Václav Havel: Porovnání verzí

Mgr. Václav Havel, dr. h. c. mult.
Mgr. Václav Havel, dr. h. c. mult.
	Václav Havel (2009)
1. prezident České republiky
	Ve funkci:; 2. února 1993 – 2. února 2003
Předseda vlády	Václav Klaus; Josef Tošovský; Miloš Zeman; Vladimír Špidla
Předchůdce	funkce vznikla
Nástupce	Václav Klaus
9. prezident Československa
	Ve funkci:; 29. prosince 1989 – 20. července 1992
Předseda vlády	Marián Čalfa; Jan Stráský
Předchůdce	Gustáv Husák
Nástupce	funkce neobsazena, následně zanikla
Stranická příslušnost
Členství	Občanské fórum (1989–1991)
Narození	5. října 1936 ; Praha ; Československo
Úmrtí	18. prosince 2011 (ve věku 75 let) ; Hrádeček ; Česko
Příčina úmrtí	respirační selhání
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov (od 2012)
Choť	Olga Havlová (1964–1996); Dagmar Havlová (1997–2011)
Rodiče	Václav M. Havel a Božena Havlová
Příbuzní	Ivan M. Havel (sourozenec); Dagmar Havlová (švagrová); Hugo Vavrečka (dědeček); Vácslav Havel (dědeček)
Sídlo	U dejvického rybníčku, Dům U Dvou tisíc (1936–1971) a Dům U Dvou tisíc (1986–1993)
Alma mater	Akademické gymnázium Štěpánská (do 1955); České vysoké učení technické v Praze (1955–1957); Divadelní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Profese	spisovatel, dramatik, politik, režisér, básník, filmový režisér, lidskoprávní aktivista, disident, esejista, filozof a publicista
Náboženství	matrikový katolík
Ocenění	Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1968); Erasmus Prize (1986); Cena Olofa Palmeho (1989); Mírová cena německého knižního obchodu (1989); cena Gottlieba Duttweilera (1990); … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.vaclavhavel.cz
Commons	Václav Havel
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Interaktivně procházet historii

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

VizuálníWikitext

V textu

Verze z 28. 6. 2020, 01:10

Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik,státník,člen zednářského řádu,významný český alkoholik,druhořadý básník a vyznavač hnutí Hare Krišna.Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení anarchistické společnosti. Po mírumilovném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu drogových dealerů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských jejich práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů zednářského hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami nesmrtelností brouka, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy.

Život

Mládí

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské kavárénské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, rozené Vavrečkové (1913–1970). Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky i stavitele paláce Lucerna Vácslava Havla. Jeho strýcem byl zakladatel AB Barrandov Miloš Havel, mladším bratrem vědec Ivan M. Havel. Válku rodina přečkala v ústraní na Havlově na Českomoravské vrchovině.^[2] Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v New Yorku (spolu s Milošem Formanem či bratry Mašínovými), jež však byla v roce 1950 zrušena.^[3] Byl členem skautského oddílu ve středisku Šipka, získal skautskou přezdívku Chrobák.^[4] Po ukončení základní školní docházky měl v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a pražskou Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující ve Štěpánské ulici 22 studoval večerně.^[5] Maturitu složil roku 1954.^[6]^[7] Byl levák.^[8] Jako literát Havel debutoval v roce 1955 v časopise Květen. Až do roku 1969, kdy mu bylo publikování v Československu zakázáno, uveřejňoval své texty v periodikách Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi), Tvář a Zítřek.^[9]

Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitárního bombardování, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Pokusil se přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.^[10]

V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na konferenci (sjezdu) Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako udavač nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. Jeho druhou hru, Zahradní slavnost, uvedlo Divadlo Na zábradlí 3. prosince 1963. V průběhu 60. let zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966. V té době se ovšem akademické tituly neudělovaly a titul Mgr. byl Havlovi přiznán až po změně legislativy v roce 1990.^[11] Posléze se stal dramaturgem Divadla Na zábradlí.^[10]

Po osmileté známosti se 9. července 1964 oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dva eseje.^[12]

Pražské jaro

„	Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.	“
— Z eseje Český úděl?, Tvář 1969

Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav Lidových Milic.Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.^[12]

V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému někam daleko. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.^[12] V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění.

Na podzim 1968 se stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970.^[13] Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery „Český úděl“ z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.^[14]

Působení v disentu

Po potlačení pražského jara musel Václav Havel opustit armádu a jeho zbraně se v Československu přestaly prodávat. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970).^[15] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.

K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.^[16]

V roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako pivař. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.^[17] V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.^[18]

„	Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě.	“
— Z Prohlášení Charty 77, 1. leden 1977

V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.^[19]

V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.^[20] V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny AC/DC.^[21] Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen,^[22] poté byl ještě v domácím vězení.^[23]

V roce 2018 Jitka Vodňanská ve své knize^[24] uvedla, že s Václavem Havlem čekali v roce 1984 potomka; těhotenství nicméně skončilo umělým přerušením.^[25]

Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.^[26]

V době normalizace nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.^[27]

V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv na zimní helsinské olympiádě a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. V pondělí 16. ledna 1989, na počátku série demonstrací během Palachova týdne, byl zatčen a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm let, podmíněně propuštěn byl Havel již po devíti letech. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím společnosti Tesco za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy nařčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na kauci složenou z deputátu jako bylo maso,houby,kukuřice a kakaové boby.^[28]

Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná facka.Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.

Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.^[29]

Sametová revoluce

Dne 17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. sametová revoluce, která vedla ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a celého světa i Československá televize.

Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. Dne 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování.^[30] Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel nakrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu.^[31] Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do dnešního stavu.

Československý prezident

„	Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.	“
— Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990^[32]

Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem Zambie, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.^[33] Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu.^[34] Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu státem řízených voleb a budování základů mafiánské společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990 vycházející z Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Ivan Medek, který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem).^[35]

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu.^[36] Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací rumunské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992 (s účinností k 20. červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný.^[36]^[37]^[38] Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.

Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se mu jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident Spojených států amerických George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu.^[39] Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod jeho vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám Havel byl od začátku 90. let členem Římského klubu.^[40] Podílel se také na navázání vztahů mezi státy střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.

Český prezident

Po vzniku samostatné České republiky se Václav Havel stal jejím prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.

Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 byl Havel zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Předseda SPR-RSČ a poslanec Miroslav Sládek se tuto volbu neúspěšně pokusil napadnout u Ústavního soudu ČR, protože byl před volbou vzat do vazby a nebylo mu umožněno zúčastnit se hlasování v Parlamentu ČR.^[41]

Za desetiletého prezidentství Václava Havla se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení Česka i ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.

Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací, jakou bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Podporoval také operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.

Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období.

Od poloviny 90. let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy,^[42] restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek.^[43]^[44]

Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun,^[45] působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.

Po prezidentství

Po odchodu z úřadu se Václav Havel nadále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených.^[46]^[47]^[48]^[49] Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století,^[50] kdy podporoval německou stranu Die Grünen.^[51]

Havel měl blízký vztah k barmské disidentce a bojovnici za lidská práva Aun Schan Su Ťij, kterou v roce 1991 doporučil místo sebe na Nobelovu cenu za mír. V roce 2005 publikoval v listě The Washington Post článek Růže pro „nesvobodnou“, v němž napsal: „Chtěl bych se s ní setkat a dát jí růži – takovou, kterou drží v ruce na fotografii v mé pracovně. Tak obyčejné přání se ale může v případě tak neobyčejné ženy jako Do Aun Schan Su Ťij jevit jako hloupý nápad.“ Růži z hrobu Václava Havla předal Su Ťij v červenci 2012 ministr zahraničí Karel Schwarzenberg při své návštěvě Myanmaru.^[52] V roce 2013 na konferenci Fórum 2000 v Praze Su Ťij vzpomínala na své přátelství s Václavem Havlem: „Dostala jsem dopis, který napsal Václav Havel v listopadu, jen pár dní před tím, než zemřel. Byla jsem překvapená, že na nás pamatoval i v době, kdy byl tak nemocný.“^[53]

Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z hospody. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger.^[54]^{[nenalezeno v uvedeném zdroji]}

Ocenění

Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.^[55] Dne 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.^[56]^[57] Roku 2008 mu český PEN klub udělil Cenu Karla Čapka.^[58]

Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci jej schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.

Václav Havel byl také několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.^[59] Byl i čestným členem Římského klubu.^[40]

Majetkové poměry

Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát.^[60] Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, kterou navrhl architekt Vladimír Karfík, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra.^[61] Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která v ní zřídila soukromý klub Playbon.^{[pozn. 2]} Tentýž rok společně se svou první ženou Olgou koupil vilu v Dělostřelecké ulici poblíž Pražského hradu.^[61] Šestinu Vavrečkovy vily v roce 1996 daroval pod podmínkou využití ke vzdělávacím účelům městu Zlín.^[60]^[63] V roce 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna společnosti Chemapol Reality řízené Václavem Junkem. Svůj podíl v Barrandovských terasách tehdy převedl na svou druhou ženu Dagmar Havlovou, na kterou pak krátce před svou smrtí přepsal velkou část svého ostatního majetku, zejména všechny své nemovitosti.^[60] V roce 2000 si pořídil i rezidenci v přímořském letovisku Olhos de Água u portugalského města Albufeira,^[61]^[64] kterou pak v roce 2005 prodal.^[65]

Do nadace Vize 97 při jejím vzniku vložil 50 milionů Kč,^[45]^[66] do předchozích nadací stejného zaměření pak 9 milionů Kč. Celkem daroval v letech 1986–1997 na věci veřejného zájmu 85 milionů Kč.^[45]

Úmrtí

Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin na následky dlouhodobých zdravotních problémů. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly.^[67] Původně oznámeným údajem pro čas smrti bylo 10.15 hodin,^[68] Dagmar Havlová však v rozhovoru pro Lidové noviny dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9.46 hodin.^[69]

V posledních měsících svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše stranil. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s tibetským dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše.^[70]

Na úmrtí Václava Havla reagovali čeští i světoví politici,^[71] ale také běžní občané. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze či Moravském náměstí v Brně, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a inicioval ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla.^[72] Již od 10. hodiny v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a arcibiskup Dominik Duka. Lidé přistupovali v dlouhé frontě přes Plečnikovu sloupovou síň, místy, v nichž občané před 21. zářím 1937 dávali poslední sbohem prezidentu Masarykovi. Ve dnech 19. a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra Pražská křižovatka), kde se jí poklonily tisíce lidí.^[73] Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů.^[74] Jejich květiny, kytice a věnce byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři.

Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Česká vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii.^[75] Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova.^[76] Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko.^[77]

Poslední akt pátečního pohřbu byl proveden ve strašnickém krematoriu.

Václav Havel je pochován spolu se svou první ženou Olgou v rodinné hrobce na boční severní straně kaple svatého Václava na Vinohradském hřbitově v Praze.^[78]

Dílo

Literární dílo Václava Havla spadá do tří žánrů. Z 50. a 60. let 20. století pochází poezie, nejprve básně psané zejména ve volném verši (sbírky Čtyři rané básně [1953], Záchvěvy [1954], První úpisy [1955], Prostory a časy [1956], Na okraji jara [1956]), později strojopisné kaligramy – typogramy (ve sbírce Antikódy: Antikódy I [1964], Antikódy II [1969?], Antikódy III a IV). Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru Zahradní slavnost uvedl roku 1963, poslední Odcházení napsal v roce 2006. Je rovněž autorem scénáře a režisérem stejnojmenného celovečerního filmu z roku 2011.

Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, zpočátku šlo především o texty o divadle a literatuře, brzo (kvůli totalitním společenským podmínkám na jedné straně a vlastní zodpovědnosti, poctivosti a snaze hledat pravdu na straně druhé) se v textech zákonitě začaly objevovat i úvahy nad společenskou situací, později (1968, normalizace, Charta 77) politické texty převažují; patří sem rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.

Básně

Havlovy typogramy ze sbírky Antikódy formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky, ale byl i „protestem sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů.“^[79]

Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů věnovaný Bedřichu Fučíkovi. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid:^[80]

NÁŠ LID	nedopustí, aby vymoženosti
NAŠEHO LIDU	byly odňaty
NAŠEMU LIDU	a aby kdokoli klamal
NÁŠ LID	voláním:
NÁŠ LIDE!
O NAŠEM LIDU	ať rozhodují ti, kteří jdou
S NAŠÍM LIDEM	!

Divadelní hry

Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu.

„

PERINA: Samozřejmě. Pondělí se v chorukoru řekne ilopagar, úterý ilopager, středa ilopagur, čtvrtek ilopagir, pátek ilopageur, sobota ilopagoor. Jak myslíte, že se řekne neděle? No? (Hlásí se jediný Kalous) Tak Kalous!

