Jaderná reakce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jaderná reakce je radioaktivní přeměna atomových jader vyvolaná působením jiného jádra nebo částice (včetně fotonu). Nejčastěji se jedná o štěpnou reakci, kdy se jádro atomu štěpí po vniknutí subatomární částice (obvykle neutronu), nebo jadernou fúzi, kdy se spojují jádra lehčích prvků.

Při jaderné reakci dochází jak ke změně struktury zúčastněných jader, tak ke změně jejich pohybového stavu. Výsledkem jaderné reakce je přeměna nuklidu na jiný nuklid (s jiným nukleonovým číslem), ke které nedochází při chemických reakcích.

Obecné vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Pro jaderné reakce platí[1]:

(Z, Z' jsou počty elementárních nábojů jádra a částice před reakcí a po ní)
  • Zákon zachování počtu nukleonů: A = Ax + Aa = Ay + Ab = A'
(A, A' jsou počty nukleonů před reakcí a po ní)
(Celková energie reaktantů včetně kinetické energie atakující částice (střely) je rovna celkové energii produktu včetně tepelného zabarvení reakce. Samovolnost reakce je podmíněna uvolněním energie, a to ve formě tepla.)
(Díky němu se dá spočítat minimální kinetická energie střely, aby byla reakce vzhledem k předchozímu zákonu možná.)

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Jaderné reakce lze dělit podle různých kritérií:

  • Podle počtu reagujících částic – mononukleární (samovolná přeměna, rozpad), binukleární, vyšších řádů
  • Podle účastníků srážky – fotojaderné reakce, reakce těžkých iontů, reakce indukované protony, aktivace neutrony
  • Podle průběhu – (štěpná jaderná reakce, jaderná syntéza, reakce přenosu nukleonu…)
  • Podle energie reakce (exoenergetické, endoenergetické reakce)
  • Podle energie nalétávajících částic (nízkoenergetické, vysokoenergetické, relativistické srážky)

Prostá přeměna[editovat | editovat zdroj]

Prostou přeměnou vzniká většinou dusík

Štěpná reakce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Štěpná jaderná reakce.
Štěpení 235U (tepelnými neutrony)

Štěpení uranu 235U probíhá tak, že po průniku pomalého (tepelného) neutronu do jádra se toto složené jádro s velkou pravděpodobností rozpadne na 2 přibližně stejně těžké části, při tom dojde k uvolnění 2 až 3 volných neutronů. Tyto neutrony se mohou postupně termalizovat srážkami s okolními částicemi a ztrácet tak svoji pohybovou energii až mohou vyvolat štěpení dalšího jádra uranu 235U. Jedno z jader vzniklých štěpením uranového jádra je nejčastěji členem skupiny lehkých produktů (Z = 35 (Br) – 45 (Rh)), druhé je členem skupiny těžkých produktů (Z = 51 (Sb) – 62 (Sm)). Štěpnou reakci lze znázornit rovnicí

Poprvé bylo štěpení pozorováno roku 1938 něm. chemiky Otto Hahnem a Fritz Strassmannem u izotopu uranu 235.

Tříštění[editovat | editovat zdroj]

Při tříštivých reakcích dochází k rozbití jádra a uvolnění většího počtu neutronů. Na to, aby mohla proběhnout tříštivá jaderná reakce je potřeba dodat na začátku zhruba 500 MeV energie.

Syntéza (fúze)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jaderná fúze.

Využití v praxi[editovat | editovat zdroj]

V praxi se využívá štěpné reakce. Vysoké naděje se vkládají do využití jaderné fúze v energetice, ale doposud se nepodařilo nalézt způsob, jak toho prakticky dosáhnout.

Štěpení se podle svého průběhu dělí do 4 druhů:

  1. Podkritické – jádro se rozpadne, každý neutron je zachycen (přirozený rozpad).
  2. Kritické – jeden neutron není zachycen, štěpí další jádra, v průměru unikne právě jeden neutron (řízená řetězová reakce, viz níže).
  3. Nadkritické – 2 neutrony nejsou zachyceny.
  4. Superkritické – neřízená řetězová reakce (viz níže).

Podle toho mohou nastat následující situace:

  • Neřízená řetězová reakce, tedy že se nechají reagovat všechny vzniklé neutrony, reakce končí výbuchem tzv. atomové bomby. k tomu se používají izotopy 235U, 233U, 239Pu.
  • Řízená řetězová reakce, tehdy se nechá reagovat pouze 1 neutron. To je využito v jaderných elektrárnách. První řízenou řetězovou reakci s použitím moderátoru provedl italský fyzik Enrico Fermi 2. prosince 1942 pod stadionem Chicagské univerzity.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NAVRÁTIL, Oldřich. Jaderná chemie. [s.l.]: Academia, 1985. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Oldřich Lepil: Malý lexikon fyziky; Prometheus, Praha 1995; 176 stran.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]