Lucembursko: Porovnání verzí

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
ChJn (diskuse | příspěvky)
526 editací
→‎Demografie: doplnění + aktuální externí odkaz
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Řádek 477: Řádek 477:
{{Viz též|Historie lucemburské fotografie}}
{{Viz též|Historie lucemburské fotografie}}
[[Soubor:Edward Steichen,1954,NY,Photograh taken by Jun Miki.jpg|náhled|[[Edward Steichen]]|252x252pixelů]]
[[Soubor:Edward Steichen,1954,NY,Photograh taken by Jun Miki.jpg|náhled|[[Edward Steichen]]|252x252pixelů]]
[[Soubor:1997-2005 Luxembourg Philharmonie 02.jpg|náhled|Philharmonie Luxembourg]]
[[Soubor:1997-2005 Philharmonie 02.jpg|náhled|Philharmonie Luxembourg]]
Nejvýznamnějším lucemburským malířem byl [[Joseph Kutter]], představitel moderního malířství, jenž přešel od [[Impresionismus|impresionismu]] k [[Expresionismus|expresionismu]].<ref>{{Citace elektronického periodika
Nejvýznamnějším lucemburským malířem byl [[Joseph Kutter]], představitel moderního malířství, jenž přešel od [[Impresionismus|impresionismu]] k [[Expresionismus|expresionismu]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Kutter and European Expressionism
| titul = Kutter and European Expressionism

Verze z 26. 11. 2021, 10:09

Tento článek je o Lucemburském velkovévodství. O belgické provincii pojednává článek Lucembursko (belgická provincie).
Lucemburské velkovévodství
Grand-Duché de Luxembourg
Großherzogtum Luxemburg
Groussherzogdem Lëtzebuerg
vlajka Lucemburska
vlajka		 znak Lucemburska
znak
Hymna
Ons Hémécht
Motto
Chceme zůstat, co jsme
Geografie

Poloha Lucemburska
Poloha Lucemburska

Hlavní městoLucemburk
Rozloha2 586 km² (166. na světě)
z toho zanedbatelně % vodní plochy
Nejvyšší bodKneiff (560 m n. m.)
Časové pásmo+1
Poloha49°46′12″ s. š., 6°7′48″ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel590 667[1] (174. na světě, 2017)
Hustota zalidnění171 ob. / km²
HDI▲ 0,892 (velmi vysoký) (19. na světě, 2014)
Jazyklucemburština, němčina, francouzština
Náboženstvíkatolické
Státní útvar
Státní zřízenívelkovévodství
Vznik1815 ()
VelkovévodaJindřich I. Lucemburský
Předseda vládyXavier Bettel
Měnaeuro (do roku 2002 lucemburský frank) (EUR)
HDP/obyv. (PPP)101 926[2] USD (3. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1442 LUX LU
MPZL
Telefonní předvolba+352
Národní TLD.lu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Lucembursko, plným názvem Lucemburské velkovévodství (lucembursky Groussherzogtum Lëtzebuerg, německy Großherzogtum Luxemburg, francouzsky Grand-Duché de Luxembourg), je malý západoevropský vnitrozemský stát sousedící na západě a severu s Belgií, na východě s Německem a na jihu s Francií. S rozlohou 2 586 kilometrů čtverečních je jedním z nejmenších suverénních států v Evropě. V roce 2019 mělo Lucembursko 626 108 obyvatel, což je sice jedna z nejmenších státních populací v Evropě, na druhou stranu je Lucembursko zemí s nejvyšším tempem populačního růstu v Evropě. Cizinci již tvoří téměř polovinu obyvatel. Úředními jazyky jsou lucemburština, němčina a francouzština. Lucemburská kultura je úzce propojena se svými sousedy a bývá označována za směsici francouzské a německé kultury. Většina obyvatel je římskokatolického vyznání.

Lucembursko je zastupitelská demokracie a konstituční monarchie. V čele stojí velkovévoda a Lucembursko je tak posledním suverénním velkovévodstvím na světě. Od roku 2000 je velkovévodou Jindřich I. Lucemburský.

Země je zakládajícím členem Beneluxu, NATO, Evropské unie a OECD, hlavní a největší město Lucemburk je sídlem mnoha jejich institucí. Je mj. jedním ze čtyř oficiálních hlavních měst Evropské unie (společně s Bruselem, Frankfurtem a Štrasburkem), sídlem Soudního dvora Evropské unie, nejvyššího soudního orgánu v EU, či Eurostatu. Lucembursko má velmi rozvinutou ekonomiku. Dle Mezinárodního měnového fondu se jedná o ekonomiku s nejvyšším HDP na jednoho člověka na světě.[3] Lucembursko je proslulé ochranou životního prostředí. Podle Environmental Performance Index, žebříčku sestavovaného Yaleovou univerzitou, je v tomto ohledu druhou nejlepší zemí na světě, lepší ekologickou politiku má podle indexu jen Dánsko.[4] Země chce dosáhnout nulových emisí skleníkových plynů do roku 2050.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lucemburska.
Římská mozaika z Vichtenu

