Peníze

Soubor:Euromoenterogsedler.jpg

Bankovky a mince – nejčastější podoba peněz

Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějakém společenství se realizuje jeho prostřednictvím.

Peníze pomáhají obchodu při nenásobných hodnotách zboží: Například by se těžko realizovala barterová směna jednoho stolu za tři a půl židle.

V omezeném právním smyslu jsou peníze takovým statkem, který je definován zákonem jako tzv. zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se označuje měna.

Funkce peněz

Nejdůležitější funkcí peněz je bezesporu jejich služba jako všeobecný prostředek směny. Kdokoliv si přeje směnit A za B, nemusí hledat jiného člověka ochotného směnit přesně totéž B za A, naprosto postačí prodat A na jednom trhu a za tyto peníze koupit na jiném žádané množství B. Všechny transakce jsou proto podstatně jednodušší.

To je však pouze jeden ze způsobů, kterým peníze usnadňují fungování hospodářství. Ještě důležitější vlastností peněz je skutečnost, že jednotlivým aktérům na trhu zásadně usnadňují ekonomickou kalkulaci. Peníze jsou totiž společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích. Bez této kalkulace by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat. Obecně je jakákoliv vyspělá ekonomika bez peněz nepředstavitelná.

Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. Peníze pak slouží jako dočasný uchovatel hodnoty.Proto by asi bylo korektnější nazývat je v současné podobě pouze platidlem. Je třeba podotknout, že peníze (v posunutém významu toho slova) nemusí být zdaleka nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou, i když plnohodnotné peníze si tuto vlastnost stále uchovávají. Lidé však obvykle část svého bohatství drží ve formě peněz, protože je lze okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze umožňují snazší přizpůsobení se měnícím podmínkám hospodářství.

A konečně ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale zapůjčují je jednotlivým finančním institucím, které pro ně najdou vhodné investice. Tak je prosté spoření (pouhé hromadění) nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující minulé vytvořené hodnoty, jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou tím, který pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.

Vlastnosti peněz

• přijetí – skutečnost, že dané peníze jsou účastníky směny zboží a služeb všeobecně a v dostatečně velké míře přijímány jako prostředek směny, je nezbytná podmínka proto, aby peníze byly jako takové vnímány (univerzální zboží).
• trvalost a trvanlivost – peníze nemají navrženu žádnou expiraci (na rozdíl např. od opčních obchodů), je předpokládána jejich trvalá platnost. Současně jsou vyhotoveny z materiálů, které nepodléhají rychlé zkáze a aby naopak co nejvíce vzdorovaly opotřebení.
• přenositelnost – peníze (zejména ve formě oběživa) byly historicky navrženy pro snadné přenášení (snadnější než většina hodnot, za něž mohou být směněny)
• dělitelnost – je jedna z hlavních „konkurenčních výhod“ peněz oproti směňovanému zboží, přispívající k jejich univerzálnosti; z historického hlediska např. zlato a stříbro tuto vlastnost splňují, diamanty nikoliv
• zaměnitelnost – skutečnost, že účastníkům směny je jedno, v jaké formě či složení peníze vydají/přijmou, dokud platí, že dohromady dají smluvenou cenu; tuto vlastnost mají například běžné mince, ale pamětní mince s uměleckou hodnotou již ne
• uchování hodnoty – schopnost peněz uchovávat svoji hodnotu, tedy mít stabilní kupní sílu, po dlouhá časová období; například měny, které podlehly silné inflaci, přestávají být nakonec vnímány jako peníze

Původ peněz a jejich historie

Podrobnější informace naleznete v článku Historie peněz.

První formou peněz se staly všeobecné ekvivalenty nebo také komoditní (zbožové) peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověkém Babylóně to bylo obilí, v Číně mušličky, staří Slované používali plátno a také v současné době se lze v některých věznicích setkat s používáním cigaret jako platidla. Ovšem v průběhu historie se jako nejvhodnější komodita pro tento účel ukázalo zlato. Bylo poměrně vzácné, dobře zpracovatelné, neomezeně trvanlivé a široce akceptované. Zlato bylo jako platidlo použitelné v jakémkoli stavu, ovšem z praktických důvodů se časem rozšířily mince, jejichž ražba měla potvrzovat ryzost a hmotnost daného kusu zlatého kovu.

