Dvanáct křesel (román)
| Dvanáct křesel | |||
|---|---|---|---|
 | |||
| Autor | Ilf a Petrov | ||
| Původní název | Двенадцать стулев | ||
| Překladatel | Josef Dýma, Naděžda Slabihoudová | ||
| Země | Sovětský svaz | ||
| Jazyk | ruština | ||
| Žánr | satira | ||
| Vydavatel | ZiF | ||
| Datum vydání | 1928 | ||
| Česky vydáno | 1933 | ||
| Předchozí a následující dílo | |||
| |||
 multimediální obsah na Commons | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Dvanáct křesel (rusky Двенадцать стульев) je satirický román sovětské autorské spisovatelské dvojice Ilf a Petrov z roku 1928, v němž hlavní postava Ostap Bender s kumpánem Hypolitem Vrabčinským hledají poklad diamantů, který má být ukryt v křeslech někdejší šlechtické rodiny.
Vznik, vydání a ohlas díla[editovat | editovat zdroj]
Oděsští novináři a kolegové z redakce novin Gudok Jevgenij Petrov a Ilja Ilf se poprvé spojilo při psaní knihy Dvanácti křesel. Námět jim podle jejich pamětí přinesl Jevgenijův bratr, spisovatel Valentin Katajev.[1] Práce na knize trvala od září do konce roku 1927.[2] V létě 1928 knihu vydalo nakladatelství ZiF.[3] Až do roku 1938 se ale text románu dále vyvíjel, v dalších vydáních autoři některé epizody doplnili nebo přepsali.[4]
Na děj Dvanácti křesel volně navazuje další román Ilfa a Petrova Zlaté tele, v němž se vrací postava Ostapa Bendera.
Po prvním vydání se sovětská kritika knize téměř nevěnovala.[5] V roce 1948 sekretariát Svazu sovětských spisovatelů označil vydání Dvanácti křesel a Zlatého telete za hrubou chybu.[6] Knihy Ilfa a Petrova se dostaly na index až do roku 1956, kdy v chruščovovské éře znovu vyšly v nakladatelství Chudožestvěnnaja litěratura.[7]
Dnes je román považovaný za jeden z vrcholů sovětské literární satiry meziválečné doby. Ostap Benděr bývá srovnáván s Haškovým Švejkem nebo Gogolovým Čičikovem z Mrtvých duší.[8]
Do češtiny Dvanáct křesel poprvé přeložil Josef Dýma a kniha vyšla nákladem Otto Girgala v roce 1933. Druhý překlad od Naděždy Slabihoudové vychází česky opakovaně již od roku 1959.[9]
Děj[editovat | editovat zdroj]
Podvodník Ostap Bender se seznámil s bývalým šlechtickým maršálkem Ippolitem „Kisou“ Vorobjaninovem (v překladu Naděždy Slabihoudové Hypolit Vrabčinský), který se od své tchyně dozvěděl, že poklad jejich šlechtické rodiny byl ukryt před bolševiky do jednoho z dvanácti křesel v jejich jídelně. Křesla ale bolševici zkonfiskovali. Bender s Vorobjaninovem je začali hledat. Křesla ale byla v dražbě rozprodána do různých míst země. Při putování po jejich stopách zažívají hrdinové nejrůznější komické příběhy.
Postupně objevili jedenáct křesel, ale ani v jednom z nich poklad nenašli. Poslední křeslo se dostalo do nového klubu železničářů v Moskvě. Vorobjaninov Bendera v noci před cestou do klubu zabil, aby se nemusel o kořist dělit. V klubu ale zjistil, že poklad již nedlouho před ním našel a vyzvedl tamní hlídač.
Adaptace[editovat | editovat zdroj]
Kniha se stala předmětem celé řady divadelních a filmových adaptací.
Film[editovat | editovat zdroj]
- Česko-polský film uvedl režisér Martin Frič jako první přepis v roce 1933 ve snímku Dvanáct křesel s Vlastou Burianem v roli holiče Ferdinanda Šuplátka, který křesla zdědil po tetě z Varšavy. vytvořené podle Kisy Vorobjaninova. Ostap Benděr se ve filmu jmenuje Vladislav Klepka a hrál ho polský herec Adolf Dymsza.
- Německý film Třináct křesel česko-rakouského režiséra E. W. Ema (1938).
- Americký film režiséra Mela Brookse Dvanáct křesel z roku 1970 patří k nejvěrnějším přepisům předlohy, hlavní roli hrál Frank Langella.
- Sovětský film Dvanáct křesel natočil režisér Leonid Gajdaj (1973) s Arčilem Gomiašvilim v hlavní roli.
- Čtyřdílný sovětský televizní seriál Dvanáct křesel (1976), Ostapa Bendera hrál Andrej Mironov.
Památky[editovat | editovat zdroj]
Kolem 10 soch a pomníků v Rusku i na Ukrajině (Petrohrad, Pjatigorsk, Starobilsk, Elista, Jekatěrinburg a Komariv, Melitopol).
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ PETROV, J. P. Moj drug Ilf. Redakce A. I. Ilf. Moskva: Těkst, 2001. Dostupné online. S. 146. (rusky)
- ↑ JANOVSKAJA, L. M. Počemu vy pišetě smešno? Ob I. Ilfe i J. Petrově, ich žizni i ich jumore. Moskva: Nauka, 1969. S. 32. (rusky)
- ↑ Petrov: Moj drug Ilf. s. 27.
- ↑ ILF, I. A; PETROV, J. P. Dvenadcať stuljev. Pervyj polnyj variant romana s kommentarijami M. Oděsskogo i D. Feldmana. Moskva: Bargius, 1999. ISBN 5-7027-0652-8. S. 9. (rusky)
- ↑ Vospominanija ob I. Ilfe i J. Petrově. Redakce G. N. Munblit, A. I. Raskin. Moskva: Sovětskij pisatěl, 1963. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Petrov: Moj drug Ilf. s. 308, 309.
- ↑ ILF, I; PETROV, J. Zolotoj Těljonok (polnaja versija). Moskva: Russkaja kniga, 1994. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-25. ISBN 5-268-01053-0. (rusky) Archivováno 25. 3. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ MATĚJKOVÁ, Markéta. Tip na knihu: Znovu vydaná satira sovětské společnosti Dvanáct křesel. Rodon [online]. [cit. 2017-03-24]. Dostupné online.
- ↑ podle katalogu Národní knihovny v Praze
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dvanáct křesel na Wikimedia Commons