První lidé osídlili lucemburské území v paleolitu, asi před 35 000 lety. Zhruba od roku 600 př. n. l. do roku 100 obývali území Lucemburska Keltové. Zdejší kmen byl znám jako Treveři.[5] Obýval oblast dolního toku řeky Mosely v jižních pásech rozlehlého Ardenského lesa (Arduenna Silva). Jejich hlavním centrem bylo oppidum Titelberg. O Treverech vědí historikové relativně hodně díky tomu, že vstoupili do služeb Julia Caesara při jeho galském tažení. Byli s Římany nejvíce spolupracujícím galským kmenem a patrně se kulturně i dost romanizovali. Caesarovy komentáře v jeho Zápiscích o válce galské jsou nejstarším písemným dokladem o lidském osídlení území Lucemburska. Po Caesarově úspěšném tažení byli Treveři násilně začleněni do Římské říše, stali se občany provincie Gallia Celtica, s čímž se ale nesmířili. Po neúspěšných povstáních v letech 54–53 př. n. l. překročila většina treverských rodů řeku Rýn, aby se usadila po boku germánských kmenů. Nejvýznamnějšími památkami na galsko-římskou epochu jsou zbytky města Ricciacum (současný Dalheim) a římská mozaika z Vichtenu, jejíž originál byl umístěn do Národního muzea dějin a umění v Lucemburku.

Zlatý kodex z Echternachu

Lucemburské území pak bylo ve 3. století osídleno germánskými Franky a Římany opuštěno v roce 406. Germánský jazyk franština, jímž tito sálští Frankové mluvili, je považován za základ dnešní lucemburštiny.[6] Franské území se stalo součástí menšího merovejského království Austrasie. To bylo po smrti posledního merovejského krále roku 751 začleněno do Franské říše, v době jejího vrcholu za vlády Pipina III. a Karla Velikého. Verdunská smlouva z roku 843 pak toto území přisoudila Středofranské říši, v roce 855 pak přešlo pod Lotharingii. Roku 959 se stalo součástí Lotrinského vévodství. Spolu s ním se stalo součástí Svaté říše římské.

Christianizace Lucemburska spadá zhruba do 7. století. Klíčovou postavou v ní byl Svatý Willibrord, benediktin z Northumbrie. Ten roku 698 založil klášter v Echternachu.[7] Je připomínán každoročním tanečním procesím, posledním takovým v Evropě, jež je doloženo prvně z roku 1100. Od roku 2010 je zapsáno na listině nehmotného světové kulturního dědictví UNESCO.[8] Echternach se díky Willibrordovi stal kulturním centrem raně středověkého Lucemburska, v klášteře vznikl například Zlatý kodex z Echternachu.[9]

Siegfried I. Lucemburský

Za mezník určující faktický vznik Lucemburského hrabství pak Lucemburčané považují postavení Lucemburského hradu (Lucilinburhuc) roku 963.[10] Byl vystavěn patrně na základech staré římské strážní věže. Jeho zakladatelem měl být Siegfried I., který přišel z Arden. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jež se stalo střediskem nevelkého, leč svou polohou nikoliv nepodstatného panství. Hrabství však de iure zůstávalo dlouho součástí Lotrinského vévodství. Za prvního opravdu nezávislého lucemburského panovníka je označován až Konrád I., který se ujal vlády roku 1059. Odřízl zemi od lotrinské vlády, ponechal ji však v rámci Svaté říše římské. Bohaté hrabství připojovalo další a další území, jeho expanzi zastavili až Brabanti v bitvě u Worringenu roku 1288, v níž se bojovalo o Limburské hrabství, a v níž si připsal porážku Jindřich VI. Lucemburský.

Panování dynastie obecně známé jako Lucemburkové bylo ovšem zlatou dobou lucemburské historie. Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny.[11] Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého.[12] Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo velké cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši.[13] Tím se Lucemburkové i Lucembursko staly důležitým hráčem evropské politiky. V roce 1310 se Lucemburkové dostali na český trůn, když se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou.[14] Jan byl považován za symbol středověkých rytířských ctností, v Lucembursku založil například tradici slavností Schueberfouer (1340) a je zde vnímán jako národní hrdina.

Václav Lucemburský, první lucemburský vévoda

Na vévodství bylo hrabství povýšeno roku 1354 Janovým synem Karlem IV., jedním z nejvýznamnějších Lucemburků, který se stal i římským císařem a českým králem. Prvním vévodou byl Václav Lucemburský, který z lucemburského dvora učinil kulturní centrum své doby, proslul především jako dlouholetý mecenáš kronikáře a básníka Jeana Froissarta, autora tzv. Kroniky stoleté války, která zachycuje události okolo vleklého sporu Anglie s Francií a mimo jiné také podle očitého vyprávění vojáků popisuje průběh bitvy u Kresčaku, kde padl Jan Lucemburský. Sám Václav byl význačný básník.[15] Jeho připojení hrabství Chiny roku 1364 přivedlo Lucembursko na historický vrchol územní expanze. Posledním Lucemburkem na lucemburském vévodském trůně byla Eliška Zhořelecká.[16]

