Švýcarsko

Švýcarská konfederace Schweizerische Eidgenossenschaft Confédération suisse Confederazione Svizzera Confederaziun svizra Confoederatio Helvetica
vlajka znak
Hymna Schweizerpsalm
Geografie
Poloha Švýcarska
Hlavní město	Bern (de facto)
Rozloha	41 285 km² (132. na světě) z toho 4,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Dufourspitze (4634 m n. m.)
Časové pásmo	+1
Poloha	46°47′55″ s. š., 8°13′55″ v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	8 501 484 (98. na světě, 2017)
Hustota zalidnění	188 ob. / km²
HDI	▬ 0.944 (velmi vysoký) (2. na světě, 2018)
Jazyk	němčina 63,7 % francouzština 20,4 % italština 8,3 % rétorománština 0,8 %
Náboženství	katolíci 41% protestanti 40 %
Státní útvar
Státní zřízení	Federativní stranická direktoriální republika s prvky přímé demokracie
Vznik	1. srpna 1291 (podle legendy z 19. století)
Spolková rada	Guy Parmelin (prezident na rok 2021) Ignazio Cassis (viceprezident na rok 2021) Simonetta Sommaruga Karin Keller-Sutter Alain Berset Viola Amherd Ueli Maurer Walter Thurnherr, kancléř
Rozhodování a reprezentace	předsedu vlády Švýcarsko nezná, vláda rozhoduje v konsensu nebo hlasováním, její rozhodnutí jsou ale podřízena lidu a parlamentu; reprezentační funkci spolkového prezidenta vykonává, vedle svých dalších funkcí, každý rok jiný spolkový rada
Měna	Švýcarský frank (CHF)
HDP/obyv. (PPP)	61 086 USD (9. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	756 CHE CH
MPZ	CH
Telefonní předvolba	+41
Národní TLD	.ch
multimediální obsah na Commons

Švýcarsko (zastarale Švýcary, plným názvem Švýcarská konfederace, německy Schweizerische Eidgenossenschaft, Schweiz; francouzsky Confédération suisse, La Suisse; italsky Confederazione Svizzera, Svizzera; rétorománsky Confederaziun svizra, Svizra; latinsky Confoederatio Helvetica, Helvetia) je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Švýcarsko sousedí s následujícími státy, se kterými má suchozemské hranice: s Itálií je 734,2 km, s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km; celkem 1857,9 km.

V názvu státu sice přetrvávají historické výrazy konfederace či spříseženství (spříseženstvo), ale z hlediska fungování politického systému jde o federaci skládající se ze 26 kantonů, z nichž šest byly původně polokantony. Švýcarsko má 8,501 milionu obyvatel, z toho přibližně 25 % cizinců. Vláda a parlament sídlí ve městě Bern, hlavní město Švýcarské konfederace však není oficiálně určeno.

Švýcarsko je členem Rady Evropy, OSN, EFTA, OECD a WTO a součástí schengenského prostoru. Jednání o vstupu do EU občané v roce 1992 v referendu odmítli. Spolu s Lichtenštejnskem, se jedná o dvě země mimo EU v prostoru Střední Evropy.

Švýcarsko, vzhledem ke své tradici neutrality, je tradičně sídlem řady mezinárodních institucí – Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodní červený kříž, Lékaři bez hranic, Evropská vysílací unie, YMCA, Světová obchodní organizace, Světové ekonomické fórum, UEFA, FIFA, Mezinárodní olympijský výbor a mnohé další.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Švýcarska.

Archeologické nálezy ve Švýcarsku naznačují přítomnost lovců a sběračů v nížinách na sever od Alp již v období pozdního paleolitu. V neolitickém období bylo území celkem hustě zalidněno a pozůstatky obydlí zbudovaných na kůlech nad hladinou vody pocházejících z doby bronzové (kolem roku 3800 př. n. l.) byly nalezeny v mělkých vodách mnoha jezer. Kolem roku 1500 př. n. l. osídlily oblast keltské kmeny, přičemž západní oblasti osídlili Helvéti, zatímco východní část území Rétové.

V 1. století byla oblast přičleněna k Římské říši a v následujících staletích se zde prosazovala silná romanizace. Správní středisko oblasti se nacházelo ve městě Aventicum (dnes Avenches). Roku 259 přišli na zdejší území germánští Alemani poté, co pronikli přes limes a usadili se na hranici s Římskou říší. Spolu s pádem Západořímské říše přišly do oblasti další germánské kmeny. Burgundové zabrali západní část země, zatímco se kelto-románská populace stáhla na severu do hor před postupem Alamanů.

Christianizace započala již ve 4. století, dynamiku však nabrala až na počátku 7. století zásluhou irských mnichů.

Burgundsko se roku 534 stalo součástí Franské říše a o dva roky později čekal stejný osud i vévodství Alemanů. Verdunská smlouva rozdělující tehdejší Franskou říši mezi vnuky Karla Velikého (843) přisoudila Burgundsko (západní část dnešního Švýcarska) Středofranské a Alemanii (jeho východní část) Východofranské říši. Místní elity převzaly kontrolu ve 12. století, klíčovými rody byly Zähringenští, Kyburgové a Habsburkové. Vymření rodu Kyburgů umožnilo Habsburkům získat většinu území na jih od Rýna pod svou kontrolu. To vyvolalo paniku mezi ostatními oblastmi, které si nepřály habsburskou centralizaci moci. Její hrozba zesílila poté, co se roku 1273 Rudolf I. Habsburský stal římským králem (panovníkem Svaté říše římské). Roku 1291 tak spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace (tzv. Stará konfederace). Spolek byl úspěšný – v bitvách u Morgartenu roku 1315 a Sempachu roku 1386 Švýcaři porazili habsburskou armádu. Do roku 1353 se k původním kantonům přidaly další – Glarus a Zug a městské státy Lucern, Curych a Bern. Ve 14. století byla sepsána i tzv. federální charta, jakási zárodečná ústava. K posílení moci a bohatství spolku přispělo vítězství nad burgundským vévodou Karlem Smělým během 70. let 15. století. Vítězství nad Švábskou ligou roku 1499 pak přispělo k faktické nezávislosti na Svaté říši římské.

