Heinrich Hertz

Heinrich Rudolf Hertz
Heinrich Rudolf Hertz
Narození	22. února 1857; Hamburk
Úmrtí	1. ledna 1894 (ve věku 36 let); Bonn
Alma mater	Humboldtova univerzita (od 1878); Mnichovská univerzita; Technická univerzita Drážďany; Technická univerzita Mnichov; Gelehrtenschule des Johanneums
Pracoviště	Kielská univerzita (od 1883); Technologický institut v Karlsruhe (od 1885); Univerzita v Bonnu (od 1889)
Obory	fyzika, elektrotechnika, akustika a elektromagnetické vlny
Ocenění	Bressa Prize (1887); Matteucciho medaile (1888); La Cazeho cena Akademie věd (1889); Rumfordova medaile (1890)
Manžel(ka)	Elisabeth Hertz
Děti	Mathilde Carmen Hertz; Johanna Hertz
Rodiče	Gustav Ferdinand Hertz
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Heinrich Rudolf Hertz (22. února 1857 Hamburk – 1. ledna 1894 Bonn) byl německý fyzik, který experimentálně ověřil Maxwellovy a Faradayovy teoretické předpoklady o šíření elektromagnetických vln, a tím odstartoval cestu k vývoji bezdrátového spojení. Je po něm pojmenována jednotka pro frekvenci – Hz.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem advokáta a senátora Gustava Ferdinanda Hertze. Mládí prožil v Hamburku. Po nástupu na místní techniku se rozhodl věnovat fyzice, a proto pokračoval ve studiích v Mnichově a Berlíně. V Berlíně byl žákem profesorů Kirchhoffa a Helmholtze. V roce 1880 získal doktorát (Ph.D.) a na tři roky se stal Helmholtzovým asistentem. Poté nastoupil jako docent fyziky v Kielu a v roce 1885 jako řádný profesor v Karlsruhe. V roce 1889 se stal v Bonnu nástupcem slavného Rudolfa Clausia. Tam také působil po zbytek svého krátkého života.

Jeho nejslavnějším pokusem byl praktický důkaz šíření elektromagnetických vln z roku 1887. Přestože jejich šíření předpověděl Maxwell už v roce 1872, nebylo do té doby experimentálně prokázáno.

Hertzova aparatura se skládala z obřího induktoru s jiskřištěm v jednom rohu místnosti a oscilátoru (dvou kovových koulí vzájemně vzdálených jen pětinu milimetru s připojeným kusem drátu coby anténou) ve druhém rohu. Po spuštění induktoru se objevily jiskry i na druhé aparatuře. Tím byl poprvé dokázán přenos elektromagnetických vln bez použití vodičů. Hertz dále dokázal i možnost nové vlny odrážet a lámat a tím prokázal, že mají stejný charakter jako světlo. Dalšími pokusy objevil fotoelektrický jev a katodové paprsky.

Sám své objevy považoval za akademickou záležitost, ale jeho pokračovatelé je postupně dovedli až do podoby dnešních sdělovacích prostředků. Kromě elektřiny se zabýval i pružností, pevností a fluorescencí látek. Ve třicátých letech 20. století byly jeho spisy v Německu veřejně páleny kvůli jeho židovskému otci.

Heinrich Hertz onemocněl těžkou kostní chorobou. V posledním dopise rodičům napsal: „…netruchlete a buďte hrdí při vědomí, že patřím k těm zvláště vyvoleným, kteří žijí jen krátce, a přece žijí dosti…“^[1] Zemřel v Bonnu, ale pohřben je v rodinné hrobce v Hamburku na hřbitově Ohlsdorf; kromě jiných příbuzných je zde pohřben i jeho synovec Gustav Ludwig Hertz.

Heinrich Hertz byl dobrým přítelem Ph.D. Franze Schulzeho-Bergeho (2. ledna 1856 Oberkassel, dnes Düsseldorf – 21. března 1894 Brooklin), který byl také žákem profesora Hermanna von Helmholtze a doktorát získal ve stejném roce jako Heinrich Hertz. Byli spolupracovníky, Franz Schulze-Berge pracoval v Helmholtzově laboratoři. V květnu 1887 přijal Edisonovu nabídku práce v jeho laboratoři na zdokonalení fonografu. Bylo třeba vyvinout takovou hmotu z přírodních vosků, která by mohla konkurovat Tainterově hmotě, a nahradit Edisonovu nevhodnou cínovou fólii. Schulze-Berge odvedl vynikající práci; nastoupil 26. května 1887 a zdokonalený fonograf byl hotov 16. června 1887.^[2]^[3]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Ueber die Induction in rotirenden Kugeln, 1880
Schriften vermischten Inhalts, 1895

