Gabriel Betlen
| Gabriel II. | |
|---|---|
| z Boží vůle zvolený uherský, dalmatský, chorvatský a slavonský král, kníže sedmihradský etc. | |
 popis | |
| Doba vlády | 25. říjen 1613 – 15. listopad 1629 |
| Úplné jméno | Gabriel Betlen |
| Tituly | vévoda opolský |
| Narození | 1580 Ilia, dnešní Rumunsko |
| Úmrtí | 15. listopadu 1629 Alba Iulia, dnešní Rumunsko |
| Předchůdce | Gabriel I. Báthory |
| Nástupce | Kateřina Braniborská |
| Manželka | Kateřina Braniborská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Gabriel Betlen, v češtině také známý pod svým jménem z maďarštiny: Bethlen Gábor, dále rumunsky: Gabriel Bethlen, německy: Gabriel Bethlen von Iktár a slovensky: Gabriel Betlen, (1580, Ilia v Rumunsku – 15. listopadu 1629, Alba Iulia v Rumunsku) byl kníže Sedmihradska a jeden z vůdců protihabsburského povstání během třicetileté války. Během svých výbojů dobyl pro protestantskou koalici část území dnešního Maďarska, Slovenska a jeho vojska zasáhla do bojů i na území Koruny české. Během války podepsal několik mírů s císařem, ale prakticky žádný nedodržel.
Mládí[editovat | editovat zdroj]
Bethlen pocházel z vynikající uherské rodiny, která odvozovala svůj původ od sestry sv. Štěpána. Byl velmi bystrý a vypočítavý, a kráčel stále za jedním vytčeným cílem, od osmanské vlády (někdy známá jako Porta) a císařské vlády, nezávislého uherského panství. Z této snahy se vysvětluje jeho nestálá politika a tak časté rušení daného slova a uzavřených smluv.
Na dějiště vystoupil roku 1600 za takzvané Dlouhé turecké války (1594– 1606) jako odpůrce valašského vévody Michala a nenáviděného císařského vojevůdce italského původu Jiřího Basty. Roku 1604 podporoval horlivě Štěpána Bočkaje u sultána a roku 1606 přispěl velmi platně ke zvolení Gabriela Báthoryho za knížete. Soužití se zhýralým a krutým Báthorym nebylo snadné. Roku 1610 se sedmihradští šlechtici pokusili knížete Báthoryho zavraždit, spiknutí však bylo odhaleno a následovala krutá msta. Mezi šlechtici, podezřelými z účasti na spiknutí, se objevil i Bethlen. Strach z Báthoryho pomsty ho přinutil k útěku do Temešváru. Chytrým vyjednáváním, líčenou oddaností a slibem, že vydá Turkům města Lipu a Jenő, pohnul sultána k tomu, že ho 1. května 1613 prohlásil knížetem sedmihradským a vypravil 80 000 mužů pod velením Iskandera paši k zapuzení Báthoryho. Když byl Báthory na útěku zavražděn vlastními žoldnéři, byl Bethlen od stavů sedmihradských přijat za kníže a obdržel 25. října 1613 z rukou Iskanderových znaky knížecí důstojnosti .
Knížetem sedmihradským[editovat | editovat zdroj]
Postavení jeho jako knížete bylo velmi nesnadné. Na jedné straně se musel stále ohlížet na sultána v Cařihradě, na druhé straně musel odpírat snahám císařského dvora po nabytí všech zemí Uherských a Knížectví sedmihradského. Úlohu svou provedl k velikému prospěchu svého knížectví obratně a dokonale. Poté, co si zjednal si pořádek ve vlastní zemi a uspokojil sultána vydáním Aradu, vystoupil Bethlen se vši rozhodností proti císaři Matyášovi, jenž ho nechtěl uznat za knížete, a donutil ho v květnu 1615 a po druhé 31. července 1617 k uznání svobodné volby knížete v Sedmihradech, načež o definitivní smlouvě se mělo jednat o rok později v Nagy Karoly. Bethlen poznal, že povolnost císařského dvora nebyla upřímná. Po uznání Ferdinanda Štýrského za Matyášova nástupce a po odklizení vzmáhajícího se českého odporu byl by dvůr císařský vystoupil rozhodně proti nepohodlnému sedmihradskému knížeti, proto chtěl Bethlen takový útok předejít a kořistit z nesnadného postavení, do kterého byl císařský dvůr českým povstáním roku 1618 uveden. Začal spolupracovat s nespokojenými českými stavy, sebral silné vojsko, vtrhl do severních Uher a dobyl 5. září 1618 Košice. Na sněmu tam svolaném si trpce stěžoval na habsburský rod (tzv. querelae Hungariae) a zabezpečil si podporu šlechty. Pak vtrhl na západ, opanoval Prešpurk a spojil se s Thurnem k obléhání Vídně.