V 16. století se část kantonů (primárně curyšský) nadchla pro reformaci, zejména v pojetí, které reprezentoval Huldrych Zwingli. Část kantonů ale zůstala katolická, což vedlo k náboženským válkám v letech 1529 a 1531. Zwingli na jednom z bojišť těchto konfliktů zemřel. Občasné střety pokračovaly až do 18. století. Do bojů třicetileté války se ovšem konfederace nezapojila, velkou roli v ní nicméně sehráli švýcarští žoldnéři. Vestfálský mír z roku 1648 právně potvrdil nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské.

Během Napoleonova tažení Evropou bylo Švýcarsko roku 1798 obsazeno Francií a stalo se centralizovanou Helvétskou republikou, v níž kantony přišly o autonomii a zároveň došlo ke zredukování jejich počtu. Neoblíbený okupační režim čelil několika povstáním. Vídeňský kongres roku 1815 úplně obnovil švýcarskou nezávislost a evropské mocnosti souhlasily s trvalým uznáním švýcarské suverenity podmíněné neutralitou. V tomto období se územní rozsah Švýcarska opět zvýšil o nové kantony Valais, Neuchâtel a Ženeva.

Až do roku 1848 ovšem švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi „konzervativními“ a „liberálními“ kantony zvané Sonderbundskrieg, která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení. Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (Bünde) se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy „Willensnation“. V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava. Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv. K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti. Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se žádného vojenském spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení „neutral but heavily armed“.

Velmoci během první světové války respektovaly švýcarskou neutralitu a Švýcarsko tak do války nijak významněji nezasáhlo, přestože byla jeho neutralita ohrožena Grimm-Hoffmannovou aférou. Během druhé světové války Němci vypracovali detailní invazní plány, ale útok na Švýcarsko nakonec nikdy podniknut nebyl. Zemi se podařilo zůstat nezávislou díky vojenskému zastrašování a ekonomickým ústupkům Německu. Pokus malé švýcarské nacistické strany provést anšlus k Německu naprosto ztroskotal. Švýcarsko bylo za války také důležitou základnou špionáže obou stran a často sloužilo jako prostředník při vyjednávání sil Osy a Spojenců. Obě strany zároveň zvyšovaly svůj tlak na Švýcarsko, aby s jejich soupeřem neobchodovalo. To se žádné nepodařilo, byť vliv nacistického Německa byla přeci jen větší. Po dobu války se švýcarský frank stal jedinou významnou volně směnitelnou měnou na světě a jak Spojenci, tak Osa prodávali značné množství zlata Švýcarské národní bance výměnou za švýcarské franky a další zahraniční měny. Stovky milionů franků byly zaplaceny za zlaté rezervy získané z centrálních bank okupovaných zemí. Také 581 000 franků „melmerského“ zlata získaného od obětí holokaustu ve východní Evropě se prodalo švýcarským bankám. Tato ožehavá otázka je ve Švýcarsku diskutována dodnes, v 90. letech Světový židovský kongres švýcarské banky kvůli tomu i žaloval. Na druhou stranu Švýcarsko přijalo za války 300 000 uprchlíků, z toho asi 27 000 byli Židé. Zvláštním druhem lidové rezistence vůči nacismu za války byl důraz na švýcarské dialekty němčiny, takže švýcarská němčina se postupně dosti vzdálila němčině německé.

Od roku 1959 je Federální rada, volená parlamentem, složená z členů čtyř velkých politických stran, protestantských Svobodných demokratů, katolických Křesťanských demokratů, levicových Sociálních demokratů a pravicové Lidové strany, čímž je vytvořen politický systém bez větší parlamentní opozice. Švýcarská demokracie, se svým důrazem na demokracii přímou, bývá dávána za vzor, ale zvláštností je, že například ženy získaly ve Švýcarsku hlasovací právo až roku 1971.

Tradiční plná neutralita byla ve 2. polovině 20. století oslabena, roku 1963 Švýcarsko vstoupilo do Rady Evropy, v roce 2002 do OSN, roku 2005 se země připojila k Schengenské dohodě. Všechny tyto kroky následovaly, dle silné tradice, až po schválení v referendu.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Švýcarska.

Mapa Švýcarska s kantony, jejich hlavními městy, většími jezery a řekami

Topografie Švýcarska

Švýcarsko je se svou rozlohou 41 000 km² malou zemí. Počet obyvatel země je 8 milionů a hustota obyvatelstva je 188/km², což je asi o 1/3 více než v Česku.

Ve Švýcarsku jsou tři typy horských oblastí: Jura, Švýcarská plošina a Švýcarské Alpy.

Jura je úzké, 250 km dlouhé vápencové pohoří s výškou až 1 700 m n. m. Jura se od Alp odděluje jižně od Ženevského jezera a táhne se obloukem podél hranice s Francií. Pokrývá zhruba 10 % území země.