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Heinrich Hertz. Ueber die Induction in rotirenden Kugeln. Berlin: Schade, 1880. (německy)
Heinrich Hertz. Die Prinzipien der Mechanik in neuem Zusammenhange dargestellt. Leipzig: Johann Ambrosius Barth, 1894. Dostupné online. (německy)
Heinrich Hertz. Schriften vermischten Inhalts. Leipzig: Johann Ambrosius Barth, 1895. Dostupné online. (německy)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ VITOUCHOVÁ, Veronika. Heinrich Rudolf Hertz. Informace [online]. 2013, č. 4 [cit. 2023-01-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/heinrich-rudolf-hertz/
↑ SCHOENHERR, Steven E. Charles Sumner Tainter and the Graphophone. In: Audio Engineering Society [online]. Revised Feb. 10, 2000 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://www.aes-media.org/historical/html/recording.technology.history/graphophone.html
↑ Obituary Franz Schulze-Berge. In: IEEE: Advancing Technology for Humanity [online]. ©2023 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://ieeexplore.ieee.org/search/searchresult.jsp?newsearch=true&queryText=Franz%20Schulze-Berge

Literatura[editovat | editovat zdroj]

HERNECK, Friedrich. Průkopníci atomového věku. Překlad Jaroslav Šonka. 1. vyd. Praha: Orbis, 1974. 341 s., obr. příl. Stopy – Fakta – Svědectví.
KVASNICA, Jozef. Teorie elektromagnetického pole. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. 450 s.
MAYER, Daniel. Pohledy do minulosti elektrotechniky: objevy, myšlenky, vynálezy, osobnosti. 2., dopl. vyd. České Budějovice: Kopp, 2004. 427 s. ISBN 80-7232-219-2.
VITOUCHOVÁ, Veronika. Heinrich Rudolf Hertz. Informace [online]. 2013, č. 4 [cit. 2023-01-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/heinrich-rudolf-hertz/
WALD, Robert M. Advanced classical electromagnetism. Princeton: Princeton University Press, ©2022. 229 s. ISBN 978-0-691-22039-0.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Heinrich Rudolf Hertz na Wikimedia Commons

[1] VITOUCHOVÁ, Veronika. Heinrich Rudolf Hertz. Informace [online]. 2013, č. 4 [cit. 2023-01-20]. ISSN 1805-2800. Dostupné z: https://www.lib.cas.cz/casopis_informace/heinrich-rudolf-hertz/

[2] SCHOENHERR, Steven E. Charles Sumner Tainter and the Graphophone. In: Audio Engineering Society [online]. Revised Feb. 10, 2000 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://www.aes-media.org/historical/html/recording.technology.history/graphophone.html

[3] Obituary Franz Schulze-Berge. In: IEEE: Advancing Technology for Humanity [online]. ©2023 [cit. 20. 1. 2023]. Dostupné z: https://ieeexplore.ieee.org/search/searchresult.jsp?newsearch=true&queryText=Franz%20Schulze-Berge

[1]

[2]

[3]

Fyzikální jednotky pojmenované po vědcích

Základní jednotky SI	André-Marie Ampère (ampér) • William Thomson (kelvin)

Odvozené jednotky SI	Henri Becquerel (becquerel) • Anders Celsius (stupeň Celsia) • Charles-Augustin de Coulomb (coulomb) • Michael Faraday (farad) • Louis Harold Gray (gray) • Joseph Henry (henry) • Heinrich Hertz (hertz) • James Prescott Joule (joule) • Isaac Newton (newton) • Georg Simon Ohm (ohm) • Blaise Pascal (pascal) • Werner von Siemens (siemens) • Rolf Sievert (sievert) • Nikola Tesla (tesla) • Alessandro Volta (volt) • James Watt (watt) • Wilhelm Eduard Weber (weber)

Jednotky soustavy CGS	Anders Jonas Ångström (ångström) • Peter Debye (debye) • Loránd Eötvös (eötvös) • Galileo Galilei (gal) • Carl Friedrich Gauss (gauss) • William Gilbert (gilbert) • Heinrich Kayser (kayser) • Johann Heinrich Lambert (lambert) • Samuel Pierpont Langley (langley) • James Clerk Maxwell (maxwell) • Hans Christian Ørsted (oersted) • Jean-Louise Marie Poiseuille (poise) • George Gabriel Stokes (stokes) • John William Strutt, 3. baron Rayleigh (rayl)

Imperiální jednotky a americké běžné jednotky	Gabriel Fahrenheit (stupeň Fahrenheita) • Johann Heinrich Lambert (foot lambert) • William John Macquorn Rankine (stupeň Rankina)

Další jednotky	Alexander Graham Bell (bel) • Marie Curie-Skłodowská / Pierre Curie (curie) • John Dalton (dalton) • Michael Faraday (faraday) • Heinrich Mache (macheova jednotka) • John Napier (neper) • René-Antoine Ferchault de Réaumur (stupeň Réaumura) • Wilhelm Conrad Röntgen (rentgen) • Joseph John Thomson (thomson) • Evangelista Torricelli (torr)