Bezdětná Eliška se chtěla na převzetí lucemburského panství po své smrti dohodnout s burgundským vévodou Filipem III. Dobrým. Ten však na její smrt nečekal a roku 1441 ji z Lucemburska vyhnal.[17] Tím dle tradičního lucemburského výkladu začalo „400 let cizí nadvlády“.[18] Po krátkém období vlády burgundských vévodů připadlo Lucembursko v roce 1477 Habsburkům, kteří ho spojili s Nizozemskem. Španělská linie rodu Habsburků vládla zemi v letech 1556–1684 a 1697–1700.[19] V letech 1684–1697 bylo Lucembursko pod francouzskou vládou. Rakouská větev rodu Habsburků zde vládla v letech 1714–1795.[20] V letech 1795–1814 bylo Lucembursko opět pod francouzskou nadvládou jako Département des Forêts. Napoleon nicméně dobýval lucemburskou pevnost sedm měsíců, což vedlo Lazara Carnota ke známému výroku, že Lucemburk je „nejlepší pevností na světě po Gibraltaru“, což dalo vzniknout přezdívce města „Gibraltar severu“.[21] Francouzská vláda katolické Lucemburčany popuzovala a v roce 1798 proti ni povstali, nicméně mnoho republikánských myšlenek mělo na Lucembursko trvalý účinek: jedním z mnoha příkladů je napoleonský občanský zákoník (Code civil), který byl přijat v roce 1804 a jen s drobnými úpravami platí dodnes.[22]

Lucemburská pevnost v roce 1867. Krátce poté, po vyhlášení neutrality, byla většina opevnění stržena.

V roce 1815 byla země díky Vídeňském kongresu povýšena na velkovévodství, stala se nezávislou a byla spojena v personální unii s Nizozemskem, se kterým měla tedy společného panovníka, za jehož soukromé vlastnictví bylo Lucembursko považováno. Zároveň bylo zařazeno do Německého spolku a v zemi působila rozhodnutím Vídeňského kongresu rovněž pruská vojenská posádka, která měla odstrašovat Francouze od snahy znovu zemi získat.

V důsledku vyhlášení nezávislosti Belgie přišlo Lucembursko mezi lety 1830–1839 přibližně o polovinu svého, většinou frankofonního území, jež se stalo belgickou provincií Lucemburk (viz též První londýnská smlouva). V roce 1866 spor Francie a Německa o Lucembursko hrozil válkou, kterou odvrátila Druhá londýnská smlouva roku 1867, jež uchovala Lucembursku nezávislost za cenu přísné neutrality.[23] Pruští vojáci po podepsání smlouvy opustili Lucemburk, jeho mohutné opevnění bylo strženo.[24] Lucemburská ústava byla přijata roku 1868.[25]

Personální unie s Nizozemskem byla rozbita poté, co v roce 1890 Lucemburčané odmítli uznat nástupnictví královny Vilemíny (neboť lucemburská ústava nepřipouštěla vládu ženy, pokud žili další mužství členové vévodského rodu) a vynutili si nástup bývalého nasavského vévody Adolfa na trůn. Tím se Lucembursko stalo zcela nezávislým státem.

Na počátku 20. století se Lucembursko stalo výrazným výrobcem železa. Železárny a ocelárny byly koncentrovány především na jihu a jihozápadě země, v oblasti zvané Červená země (lucembursky: Minettsgéigend).[26] Sláva lucemburského ocelářství pohasla až v 70. letech 20. století.[27]

Pierre Dupong

Lucembursko se po zrušení personální unie s Nizozemskem dostalo do německé sféry vlivu, byť nadále hlásalo neutralitu. Ta však nezabránila tomu, že 2. srpna 1914 bylo Lucembursko obsazeno Německem.[28] 11. listopadu 1918 jej osvobodila dohodová vojska. Lucembursko znovu obsadila německá armáda 10. května 1940.[29] Velkovévodská rodina odešla do exilu v USA, v Londýně zasedla exilová vláda v čele v Pierrem Dupongem, klíčovou osobností moderních lucemburských dějin a zakladatelem vlivné Křesťanskosociální lidové strany (Chrëschtlech Sozial Vollekspartei).[30] Německé okupační úřady prohlásily Lucemburčany za německé občany a asi 13 000 jich povolaly do německé armády. 2 848 lucemburských vojáků pak ve válce padlo. V reakci na nucené odvody proběhla po celé zemi od 1. do 3. září 1942 generální stávka.[31] Dupong podporoval síly Spojenců a malý kontingent lucemburských vojáků se podílel i na vylodění v Normandii. Spojenecká vojska zemi osvobodila koncem roku 1944.

Po druhé světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Organizace spojených národů (1945) a Severoatlantické aliance (1949). Neutrality se formálně zřeklo roku 1948. Lucemburští politici se začali výrazně angažovat rovněž v evropském integračním procesu. Lucemburčan Robert Schuman patří k otcům myšlenky Evropské unie.[32] Lucembursko také patřilo v roce 1951 k šesti zakládajícím členům Evropského společenství uhlí a oceli, jádra budoucího Evropského hospodářského společenství a posléze i Evropské unie.[33] Těchto šest zakládajících členů dodnes vytváří neformální skupinu zvanou někdy Inner Six (Jaderná šestka), která je považována za motor integračních procesů.[34] Lucemburčané se také často stávají předsedy Evropské komise, byli jimi Jacques Santer, Gaston Thorn a Jean-Claude Juncker. 14. června 1985 byla u lucemburské obce Schengen podepsána tzv. Schengenská smlouva o postupném rušení kontrol na společných hranicích.[35] Dosud ji podepsalo 26 evropských států a zóna volného pohybu lidí se dodnes nazývá schengenský prostor.