KALOUS: (vstane) Ilopagor. (Usedne)

PERINA: Správně, Kalous! Máte jedničku!

“

— Vyrozumění, 11. obraz

Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata jeho her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu.^[81]

Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987).

Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla,^[82] spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk (ve Vernisáži ovšem se jménem Bedřich^[83]) přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“:^[84] sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o vlastní identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku.

Po uvedení zfilmované verze Odcházení (kterou Havel i režíroval a za niž byl posmrtně oceněn Českým lvem pro nejlepší scénář^[85]), Havel oznámil, že se chystá napsat poslední divadelní hru Sanatorium,^[86] kterou rozepsal, ale už nestihl dokončit.^[87]

Eseje, kritika, dopisy a projevy

Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například Letní přemítání (1991).

I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou, ve svých textech se dotýkal řady zásadních filozofických témat, jako je svoboda, moc, morálka či transcendence, jakkoliv tak činil spíše eklektickým způsobem, bez snahy o vytvoření samostatné školy či směru. Navazoval na české myslitele, jako Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl, Josef Šafařík a především Jan Patočka, přes něhož přijal tradici fenomenologické filozofie (Edmund Husserl, Martin Heidegger a další.^[88] V rámci tzv. Kampademie spolupracoval s filozofy Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem a dalšími;^[89] jeho „myšlení o světě“ bylo ovlivněno i ranými texty Václava Bělohradského (Krize eschatologie neosobnosti, 1982). O kritické zhodnocení Havlovy (politické) filozofie se pokoušel v domácím prostředí zejména filozof Petr Rezek (Filosofie a politika kýče, 1991), ze zahraničních autorů pak např. neokonzervativec Aviezer Tucker (The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel, 2001).

Památka Václava Havla

Ulička Václava Havla v Brně 18. prosince 2013

Pojmenovaná veřejná prostranství a instituce

Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla.^[90] V den jeho pohřbu byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (aleja Vaclava Havla).^[91] Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla.^[92]

Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha,^[93] což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin.^[94]

V Brně byla na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka po Václavu Havlovi pojmenována ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která však dosud neměla žádné jméno.^[95] V roce Havlových nedožitých 80. narozenin, 27. září 2016, pražské zastupitelstvo schválilo přejmenování piazzety Národního divadla na náměstí Václava Havla.^[96] Podobně byla v Trutnově v prosinci 2016 přejmenována Revoluční ulice podél řeky Úpy na nábřeží Václava Havla.^[97]

V listopadu 2016 přejmenovala kyjevská městská rada třídu Ivana Lepseho na třídu Václava Havla.^[98]

5. července 2017 byla ve Štrasburku slavnostně otevřena nová budova Evropského parlamentu a úřad Evropského ombudsmana, která nese jméno Václava Havla. Před vchodem byla zároveň odhalena jeho bronzová busta od sochařky Marie Šeborové.^[99]

V červenci 2008 byl v Litoměřicích otevřen park Václava Havla. Výsledkem spolupráce mezi městem Litoměřice a Nadačním fondem Kalich je i bronzová busta prvního českého prezidenta Václava Havla. Autorkou díla je litoměřická akademická sochařka Alžběta Kumstátová. Dílo bylo slavnostně odhaleno za účasti Dagmar Havlové a několika stovek Litoměřičanů v r. 2012, tedy jen několik měsíců poté, co bývalý český prezident Havel zemřel.

16. listopadu 2019 byla na náměstí Václava Havla pojmenována piazzeta v kampusu Univerzity Hradec Králové. O den později bylo pojmenováno i náměstí Václava Havla v Litomyšli.^[100]

Lavička Václava Havla

Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla.^[101] Jde o dvě židle (křesílka) pevně spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa. Autorem návrhu je Bořek Šípek, cena lavičky se pohybuje okolo 350 000 Kč.^[102] Tato díla se v několika městech stala terčem vandalismu.^[102]^[103] Umístění laviček:

Washington, D.C.
Dublin
Barcelona
Praha (Maltézské náměstí)
České Budějovice (areál Jihočeské univerzity)
Hradec Králové
Benátky
Plzeň (Šafaříkovy sady)
Nový Bor
Karlovy Vary (sady Karla IV.)
Pardubice (areál Univerzity Pardubice)
Liberec (před Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci)
Ústí nad Labem (kampus Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem)
Olomouc (v areálu Knihovny Univerzity Palackého)
Ostrava (před vchodem věznice Heřmanice)
Oxford
Černošice na Náměstíčku
Košice na Strojárenské ulici
Brno (Kapucínské terasy, od 5.10.2019^[104])

Busty a sochy

Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu k 25. výročí pádu železné opony odhalena Havlova busta, kterou vytvořil českoamerický sochař Lubomír Janečka. Stal se tak po Winstonu Churchillovi, Raoulu Wallenbergovi a Lájosi Kossuthovi čtvrtým Evropanem, kterému se této cti dostalo.^[105]^[106] U příležitosti nedožitých 80. narozenin a 20 let od jeho státní návštěvy v Irsku byla v prosinci 2016 odhalena Havlova busta v předsálí zasedací místnosti v Leinster Housu, historickém sídle irského parlamentu. Této pocty se mu dostalo jako vůbec prvnímu cizinci.^[107] V roce 2016 byla také odhalena busta Václava Havla v Letovicích.^[108]

Pojmenovaná ocenění

Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun.^[109]^[110]^[111]^[112] Cenu Václava Havla za kreativní disent uděluje od roku 2012 Human Rights Foundation.^[109]^[113]^[114] Od roku 2013 je Radou Evropy udělována Cena Václava Havla za lidská práva, historicky prvním nositelem se 30. září 2013 stal běloruský aktivista Ales Bjaljacki.^[115]^[116]

Den Václava Havla

Každoročně 18. prosince, v den úmrtí Václava Havla, uctívají lidé jeho památku mnoha vzpomínkovými akcemi. Tento den je znám jako Den Václava Havla, zejména i díky iniciativě Krátké kalhoty pro Václava Havla.

V roce 2012, při příležitosti 1. výročí úmrtí Václava Havla, vznikla iniciativa s názvem Krátké kalhoty pro Václava Havla ve snaze uctít jeho památku gestem, které bude jedinečné, zapamatovatelné a hlavně lehce proveditelné. Krátké kalhoty připomínají inauguraci Václava Havla do prezidentského úřadu v roce 1989 ve viditelně povytažených kalhotách.^[117] Každý rok si tak na Den Václava Havla lidé vyhrnují kalhoty a připomínají si jeho památku.

