Turecká menšina v Bulharsku

Etnické složení obyvatelstva v Bulharsku.

Turci jsou nejpočetnější etnickou menšinou na území Bulharska. Podle různých údajů čítají půl miliónu až jeden milión osob. Společně s Pomáky, Rómy a dalšími skupinami představují muslimskou náboženskou menšinu v Bulharsku, která tvoří 11 % z celkového počtu obyvatel. Etničtí Turci jsou většinou sunnitští muslimové, pouze menší skupiny jsou šíitské. Obývají především oblast Kardžalijska v jihovýchodní a východní části pohoří Rodopy a některé oblasti v severovýchodním Bulharsku. Turecké obyvatelstvo je převážně venkovské, žije však také v několika větších městech, např.v Kardžali a Momčilgradu ve východních Rodopech a v Šumenu či Razgradu v severovýchodním Bulharsku.

Historie

Pád Osmanské říše

Historie turecké menšiny v Bulharsku začíná v roce 1878, kdy padla Osmanská říše, a vzniklo Bulharské knížectví. V době osvobození z turecké nadvlády tvořili Turci nejméně třetinu obyvatelstva. Nová státní ideologie nemohla přijmout kulturu a správní organizaci staletého utiskovatele. Tudíž sociální postavení této menšiny v novém státě sláblo. Na tomto procesu se podepsalo více faktorů. Nejdůležitějším z nich bylo postupné omezování tradičního vzdělávacího systému, neustávající emigrace a program “westernizace” Bulharska. V jeho rámci došlo k bourání rozsáhlých městských struktur osmanské architektury. Všechny stavby – mešity, lázně, medresy – se staly symbolem úhlavního nepřítele národního státu a v následujících letech byly buď záměrně zničeny, nebo ponechány svému osudu. Avšak až do druhé světové války nebyli Turci v Bulharsku národně uvědomělou skupinou, jejich vědomí společné svébytnosti vycházelo pouze z náboženské příslušnosti k islámu.

Poválečné Bulharsko

O Turcích jako o národnostní skupině lze tedy hovořit až v 2. polovině 20. století. Postoj komunistického režimu vůči nim byl proměnlivý a závisel na celkovém směřování stranické ideologie. Avšak turecká menšina zůstávala v očích socialistické vlády přeci jen hrozbou. Na základě ústavy z roku 1947 sice získali relativně velký prostor pro zachování kulturní autonomie, ale náboženské školy byly dále zestátňovány a postupně zesvětštěny. Na základě bulharsko-turecké dohody odešlo v emigrantské vlně v letech 1950 – 1951 na sto padesát tisíc bulharských Turků. S nástupem Todora Živkova restrikce vůči menšinám ještě zesílily s jasným cílem úplné asimilace.

Režim Todora Živkova

Zásadním krokem v této otázce bylo v letech 1958 – 1960 zastavení vydávání tisku v turečtině a zavedení výuky pouze v bulharském jazyce na všech stupních škol. Turečtina zůstala jen jako volitelný předmět. Nejvážnější překážkou v asimilaci Turků bylo samozřejmě náboženství. Proto počátkem šedesátých let komunistické vedení vyvinulo silně ateizační snahy, byl tak například snížen počet imámů. Na základě výsledků sčítání lidu v roce 1965 se vláda opět zabývala vystěhováním části turecké menšiny. Následně tedy v letech 1969 až 1978 odešlo dalších sto třicet tisíc Turků. Zesílený tlak na asimilaci menšin vyvrcholil v polovině osmdesátých let násilným přejmenováváním Turků a velkou emigrací v roce 1989, kdy z Bulharska odešlo tři sta dvacet tisíc Turků.

Pád komunistického režimu

Po pádu komunistického režimu, zde vznikl prostor pro politické zaštítění, jak Turků, tak ostatních menšin. V dubnu 1990 vznikla strana s názvem Hnutí za práva a svobody (DPS), která byla a je politickou reprezentací menšin v Bulharsku. Prvotní cíle strany byly: odstranění následků takzvaného obrodného procesu, legální návrat muslimských jmen a možnost znovunavrácení půdy, kterou mnozí kvůli emigraci prodali. Časté útoky od bývalých komunistů a celková politická situace v Bulharsku přiměla už v polovině devadesátých let vedení strany k upuštění od výlučně etnické orientace. Její stanovy a program jsou proto dodnes formulovány na širokém základě a deklarují záštitu práv všech etnických a náboženských skupin v Bulharsku. Je tedy bez debaty, že má tato strana velkou zásluhu na současném postavení turecké menšiny.

Turecká menšina dnes

Turci dnes zaujímají, prostřednictvím Hnutí za práva a svobody, významné postavení rozhodující třetí síly v politickém boji dvou hlavních bulharských politických stran. Po obnovení náboženských práv a svobod po pádu komunistického režimu se v muslimských obcích také poměrně rychle a zcela spontánně obnovil náboženský život. Turecké menšině bylo uznáno právo na získávání vzdělání v mateřském jazyce. Avšak většina toto právo z praktických důvodů využívá pouze sporadicky. V současnosti fungují v Bulharsku tři islámské státní střední školy (Ruse, Šumen a Momčilgrad) s kombinovanou světskou a náboženskou výukou, které jsou zařazeny do obecného vzdělávacího systému. Přičemž fungování středních islámských škol v Bulharsku je částečně sponzorováno zahraničními islámskými nadacemi. Ve státních školách byla také v roce 2001 celoplošně zavedena výuka náboženství jako nepovinného předmětu.

Zdroje

1. Europeum [online]. 2013 [cit. 2013-5-16]. Dostupné z WWW: <http://www.europeum.org/cz/integrace/33-integrace--11/805-etnicka-paleta-dnesniho-bulharska>.
2. Na Východ [online]. 2013 [cit. 2013-5-16]. Dostupné z WWW: <http://www.navychod.cz/articles.php?id=7bb2289c-d3d0-11df-9beb-00304832e85e&highlightSearch=turci%20bulharsko>.
3. Bulharsko.evropou.cz [online]. 2013 [cit. 2013-5-16]. Dostupné z WWW:<http://bulharsko.evropou.cz/historie.html>.