Švýcarské Alpy tvoří více než 57 % území země a patří převážně k Západním Alpám. Táhnou se převážně v od jihozápadu k severovýchodu. Rozdělují se na severní a jižní pásmo. Severní část Švýcarských Alp tvoří Bernské Alpy na západě a Glarnské Alpy. Jižní část tvoří Walliské Alpy, Tessinské Alpy a Bündnerské Alpy. Centrem Švýcarských Alp je masiv sv. Gotthard. Nejvyšším štítem Švýcarských Alp je Dufourspitze (Dufourův štít se 4 634 m n. m.). Pramení zde několik evropských řek: Aare, Rýn, Rhôna či Inn.

Švýcarská plošina pokrývá asi 37 % území země. Nachází se mezi Jurou a Alpami a mezi Ženevským a Bodamským jezerem. V jejím centru leží město Bern. Jezera, doliny a kopce na ní vznikly působením ledovce. Tato pahorkatina je hospodářským centrem země.

Politický systém

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Švýcarska.

Občan

Pamětní listina revize federální ústavy Švýcarska (1874)

Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – „občan je nejvyšším suverénem“.

Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové je lid, tedy občané, jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů:

• o zákonech a ústavách,
• o věcných záležitostech.

V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.

Politická práva občana

K politickým právům občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové patří:

• referendum, (právo veta) jehož rozhodnutí jsou pro reprezentanty závazná:
  • povinné, při změnách ústavy,
  • fakultativní, při změnách zákona, (pokud se pro referendum během 100 dní vysloví nejméně 50 000 voličů, nebo 8 kantonů, uskuteční se celostátní hlasování o tomto zákoně),
• iniciativa, (návrh zákona) pro reprezentanty závazná, tedy pokud během 18 měsíců iniciátoři „iniciativy“ získají podpisy 100 000 voličů, uskuteční se celostátní hlasování o navrhovaném zákoně,
• petice, která je pozůstatkem z ještě nevyvinuté demokracie počátku 19. století.

volební právo:

• aktivní – volit,
• pasivní – být kandidován a zvolen,
• hlasování – vyjádřit se k předkládanému návrhu.

Poměrný systém

Spolkový parlament

Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích běžná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost („společenská objednávka“), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.

Rovnoprávnost žen

Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let, v 19. století ale jenom, pokud byli schopni vojenské služby.

Na kantonální úrovni trvalo zrovnoprávnění žen ještě déle. V roce 1990 bylo hlasovací právo pro ženy zavedeno i v Appenzellu Innerrhodenu a to i přes odpor voličů (mužů) rozhodnutím nejvyššího soudu.

Spolkový parlament

Rada států

Národní rada

I když v oficiálním názvu státu přetrvává historické označení – v románských jazycích výraz pro konfederaci, v němčině výraz Eidgenossenschaft, tedy spříseženství, z hlediska fungování politického systému je Švýcarsko federace tvořená 26 spolkovými státy (kantony), kde „dolní“ komora parlamentu je volena v přímých všeobecných volbách.

Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Rada států a Národní rada. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán, sedmičlennou spolkovou radu. Spolková rada je volena na základě principu konkordance, tj. začlenění pokud možno největšího podílu stran do vlády. Momentálně ^[kdy?] mají strany zastoupené ve Spolkové radě 217 z 246 křesel v parlamentě. Členové parlamentu i Spolkové rady jsou voleni na 4 roky.

Rada států

Rada států (Ständerat) má 46 členů (po dvou zástupcích za 20 původních kantonů a po jednom za vyjmenované kantony, které historicky vznikly jako polokantony); způsob volby do Rady států je v kompetenci jednotlivých kantonů.

Národní rada

Národní rada (Nationalrat) má 200 členů, kteří jsou voleni proporčním systémem v každém kantonu zvlášť na dobu 4 let. Schází se po dobu 3 týdnů 4x do roka

Prezident

Prezident konfederace je volen Sjednoceným spolkovým parlamentem (obě komory se při těchto příležitostech sloučí) ze členů Spolkové rady na jeden rok.

Švýcarský prezident stojí v čele Spolkové rady, která plní funkci federální vlády. Ústava definuje pozici prezidenta v celém systému jako „prvního mezi rovnými“. V praxi to znamená, že nemá pravomoc rozpustit parlament a už vůbec nemůže určovat směr vládní politiky. Prezidentský úřad slouží ke snadnější reprezentaci vrcholných orgánů Švýcarska v zahraničí, ale i uvnitř země.

Hlavní město

Švýcarská ústava nezná pojem hlavní město federace. Většina federálních institucí a zastupitelské úřady sídlí v Bernu, sídly nejvyššího federálního soudu jsou Lausanne a Luzern.

Aktivismus

Švýcarsko vzhledem ke své tradici občanské svrchovanosti generovalo vždy osobnosti, jež chtěly ovlivnit dění nejen ve Švýcarsku, ale i v celém světě, čemuž nahrávala i švýcarská neutralita. Henri Dunant založil kupříkladu Mezinárodní červený kříž a inicioval Ženevské úmluvy. Za to také v roce 1901, jakožto vůbec první, obdržel Nobelovu cenu za mír. Hned při druhém udělování této ceny uspěli znovu Švýcaři – míroví aktivisté a zakladatelé Stálého mezinárodního výboru míru Élie Ducommun a Charles Albert Gobat.

• Ústavní listiny ve Švýcarsku
• 
  Federální ústava Švýcarska
• 
  Federální ústava
  Švýcarska
• 
  Federální ústava
  Švýcarska
• 
  Ústava kantonu
  St. Gallen

Administrativní rozdělení

Podrobnější informace naleznete v článku Švýcarský kanton.

Švýcarské kantony

Švýcarsko je federací 26 autonomních kantonů, které jsou zcela rovnoprávné navzájem i na federální úrovni, s výjimkou šesti kantonů (dříve úředně a dodnes hovorově nazývaných polokantony), které mají pouze jednoho zástupce v Radě států a poloviční váhu při hlasováních podle kantonů. Každý z kantonů má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu, podobně jako je tomu ve spolkových zemích Německa nebo státech USA.