K iniciativě Krátké kalhoty pro Václava Havla se každý rok pravidelně připojuje také velvyslanectví USA v Praze.^[118]

Dne 28. září 2016 newyorský starosta Bill de Blasio vyhlásil 28. září Dnem Václava Havla v New Yorku.^[119]

Jiné

U příležitosti nedožitých 80. let Václava Havla, dne 4. října 2016, byla na fontánách umístěných u Národní a univerzitní knihovny v Záhřebu promítána Havlova fotografie na návrh Chorvatsko-české společnosti.^[120]

Kontroverze

Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi.^[121]^[122]^[123] Mezi propuštěnými vrahy (nebo budoucími vrahy) byli i Roman Kučerovský^[124] a Jaroslav Gančarčík (který během jedné noci stihl vyvraždit celou rodinu).^[125] Dalším amnestovaným byl i pedofil Jaroslav Oplíštil. Krátce po propuštění získal práci v pražské Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení. Zaměstnavatelé se totiž amnestovaných vězňů nemohli ptát, proč byli potrestaní. Hned 30. dubna si Oplíštil odnesl sedmiměsíční holčičku. Znásilnil ji a následně udusil. K činu se téměř okamžitě doznal a do vězení se vrátil na dalších 25 let. Trestu smrti unikl – byl zrušen den po jeho činu.^[126]

Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: „Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“^[127]

Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení.^[128] Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí, či Martinu Odložilovi, jenž během hádky zabil svého otce. Matkou Odložila byla Havlova přítelkyně Věra Čáslavská.^[129]

Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení.^[130] Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru stál Českou republiku mnoho obchodních příležitostí.^[131]

Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém mu je falešně přisuzováno použití pojmu bombardování ve spojitosti se slovem „humanitární“^[132]. Toto spojení vzniklo na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, v němž Havel sdělil: „Ze všeho nejdůležitější se mi zdá být přítomnost mírových sborů, která samozřejmě by bylo nejlépe, kdyby tam byla za souhlasu Jugoslávie, aby tam nebyly jako okupanti nebo jako válčící strana. Neboť ta přítomnost mírových sborů je přesně tím instrumentem, který může znamenat klíč ke všemu ostatnímu. I k tomu zastavení toho vyvražďování a vyhánění lidí z domovů i k eventuálním – vytvořit jakýsi prostor pro eventuální další politická jednání, k zabránění té katastrofě humanitární, jak se to nazývá, k té humanitární asistenci.“ Slova „bombardování“ a „nálety“ v doslovném přepisu rozhovoru vůbec nejsou^[133]. Později tento popis označil Richard Falbr za „humanitární bombardování“, který bývá připisován právě Václavu Havlovi, jenž však odmítal, že by byl jeho autorem.^[134] Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně českého premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila.^[135]^[136]

V reakci na neochotu Francie a Německa podpořit americký vojenský zásah proti Iráku podepsal Václav Havel a sedm dalších evropských státníků takzvaný Dopis osmi, ve kterém vyjádřili podporu vojenské invazi. Dokument vyvolal řadu protichůdných reakcí na domácí i mezinárodní politické scéně, zejména po následné válce v Iráku, kdy se nepodařilo žádný z oficiálně uváděných důvodů pro tento konflikt prokázat. Od Dopisu osmi se Havel později distancoval.^[137]

Na Slovensku byl Václav Havel viněn např. pozdějším slovenským premiérem Robertem Ficem z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku.^[138] Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí.^[139]^[140]^[141]

Genealogický vývod

Dílo Václava Havla

Dramatická tvorba

Život před sebou, 1959, s Karlem Bryndou
Rodinný večer, 1960^[145]
Autostop, 1961, s Ivanem Vyskočilem (výstupy Motomorfóza a Ela, Hela a stop)
Nejlepší rocky paní Hermanové, 1962, s Milošem Macourkem
Zahradní slavnost, 1963 Hlavním hrdinou hry je Hugo Pludek, jehož genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti a zcela s ním splynout, čímž vlastně ztrácí svoji identitu.
Vyrozumění, 1965 hra je založena na konfrontaci umělosti a přirozenosti. Umělý svět je zde budován na umělém jazyku ptydepe, který má zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti atp.
Ztížená možnost soustředění, 1968
Anděl strážný, 1968
Motýl na anténě, 1968
Spiklenci, 1971
Žebrácká opera, 1972
Audience, 1975
Vernisáž, 1975
Horský hotel, 1976
Protest, 1978
Chyba, 1983
Largo desolato, 1984
Pokoušení, 1985
Asanace, 1987
Prase, 1987, premiéra a vydání 2010
Zítra to spustíme : hra o vzniku našeho státu, 1988; rozhlasová dramatitzace: Český rozhlas, rozhlasová úprava a dramaturgie Hynek Pekárek, režie Lída Engelová. Hrají: Rašín (Miloš Hlavica), Rašínová (Dana Syslová), Herec (Miroslav Moravec), Herečka (Jana Altmanová), Tusar (Rudolf Jelínek), Beneš (Jan Novotný), Scheiner (Zdeněk Žák), Čvančara (Jaroslav Someš), Geistlich (Jaroslav Vlach), Kopecký (Soběslav Sejk), Telefonistka (Lída Engelová), zpěv (Josef Pech) a Penížek (Hynek Pekárek). Natočeno v roce 1995
Odcházení, 2007
Pět tet, 2010

Eseje

Dopis Gustávu Husákovi, 1975
Moc bezmocných, 1978
Politika a svědomí, 1984
Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985
Děkovná řeč za Erasmovu cenu, 1986
O smyslu Charty 77, 1986
Příběh a totalita, 1987
Slovo o slovu, 1989

Monografie

Antikódy, 1964
Protokoly, 1966
Dopisy Olze, 1983
O lidskou identitu, 1984
Dálkový výslech – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1986
Do různých stran, 1989
Projevy, 1990
Letní přemítání, 1991
Pižďuchové, 2003
Prosím stručně – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006, ISBN 80-86990-00-1

Odkazy

Poznámky

↑ V šestkrát opakované volbě prezidenta ČSFR v roce 1992 nebyl nikdo zvolen. Václav Havel 20. července odstoupil a funkce prezidenta tak zůstala až do zániku federace 31. prosince neobsazena.
↑ O provoz klubu se starala akciová společnost Playbon Private Club, která se roku 1999 stala také vlastníkem nemovitosti.^[62]