Lucembursko se ve 2. polovině 20. století rovněž stalo jednou z nejbohatších zemí na světě, hlavně díky silnému bankovnímu sektoru, politické stabilitě, nízkým daním (mnozí ho označují dokonce za daňový ráj[36]) a evropské integraci, jejímž prostřednictvím lucemburští politici systematicky zesilují svůj vliv, nad úroveň, která odpovídá velikosti či lidnatosti této země.

V roce 1999 přijalo Lucembursko měnu euro.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Lucemburska.
Mapa Lucemburska

Lucembursko se dělí na dvě značně odlišné části:

  • Oesling – část na severu tvoří přibližně třetinu území státu. Nachází se zde Porýnská břidličnatá vrchovina, která je součástí Středoněmecké vysočiny. Průměrná nadmořská výška této oblasti je 400–500 m n. m. a nejvyšším vrcholem je současně nejvyšší hora celého velkovévodství Kneiff (560 m n. m.). Krajina je tvořena náhorní rovinou rozdělenou koryty řek, jako jsou Saner, Clerf nebo Wiltz. Velká část oblasti je pokryta lesy, v okolí řek se nacházejí bažiny a rašeliniště.
  • Gutland (francouzsky: Bon Pays) – kopcovitá krajina zaujímá střední a jižní část státu. Průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 250–300 m n. m. Nejvyšší kopce se nacházejí na jihozápadě, nejvyšší hora oblasti je Mont-Saint-Jean se 472 metry. Krajina je tvořena pískovci, vápenci a dolomity, jsou zde také bohatá naleziště rud. Zdejší půda je úrodná, zejména u řeky Mosely, kde se nachází rozsáhlé vinice.

V Lucembursku je bohatá říční síť a až na říčku Korn náleží všechny do povodí největší lucemburské řeky Mosely, která svým tokem vytváří přírodní hranici mezi Lucemburskem a Německem. Mosela má sice největší průtok, ale nejdelší je se 160 km řeka Sauer (nebo také Sûre). Národní řekou je Alzette. Spolu s Moselou vytváří východní hranici státu řeky Sauer a Our.

Východní část Oeslingu, kde se nachází turisticky atraktivní Malé lucemburské Švýcarsko, je součástí přírodního parku zasahujícího i do Německa.

Hlavní město Lucemburk je zároveň největším městem v zemi. Mezi další důležitá sídla patří Esch-sur-Alzette, Echternach, Diekirch, Differdange, Dudelange a Sanem. Zajímavý je i Vianden s rozsáhlým románsko-gotickým hradem a domem spisovatele Viktora Huga.

Fauna a flóra

Přes třetinu země zaujímají lesy, které se vyskytují především v oblasti Oesling, zatímco Gutland na jihu je využíván spíše zemědělsky. Lesy jsou zejména listnaté, jehličnaté stromy byly vysázeny na začátku 19. století.[37] Z živočichů zde žijí jeleni, srnci, kanci, lišky, kuny, bažanti, různí draví ptáci, čápi a většina zvěře je chráněna.

Klima

Klima ve městě Lucemburku

Podnebí země ovlivňuje Atlantský oceán, ale i kontinentální klima. Lucembursko patří do západoevropského kontinentálního klimatického regionu a tudíž zde nejsou žádné extrémní teploty. Průměrná lednová teplota přibližně 0 °C, v červenci se pohybuje okolo 17 stupňů. Úhrn ročních srážek činí 700 – 1000 mm, i když někde dosahuje až k 1200 mm. Klima Oeslingu je vlhčí a chladnější než klima Gutlandu. Nejtepleji je v údolí řeky Mosely, kde se pěstuje vinná réva.

Největší města

Politika

Lucemburský parlament
Související informace naleznete také v článcích Politický systém Lucemburska a Politické strany v Lucembursku.

Lucembursko je podle ústavy z roku 1868 dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je velkovévoda; země je jediným velkovévodstvím na světě. Pravomocemi velkovévody je svolávat a rozpouštět parlament, podle výsledků voleb jmenovat vládu a doživotní členy Státní rady, schvalovat zákony a také má právo veta.

Zákonodárným orgánem Lucemburska je jednokomorový parlament, který má 60 poslanců volených na pět let. Sněmovna také schvaluje složení vlády. Vláda je složena z ministerského předsedy a dvanácti ministrů. Dalším důležitým orgánem je Státní rada s 21 členy jmenovanými velkovévodou na doživotí. Nejvyšší soudní instancí třístupňového soudnictví je Vrchní soudní dvůr.

Občané starší osmnácti let mají povinnost účastnit se voleb do parlamentu.

Nejdůležitějšími politickými stranami jsou Křesťanskosociální lidová strana (CSV) a Lucemburská socialistická dělnická strana (LSAP), které spolu většinou utvářejí vládní koalici.

Administrativní dělení

mapa lucemburských kantonů
Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Lucemburska.

Země je rozdělena do 12 kantonů, které jsou dále rozděleny do celkem 105 komunit.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Lucemburska.
Grafické znázornění lucemburského vývozu ve 28 barevných kategoriích.

V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (do účinnosti přišla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura lucemburský frank na belgickém území a naopak.

Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v celém světě (přepočteno dle parity kupní síly činil v roce 2004 70 000 $). Příčinou této vysoce nadprůměrné hodnoty je, že asi třetinu pracovních sil (cca 100 000) tvoří příslušníci okolních států, kteří do Lucemburska dojíždějí a nejsou tudíž do obyvatelstva započítáni. Zemědělství je zastoupeno pouze 0,5 procenty v celkovém HDP. Služby naopak tvoří přes 80 %: v Lucembursku sídlí přes 200 bank. Důležitá je též průmyslová výroba, hlavně průmysl slévárenský, který je ale v celkovém úpadku.

EU je jednoznačně největším obchodním partnerem Lucemburska; obchod s ní tvoří téměř 86 % celkové zahraniční obchodní výměny země. V hlavním městě má sídlo několik mezinárodních institucí, včetně institucí EU (Evropský statistický úřad Eurostat, Soudní dvůr Evropské unie, generální sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka aj.).

1. listopadu 2007 otevřelo Lucembursko pracovní trh též pro občany Česka bez jakéhokoliv omezení.

Skandál LuxLeaks

V listopadu 2014 vypukl finanční skandál nazvaný Luxembourg Leaks. Lucembursko pomáhalo mezinárodním firmám platit nižší daně, přičemž tehdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker měl cíleně bránit daňové reformě EU. Tajné dohody mezi Lucemburskem a nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností.[38] Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o téměř 200 milionů dolarů.[39]

Doprava

Jediné mezinárodní letiště v Lucembursku je letiště Lucemburk, kterým v roce 2016 cestovaly 3 miliony cestujících. Vlajková letecká společnost Lucemburska nese název Luxair, další významná letecká společnost je nákladní Cargolux.

Demografie

Související informace naleznete také v článku Demografie Lucemburska.
Cizí státní příslušníci žijící v Lucembursku (1999)

Počet obyvatel je 626 108 (k lednu 2020), což znamená průměrnou hustotu 230 obyvatel na km2. Z nich kolem 45% jsou cizí státní příslušníci (tzv. expati). Kromě toho dojíždí do země za prací cca 185 000 lidí.[40] V roce 2008 žilo 82% obyvatel ve městech a každý rok se míra urbanizace zvyšuje o procento.

Složení obyvatelstva je velmi pestré, což je dáno vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, a dalšími faktory. Lucemburčané tvoří nejpočetnější etnikum (52,5%). Hlavně slévárenský průmysl do země v minulosti přilákal mnoho Portugalců (15,2%) a Italů (cc 4%), kteří dnes tvoří významnou menšinu v zemi. Dalšími menšinami jsou Francouzi (7,5%) a Němci (2,3%). Další menšiny pocházejí ze států Evropské unie (cca 7%) a ze zbytku světa (přes 5%).

Od pěti let je v zemi povinná předškolní docházka. Školní docházku musí děti plnit od šesti do patnácti let a vyučování probíhá vícejazyčně. Vysokou školu studují Lucemburčané v zahraničí, především v Belgii a ve Francii. Lucemburčané jsou první na světě ve spotřebě vína a šestí ve spotřebě piva.[41]

Jazyk

Úředními jazyky v Lucembursku jsou francouzština, němčina a od roku 1984 i lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Francouzština se užívá v politických kruzích, státních institucích, literatuře a vyšším druhu školství. Němčina je považována za jazyk obchodníků, je vyučována především na základních školách a je v převážné míře používána v médiích. Lucemburština je považována za místní dialekt, kterým se hovoří hlavně doma, ale v poslední době v ní vychází i tisk, objevuje se v rozhlase i v televizi a v lucemburštině vychází už i první knihy. U vjezdů do měst a vesnic je pod běžně užívaným názvem na ceduli zobrazena i jeho podoba v lucemburštině.

Podle zákona z 24. února 1984 je národním jazykem lucemburština, texty zákonů a jejich prováděcích předpisů se píší ve francouzštině, ve správním a právním styku lze používat francouzštinu, němčinu nebo lucemburštinu. Občané mohou psát ve styku s úřady lucembursky, francouzsky nebo německy, odpověď musí, jak dalece možné, následovat v témž jazyce. Jelikož už němčina není národním jazykem (ačkoliv je jazykem úředním), nemohlo se Lucembursko například zúčastnit diskuzí o poslední reformě jejího pravopisu.

Náboženství

Související informace naleznete také v článku Náboženství v Lucembursku.

Celkem 87 % obyvatel je římskokatolického vyznání. Zbylých 13 % tvoří protestanti, židé, muslimové a jiní. Patronkou Lucemburska je Kunhuta Lucemburská.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Lucemburska.

Výtvarné umění

Související informace naleznete také v článku Historie lucemburské fotografie.
Edward Steichen
Soubor:1997-2005 Philharmonie 02.jpg
Philharmonie Luxembourg

Nejvýznamnějším lucemburským malířem byl Joseph Kutter, představitel moderního malířství, jenž přešel od impresionismu k expresionismu.[42] Malíř Jean Jacoby je držitelem dvou zlatých olympijských medailí v uměleckých kategoriích, je historicky nejúspěšnějším účastníkem těchto olympijských uměleckých soutěží. Ve svém díle se ostatně zaměřoval na sportovní tematiku.