Kanton		Hl. město	Kanton		Hl. město
	Aargau	Aarau		*Nidwalden	Stans
	*Appenzell Ausserrhoden	Herisau		*Obwalden	Sarnen
	*Appenzell Innerrhoden	Appenzell		Schaffhausen	Schaffhausen
	*Basilej-venkov	Liestal		Schwyz	Schwyz
	*Basilej-město	Basilej		Solothurn	Solothurn
	Bern	Bern		St. Gallen	St. Gallen
	Fribourg	Fribourg		Thurgau	Frauenfeld
	Ženeva	Ženeva		Ticino	Bellinzona
	Glarus	Glarus		Uri	Altdorf
	Graubünden	Chur		Valais	Sion
	Jura	Delémont		Vaud	Lausanne
	Lucern	Lucern		Zug	Zug
	Neuchâtel	Neuchâtel		Curych	Curych

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Švýcarska.

Dnes je Švýcarsko velmi vyspělým státem, ale ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech hospodářsky vyspělým státem, vynikalo však v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, které vzniklo jako zimní zaměstnání zemědělců). Malé a jemné přístroje, které nevyžadovaly mnoho surovin a nákladnou dopravu materiálů, daly základ přesnému strojírenství, později i těžkému. Současně s tímto se rozvíjejí obory chemie a farmacie. I zemědělství se s rozvojem průmyslu rozvíjí, stoupá produkce a zpracování potravin (např. proslavené sýry, čokolády).

Pro udržení ekonomiky hovoří i integrovaná specializovaná ekonomika, špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy a finančnictví na trzích Evropy a celého světa.

Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP.

Průmysl

Hodinky Omega Speedmaster. Polovina světové produkce hodinek pochází ze Švýcarska.

Švýcarsko v průběhu rozvoje změnilo z převážně zemědělsky orientovaného státu (kantonů) ve stát s rozvinutým průmyslem různého charakteru: hodinářství, přesné a jemné strojírenství, přístrojová technika, chemický průmysl, potravinářský průmysl, farmaceutický průmysl, lékařské přístroje a vybavení aj. Ke známým firmám patří Rolex, ABB, Nestlé, Logitech, Novartis, Hoffmann-La Roche, Victorinox, Lindt & Sprüngli, Toblerone, Omega, TAG Heuer, Patek Philippe, Tissot či Adecco.

Věda a výzkum

Ve Švýcarsku má sídlo mnoho renomovaných vědeckých a výzkumných společností, které se zabývají činností v různých oblastech vědy, např. CERN pro jaderný výzkum, HFSJG (High Altitude Research Stations Jungfraujoch and Gornergrat) pro výzkum kosmického záření a jiných výzkumů ve velkých nadmořských výškách, dále pak veřejné vzdělávací instituce (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikace výzkumu v praxi atd.

Služby

Švýcarské bankovky

Patrně nejznámější oblastí služeb ve Švýcarsku je bankovnictví, dříve známé bankovním tajemstvím. To však zásadně oslabilo kvůli tlakům konkurence (USA, nověji Londýna, ale i Německa). Významnou bankou je UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších. Zajímavostí jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním. Do této oblasti patří i pojišťovny jako jsou Winterthur, Zürich, Baloise aj.

Ve finančních službách (banky nebo pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnice) se Švýcarsko stalo mezinárodním pojmem. Započínající ekonomický rozmach země, sice zpomalený 2. světovou válkou, umožnil po jejím ukončení rychlý rozvoj a prosperitu. Po válce způsobilo kontroverzi odhalení, že během války nacisté prodávali švýcarským bankám zlato, které uloupili Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě, a za švýcarské franky potom od neutrálních zemí nakupovali suroviny důležité pro vedení války. Podle jednoho odhadu z 90. let zkorumpovaní politici, diktátoři a zločinci z celého světa ukryli ve švýcarských bankách okolo 6 biliónů franků.

Doprava

Doprava je spojujícím odvětvím pro celé hospodářství, propojuje infrastrukturu Švýcarska.

• hustá síť silnic a dálnic, silnice přes průsmyky (pass), tunely, poštovní autobusy (Postauto)
• městská a aglomerační doprava, autobusy, příměstské rychlodráhy (S-Bahn), systémy dopravních sítí
• železnice, lanovky: SBB-CFF-FFS a další, horské dráhy, horské lanovky
• přeložení ze silnice na železnici, zejména tranzitní dopravy
• letecké společnosti, Swiss (Swiss International Air Lines), nově vzniklé nízkonákladové společnosti („Swissair without air“), letiště

Turistika

Údolí Sertig v kantonu Graubünden

Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost patřící bohaté aristokracii se v druhé polovině 20. století stala záležitostí dostupnou pro širokou oblast obyvatel planety.

Turistika v Alpách je po rozvoji dopravy, a tím i dostupnosti do hor, k jezerům atd., významnou oblastí hospodářství Švýcarska, neboť na sebe váže množství činností, které s ní souvisejí: hotely, penziony, privátní ubytování, restaurace, sport, kultura.