Reference

↑ ^a ^b Dostupné online. [cit. 2015-03-30]
↑ ŽANTOVSKÝ, Michael. Havel. 1. vyd. Praha: Argo, 2014. 564 s. ISBN 978-80-257-1213-9. Kapitola Narozen v nepravou chvíli, s. 30. [Dále jen Žantovský (2014)].
↑ Žantovský (2014), s. 38–42.
↑ ŠMÍD, Michal. Václav Havel (1936 – 2011). skautskyinstitut.cz [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné online.
↑ Žantovský (2014), s. 43.
↑ PREČAN, Vilém. Chronologický přehled 1936 - srpen 1989 hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla [online]. vaclavhavel.cz. Dostupné online.
↑ VLČEK, Tomáš. Václav Havel [online]. Totalita.cz. Dostupné online.
↑ Václav Havel (1936 - 2011). Příběhy 20. století [online]. Postbellum, 2011-05-26T09:25:07 [cit. 2016-10-05]. MP3 záznam vyprávění dostupný pro registrované uživatele pořízeném dne 2016-10-06. Dostupné také na: [1].
↑ Vilém Prečan: Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936–srpen 1989), in: HAVEL, Václav. Do různých stran. Praha: Lidové noviny, 1990. ISBN 80-7106-000-3. S. 490. [Dále jen Prečan (1990)].
↑ ^a ^b Prečan (1990), s. 491.
↑ VÁCLAV, Havel. Komentář ke hře Eduard : teoretická část diplomní práce. , 2010-06-27 [cit. 2019-10-10]. Thesis. . Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c Prečan (1990), s. 492.
↑ Prečan (1990), s. 493
↑ Václav Havel: Český úděl?
↑ Prečan (1990), s. 493n
↑ Prečan (1990), s. 494
↑ Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi
↑ Prečan (1990), s. 495
↑ Prečan (1990), s. 496
↑ Socialistický kruh: Václav Havel a další: Sto let českého socialismu Archivováno 11. 3. 2014 na Wayback Machine.
↑ DANDA, Oldřich. Místo na Broadway šel Havel dobrovolně do vězení, vzpomíná biskup Malý. Novinky.cz [online]. 2011-12-23. Dostupné online.
↑ Životopis Václava Havla na stránkách Pražského hradu
↑ Prečan (1990), s. 502
↑ VODŇANSKÁ, Jitka. Voda, která hoří. [s.l.]: Torst, 2018. 507 s. ISBN 978-80-7215-564-4.
↑ S Václavem Havlem čekala dítě. Řadě lidí může pomoci, co jsem prožila a překonala, říká Vodňanská. DVTV.cz [online]. Aktualne.cz, 2018-07-02 [cit. 2019-04-16]. Dostupné online.
↑ Jirous, Ivan: Magorovy labutí písně Rozmluvy, Purley, Surrey 1989, str. 14
↑ Prečan (1990), s. 510
↑ Vilém Prečan, Životopis Václava Havla
↑ Žantovský (2014), s. 481.
↑ Listopadové události v datech [online]. spolecnost89 [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-28.
↑ SUK, Jiří. Labyrintem revoluce - Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). 1. vyd. Český Těšín: Prostor, 2003. ISBN 80-7260-099-0. S. 22.
↑ Radio Praha. Prezident Havel natočil třináctý a poslední novoroční projev [online]. 2002-12-30 [cit. 2009-09-24]. [online].
↑ Miloslav Jedlička: Věznice Leopoldov - Slovensko (kriminalistika.eu)
↑ Ondřej Šťastný: 1977: pusťte mě, stáhnu se 1979: vězněte mě, neuhnu. MF Dnes 3. října 2009, s. A3
↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 24-25, s. 151, s. 157, s. 169, s. 184, s. 185
↑ ^a ^b Prečan 1990
↑ Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla Archivováno 23. 4. 2016 na Wayback Machine., vaclavhavel.com
↑ Stenozáznam schůze FS ČSSR, 30. 7. 1992
↑ C-span.org. Záznam projevu prezidenta Havla před Kongresem USA [online]. 1990-02-21 [cit. 2014-01-11]. Dostupné online.
↑ ^a ^b Václav Havel († December 18, 2011). www.clubofrome.org [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-25.
↑ http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-36-98
↑ ČECHOVÁ, Kristýna. Barrandovské terasy. Reflex. 2000, čís. 07/2000.
↑ Paul Berman, "The Poet of Democracy and His Burdens", The New York Times Magazine 11 May 1997 (original inc. cover photo), as rpt. in English translation at Newyorske listy (New York Herald). Retrieved 29 April 2007.
↑ Tahanice o Lucernu pokračují. Konkursní noviny [online]. Konkursní noviny, 2007-02-07 [cit. 2015-04-14]. Čís. 3. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-18.
↑ ^a ^b ^c Český rozhlas, zprávy Radia Praha 19. 7. 1998. archiv.radio.cz [online]. [cit. 2007-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-18.
↑ Zelené podpořil Havel, vymezují se proti TOP 09. Novinky.cz [online]. Borgis, Seznam.cz, 2009-09-06 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.
↑ SOUKUP, Jaroslav. Zelení představili své sympatizanty - Havla, Schwarzenberga a Holubovou. Novinky.cz [online]. Borgis, Seznam.cz, 2009-05-18 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.
↑ Havel podpořil zelené. Srovnal továrny s koncentráky. tn.cz [online]. CET 21, 2009-05-18, rev. 2009-05-18 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.
↑ Václav Havel vyzývá občany k volbě Strany zelených. zprávy.tiscali.cz [online]. Tiscali Media, 2009-09-06 [cit. 2015-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑ Komentář k Havlovu úmrtí od Jakuba Patočky
↑ Portréty, Český rozhlas 18. 12. 2011 20:10, Václav Havel. Pořad k 20. výročí listopadové revoluce. (Repríza z 15. listopadu 2009).
↑ Schwarzenberg předal Su Ťij Havlovu růži. Zesnulému prezidentovi splnil staré přání. Hospodářské noviny [online]. 17. července 2012. Dostupné online.
↑ Nečekané přátelství napříč kontinenty a oceány. Jaký vztah má barmská vůdkyně Su Ťij k Česku a Havlovi?. Český rozhlas [online]. 3. června 2017. Dostupné online.
↑ Committee on the Present Danger – Our Team. www.committeeonthepresentdanger.org [online]. [cit. 13-11-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13-08-2015.
↑ Knihovna Václava Havla
↑ Usnesení Senátu č. 80 ze 4. schůze dne 3. dubna 2003
↑ Usnesení Poslanecké sněmovny č. 490 ze 16. schůze dne 21. května 2003
↑ Držitelé Ceny Karla Čapka (PEN klub) http://www.penklub.net/copy-of-charta-pen-klubu
↑ NOVÁK, Martin. Nobelova cena míru Havla letos zřejmě znovu mine. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-10-09 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ŠENKÝŘ, Miloš. Lucerna: nesplněné přání VH. Lidové noviny. 2011-12-20, s. 7.
↑ ^a ^b ^c Jiří Kubík, Havel dědil, kupoval a prodával, Mladá fronta DNES, 3. června 2002, strana 3