Používání mincí se v průběhu věků stalo neefektivní pro manipulaci s většími částkami peněz a proto se začaly používat papírové peníze – bankovky. Hodnota těchto bankovek se odvozovala od množství zlata, které reprezentovala, bankovky byly tzv. kryté zlatem (representative money). Na rozdíl od dneška tedy měla každá banka právo emitovat své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok depozitora. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště takového zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu. Neexistoval žádný emisní monopol centrální banky, neexistovala centrální banka nebo jiná regulační instituce, bankovní systém byl pouze jednostupňový.

Někdy se stalo, že vláda, aby mohla financovat válku, dovolila některé bance vytisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejích trezorech. Za normálních okolností by takový krok vedl všechny depozitory k runu na banku, a sice k překotnému pokusu vybrat své zlato dříve, než to udělají ostatní držitelé bankovek. Proto vláda obvykle osvobodila dotyčnou banku z nutnosti na požádání vydat komoditu, banka tedy mohla vytisknout více peněz bez nebezpečí bankrotu a oplátkou musela poskytnout půjčku vládě. Jinými slovy šlo fakticky o dodatečné zdanění, ke kterému přistoupila vláda, pokud se obávala nepopulárního zvyšování daňových sazeb. Při jedné z takových inflačních epizod vznikla i Bank of England, která navíc získala za své služby koruně i práva velmi podobná současným emisním monopolům centrálních bank.

Až do dvacátého století však byla takováto inflační období spíše výjimečná ve většině zemí Evropy, mír provázela deflace. První světová válka však představovala svého druhu přelom. Návrat ke zlatému standardu byl neúplný a špatně provedený, velká hospodářská krize navíc přinesla další nárůst státních intervencí do monetárních záležitostí, například občané Spojených států byli v roce 1933 zbaveni práva držet zlato, s výjimkou například sbírek vzácných mincí. V průběhu 20. století tak ekonomiky jednotlivých států upouštějí od používaní zlatého standardu. Jako peníze nadále neslouží kov, ale samotné bankovky tištěné centrální bankou, které původně představovaly pouhou poukázku na zlato. Proto někdy bývají označované jako nekryté peníze. Zákony označující dané bankovky za zákonné platidlo a vynucující jejich používání slouží k zabránění konkurence jiných měn, ať už zlata či jiných. Jelikož na rozdíl od kovů není množství oběživa dnes nijak fyzicky omezeno, zažíváme mnohem vyšší míry inflace než v minulosti, jelikož centrální banky nejsou už omezeny v monetární expanzi. Zároveň současný dvoustupňový bankovní systém umožňuje produkci mnohem vyššího množství bezhotovostních peněz, než jak tomu bylo v minulosti, velká část měnové zásoby tedy už neexistuje v hotovostní formě.

Dnešní formy peněz

Protože z pohledu ekonomie se každý statek vyznačuje různou mírou směnitelnosti, přičemž jako peníze slouží ten, jehož směnitelnost je nejvyšší. Proto na rozdíl od právní definice termínu neexistuje mezi penězi a "ne-penězi" kategorický rozdíl, existuje dlouhá řada statků, které jsou dobrými peněžními substituty, tedy vyznačují se téměř tak dobrou směnitelností jako peníze samotné.

Základní komoditou dnes sloužící jako peníze jsou papírové bankovky a mince vydávané jednotlivými státy, též se hovoří o oběživu. Centrální banka (v naší zemi ČNB) disponuje tzv. emisním monopolem, což znamená, že zákon ji uděluje výhradní právo tisknout tyto bankovky, kdokoliv jiný by se stejným činem dopouštěl trestného činu padělání. Tyto peníze jsou označeny za zákonné platidlo, čímž je jejich faktická role peněz ukotvena legislativně. Jednotliví aktéři na trhu tedy přijímají především tyto peníze, věřitelé jsou povinni tyto peníze přijímat ze zákona.

Emise peněz

Vedle hotovostních peněz existují ještě peněžní substituty, které je téměř dokonale nahrazují, a sice bezhotovostní peníze. Jde fakticky o vklady u komerčních bank. Základním předpokladem stability bankovního systému a celé ekonomiky je, že lze vklady prakticky okamžitě směnit v hotovostní peníze. Projevem selhání systému by byl tzv. nápor na banky.