Fotografie v Lucembursku je často spojována se dvěma významnými muži, kteří se v Lucembursku narodili, ale odešli ještě když byli velmi mladí: Edward Steichen (1879–1973) byl Američan, který dělal vynikající módní a válečné fotografie v první polovině 20. století, zatímco Gabriel Lippmann (1845–1921) jako Francouz získal Nobelovu cenu za fyziku za své úspěchy v barevné fotografii.[43][44] Existuje však celá řada dalších Lucemburčanů, kteří dokumentovali rozvoj města Lucemburku a země jako celku od 50. let 19. století až do současnosti. Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Lucembursku mimo jiné důsledkem změn technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění Lucemburska.

Celé město Lucemburk bylo v roce 1994 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO, především díky nejstarším čtvrtím a svému historickému opevnění.[45] K dalším architektonickým památkám patří románsko-gotický Hrad Vianden nebo klášter Echternach, který měl již v 7. století založit Svatý Willibrord, patron Lucemburska. Z moderní architektury budí obdiv koncertní hala Philharmonie Luxembourg z dílny Christiana de Portzamparca, postavená roku 2005. Ke známým architektům patří Léon Krier, představitel nového urbanismu.

Literatura

Podrobnější informace naleznete v článku Lucemburská literatura.

Hugo Gernsback byl významným vynálezcem, ale více nakonec proslul jako jeden z otců sci-fi literatury, kterýžto titul mu náleží zejména proto, že roku 1926 založil proslulý časopis Amazing Stories, označovaný za první sci-fi časopis světa. Zejména díky tomu se po Gernsbackovi jmenuje i nejvýznamnější sci-fi cena Hugo.[46] Básník Michel Lentz je autorem lucemburské hymny. Status národního básníka mají Edmond de la Fontaine a Michel Rodange.

Hudba

K nejznámějším lucemburským skladatelům patří Georges Lentz. Od počátků soutěže Eurovision Song Contest patřilo Lucembursko k pravidelným účastníkům a jeho zástupci soutěž dokonce pětkrát vyhráli. Nikdy ale nešlo o Lucemburčany – v roce 1961 to byl Francouz Jean-Claude Pascal, roku 1965 Francouzka France Gallová, v roce 1972 Řekyně Vicky Leandros, o rok později Francouzka Anne-Marie Davidová a v roce 1983 další Francouzka Corinne Hermèsová.

Film a audiovizuální média

Lucemburský krátký film Mr Hublot získal v roce 2014 Oscara v kategorii animovaných krátkých filmů (Best Animated Short Film).[47] Ve Francii tvoří lucemburská rodačka, režisérka Anne Fontaineová. Ke známým lucemburských herečkám patří Vicky Kriepsová, která hrála například v americkém dramatu Nit z přízraků, jež bylo nominováno na šest Oscarů. Za roli v německém seriálu Das Boot získala Německou televizní cenu (Deutscher Fernsehpreis).

Velkým hráčem na trhu evropských soukromých televizí je společnost RTL Group, která má lucemburské kořeny (zkratka RTL znamená Radio Télévision Luxembourg). V současnosti firmu vlastní německá korporace Bertelsmann, ale sídlo zůstalo v Lucemburku. Velkou kulturní roli, zejména při šíření rokenrolové hudby v 50. letech a 60. letech, sehrálo Radio Luxembourg, a to i v socialistickém Československu, kde bylo lidově zváno "Laxík".[48] Ač mělo rovněž lucemburské kořeny, v současnosti funguje jen ve Francii (pod značkou RTL, vlastněné touto korporací).

Věda

Družice SES-14

V Lucembursku se narodil fyzik Gabriel Lippmann, nositel Nobelovy ceny za rok 1908. Lucemburské kořeny měli i další Nobelisté Paul Lauterbur a Jules A. Hoffmann. Významným botanikem a porodníkem byl Heinrich Johann Nepomuk von Crantz, jenž byl průkopníkem hygieny v porodnické praxi. William Justin Kroll vynalezl v roce 1940 tzv. Krollův proces, tedy metalurgický průmyslový proces výroby kovu titanu za pomoci chloridu titaničitého.[49]

Lucembursko se angažuje rovněž v kosmickém výzkumu. SES S.A. je lucemburská společnost provozující geostacionární družice. Je jedním z předních světových vlastníků a provozovatelů satelitů s více než 70 satelity na dvou různých drahách, geostacionární oběžné dráze a střední oběžné dráze Země. Patří mezi ně i známé evropské satelity Astra. Společnost sídlí v lucemburském Betzdorfu, založena byla v roce 1985. SES je soukromá společnost, ale svůj kosmický program má i lucemburský stát, který patří k osmi zemím, jež se mají podílet na znovudobytí Měsíce v roce 2024 v rámci projektu Artemis, vedeného Spojenými státy.[50]

Sport

Andy Schleck
Marc Girardelli

Lucemburčané mají slavnou cyklistickou školu. Z ní vzešla jména jako François Faber (vítěz Tour de France 1909), Nicolas Frantz (vítěz Tour de France 1927 a 1928), Charly Gaul (vítěz Tour de France 1958[51]), Andy Schleck (vítěz Tour de France 2010[52]), Fränk Schleck, Kim Kirchen nebo Bob Jungels.

