Rakousko-uherská ponorková flotila
Rakousko-uherská ponorková flotila byla jednou ze složek rakousko-uherského loďstva, a to mezi léty 1905 až 1918. Sestávala z 27 ponorek 7 tříd. Výrazně se zapojila do úspěchu rakousko-uherského loďstva nad mnohem silnějším nepřítelem v první světové válce.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Historie ponorek u rakousko-uherské Kriegsmaríny začíná v lednu 1905, kdy námořní sekce ministerstva války vypsala veřejnou soutěž na první rakousko-uherské podmořské čluny. Soutěž vyhrály americká firma Lake, německá Germania-Werft a rakouská Whitehead. Od každé firmy byly zakoupeny dva kusy.[1] U 1 a U 2 Lakeovy konstrukce byly stavěny v Námořním arzenále v Pule a do služby vstoupily až v roce 1911. První rakousko-uherskou ponorkou se tak stala U 4 od firmy Germania, zařazená do stavu c. a k. námořnictva 29. srpna 1909.[2] Sesterská U 3 ji následovala nedlouho poté. V první polovině roku 1910 pak byly dokončeny i U 5 a U 6 Hollandovy konstrukce, licenčně vyráběné firmou Whitehead. První ponorkovou základnou se stala U-Station Pola, zřízená v roce 1909. Na vydání prvních provizorních předpisů si však posádky ponorek musely počkat až do roku 1912 (služební odznak pro posádky ponorek však byl zřízen již v březnu 1910).
V lednu 1910 byla zřízena speciální komise viceadmirála Zieglera, která měla zhodnotit výsledky zkoušek prvních čtyř rakousko-uherských ponorek (U 3 - U 6). Tato komise shledala, že se dají nanejvýš využít k obraně přístavů a pobřeží, avšak pozdější válečná nutnost nasadila tyto ponorky i do akcí na hlubokém moři. PO zhodnocení komise následovalo vypsání druhé soutěže, kterou dne 27. ledna 1913 vyhrála Germania-Werft. Objednáno bylo pět ponorek (měly nést označení U 7 - U 11) a stavba probíhala v Německu. Po vypuknutí války převzalo tyto plavidla německé námořnictvo a zařadilo je do služby jako U 66 - U 70. Další ponorné čluny byly objednány u italské firmy Fiat-Laurenti, avšak obchod zhatila neutralita Itálie v první světové válce. Dalším přírůstkem do ponorkové flotily tak byla U 12, původně soukromý projekt společnosti Whitehead, kterou předtím rakousko-uherské námořnictvo dvakrát odmítlo. Nyní kvůli nedostatku jiných plavidel byla s povděkem odkoupena.
Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]
Když vypukla 1. světová válka, měla rakouská marína k dispozici jen 4 bojeschopné ponorky, přičemž pátá byla ve výstavbě a další dvě sloužily k výcviku. V září 1914 se ponorky se svou depotní lodí Pelikan přemístily na základnu na Brionských ostrovech, kde měla vzniknout hlavní ponorková základna. O několik dní později byly ale ponorky U 3 a U 4 odtaženy do Boky Kotorské, která později nesla hlavní tíhu operační činnosti ponorek na Jadranu.
Rakousko-uherská ponorková flotila čítala celkem 27 ponorek 7 tříd. 2 třídy byly americké Lake (U 1 a U 2) a Holland (U 5, U 6 a U 12), jedna vlastní rakouské konstrukce firmy Whitehead s názvem Havmanden (U 20, U 21, U 22 a U 23), zbytek pak německé třídy Germania (U 3 a U 4), UB-I (U 10, U 11, U 15, U 16 a U 17) a UB-II (U 27, U 28, U 29, U 30, U 31, U 32, U 40, U 41, U 43 a U 47). Jedna ponorka byla francouzské třídy Brumaire, jednalo se o francouzskou ponorku Curie, která byla po svém potopení vyzvednuta, opravena a zařazena do služby jako U 14.
Dne 27. června 1915 začala být navíc budována německá ponorková základna v Boce Kotorské. Německé ponorky působící na Jadranu pak dostaly rakousko-uherskou imatrikulaci, čímž se Německo vyhnulo případným mezinárodním protestům kvůli neomezené ponorkové válce, kterou tyto podmořské lodě vykonávaly.[3]
Za první světové války 27 rakouských ponorek dokázalo potopit 11 větších válečných lodí nepřítele (2 pancéřové křižníky, 2 pomocné křižníky, 5 torpédoborců a 2 ponorky) a 4 další vážně poškodit (1 bitevní loď, 2 křižníky, 1 torpédoborec). Při útocích na námořní dopravu se jim podařilo potopit 108 obchodních lodí o celkovém objemu 196 102 BRT. Jejich ztráty byly 7 ponorek (U 3, U 6, U 16, U 20, U 23, U 27 a U 30). Při službě na ponorkách zahynulo 99 námořníků (z toho 6 velitelů) a 46 mužů padlo do zajetí (2 z nich v zajetí zemřeli).
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. Praha: Naše vojsko a Ares, 2001. 159 s. ISBN 80-86158-12-8. S. 12-13.
- ↑ MAREK, Jindřich. Pod rakouskou vlajkou. Čeští námořníci v létech 1900-1918. Cheb: Svět křídel, 2003. 283 s. ISBN 80-86808-03-3. S. 56.
- ↑ Marek, str. 227
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- FREIVOGEL, Zvonimir. Austrougarske podmornice u I. svjetskom ratu / Austro-Hungarian Submarines in World War I. Rijeka: Adamić, 2007. 117 s. ISBN 978-953-219-339-8. (chorvatsky a anglicky)
- MAREK, Jindřich. Žraloci císaře pána. Cheb: Svět křídel, 2001. 256 s. ISBN 80-85280-75-2.
- NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. Praha: Naše vojsko a Ares, 2001. 159 s. ISBN 80-86158-12-8. S. 12-13.