↑ Obchodní rejstřík na justice.cz, IČ 25057553
↑ Rekonstrukce a adaptace Vavrečkovy vily - Informační server statutárního města Zlín. www.zlin.eu [online]. [cit. 2010-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-23.
↑ Czech president in Albufeira. The Portugal News Online [online]. The Portugal News, 2000-08-05 [cit. 2017-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-03. (anglicky)
↑ Český rozhlas: Exprezident Havel potvrdil, že prodal rezidenci v Portugalsku
↑ Nadace Vize 97 - Výroční zpráva 2006. www.vize.cz [online]. [cit. 2010-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18.
↑ Zemřel exprezident a dramatik Václav Havel, bylo mu 75 let. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.
↑ Zemřel Václav Havel. Novinky.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.
↑ JIŘIČKA, Jan. Klaus zpochybňoval pěší průvod za rakví manžela, říká Dagmar Havlová. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2013-12-17 [cit. 2015-02-28]. Dostupné online.
↑ Václav Havel převzal slovenskou cenu Jána Langoše. iDNES.cz [online]. 2011-12-10 [cit. 2012-12-16]. Dostupné online.
↑ Byl to hrdina a patřil k největším Evropanům, lituje svět Havlovy smrti. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.
↑ Budu vzpomínat s úctou, kondoloval Klaus. Pak domluvil s vdovou pohřeb. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.
↑ Havlová položila růže na manželovu rakev, klaněly se u ní zástupy. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.
↑ Davy, kterým Havel změnil život, mrzly, aby mu mohly naposledy poděkovat. Novinky.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2012-01-02]. Dostupné online.
↑ Státní smutek za Havla bude tři dny, vláda ho chce uctít i zákonem. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.
↑ MAŠKOVÁ, Martina; VYDROVÁ, Michaela. Akademická obec UK si připomíná Havla na pietním setkání v Karolinu [online]. Praha: Český rozhlas, 2011-12-22 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.
↑ ŠTEFAN, Petr; SME.sk; ČTK. Slováci v pátek uctí Havlovu památku státním smutkem. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.
↑ PEŇÁS, Jiří. PEŇÁS: U Havlova a Kafkova hrobu aneb Neděle ráno. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2013-12-18 [cit. 2017-09-10]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.
↑ Josef Hiršal: Antikódy aneb angažovaná artikulace absurdity. In: Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 6
↑ Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 36
↑ PEIMER, David. Havel cizíma očima. Reflex. 4. červen 2008, roč. 23, s. 61. Dostupné online.
↑ PONTUSO, James F. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 2004. 175 s. ISBN 0742522555. S. 76. (anglicky) [Dále jen Pontuso (2004)].
↑ Academia. V hlavní roli Ferdinand Vaněk antologie. iLiteratura.cz [online]. 2006-10-07 [cit. 2019-10-07]. Dostupné online.
↑ Lesley Chamberlain, citován in Pontuso (2004), s. 77
↑ REDAKCE. České lvy ovládlo drama Poupata, nejlepší scénář napsal Havel. Týden.cz [online]. 2012-03-03 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.
↑ Poslední rozhovor s Václavem Havlem pro HN. iHNed.cz [online]. 2011-07-11 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.
↑ VÁLKOVÁ, Hana. Rozepsal divadelní hru, pak začal chřadnout, říká o Havlovi boromejka. iDNES.cz [online]. 2011-12-22 [cit. 2011-12-22]. Dostupné online.
↑ Pontuso (2004), s. 15–54.
↑ Cf. Putna, Martin C.: Václav Havel. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století, Praha 2011
↑ Kdo jsme? [online]. Praha: Knihovna Václava Havla [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.
↑ BŘEZINOVÁ, Markéta. Letiště V. Havla chce přes 50 tisíc Čechů. Poláci už pojmenovali ulici. iDNES.cz [online]. 2011-12-26 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.
↑ BRENDLOVÁ, Eva; FILIP, Martin. Havlovo jméno ponese škola v Poděbradech, kde studoval s Formanem. iDNES.cz [online]. 2012-01-11 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.
↑ BŘEZINOVÁ, Markéta. Vláda souhlasila, v Ruzyni bude Letiště Václava Havla. iDNES.cz [online]. 2012-03-21 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.
↑ Letiště JFK, de Gaulla – a teď i Václava Havla. ČT24 [online]. 2012-10-05 [cit. 2012-10-05]. Dostupné online.
↑ V Brně bude ulička Václava Havla. Novinky.cz [online]. 2013-12-10 [cit. 2013-12-18]. Dostupné online.
↑ ČTK. Piazzetta Národního divadla ponese název náměstí Václava Havla. České noviny.cz [online]. 2016-09-27, rev. 2016-09-27 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.
↑ ČTK. Trutnov má nábřeží Václava Havla, občanky lidem vymění zdarma. České noviny [online]. 2016-12-16 [cit. 2016-12-18]. Dostupné online.
↑ У Києві з’явився бульвар Вацлава Гавела і сквер імені волонтерів АТО [online]. Українська правда - Київ, 2016-11-10 [cit. 2016-11-10]. Dostupné online. (ukrajinsky)
↑ http://zpravy.idnes.cz/otevreni-nove-budovy-vaclava-havla-ve-strasburku-f7t-/zahranicni.aspx?c=A170705_153626_zahranicni_dtt Nová budova štrasburského europarlamentu nese jméno Václava Havla
↑ Václav Havel bude mít dvě nová náměstí - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2020-01-29]. Dostupné online.
↑ MALÍNSKÁ, Jaroslava; KARLÍK, Martin. V Praze byla odhalena lavička Václava Havla, má sloužit k setkávání a dialogu. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2014-05-01 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ ^a ^b PETŘÍKOVÁ, Petra. Havlovu lavičku po pár dnech zničil vandal, ulomil ozdobná srdce a koule. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2014-11-03 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ KRATOCHVÍL, Jiří. Vandalové poškodili lavičku Václava Havla v Českých Budějovicích. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2014-07-31 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/tricata-lavicka-vaclava-havla-je-v-brne-na-kapucinske-terase/1805657
↑ FEREBAUER, Václav. V USA odhalili bustu Havla. Byl to hrdina, zaznělo v úvodním projevu. iDNES.cz [online]. 2014-11-19 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online.