Olympijské zlato si připsali v Helsinkách 1952 běžec na patnáctistovku Josy Barthel[53] a v Paříži roku 1900 maratonec Michel Théato.[54] Toho však tehdy zapsal mezinárodní olympijský výbor jako reprezentanta Francie. Lucembursko oficiálně požádalo v roce 2004 o změnu v historických statistikách, leč MOV mu nevyhověl, proto bývá povětšinou Josy Barthel nadále označován za jediného lucemburského olympijského vítěze. Sjezdař Marc Girardelli má dvě olympijská stříbra, krom toho je čtyřnásobným mistrem světa a pětinásobným celkovým vítězem Světového poháru.[55] Stříbro přivezl z olympiády v Antverách v roce 1920 rovněž vzpěrač Joseph Alzin.[56]

Stolní tenistka Ni Sia-lien, reprezentující Lucembursko od roku 1991, pro něj vybojovala dva individuální tituly mistryně Evropy. Běžec David Fiegen má stříbro z mistrovství Evropy v atletice roku 2006, z trati na 800 metrů. Karatistka Tessy Scholtesová stříbro z mistrovství světa v roce 2002, Elizabeth Mayová stříbro z mistrovství Evropy v triatlonu z roku 2009.

Nejslavnějším lucemburským fotbalistou byl Louis Pilot, který se stal se Standardem Lutych čtyřikrát mistrem Belgie. Je historicky nejlepším Lucemburčanem v novinářské anketě o Zlatý míč: v roce 1967 získal jeden hlas a dělené 27. místo, v roce 1968 jeden hlas a dělené 24. místo, v roce 1969 dva hlasy a dělil se o 18. místo (mj. s Andrejem Kvašňákem). Lucemburská fotbalová federace ho roku 2004 vybrala jako nejlepšího hráče země v druhé polovině 20. století na seznam UEFA Jubilee 52 Golden Players.[57] V německé a francouzské lize se prosadil například Jeff Strasser. Nejúspěšnějším fotbalovým klubem je Jeunesse Esch. Jako jediný lucemburský klub se probojoval do druhého kola Poháru mistrů evropských zemí, a to dvakrát: v sezonách 1959/60 a 1963/64. V posledních letech je úspěšnější klub F91 Dudelange, který při svém tažení předkoly Ligy mistrů 2012/13 vyřadil rakouský Red Bull Salzburg a již dvakrát hrál základní skupinu Evropské ligy (2018/19, 2019/20). Lucemburská fotbalová reprezentace hraje své zápasy na Stade Josy Barthel. Má kapacitu 8 000 diváků a je využíván také pro rugby a atletiku. Nejvýznamnějším sportovním stánkem v zemi je ovšem hala d'Coque (Centre National Sportif et Culturel d'Coque), kde se mj. konalo Mistrovství Evropy ve volejbale žen 2007, které pořádalo Lucembursko spolu s Belgií.

Bertrand Gachot byl pilotem Formule 1, jeho největším úspěchem však bylo vítězství v závodě 24 hodin Le Mans v roce 1991.[58] Do Formule 1 zasáhl i obchodník Gérard Lopez, majitel stáje Lotus. Nejúspěšnějším lucemburským tenistou byl Gilles Müller, který vyhrál šest challengerů ATP a čtyři tzv. futures turnaje, z žen pak Mandy Minellaová, která na okruhu ITF získala do července 2016 deset titulů ve dvouhře a sedm ve čtyřhře.