K nejnavštěvovanějším místům patří:

• Alpy – Švýcarské Alpy, Arosa, Davos, Engelberg, Bernské Alpy, Jungfrauregion, St. Moritz, Zermatt a Matterhorn, …
  a jezera – Bodamské (Bodensee), Curyšské (Zürichsee), Lucernské (Vierwaldstättersee), Lago Maggiore, Luganské (Lago di Lugano), Thunské (Thunersee), Ženevské (Lac Léman), …,
• francouzská část – Lausanne, Ženeva, …,
• italská část – Locarno a Ascona, Lugano, … a
• německá část – Basilej, Bern, Curych, Lucern, …, Ballenberg, …

Švýcarské speciality, zajímavosti: Glacier Express, SBB-CFF-FFS, …
Nejznámější tradiční švýcarská jídla: fondue ze sýra, Raclette, Rösti, …

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Švýcarska.

Uvědomění národa

Důležité bylo pro Švýcary poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti lidu. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatních státech Evropy prosadilo teprve až o století později, po ukončení 2. světové války. Ve Švýcarsku (kde „občan je nejvyšším suverénem“) a některých státech USA byl běžný vliv lidu na politiku státu již od posledních desetiletí 18. století. Ostatní evropské státy dospěly k tomuto taktéž, ale až o století později, kdy se v ostatní Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice.

Jazyk

Úřední jazyky ve Švýcarsku (celkem/ švýc. populace):

      němčina (65,3 %; 73,2 %)

      francouzština (22,4 %; 23,1 %)

      italština (8,4 %; 6,1 %)

      rétorománština (0,54%; 0,7%)

Švýcarsko již ve své ústavě přijaté v 19. století deklarovalo rovnoprávnost jazyků původně žijících obyvatel. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Švýcarsko má tedy čtyři úřední jazyky. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady na úrovni kantonů a obcí. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích. Hojně rozšířeným jazykem je také angličtina.

Všeobecně rozšířeným omylem je názor, že všichni Švýcaři hovoří všemi čtyřmi úředními jazyky své země. Např. Švýcaři, jejichž mateřštinou je němčina, se ve škole sice většinou učí jako první cizí jazyk francouzštinu a jako další angličtinu (v některých kantonech je tomu naopak), ale italsky již mluví jen málokterý z nich.

Němčina

Němčinou hovoří 63,7 % obyvatel. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Fribourg a Wallis. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.

Francouzština

Francouzštinou hovoří 20,4 % obyvatel. Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Bern.

Italština

Italštinou hovoří 6,7 % obyvatel. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Graubünden.

Rétorománština

Rétorománštinou hovoří 0,5 % obyvatel. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Graubünden. O rétorománštině se někdy hovoří jako o poloúředním (polooficiálním) jazyce. Právo na komunikaci se spolkovými úřady v tomto jazyce mají pouze lidé, pro něž je rétorománština jazykem mateřským. Toto právo získali navíc rétorománsky hovořící Švýcaři až po referendu v roce 1996, teprve tehdy dostala rétorománština status úředního jazyka (do té doby byla od roku 1938 pouze národním jazykem Švýcarska. Do této doby mohli Švýcaři komunikovat s úřady rétorománsky pouze na kantonální úrovni v kantonu Graubünden).

Imigrace

Po počáteční segregační a pozdější integrační kontrole pod rostoucím tlakem protestů proti cizincům se Švýcarsko pokusilo přibrzdit imigrační trendy a přesunout toto stěhování více do kolejí dočasné nebo sezónní pracovní migrace. Tímto přístupem byla pracovní migrace do roku 1960 pokrývána ze čtyř hlavních zdrojů. Především to byla Itálie, s níž byla v roce 1948 uzavřena smlouva o najímání pracovních sil, v menším rozsahu pak Německo, Rakousko a Francie. Po druhé světové válce zažilo Švýcarsko nejmohutnější hospodářský růst ve svých dějinách, který trval téměř třicet let a způsobil i silný početní vzestup zaměstnaných cizinců. Po odchodech velké části nejpočetnější skupiny Italů se změnily i národnostní proporce. Zvýšil se podíl Jugoslávců, Turků a Portugalců. Smlouvou o náboru pracovních sil uzavřenou v roce 1948 s Itálií začal fungovat švýcarský rotační model časově omezených, avšak obnovitelných pracovních smluv pro „saisoniers“ a „osoby s ročním pobytem“. Po osmnácti měsících pracovního pobytu byla nabídnuta možnost pozvat další rodinné příslušníky, po pěti letech pak volný výběr pracovního místa při pravidelném obnovování pracovního a pobytového povolení a konečně po dalších pěti letech právo usadit se v zemi na základě plné rovnoprávnosti s výjimkou politických práv, která byla tradičně vázána na těžko dostupné státní občanství. Proti pracovnímu a sociálnímu zrovnoprávnění zahraničních pracovníků ve druhé „italské smlouvě“ z roku 1963 se zvedly mohutné protestní vlny, které vyústily v proticizinecká hnutí a vznik politických stran zaměřených proti „zahlcení země cizinci“. Pod vlivem řídících mechanismů migrační politiky, vytvořených ještě před propuknutím krize v polovině sedmdesátých let 20. století, počty cizinců klesaly. Protestní hnutí umlkla a objevila se až koncem osmdesátých let 20. století, kdy se k trvalému příchodu dalších rodinných příslušníků již usazených osob přidal rostoucí počet žadatelů o azyl.

Náboženství

Slavnost Těla a Krve Páně v kantonu Valais

Svoboda vyznání je garantována švýcarskou ústavou (článek 15 Ústavy). Referendem v roce 1973 byly z Ústavy vypuštěny články bránící jezuitskému řádu usadit se v zemi, které byly součástí ústavy od roku 1848.

V zemi neexistuje oficiální státní církev, většina kantonů (kromě Ženevy a Neuchâtelu) však finančně podporuje buď římskokatolickou, starokatolickou nebo švýcarskou reformovanou církev.

