Dante Alighieri (1909)
 Dante Alighieri v roce 1914 | |
| Základní údaje | |
|---|---|
_crowned.svg){kind=small} | |
| Typ | dreadnought |
| Jméno podle | Dante Alighieri |
| Zahájení stavby | 6. června 1909 |
| Spuštěna na vodu | 20. srpna 1910 |
| Uvedena do služby | 15. ledna 1913 |
| Osud | vyřazena 1928 |
| Předchůdce | třída Regina Elena |
| Následovník | třída Conte di Cavour |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak | 19 500 t |
| Délka | 167,7 m |
| Šířka | 26,6 m |
| Ponor | 8,6 m |
| Pohon | 4 turbínová soustrojí 23 kotlů 4 lodní šrouby 26 023 kW |
| Rychlost | 22 uzlů |
| Dosah | 4800 nám. mil při 10 uzlech |
| Posádka | 31 důstojníků 950 námořníků[1] |
| Pancíř | 250mm boky 250mm věže 305mm velitelská věž 50mm paluba |
| Výzbroj | 12× 305mm kanón (4×3) 20× 120mm kanón 16× 76mm kanón 3× 450mm torpédomet |
Dante Alighieri byl první postavený dreadnought italského královského námořnictva.[1] Ve službě byl v letech 1913–1928. Účastnil se první světové války a po jejím skončení byl na základě výsledku Washingtonské konference vyřazen a sešrotován. Byla to první bitevní loď vybavená trojdělovými věžemi.[1]
Stavba[editovat | editovat zdroj]
Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, u které byla zavedena technická novinka v podobě třídělových věží. Na ní navázala stavba pěti plavidel vylepšených tříd Conte di Cavour a Andrea Doria. Čtyři superdreadnoughty třídy Caracciolo už Itálie nedostavěla.[2] Dreadnought Dante Alighieri navrhl italský konstruktér Edoardo Masdea.[1] V letech 1909–1913 jej postavila státní loděnice v Castellamare di Stabia. Kýl plavidla byl založen 6. června 1909, dne 20. srpna 1910 proběhlo spuštění na vodu a do služby byla bitevní loď přijata 15. ledna 1913.[1]
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
Hlavní výzbroj tvořilo dvanáct 305mm kanónů umístěných ve čtyřech třídělových věžích. Sekundární výzbrojí bylo dvacet 120m kanónů, z nichž osm bylo ve dvoudělových věžích a zbytek v kasematech. Další výzbroj představovalo šestnáct 76mm kanónů a tři pevné 450mm torpédomety.[3] Pohonný systém tvořilo 23 kotlů dodávajících páru čtyřem turbínám Parsons, které poháněly čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 22 uzlů. Dosah byl 4800 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.[1]
Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]
Plavidlo bylo v operační službě za první světové války, nebylo však prakticky bojově nasazeno, protože se italské velení obávalo jeho ztráty. Když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala ta nejmodernější plavidla a starších se zbavovala. Dante Alighieri byl vyřazen roku 1928.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f FRACCAROLI, Aldo. Italian Warships of World War I. London: Ian Allan, 1970. S. 16. (anglicky)
- ↑ HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 30.[Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
- ↑ [Hynek, Klučina a Škňouřil 1988, s. 40.]
- ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 115.[Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337.
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dante Alighieri na Wikimedia Commons
