Symfonie č. 7 (Bruckner)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Symfonie Č. 7 E dur Antona Brucknera (WAB 107) je jednou z jeho nejznámějších symfonií. Napsal ji mezi roky 1881 a 1883 a revidoval v roce 1885. Dílo je věnováno Ludíkovi II. Bavorskému. Premiéru pod taktovkou Arthura Nikische provedl Orchestr Gewandhausu v opeře v Lipsku dne 30. prosince 1884,[1] a toto provedení přineslo Brucknerovi největší úspěch jeho života. Symfonie bývá někdy označována jako Lyrická, i když označení není skladatelovo vlastní a používá se zřídka.

Symfonie má čtyři věty:

  1. Allegro moderato. Začíná tremolem strunných nástrojů a violoncelly uvádějícími „úplný, božsky vnuknutý melodický celek.“[2] Bruckner uvedl, že melodii uslyšel ve snu hranou na violu a zapsal ji po probuzení. Melodie však obsahuje citát z Kréda jeho Mše d moll (1864), kterou tehdy právě revidoval.
  2. Adagio. Sehr feierlich und sehr langsam. Věta byla komponována od ledna do dubna 1883. Bruckner ji začal psát v očekávání Wagnerovy smrti a pohřbu, protože jeho hudební vzor byl ve špatném zdravotním stavu. Partitura požaduje čtyři Wagnerovy tuby, což je jejich první uvedení v symfonii. Objevuje se tu také basová tuba. Legenda praví, že Bruckner napsal třesk činelů na vrcholu věty po vyslechnutí zprávy, že Wagner zemřel.[3] Naopak Williman Mann uvádí, že „Nikisch přesvědčil Brucknera, aby na vrcholu pomalé věty přidal činely podporované trianglem; později byl tento dodatek k rukopisu označen jako 'neplatný' - ale ne rukou samotného skladatele, takže kdo byl ten purista?“
  3. Scherzo. Sehr schnell. Scherzo v a moll, s triem v F dur.
  4. Finále. Bewegt, doch nicht schnell. V rekapitulaci se témata věty vracejí v opačném pořadí (forma někdy nazývá „tragická sonátová forma“).[4]

Verze[editovat | editovat zdroj]

Původní verze (1883)[editovat | editovat zdroj]

Tato verze byla provedena na premiéře. Bohužel přežila pouze v jednom autorském rukopise, který obsahuje i pozdější změny zanesené Brucknerem a dalšími, takže přesný obsah této verze je ztracen. Tato verze nebyla publikována.

Přepracovaná verze (1885)[editovat | editovat zdroj]

Gutmannova edice (zveřejněna 1885)[editovat | editovat zdroj]

Některé změny byly provedeny po premiéře roku 1884, ale před první publikací Gutmannem v roce 1885. Má se obvykle za to, že Nikisch, Franz Schalk a Ferdinand Löwe měli významný vliv na tuto edici, ale je sporné, do jaké míry tyto změny byly schváleny Brucknerem. Změny se většinou týkají tempa a instrumentace.

Haasova edice (zveřejněna 1944)[editovat | editovat zdroj]

Robert Haas se pokusil odstranit vliv Nikische, Schalke a Löweho a vrátit se k Brucknerovu původnímu pojetí symfonie. Haas použil materiál rukopisu z roku 1883, ale protože tento opis zahrnuje také pozdější změny, hodně z jeho práce bylo založeno na dohadech. Nejvýraznějším prvkem Haasovy edice je absence činelů, trianglu a tympánů v pomalé větě: Haas tvrdil, že Bruckner se rozhodl vynechat bicí, což hudební vědec Benjamin Korstvedt považuje za "nepravděpodobné".[5]

Nowakova edice (zveřejněna 1954)[editovat | editovat zdroj]

Leopold Nowak zachoval většinu změn Gutmannov edice z roku 1885, včetně bicích. Přetiskl změny tempa z Gutmanna, ale umístil je do závorek. Některá nastudování symfonie na základě tohoto vydání vynechávají činely ve vyvrcholení pomalé věty, i když je text obsahuje.

