírky lidového oděvu, obuvi, bydlení (nábytku), hospodářství (nářadí, nástroje, nádobí, náčiní), dokumenty lidových zvyků, liturgické a devoční památky. Expozice je propojená s časovými výstavami a doplněna živým provozováním lidových řemesel a rukodělných technik, edukačními programy, pravidelnou folklorní koncertní činností, odborným a společenským setkáváním příznivců lidové kultury. Expozici doplňují: řemeslnické dílny, folklorní koncerty, výstavy, knihovna a archiv se studovnou, besední sál, prodejna odborných publikací, tradičních rukodělných výrobků a suvenýrů, kavárna-čítárna – v letních měsících s venkovním provozem.

Odkazy

Prameny

• SOKA LitoPrůvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka

Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka, která je výsledkem projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR. Průvodce přináší základní informace o fondech a sbírkách archivu z období do roku 1918 s bohemikálním obsahem.

měřice, pobočka Děčín, Ústřední správa velkostatku Kinských Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka

Průvodce po Rakouském státním archivu ve Vídni pro českého návštěvníka, která je výsledkem projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR. Průvodce přináší základní informace o fondech a sbírkách archivu z období do roku 1918 s bohemikálním obsahem.

Literatura

• POCHE, Emanuel. Praha národního probuzení. [s.l.]: Panorama, 1980. , s. 86 - 87.

• MUDROVÁ, Ivana. Prahou s otevřenýma očima. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-737-7. 

• VONDRÁČEK, Radim (editor). Biedermeier, umění a kultura v českých zemích 1814 - 1848. [s.l.]: Gallery, 2008. ISBN 978-80-7101-073-9. 

Externí odkazy

• Oficiální stránky