Zastoupení příslušníků jednotlivých vyznání: římští katolíci 38,21 %, švýcarská reformovaná církev 26,93 %, jiní protestanti 2,89 %, muslimové 4,95 %, pravoslavní 2,14 %, hinduisté 0,50 %, židé 0,25 %, buddhisté 0,52 %, jiní křesťané 0,65 %, bez vyznání 21,42 % (ateisté, agnostici a náboženství bez církve) a ostatní 0,28 %.

Kultura

Související informace naleznete také v článku Švýcarská kultura.

Koncerty s alphorny ve městě Vals

Klášter Sankt Gallen

Architekt Le Corbusier

Friedrich Dürrenmatt

Senecio, obraz Paula Klee

Švýcarská kultura vznikla na rozhraní okolních kulturních oblastí, kterými byla ovlivněna. Časem se však vyvinula jako samostatná kultura. Někdy je těžké mluvit o švýcarské kultuře jako o homogenní, protože se sama dělí podle jazykových oblastí. Pro zemi je typické zejména vzájemné ovlivňování s Francií, Německem a Itálií. Mnoho švýcarských umělců je pokládano v těchto zemích za jejich vlastní. Vznik kulturních památek v zemi měla zpočátku na svědomí církev, později měšťané a patriciát neboť země nebyla na rozdíl od zbytku Evropy ovládaná feudály. Podporováno bylo hlavně stavitelství (románské katedrály v Curychu, Sionu, Churu, gotická katedrála v Lausanne, Bernu, Fribourgu a Basileji, renesanční kostely v kantonu Ticino či radnice v Lucernu, Solothurnu a Brigu, barokní kláštery v Einsiedelu, Muri a St. Gallenu). Cizí stavitelé,^[zdroj?] přitahováni i větší svobodou země, vybudovali krásná centra měst jako Bern, Freiburg, Lucern či St. Gallen. Klášter svatého Jana v Müstairu, který byl založen již roku 775, byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako výše zmíněný klášter v Sankt Gallenu, tři hrady ve městě Bellinzona (Castelgrande, Montebello a Sasso Corbaro) a historická centra Bernu a La Chaux-de-Fonds. Ve Švýcarsku se nacházejí rovněž dvě ze sedmnácti staveb Le Corbusiera na seznam zapsaných, Dům pro Corbusierovy rodiče u Ženevského jezera a bytové domy Clarte v Ženevě. Na seznamu je i jedna technická památka, Rhétská dráha. Územní opatství Saint Maurice d'Agaune, založené roku 515 burgundským králem sv. Zikmundem, je pravděpodobně nejstarším existujícím klášterem křesťanského Západu. Hrad Chillon patří k nejzachovalejším středověkým hradům v Evropě. Hrad Habsburg je svědectvím švýcarských kořenů habsburského rodu, který měl později sehrát význačnou úlohu v dějinách celé Evropy. Kapellbrücke v Lucernu je nejstarší dřevěný most v Evropě.

Co se týče literatury, je Švýcarsko rozděleno podle jazykových oblastí na čtyři části: německou, francouzskou, italskou a rétorománskou. Její vznik se datuje do období 15.–16. století. Jedním z nejvýznamnějších moderních dramatiků je Friedrich Dürrenmatt. Hermetismem bylo velmi ovlivněno dílo spisovatele Hermana Hesseho. Nositelem Nobelovy ceny za literaturu je Carl Spitteler. Významnými autory byli rovněž Max Frisch, Robert Walser, Gottfried Keller, Blaise Cendrars, Charles-Ferdinand Ramuz, Conrad Ferdinand Meyer, Jeremias Gotthelf, dnes kupříkladu Agota Kristofová. Známou autorkou literatury pro děti byla Johanna Spyri (Heidi, děvčátko z hor).

Alberto Giacometti je možná nejslavnějším avantgardním sochařem. Jedním z nejvýznamnějších představitelů výtvarné avantgardy 20. století je Paul Klee. Rodačkou ze Švýcarska je i neoklasicistická malířka Angelica Kauffmanová. Mezi expresionisty si vydobyl důležité místo malíř Johannes Itten. Prací na filmu Vetřelec se proslavil surrealistický malíř H. R. Giger. Svými dřevoryty proslul Félix Vallotton, svým kinetickým uměním Jean Tinguely. K vlastnímu stylu zvanému paralelismus, blízkému secesi, se propracoval v 19. století malíř Ferdinand Hodler. Díky svým výjevům ze švýcarského venkova 19. století si drží post národního malíře Albert Anker. Významným symbolistickým malířem byl Arnold Böcklin, romantickým Henry Fuseli.

Jedním z nejslavnějších Švýcarů je také Le Corbusier, otec moderní architektury. Ředitelem slavného Bauhausu byl Hannes Meyer. Představitelem modernismu je i Mario Botta. Prestižní Pritzkerovu cenu získal i Peter Zumthor. Firma Herzog & de Meuron architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona postavila například mnichovskou Allianz Arenu. Představitelem architektonického dekonstruktivismu je Bernard Tschumi. Francesco Borromini a Carlo Maderno (oba narozeni ve švýcarském Ticinu) patří k nejvýznamnějším barokním architektům.

Hudebním nástrojem zvláštním pro Švýcarsko je dechový nástroj Alphorn, v minulosti používaný pastýři. Nejvýznamnějšími hudebními skladateli jsou Othmar Schoeck a Arthur Honegger. Zpěvačka Lys Assia zvítězila ve vůbec prvním ročníku soutěže Eurovize. V 90. letech se mezinárodně prosadil představitel eurodance DJ Bobo. Oceňovaným skladatelem elektronické hudby je Robert Miles nebo i Dieter Meier, který spolu s Borisem Blankem tvoří skupinu Yello. V rocku se prosadili skupiny Celtic Frost, která položila základy extrémnímu metalu, či progresivní thrasheři Coroner.

