Cholera
Cholera je nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie Vibrio cholerae, nejčastěji kmeny Clasica I a El Tor. Podle nejčastějšího výskytu se nemoc také nazývá asijská cholera (cholera asiatica).[1]
Přenos choroby, prevence[editovat | editovat zdroj]
Nemoc se přenáší alimentární cestou, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi (v níž je Vibrio cholerae schopno přežívat až tři týdny) nebo potravinami (dny až 6 týdnů, doba přežití roste s klesající teplotou). Účinnou prevenci představuje mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Další možností je očkování, to však není spolehlivé a účinkuje jen na půl roku. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk-přenašeč.[2]
Průběh a příznaky choroby[editovat | editovat zdroj]
Když jsou pozřeny bakterie cholery, většina z nich nepřežije setkání s kyselým prostředím žaludku. Přeživší bakterie projdou až do tenkého střeva, zde se začnou množit a produkovat toxin zvaný choleratoxin. Ten působí na epitelové buňky Lieberkühnových krypt, které vylučují do průsvitu střeva Cl−. Chloridový aniont je doprovázen sodným kationtem. Choleratoxin v zasažených buňkách blokuje GTPasu Gs-proteinů, čímž permanentně aktivuje adenylátcyklázu. Podjednotka cholera toxinu aktivuje ADP ribosylační faktor, který podmiňuje aktivitu Gα podjednotky heterotrimerního G proteinu. Koncentrace cAMP se prudce zvýší. Kanály vylučující Cl− tedy zůstávají otevřené. Do průsvitu střeva jimi prochází ohromné množství chloridových aniontů doprovázených sodíkem a vodou. Ztráty vody mohou být až 26 litrů za den. Dochází také ke ztrátám HCO3− a K+.
Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek.
Léčba a prognóza[editovat | editovat zdroj]
Léčba spočívá v nahrazování ztracené vody a minerálů (u lehčích případů dostatečným pitím - nejlepší je solnoglukózní roztok vyvinutý pro tento účel, u těžkých případů s velkými ztrátami tekutin je nutné intravenózní doplnění), u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná asi v 50 % případů. Ve vyspělých zemích při včasné diagnóze a dostupnosti lékařské péče umírá něco kolem 0,75 % pacientů. Úmrtnost při epidemiích v chudých zemích se v posledních 20 letech pohybuje mezi 3-15 %.
Historie[editovat | editovat zdroj]
První prokazatelné epidemie cholery jsou známy z Indie (6. století př. n. l.).
Choleru studoval od roku 1627 holandský lékař Jacob Bontius v Nizozemské východní Indii (kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie). V roce 1642 ji přesně popsal. V té době se věřilo, že se nemoc šíří špatným (nočním) vzduchem. Rozšířila se z Indie do Číny v roce 1669, což byla invaze západního světa do této do té doby uzavřené říše.[3]
V letech 1831–1832 proběhla v rakouských zemích včetně Vídně pandemie cholery a druhá vlna přišla po pár letech.[4] Původ měla o 15 let dříve v Indii, do Rakouska se dostala přes Rusko. Z Rakouska se rozšířila do Velké Británie i Ameriky.[5]
Osobní lékař královny Viktorie John Snow si v Londýně průběhu epidemie roku 1854 díky podrobné analýze nákazy všiml, že v londýnské čtvrti Soho se soustředí kolem vodní pumpy na Broad Street. Ti, kteří pili vodu z jiného zdroje, neonemocněli. Snow nechal 8. 9. 1854 odstranit držadlo pumpy a žádné další případy onemocnění se již neobjevily.[3] Tehdy ještě nebyly objeveny mikroorganismy a Snow přesto pomocí víry v kauzalitu a statistické analýzy prokázal, že se nemoc šířila prostřednictvím kontaminované pitné vody.
V roce 1854 izoloval bakterii Vibrio cholerae italský anatom Filippo Pacini, což bylo o 30 let dříve, než Robert Koch, který je často chybně považován za objevitele této bakterie.
Pandemie cholery[editovat | editovat zdroj]
V historii se rozlišují tyto pandemie cholery:
- 1816–1826: v Asii
- 1829–1851: v Evropě a severní Americe
- 1852–1860: Rusko
- 1863–1875: v Evropě
- 1881–1896: v Evropě
- 1899–1923: v Rusku a Osmanské říši
- od 1961 (El Tor): mírná a převážně asymptomatická
- od 1991 (O139 Bengal): spíše jen epidemie
- od 2010: na Haiti
- od 2015 v Iráku
Zajímavost[editovat | editovat zdroj]
Supí žaludek je natolik kyselý, že likviduje choroboplodné zárodky (bakterie) botulismu, cholery a anthraxu.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Maxdorf. Velký lékařský slovník [online]. Redakce Zdeňka Juránková. Maxdorf [cit. 2012-08-19]. Dostupné online.
- ↑ SOUKUP, Ondřej. Žádná epidemie tady nebyla: Komunistické orgány se rozmach cholery snažily utajit, včetně tajné karantény. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2020-05-09 [cit. 2023-09-26]. Dostupné online.
- ↑ a b HRADECKÁ, Evita. Cholera: Jak probíhala pandemie nejhorší infekční choroby minulosti. Dotyk [online]. 2020-04-12 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online.
- ↑ https://www.stoplusjednicka.cz/smrt-z-vychodu-prvni-cholerova-nakaza-si-u-nas-vyzadala-temer-60-000-zivotu - Smrt z východu: První cholerová nákaza si u nás vyžádala téměř 60 000 životů
- ↑ Es galt die Rettung der Monarchie. Wiener Zeitung [online]. 2020-04-20 [cit. 2021-05-03]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Zvířecí úklidová četa [Dokumentární TV film]. USA, 2020. V orig. Nature's Cleanup Crew. Režie Robin Bicknell, scénář Allen Booth. 52 min.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- SILBERNAGL, Stefan a DESPOPOULOS, Agamemnon. Atlas fyziologie člověka: překlad 8. německého vydání. 4. české vyd. Praha: Grada Publishing, 2016. xv, 434 s. ISBN 978-80-247-4271-7.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu cholera na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo cholera ve Wikislovníku
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.