Odkazy

Reference

  1. ↑ World Factbook na www.cia.gov - populace k lednu 2017
  2. ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ World Economic Outlook Database-October 2010 – Mezinárodní měnový fond
  4. ↑ Environmental Performance Index 2020. epi.yale.edu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  5. ↑ History of the Low Countries - Ancient and early medieval times. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Luxembourgish language. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ PAULY, Michel. Geschichte Luxemburgs. [s.l.]: C.H.Beck 132 s. Dostupné online. ISBN 978-3-406-62226-7. (německy) 
  8. ↑ Hopping procession of Echternach. ich.unesco.org [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ GREBE, Anja. Codex aureus: das Goldene Evangelienbuch von Echternach. [s.l.]: Primus-Verlag 152 s. Dostupné online. ISBN 978-3-89678-724-8. (německy) Google-Books-ID: Y8QS_gAACAAJ. 
  10. ↑ Luxembourg’s origins. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Podivuhodná cesta víly Meluzíny. Český rozhlas Vltava [online]. 2018-12-23 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  12. ↑ Ermesinda - pramáti rodu Lucemburků. www.e-stredovek.cz [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  13. ↑ Henry Vii (holy Roman Empire) | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  14. ↑ SKALICKÝ, Jaroslav. Před 705 lety usedla na český trůn dynastie Lucemburků. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ 129. schůzka: Příběh nevlastního bratra. Český rozhlas Dvojka [online]. 1997-12-28 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  16. ↑ Poslední Lucemburkovna: Eliška Zhořelecká byla nejžádanější nevěstou Evropy. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-11-08 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ GADE, John Allyne. Luxemburg in the Middle Ages. [s.l.]: Brill Archive 294 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: f78UAAAAIAAJ. 
  18. ↑ 400 years of foreign sovereigns. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Luxembourg's history: The Inbred Spanish Rulers of Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Luxembourg's history: The Much Less Inbred Austrian Rulers of Luxembourg. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Casemates - the Gibraltar of the North. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Ce que le Luxembourg doit à Napoléon. Luxemburger Wort - Edition francophone [online]. 2019-08-14 [cit. 2021-05-27]. Dostupné online. (francouzsky) 
  23. ↑ The Binding Effect Upon the German Empire of the Treaty of London of 1867 Neutralizing Luxemburg. The American Journal of International Law. 1915, roč. 9, čís. 4, s. 948–958. Dostupné online [cit. 2021-05-26]. ISSN 0002-9300. DOI 10.2307/2187007. 
  24. ↑ The Treaty of London: What is it and why do we care?. Luxembourg Times [online]. 2017-12-11 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ GERKRATH, Jörg. The Constitution of Luxembourg in the Context of EU and International Law as ‘Higher Law’. Příprava vydání Anneli Albi, Samo Bardutzky. The Hague: T.M.C. Asser Press Dostupné online. ISBN 978-94-6265-273-6. DOI 10.1007/978-94-6265-273-6_6. S. 221–267. (anglicky) DOI: 10.1007/978-94-6265-273-6_6. 
  26. ↑ The steel industry and Luxembourg. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Luxembourg’s steel industry since the 60ies. statistiques.public.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Luxembourg's history: The Accidental Invasion: Luxembourg’s little-known role in the outbreak of World War I. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Knowledge Bites: Luxembourg's darkest day?. www.rtl.lu [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (lucembursky) 
  30. ↑ Pierre Dupong. University of Luxembourg [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  31. ↑ General strike: Legacy of Luxembourg's resistance to the Nazis. Luxembourg Times [online]. 2017-12-11 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Robert Schuman položil prazáklady Evropské unie. V jeho rodném domě je dnes knihovna. Český rozhlas Radiožurnál [online]. 2020-05-10 [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  33. ↑ ŠÁRA, Filip. Před 70 lety podepsalo šest států smlouvu o „uhlí a oceli“, předzvěst Evropské unie. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  34. ↑ KITZINGER, U. W. Europe: The Six and the Seven. International Organization. 1960, roč. 14, čís. 1, s. 20–36. Dostupné online [cit. 2021-02-05]. ISSN 0020-8183. 
  35. ↑ Schengen je obyčejná vesnice, počtem obyvatel jako Lesná. Tachovský deník. 2007-12-26. Dostupné online [cit. 2021-02-05]. 
  36. ↑ ZACHOVÁ, Aneta. Nizozemsko a Lucembursko jsou na seznamu daňových rájů, nikoli však na oficiálním. Euractiv.cz [online]. 28. 11. 2017 [cit. 2021-05-26]. Dostupné online. 
  37. ↑ KOŘÍNEK, Vladimír. Ministáty Evropy. Krnov: Vladimír Kořínek, 2003. ISBN 80-903184-0-1. Kapitola Lucembursko, s. 13. 
  38. ↑ Juncker měl cíleně blokovat daňovou reformu v EU. Novinky. 4. ledna 2017.
  39. ↑ Daňové úniky: nová čísla prý mluví proti Junckerovi. Novinky. 31. května 2017.
  40. ↑ A small, but open society. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Global Alcohol Consumption: Top 20 Booze-Drinking Countries. livescience.com [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Kutter and European Expressionism. Artline.ro [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  43. ↑ "Steichen, Edward John", Luxemburger Lexikon (Luxembourg: Editions Guy Binsfeld, 2006). (německy)
  44. ↑ "Lippmann, Gabriel-Jonas-Ferdinand", Luxemburger Lexikon (Luxembourg: Editions Guy Binsfeld, 2006). (německy)
  45. ↑ City of Luxembourg: its Old Quarters and Fortifications. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Hugo Gernsback | American inventor and publisher. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Oscars 2014: 'Mr. Hublot' snags win for animated short. Los Angeles Times [online]. 2014-03-03 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ IREPORT.CZ. BIGBÍT: 3. část A začalo to rock and rollem.... iREPORT – music&style magazine [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  49. ↑ titanium | Properties, Uses, & Facts. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ Artémis: le Luxembourg va décrocher la Lune. luxembourg.public.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  51. ↑ Lucemburčan Gaul na Tour: Z hrdiny poustevníkem. iDNES.cz [online]. 2010-07-01 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  52. ↑ Andy Schleck receives Tour de France yellow jersey after two-year wait. the Guardian [online]. 2012-05-29 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Luxembourg's history: Josy Barthel, Luxembourg’s sole Olympic gold medallist. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Luxembourg's history: The unknown Luxembourgish champion of the 1900 Olympic Marathon. today.rtl.lu [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Marc Girardelli | Luxembourgian skier. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ Jos Alzin Bio, Stats, and Results | Olympics at Sports-Reference.com. web.archive.org [online]. 2020-04-17 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 
  57. ↑ Golden Players take centre stage, UEFA.com, citováno 27. 11. 2013 (anglicky)
  58. ↑ Bertrand Gachot. www.grandprix.com [online]. [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Státy a území v Evropě
Suverénní státy
Státy bez plného uznání
Závislá území
Dánsko
Spojené království
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity
Finsko
Norsko
Spojené království
  • 1 Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu.
  • 2 Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám.
  • 3 Stát leží větší částí v Asii.
Členství v mezinárodních organizacích
Členské státy Evropské unie
Severoatlantická aliance (NATO)
Monarchie
Afrika
Evropa
Asie
Oceánie
Commonwealth
realm
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lucembursko&oldid=20672574“