Herečka Ursula Andressová se zapsala do dějin populárního filmu jako bond girl v první filmové bondovce Dr. No.

V zemi vycházejí regionální periodika (také podle jazykových oblastí), ale i několik celostátních, například Neue Zürcher Zeitung. Švýcarská veřejnoprávní vysílací společnost SRG SSR vysílá televizní program v jazykových mutacích pro každou jazykovou skupinu (kromě rétorománské) a rozhlasové programy (včetně rétorománských).

Věda

Jean-Jacques Rousseau, socha v Ženevě

Psycholog Jean Piaget

Matematik a fyzik Daniel Bernoulli položil základy hydrodynamiky. Byl též zakladatelem slavného matematického rodu, jehož dalším představitelem byl Jacob Bernoulli, který rozvíjel například teorii pravděpodobnosti, či jeho bratr Johann Bernoulli, učitel Leonharda Eulera, pravděpodobně nejslavnějšího švýcarského matematika vůbec. Eulerovým spolupracovníkem byl další člen slavné rodiny Nicolaus II. Bernoulli. K matematikům tohoto okruhu patřil i Gabriel Cramer, autor tzv. Cramerova pravidla pro řešení soustav lineárních rovnic metodou determinantů.

Švýcarský původ měl i britský kvantový fyzik Paul Dirac. Fyzik Fritz Zwicky (jehož matka byla Češka, jeho otec Švýcar v norských diplomatických službách, přičemž Fritz se narodil během jeho diplomatické mise v bulharské Varně) přišel s průlomovým konceptem tzv. temné hmoty. Auguste Piccard se proslavil výstupem do stratosféry za pomoci balónu. Jeho syn Jacques Piccard byl známým oceánografem a vynálezcem batyskafu a jeho syn Bertrand Piccard zas proslul jako balónový letec a průkopník solárního letectví. Horace-Bénédict de Saussure vynalezl sluneční pec. Jakob Steiner je autorem tzv. Steinerovy věty o momentu setrvačnosti v mechanice otáčivého pohybu. Johann Heinrich Lambert mj. dokázal, že číslo Pí je iracionální, vynalezl vlhkoměr, studoval světlo, komety, mlhoviny či zásadně ovlivnil kartografii. Vzorec pro výpočet vlnové délky viditelných spektrálních čar atomu vodíku, od něhož se odvíjí moderní pojetí atomu vůbec, je dílem Johanna Jakoba Balmera. Hodinář Joost Bürgi pracoval i na pražském dvoře Rudolfa II. V informatice se prosadil Niklaus Wirth, autor programovacího jazyka Pascal. Významným astronomem byl Paul Guldin. Zakladatelem moderního lékařství byl Paracelsus. Všestranný renesanční učenec Conrad Gessner založil mj. moderní zoologii. Bakteriolog Alexandre Yersin objevil původce dýmějového moru. Friedrich Miescher objevil DNA, ačkoli neznal její strukturu a přesnou roli v dědičnosti. Albert Hofmann se proslavil objevem halucinogenu LSD. Geolog Louis Agassiz zavedl koncept tzv. doby ledové. Nobelovu cenu za fyziku získali Charles Edouard Guillaume, Felix Bloch, Heinrich Rohrer, Karl Alexander Müller, Michel Mayor a Didier Queloz, za chemii Paul Karrer, Alfred Werner, Kurt Wüthrich, Richard R. Ernst a Jacques Dubochet, za fyziologii Emil Theodor Kocher, Paul Hermann Müller, Werner Arber, Walter Rudolf Hess, Rolf Martin Zinkernagel a Edmond Henri Fischer.

V oblasti humanitních a sociálních věd ovlivnilo svět asi nejvíce dílo filozofa a ženevského rodáka Jeana-Jacquese Rousseaua. Tradičně se ve Švýcarsku daří psychologii. Jean Piaget je tvůrcem druhé nejvlivnější psychologické školy 20. století, tzv. kognitivní psychologie. Carl Gustav Jung došel věhlasu díky svému propojení psychologie a magie. Jeho učitel Eugen Bleuler je autorem pojmu schizofrenie. Psycholog Hermann Rorschach je autorem nejznámějšího projektivního testu na světě, tzv. Rorschachových karet, které se časem staly jakýmsi symbolem psychologie, často parodovaným. Karl Barth patřil k nejvlivnějším teologům 20. století. Průkopníkem v oblasti moderní pedagogiky byl Johann Heinrich Pestalozzi. Metodu výuky hudby za pomoci pohybu vyvinul Émile Jaques-Dalcroze. Slavnou tezi o prapůvodním matriarchátu formuloval antropolog Johann Jakob Bachofen. Vztah mezi fyziognomií a charakterem se pokoušel definovat Johann Kaspar Lavater. Především posmrtně vydaným deníkem se proslavil filozof Henri-Frédéric Amiel. Benjamin Constant je významným teoretikem liberalismu. Jedním z nejznámějších historiků umění byl Jacob Burckhardt, který je dnes vyobrazen na švýcarské tisícifrankové bankovce. Jeho pokračovatelem byl Heinrich Wölfflin. Jako cestovatel a orientalista se proslavil Johann Ludwig Burckhardt. Nejznámějším "záhadologem" světa je bezpochyby Erich von Däniken, který od 60. let 20. století dráždí vědu svou paleoastroanautickou tezí.

K známým vědcům žijícím ve Švýcarsku patřil Albert Einstein, který se do země přistěhoval roku 1895 a občanství získal v roce 1901. Podobným případem byl fyzik Wolfgang Pauli, nositel Nobelovy ceny za fyziku Jack Steinberger, matematik George Pólya či představitel pozitivismu Richard Avenarius.