Makroekonomie, ve snaze popsat množství a druh těchto substitutů přítomných v ekonomice, definuje jednotlivé měnové agregáty M (z anglického Money). Agregáty se navzájem liší likviditou, tedy obtížností převodu na hotovost. Tyto bezhotovostní peněžní substituty tvoří dnes většinu peněžní zásoby. V dnešní inflačně založené ekonomice většinu objemu peněz do oběhu neuvolňuje centrální banka, ale jednotlivé komerční banky, a to připisováním bezhotovostních peněz na jimi vedené účty svých klientů, to za dodržování bankovních pravidel dle Zákona o bankách. Význam agregátů spočívá ve faktu, že centrální banka množství peněz v ekonomice pouze odhaduje a navíc má jen omezené a navíc nepřímé možnosti jak toto množství řídit. Základním parametrem bankovního systému je sazba povinných minimálních rezerv, které centrální banka vztahuje právě k některému z agregátů. Tím se pak určuje tzv. peněžní multiplikátor. ČNB používá peněžní agregát M1.

Nouzové peníze

Též náhradní peníze, jsou vyráběny z kovu menší hodnoty nebo z méně hodnotných surovin jako je sklo, porcelán, kůže nebo tištěná platidla jako poukázky. Nouzové peníze jsou vydávány v okamžiku akutního nedostatku hodnotných peněz a v případě mimořádných politických situací, případě v období strmé inflace. Tyto peníze potom slouží k omezené výměně zboží. V českých zemích byly nouzové peníze vydány a používány v oběhu v letech 1741—1742, 1754, 1848—1850, 1914, 1918—1921 a v roce 1945.

Poválečná situace

Původně praktikovanou neoklasickou ekonomii narušila Velká hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Právě nezaměstnanost je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice, chtějí ji řešit vlivem státu a jeho výdaji, které mají ekonomiku probudit.

Po 2. sv. válce se diskutovalo o založení mezinárodních finančních institutů na základě různých názorových směrů:

Myšlenky reprezentují

• John Maynard Keynes - centrální světová banka, mezinárodní clearingová unie, nová mezinárodní měna bancor,
• Harry Dexter White - monetární instituce, která může stimulovat a finančními prostředky usměrňovat mezinárodní proud kapitálu.

Brettonwoodský systém dal vzniknout světovým finančním institucím:

• Mezinárodní měnový fond (IMF)
• Světová banka (WB)

Monetarismus

Podrobnější informace naleznete v článku Monetarismus.

Byl opuštěn zlatý standard, opustila se deklarativni nadvláda dolaru jako referenční měny, přešlo se na plovoucí měnové kurzy.

Makroekonomická teorie, podle které je ekonomika řízena nabídkou peněz, hlavními sledovanými parametry jsou HDP a cenová hladina, hlavním smyslem je stabilita a růst HDP, to pomocí cílování, například inflace. Zásadní roli hraje centrální banka, nezávislá na vládě státu.

Hlavním zastáncem byl Milton Friedman. Ten kritizoval keynesiánství například pro prohlubování ekonomických cyklů a za vznik stagflace.

Monetarismus sám je terčm kritiky od neokeynesiánců, že poptávka po penězích závisí na nabídce. Navíc že se vlastně poptávka předvídat nedá vůbec. Joseph Stiglitz argumentuje tím, že při nízké inflaci je vazba ekonomiky na nabídku peněz jen slabá. Ekonomové přetrvávající rakouské školy namítají, že se ignoruje subjektivní vnímání hodnoty peněz lidmi.

Přichází několik krizí, např. v roce 1987, Japonsko upadá do dlouhodobé deflační spirály. Z té mu nepomohla ani monetární politika, ani dlouhodobé povzbuzovací výdaje státu.

Neokeynesiánství

V současné době je hlavním proudem Neokeynesiánství, které stále klade důraz na motivační roli státu formou "povzbuzovacích balíků peněz" do ekonomiky, kterou mají útraty státu rozhýbat.

Má jít o kombinaci původní neoklasické ekonomie a přepracovaného keynesiánství.

Odkazy

Literatura

• Holman, Robert: Makroekonomie, středně pokročilý kurz. C. H. Beck, Praha 2004, 1. vydání, ISBN 80-7179-764-2.
• Lietaer, B.: Budoucnost peněz, ISBN 80-968603-3-X
• Rothbard, M.: Peníze v rukou státu, Liberální institut, [1]
• Martén, Alberto: Teoría metafísica del dinero (1951, San José, Costa Rica) - Spis pojednává o tzv. "organické" tvorbě peněz.

Související články

• Poptávka po penězích
• Nabídka peněz
• Numismatika
• Tezaurace
• Peněženka
• Hotové peníze

Portály: Ekonomie