Právo národů na sebeurčení: Porovnání verzí
m Bot: Odstranění 41 odkazů interwiki, které jsou nyní dostupné na Wikidatech (d:q156595) |
→Externí odkazy a literatura: jen Literatura, link na pravděpodobného autora |
||
| Řádek 23: | Řádek 23: | ||
* [[Etnická čistka]] |
* [[Etnická čistka]] |
||
== Literatura == |
|||
== Externí odkazy a literatura == |
|||
* Jan Rychlík, ''Individuální a kolektivní práva menšin a tzv. právo národů na sebeurčení včetně odtržení'', Ústav T. G. Masaryka, Praha, 1995, vyšlo ve sborníku ''První světová válka, moderní demokracie a T. G. Masaryk'' |
* [[Jan Rychlík (historik)|RYCHLÍK, Jan]]: ''Individuální a kolektivní práva menšin a tzv. právo národů na sebeurčení včetně odtržení'', Ústav T. G. Masaryka, Praha, 1995, vyšlo ve sborníku ''První světová válka, moderní demokracie a T. G. Masaryk'' |
||
{{Pahýl}} |
{{Pahýl}} |
||
Verze z 8. 4. 2013, 02:28
Právo národů na sebeurčení je principem, ze kterého některé státy odvozují svou legitimitu (například Československo a Česká republika v preambuli Listiny základních práv a svobod), zatímco v jiných případech je pokládán za nepřípustný a destabilizující separatismus. Toto právo je odvozováno z idey národního státu. Jeho cílem nebo prostředkem je zpravidla vytvoření státu nebo autonomního území podle etnických územních hranic, případně etnická samospráva na personálním principu.
Historie
Právo národů na sebeurčení bylo formulováno v podmínkách nacionalismu 19. století (sjednocení Itálie, sjednocení Německa) a bylo uplatňováno zejména při rozpadu velkých mnohonárodních říší (Osmanská říše, Rakousko-Uhersko) po první světové válce. Jedním z výsledků byl i vznik Československa.
Hlavním zastáncem této myšlenky byly Spojené státy americké a americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě.
Čeští Němci se neúspěšně snažili uplatnit své právo na sebeurčení po vzniku Československa, později bylo právo na sebeurčení problematicky uplatněno v Mnichovské dohodě, na jejímž základě byly od Československa odtrženy části s německou, polskou nebo maďarskou menšinou a připojeny k sousedním státům. První vídeňská arbitráž určila maďarsko-československou hranici.[zdroj?]
Na konci druhé světové války bylo právo národů na sebeurčení (zásada sebeurčení) zakotveno v Chartě OSN, zejména na podnět Sovětského svazu. Uplatňováno bylo v rámci dekolonizace kolem šedesátých let 20. století, s odvoláním na Atlantickou chartu ze 14. srpna 1941. Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 zdůraznila, že právo na sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv.
Po konci studené války se uplatnilo při rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu. Představa národního státu měla svůj podíl na etnických čistkách a bojových konfliktech v některých oblastech.
V současnosti probíhá diskuze o právu na národní seberurčení například v souvislosti s Kosovem, Tibetem a Ujguristánem v Číně, Baskickem ve Španělsku, ruských menšin v postsovětských státech a neruských menšin v Rusku (Tatarstán, Čečna atd.).
Národní sebeurčení nemusí být uplatňováno jen formou národní správy území, ale například v rámci federalizace Belgie je uplatňováno i na personálním principu, tedy tak, že pod národní orgány spadají určité záležitosti některého etnika ve státě i přes to, že toto etnikum je smíšeno s jinými etniky.
Související články
Literatura
- RYCHLÍK, Jan: Individuální a kolektivní práva menšin a tzv. právo národů na sebeurčení včetně odtržení, Ústav T. G. Masaryka, Praha, 1995, vyšlo ve sborníku První světová válka, moderní demokracie a T. G. Masaryk