Pro komorní soubor (sestávající z 2 houslí, violy, violoncella, kontrabasu, klarinetu, lesního rohu, klavíru pro čtyři ruce a harmonia) symfonii v roce 1921 aranžovali studenti a spolupracovníci Arnolda Schönberga pro vídeňskou „Společnost pro soukromá hudební vystoupení“: Hanns Eisler (1. a 3. věta), Erwin Stein (2. věta), a Karl Rankl (3 věta). Spolek však zanikl ještě před uvedením této verze, a ta měla premiéru až o více než 60 let později.

Instrumentace[editovat | editovat zdroj]

Symfonie vyžaduje následující orchestr:

1Použity jen v 2. a 4. větě. Pokud Wagnerovy tuby nejsou k dispozici, jsou někdy nahrazeny eufonii.

2S výjimkou třetí věty, kde je použití tympánů významné, je využití bicích v symfonii jen velmi omezené. 

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

První komerční záznam provedl Oskar Fried s Orchestrem Berlínské státní opery v roce 1924 pro Polydor. Spolu s Čtvrtou je Sedmá nejvíce populární Brucknerovou symfonií jak v koncertní síni, tak na záznamu.

Herbert von Karajan Sednou naposledy nahrál s Vídeňskými filharmoniky 23. dubna 1989, tři měsíce před svou smrtí, pro Deutsche Grammophon na základě Haasova vydání z roku 1885. Norman Lebrecht tuto nahrávku vybral jako číslo 80 v seznamu 100 nejlepších nahrávek,[6] a popsal ji jako "lidštější a zranitelnější" než Karajanovu starší berlínskou nahrávku.[7] Roku 1999 v recenzi nahrávky Kurta Sanderlinga kritik David Hurwitz uvedl jako referenční nahrávky Brucknerovy Sedmé ty od Eugena Jochuma z roku 1976[8] Bernarda Haitinka z roku 1978, Karajana z roku 1989 a Güntera Wanda z roku 1999.[9] Stephen Johnson preferuje nahrávku Karla Böhma s Vídeňskými filharmoniky, s tím, že Böhm vyvažuje "jasné formální porozumění s plynulejším, pružnějším přístupem k frázování."[10] Drtivá většina moderních nahrávek používá vibrato u smyčců, významnou výjimkou je nahrávka Rogera Norringtona se Stuttgartským rádiovým symfonickým orchestrem.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Symphony No. 7 (Bruckner) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Sir Georg Solti and Chicago Symphony Orchestra - Bruckner: Symphony No. 7 - transcription from CD booklet (bar code 0-28941-76312-9), written by William Mann, London Records, 1988
  2. ↑ p. 48, Johnson (2009) Julian.
  3. ↑ p. 111 (1996) Watson
  4. ↑ Jackson (1997) Timothy.
  5. ↑ KORSTVEDT, Benjamin M. The Cambridge Companion to Bruckner. Redakce Williamson John. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. (Cambridge Companions to Music). Dostupné online. ISBN 0-521-00878-6. Kapitola Bruckner editions: the revolution revisited, s. 127. 
  6. ↑ Norman Lebrecht, "Masterpieces: 100 Milestones of the Recorded Century" The Life and Death of Classical Music.
  7. ↑ Stephen Chakwin, "Anton Bruckner" in Classical Music: The Listener's Companion ed.
  8. ↑ Dostupné online. 
  9. ↑ David Hurwitz, ANTON BRUCKNER Symphony No. 7 Archivováno 31. 1. 2010 na Wayback Machine. ClassicsToday.com, posted March 4, 2001
  10. ↑ Stephen Johnson, Anton Bruckner Symphony no. 7 (1883), 1001 Classical Recordings You Must Hear Before You Die ed.
  11. ↑ Shirley (2010) Hugo.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Symfonie_č._7_(Bruckner)&oldid=22204402“