↑ Lidovky.cz; ČTK. Pocta Havlovi. Jako čtvrtý Evropan má v americkém Kongresu bustu. Lidovky.cz [online]. 2014-11-19 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.
↑ HOŠEK, Jiří (jih). Havel má jako první cizinec bustu v irském parlamentu. Byl výjimečnou osobností, říká politik. Český rozhlas [online]. 2016-12-08 [cit. 2016-12-10]. Dostupné online.
↑ Letovičtí odhalili v parku bustu Václava Havla. Při zahradní slavnosti. Blanenský deník. 2016-10-09. Dostupné online [cit. 2018-04-16].
↑ ^a ^b ČTK. Havlovo jméno zatím nese osm veřejných míst, dvě jsou v Polsku. Deník.cz [online]. 2013-03-27 [cit. 2014-05-17]. Dostupné online.
↑ iDNES.cz; ČTK. Dosluhující prezident Václav Klaus dostal na cestu z funkce Zlatý citron. iDNES.cz [online]. 2013-01-27 [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.
↑ Ocenění Trilobit Beroun 2012 [online]. Fites.cz [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.
↑ Ceny Trilobit Beroun 2012 [PDF]. Fites.cz, 2013-01-25 [cit. 2013-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-02.
↑ Cena Václava Havla za kreativní disent [online]. Oficiální prezentace Dagmar Havlové-Veškrnové [cit. 2014-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-17.
↑ The Václav Havel Prize for Creative Dissent [online]. New York: Human Rights Foundation, 2012-04-11 [cit. 2013-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-05-2013. (anglicky)
↑ ČTK. Rada Evropy udělí první Cenu Václava Havla za lidská práva. Denik.cz [online]. 2013-09-30 [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.
↑ ket. Vítězem evropské Ceny Václava Havla je běloruský aktivista Bjaljacki. Česká televize [online]. 2013-09-30 [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.
↑ Krátké kalhoty [online]. Den Václava Havla [cit. 2016-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-20.
↑ Velvyslanectví si připomíná památku prezidenta Václava Havla [online]. Velvyslanectví USA v České republice, 2016-12-18 [cit. 2016-12-19]. Dostupné online.
↑ Město New York vyhlásilo 28. září za Den Václava Havla. ČT24 [online]. 2016-09-29 [cit. 2016-12-19]. Dostupné online.
↑ Lidé nejen v Česku vzpomínali na Václava Havla. České noviny [online]. ČTK [cit. 2017-05-23]. Dostupné online. ISSN 1213-5003.
↑ PIŠKO, Michal. Havlova amnestia pustila z väzníc aj tisíce Slovákov. SME [online]. Petit Press, 2013-01-02 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (slovensky)
↑ Oprášené drámy: Psychopat zo Záhoria zavraždil päť žien. čas.sk [online]. Azet.sk, 2010-11-18 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (slovensky)
↑ JEDLIČKA, Miloslav. Jozef Slovák [online]. [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ JEDLIČKA, Miloslav. Roman Kučerovský. Narozen 6. září 1956 Brno [online]. [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.
↑ JEDLIČKA, Miloslav. Vraha tří žen našli kriminalisté po třinácti letech. Díky DNA. iDNES.cz [online]. 2008-09-20 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.
↑ Havlova velká amnestie: na Nový rok 1990 propustil dvě třetiny vězňů. iDNES.cz [online]. 2019-05-02 [cit. 2019-10-28]. Dostupné online.
↑ První krok Václava Havla v úřadu – rozsáhlá amnestie. ČT24 [online]. Česká televize, 2010-01-01, rev. 2010-01-01 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ Omilostněný vrah vydíral, řekl soud. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2003-06-03 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ ŠÍDLO, Jindřich; MACHÁČEK, David. Milosti: věčný problém Václava Havla [online]. svet.czsk.net [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ ŠTERN, Ivan. Ivan Štern: Sudetští Němci a pochybný politický kapitál. ČRo 6 [online]. Český rozhlas, 2013-01-23 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ Havel se omluvil sudetským Němcům. Proč? Disident Petránek je nekompromisní. Parlamentní listy [online]. OUR MEDIA, 2011-12-10 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ Sdílejte, než to smažou. Pravdu o humanitárním bombardování vám Havlovi kritici neřeknou. Ale možná ani zastánci
↑ Sdílejte, než to smažou. Pravdu o humanitárním bombardování vám Havlovi kritici neřeknou. Ale možná ani zastánci
↑ https://www.youtube.com/watch?v=ry98wQJ7qeg
↑ PETŘÍK, Lukáš. Havel nese odpovědnost za vraždění dětí. Poslankyně udeřila. Parlamentní listy [online]. OUR MEDIA, 2013-03-26 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ TUREČEK, Břetislav; HROMÁDKA, Martin. Česko nezůstalo při invazi do Iráku stranou. Zeman i Havel ji podpořili, Špidla odrazoval. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2013-03-19 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ DPA. Havel: Válka v Iráku byla morálně ospravedlnitelná. Novinky.cz [online]. 2003-09-05 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.
↑ Fico kritizoval Havla a zastavenie zbrojárskej výroby. SME [online]. Petit Press, 2007-09-14 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ PALATA, Luboš. Premiér Fico Havla uznávat ani nemůže, říká slovenský politolog. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2009-11-19 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ BERGER, Vojtěch; KAŠPAR, Mirko. Slovenský mýtus padl: Václav Havel tamní zbrojovku nezrušil. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2011-12-23 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ NOVÁK, Martin. Seriál: Jak začal konec Československa? Tanky. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2012-09-24 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d Kniha narozených, státní oblastní archiv v Třeboni
↑ http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/9989/?strana=59
↑ http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/9989/?strana=59
↑ Rodinný večer. In: Kult.cz [online]. 29. 8. 2010 [cit. 20. 3. 2020]. Dostupné z: http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/divadla/detail/233468