Za třicetileté války[editovat | editovat zdroj]
Dne 14. října 1618 se sešel v Prešpurku uherský sněm, jenž uzavřel se stavy českými konfederaci proti Ferdinandovi a zanášel se úmyslem zvolit Bethlena za krále uherského. Když se Bethlen přesvědčil o nejistém chování sultána a o vzmáhání se Ferdinandovy moci, počínal si opatrně: vyžádal si, aby volba krále byla odložena ke sněmu v Banské Bystrici, a 8. ledna byl zvolen uherským knížetem a později dokonce 17. ledna 1620 uzavřel s Ferdinandem II. příměří v Prešpurku, ustoupil do Vídně a použil chytře získaného času k zesílení svých vojsk a získání přátel. Tak 25. ledna 1620 zavřel smlouvu s českými a rakouskými stavy a působil v Cařihradě proti císaři ve prospěch svůj a stavů protestantských. Na sněmu v Banské Bystrici byl 27. srpna provolán králem uherským (rex electus), ale nedal se korunovat. Ferdinandovi vypověděl příměří a odeslal do Čech některé pomocné oddíly plukovníka Kornise a sám vytrhl k českým hranicím. Bitva na Bílé hoře jeho plány překazila.
Vedl sice ještě po té bitvě s tureckou pomocí drobnou válku na rakouských a štýrských hranicích, spojil se s Janem Jiřím Krnovským, začal spolupracovat s Mansfeldem a pronikl až k Uherskému Brodu na Moravě, ale když byl Jan Jiří Krnovský Valdštejnem poražen a Mansfeldův podnik se nezdařil, uzavřel Betlen 31. prosince 1621 v Mikulově s Ferdinandem mír, kterým se vzdal královského titulu, vydal královskou korunu, ale přijal 7 žup východouherských a dal se povýšit jako vévoda opolský a ratibořský za říšského knížete. Ale spojenectví s císařem nemělo dlouhé trvání. Západní mocnosti pojaly úmysl přenést válku do císařových zemí, proto vyjednávali Nizozemci s Bethlenem slibujíce mu pomoc peněžitou.
Bethlen pomoc slíbil, ale současně žádal za ruku dcery císařovy Cecilie Renaty a sliboval pomoc císaři. Teprve když byla jeho žádost vyslyšena, vtrhl v čele 80 000 mužů do severních Uher, opanoval je a vpadl dle umluveného plánu na Moravu. Když se podnik Mansfeldův, vniknouti do Čech, nezdařil a Valdštejn dalšímu Bethlenovu postupu zabránil, uzavřel Bethlen 8. května 1624 ve Vídni mír na základě ujednání mikulovského a vzdal se jen Opolska a Ratiboře. Po sňatku svém s Kateřinou Braniborskou naklonil se k Anglii a Dánsku a zavřel s nimi, když mu byla slíbena pomoc 40 000 zlatých měsíčně, smlouvu a umluvil s Mansfeldem plán o vtrhnutí do zemí císařových ze dvou stran.
Nezdar války dánské a výpravy Mansfeldovy přiměly ho znovu k míru v Levoči (28. prosince 1626) za dřívějších podmínek a k učinění slavného slibu, že nikdy více proti císaři svých zbraní nepozdvihne. Když Francie vyjednávala s Gustavem Adolfem, učiněn byl i u Bethlena pokus, aby byl získán pro tento nový proticísařský spolek. Bethlen svolil ochotně a zbrojil velmi horlivě, vyjednával u sultána, ale uprostřed příprav zachvátila ho 15. listopadu 1629 smrt ve 49. roce jeho věku. Správu země vedla dle úmluvy se stavy před smrtí Bethlenovou učiněné manželka jeho Kateřina a jeho bratranec Štěpán do roku 1630, kdy byla Kateřina donucena vzdáti se vlády, a Štěpán zvolen knížetem, ale ku konci listopadu podařilo se Jiřímu Rakoczymu zjednati si většinu, načež Štěpán dobrovolně ustoupil.
Reference[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Slovo k historii: [sešity k poznání národní minulosti]; 37., Bethlen proti Habsburkům / Vojtěch Dangl. – Praha: Melantrich, 1992. – 31 s.: fot., reprodukce
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel Betlen na Wikimedia Commons 
Bethlen Gabor ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
| Předchůdce: Gabriel Báthory |
.svg){kind=small}
|
Kníže sedmihradský 1613–1629 |
|
Nástupce: Kateřina Braniborská |
