Rudá armáda
Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная Армия Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная Армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí armádních specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij. Označení rudá vzniklo během ruské občanské války (v letech 1918–1920) jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Vojáci Rudé armády, nástupkyně Rudé gardy, se nazývali rudoarmějci nebo krasnoarmějci (podle ruštiny - krasnyj = rudý).
Pomníků krasnoarmějců bylo za časů komunistické diktatury v Československu mnoho, po sametové revoluci jich byla většina odstraněna (podobně byly odstraňovány pomníky padlých vojáků USA z 2. světové války např. v Plzni v době normalizace). Nacházejí se ještě například na Moravském náměstí v Brně nebo v Praze u Hlavního nádraží.
Označení Rudá armáda mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Bylo od něj upuštěno 25. února 1946, protože nežádoucím způsobem připomínalo revoluční původ ozbrojených sil.
Od února 1946 až do zániku SSSR v roce 1991 se armáda Sovětského svazu oficiálně nazývala Sovětská armáda (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija). Rudá armáda a její nástupkyně Sovětská armáda byla od 40. let 20. století až do pádu Sovětského svazu největší (tj. nejpočetnější) armádou světa, v některých letech ji ale pravděpodobně ve velikosti předstihla Čínská lidová osvobozenecká armáda.
Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.[1] Představiteli režimu, socialistického realismu, budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.
Historie Rudé armády
- 1917-1918 Ruská občanská válka
- 1917-1918 Finská občanská válka
- 1917-1921 Ukrajinská válka
- 1918-1920 Lotyšská válka
- 1918-1920 Estonská válka
- 1918-1919 Litevská válka
- 1918-1920 Válka v Osetii
- 1919-1921 Polsko-sovětská válka
- 1920 Invaze do Azerbajdžánu
- 1921 Invaze Rudé armády do Gruzie
- 1921 Potlačení arménského povstání
- 1921-1922 Potlačení povstání v Karélii
- 1924 Intervence v Gruzii
- 1929 Čínsko-sovětský konflikt (1929)
- 1937 Čínsko-sovětský konflikt (1937)
- 1938 Sovětsko-japonské pohraniční konflikty
- 1939 Invaze do Polska
- 1939-1940 Zimní válka
- 1940 Invaze do Estonska
- 1940 Invaze do Lotyšska
- 1940 Invaze do Litvy
- 1941-1944 Pokračovací válka s Finskem
- 1941-1945 Velká vlastenecká válka
- 1941-1945 Obsazení východní a střední Evropy
- 1944-45 Obsazení Balkánu
- 1944-1956 Intervence v Pobaltí
- 1945 Sovětsko-japonská válka
2. světová válka
V průběhu 2. světové války v Rudé armádě sloužilo 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionů rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionů Rusů, 1,4 milionů Ukrajinců a 1,5 milionů příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.[2] Dále v letech 1941-42 v německém zajetí zemřelo okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost.[3]
Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.
Při osvobozování Československa zemřelo 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru.[4] Podle badatele Vlastimila Schildbergera padlo 66 495 Rumunů bojujících v 1. a 4. rumunské armádě 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. V bojích zaznamenaly vysoké ztráty Poláci a tisíce Rusínů (občanů ČSR).[5]
Český překlad
Původní ruské pojmenování „Красная Армия“ se do prakticky všech jiných jazyků překládá doslovně jako „Červená armáda“, a to včetně jazykově blízké slovenštiny. V českém prostředí se však ustálilo synonymické označení barvy jako „rudá“, což je termín obvykle spojovaný například s barvou krve nebo růží. Zda se tento překlad používal už od vzniku armády, nebo zda se ustálil až v pozdější době, není jasné.[zdroj?]
Galerie
-
Padlí rudoarmějci po porážce v cholmském kotli v lednu 1942 -
Osvobození Bukurešti Rudou armádou v srpnu 1944 -
Rudoarmějci s vojáky polské Zemské armády v ulicích Vilniusu v červenci 1944 -
Rudoarmějci oslavují vítězství v ulicích Berlína v květnu 1945 -
Pomník padlým rudoarmějcům v lázeňském městě Teplice. -
Náhrobky sovětských zajatců v Adolfovicích, kteří zemřeli v letech 1941-42 -
Hřbitov rudoarmějců padlých při osvobozování Prahy v květnu 1945 -
Růžový tank IS-2, který byl dříve památníkem.
Reference
- ↑ ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů
- ↑ Zdroj: G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
- ↑ "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
- ↑ "A Companion to Russian History". Abbott Gleason (2009). Wiley-Blackwell. s.409. ISBN 1-4051-3560-3
- ↑ http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vojaci-o-nichz-skoro-nikdo-nevi-pri-osvobozovani-ceskosloven/r~74d4fc5a12c411e6888a0025900fea04/
Literatura
LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha: Libri, 2009. 384 s. ISBN 978-80-7277-418-0.
Související články
- Ozbrojené síly Ruské federace
- Sovětští váleční zajatci během druhé světové války
- Zločiny Sovětského svazu za druhé světové války
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudá armáda na Wikimedia Commons - Pomník Rudoarmějec na encyklopedie.brna.cz (podle návrhu V. Makovského, instalován 1954-55)