Sport

Roger Federer

Dario Cologna

V 21. století se Švýcaři výrazně prosazují v tenise. Roger Federer patří k nejlepším tenistům všech dob, se svými dvaceti grandslamovými tituly drží historický rekord (spolu s Rafaelem Nadalem). Stan Wawrinka vyhrál US Open, Australian Open i Paříž. Mezi ženami uspěla Martina Hingisová. Olympijské zlato má Marc Rosset.

Ve 21. století se rovněž zvedla popularita ledního hokeje a přišly také mezinárodní úspěchy. Švýcarská hokejová reprezentace získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, v roce 2013 a 2018 (krom toho má ještě jedno pradávné stříbro z roku 1935). Hokejista Roman Josi byl dvakrát vybrán do NHL All-Star Game, povedlo se to i brankáři Jonasu Hillerovi či Marku Streitovi, který s Pittsburgh Penguins také vyhrál Stanleyův pohár.

Tradičně vozí mezinárodní úspěchy švýcarští lyžaři – čtyři zlaté olympijské medaile má skokan na lyžích Simon Ammann či běžec na lyžích Dario Cologna. Stejnou olympijskou bilanci má i meziválečný gymnasta Georges Miez. Mezi ženami je nejúspěšnější sjezdařka Vreni Schneiderová, která má olympijská zlata tři. Tři zlaté má i střelec Konrad Stäheli.

Stéphane Chapuisat byl zřejmě nejslavnějším švýcarským fotbalistou. Průkopník sportu Joan Gamper založil kromě řady švýcarských fotbalových klubů také katalánský klub FC Barcelona. Nejúspěšnějšími švýcarskými kluby jsou Grasshoppers Curych, FC Basilej, Young Boys Bern a FC Curych.

Někdejší hvězdou formule 1 je Clay Regazzoni, který se v roce 1974 stal vicemistrem světa. Zakladatelem stáje formule 1 Sauber je Peter Sauber. Stefan Dörflinger je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů, Luigi Taveri trojnásobným. 

Tony Rominger třikrát vyhrál cyklistickou Vueltu, Alex Zülle dvakrát. Ferdinand Kübler a Hugo Koblet dokázali vyhrát i slavnou Tour de France, Carlo Clerici Giro d'Italia. Ve Švýcarsku se také každoročně jede cyklistický závod Kolem Švýcarska (Tour de Suisse). Poprvé byl závod uspořádán v roce 1933. Závod nabízí kopce a také minimálně jednu individuální časovku. V roce 2008 zde vyhrál Roman Kreuziger. Nejúspěšnějším cyklistou na Tour de Suisse je čtyřnásobný vítěz Pasquale Fornara. Spolu s Critérium du Dauphiné je závod přípravou na Tour de France.

Ve Švýcarsku se dvakrát konaly zimní olympijské hry, ty historicky druhé roku 1928 ve Svatém Mořici a tamtéž se konaly hry v roce 1948. V roce 1954 Švýcarsko pořádalo mistrovství světa ve fotbale, v roce 2008 pak spolu s Rakouskem fotbalové mistrovství Evropy.

Specifickým místním druhem zápasu je tzv. schwingen. Nejde jen o lidovou zábavu, každoroční mistrovství ve Frauenfeldu je masově navštěvované a sledované médii.

Odkazy

Související články

• Švýcarská vlajka
• Švýcarský znak
• Seznam měst ve Švýcarsku
• Politický systém Švýcarska
• Seznam prezidentů Švýcarska
• Politická práva
• Židé ve Švýcarsku

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Švýcarsko na Wikimedia Commons
• Průvodce Švýcarsko ve Wikicestách
• Téma Švýcarsko ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo Švýcarsko ve Wikislovníku
• Kategorie Švýcarsko ve Wikizprávách
• Švýcarsko na OpenStreetMap
• map.search.ch Interaktivní mapy Švýcarska (včetně měst a obcí)1
• swissgeo.ch Interaktivní mapy Švýcarska (včetně měst a obcí)2
• swissworld.org Mnoho informací o Švýcarsku, v mnoha světových jazycích
• Švýcarsko – internetový průvodce
• Schweiz Tourismus, turistické informace o Švýcarsku
• Switzerland - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Switzerland (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Švýcarsko - o českých krajanech [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2004-10-25 [cit. 2011-12-14]. Dostupné online. 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Switzerland [online]. U.S. Department of State, 2011-07-01 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Switzerland [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Bernu. Souhrnná teritoriální informace: Švýcarsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-05-03 [cit. 2011-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
• DIEM, Aubrey, a kol. Switzerland [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Portály: Švýcarsko

Autoritní data

Biblio: 33066f03-7ef2-489d-97b1-dde7f5fe59ef, d67bdc7e-4310-41d6-95ae-4ee5cee3e82c NKC: ge131576 BNE: XX451423 BNF: cb11868612h (data), cb11933332n (data) CiNii: DA0114862X GND: 4053881-3 HDS: 009825 ISNI: 0000 0001 2297 4701, 0000 0001 2299 4614 LCCN: n79062978 LIR: 805 MBAREA: 1333ff06-8e3d-3c8e-9f3a-13a2a38b41df NARA: 10045644 NDL: 00871917 NLA: 35535063 NLI: 987007564356905171 SUDOC: 026438658 Trove: 987921 UKPARL: Dy9RNCq4 VIAF: 154323889, 159363991 WorldCat Entities: E39QbtfRmBCgpQrWH3VGcB88Pp WorldCat Identities: viaf-154323889