Literatura

KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 259–260.
Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 183–184.
HAVEL, Václav, FETTERS, Aleš, HAMAN, Aleš. Epizoda z 60. let. Korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse, Praha : ARSCI, 2006, ISBN 80-86078-59-0
HEJDÁNEK, Ladislav. Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, Praha : Knihovna Václava Havla, 2009, ISBN 978-80-903518-7-5
KEANE, John. Václav Havel – Politická tragédie v šesti dějstvích, Volvox Globator, Praha 1999.
KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel : životopis, Brno : Atlantis, 1991, ISBN 80-7108-024-1
LUKEŠ, Zdeněk. Praha Václava Havla: průvodce po stavbách spojených s životem dramatika, disidenta a prezidenta. Praha: Knihovna Václava Havla, 2016. 216 s. ISBN 978-80-87490-68-6.
PUTNA, Martin C. Spiritualita Václava Havla. České a americké kontexty. Sešity Knihovny V. H., 2009
PUTNA, Martin C. Václav Havel. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století. Praha: Knihovna Václava Havla, o.p.s., 2011. 383 s. ISBN 978-80-87490-07-5.
Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 208–209.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 427–429.
WILLIAMS, Kieran. Václav Havel. [s.l.]: Reaktion Books, 2016. 224 s. ISBN 978-1-78023-665-0. (anglicky)
ŽANTOVSKÝ, Michael. Havel. Praha: Argo, 2014. 564 s. ISBN 978-80-257-1213-9.

Komunistická propaganda

Kdo je Václav Havel?. Rudé právo. 1989-02-23, roč. 69, čís. 46, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-04-03].
PAVELKA, Zdenko. Z Folkové Lipnice. Rudé právo. 1988-09-05, roč. 68, čís. 209, s. 4. Dostupné online [cit. 2013-05-18]. — kritická zmínka o Havlově vystoupení na festivalu v Lipnici nad Sázavou v září 1988 (více o této události viz např. LAUDIN, Radek. Lipnice 1988. Václav Havel zde prolomil veřejné mlčení trvající 19 let. iDNES.cz, 2013-05-08. Dostupné online.)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Havel na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Havel
Autor Václav Havel ve Wikizdrojích
Osoba Václav Havel ve Wikicitátech
Zpráva Zemřel Václav Havel ve Wikizprávách
Oficiální stránky
Staré internetové stránky prezidenta Havla
Knihovna Václava Havla
Digitální Archiv Knihovny VH
Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Pořad Českého rozhlasu Plus Boj o prezidenta, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o zákulisí volby prezidenta v prosinci 1989.
Čekání na komplexní havlovskou knihu
Hlas Václava Havla v rozhlasovém archivu
Ladislav Hejdánek – články o Václavu Havlovi dostupné elektronicky.

[1] V šestkrát opakované volbě prezidenta ČSFR v roce 1992 nebyl nikdo zvolen. Václav Havel 20. července odstoupil a funkce prezidenta tak zůstala až do zániku federace 31. prosince neobsazena.

[64] O provoz klubu se starala akciová společnost Playbon Private Club, která se roku 1999 stala také vlastníkem nemovitosti.^[62]

[fcb8c0b96e825532064653e162dc39a8d78254d7-2] Dostupné online. [cit. 2015-03-30]

[3] ŽANTOVSKÝ, Michael. Havel. 1. vyd. Praha: Argo, 2014. 564 s. ISBN 978-80-257-1213-9. Kapitola Narozen v nepravou chvíli, s. 30. [Dále jen Žantovský (2014)].

[4] Žantovský (2014), s. 38–42.

[5] ŠMÍD, Michal. Václav Havel (1936 – 2011). skautskyinstitut.cz [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné online.

[6] Žantovský (2014), s. 43.

[7] PREČAN, Vilém. Chronologický přehled 1936 - srpen 1989 hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla [online]. vaclavhavel.cz. Dostupné online.

[8] VLČEK, Tomáš. Václav Havel [online]. Totalita.cz. Dostupné online.

[9] Václav Havel (1936 - 2011). Příběhy 20. století [online]. Postbellum, 2011-05-26T09:25:07 [cit. 2016-10-05]. MP3 záznam vyprávění dostupný pro registrované uživatele pořízeném dne 2016-10-06. Dostupné také na: [1].

[10] Vilém Prečan: Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936–srpen 1989), in: HAVEL, Václav. Do různých stran. Praha: Lidové noviny, 1990. ISBN 80-7106-000-3. S. 490. [Dále jen Prečan (1990)].

[precan_491-11] Prečan (1990), s. 491.

[12] VÁCLAV, Havel. Komentář ke hře Eduard : teoretická část diplomní práce. , 2010-06-27 [cit. 2019-10-10]. Thesis. . Dostupné online.

[precan_492-13] Prečan (1990), s. 492.

[14] Prečan (1990), s. 493

[15] Václav Havel: Český úděl?

[16] Prečan (1990), s. 493n

[17] Prečan (1990), s. 494

[18] Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi

[19] Prečan (1990), s. 495

[20] Prečan (1990), s. 496

[21] Socialistický kruh: Václav Havel a další: Sto let českého socialismu Archivováno 11. 3. 2014 na Wayback Machine.

[22] DANDA, Oldřich. Místo na Broadway šel Havel dobrovolně do vězení, vzpomíná biskup Malý. Novinky.cz [online]. 2011-12-23. Dostupné online.

[23] Životopis Václava Havla na stránkách Pražského hradu

[24] Prečan (1990), s. 502

[vod-25] VODŇANSKÁ, Jitka. Voda, která hoří. [s.l.]: Torst, 2018. 507 s. ISBN 978-80-7215-564-4.

[dvtv-smeta-26] S Václavem Havlem čekala dítě. Řadě lidí může pomoci, co jsem prožila a překonala, říká Vodňanská. DVTV.cz [online]. Aktualne.cz, 2018-07-02 [cit. 2019-04-16]. Dostupné online.

[27] Jirous, Ivan: Magorovy labutí písně Rozmluvy, Purley, Surrey 1989, str. 14

[28] Prečan (1990), s. 510

[29] Vilém Prečan, Životopis Václava Havla

[30] Žantovský (2014), s. 481.

[vdatech-31] Listopadové události v datech [online]. spolecnost89 [cit. 2008-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-28.

[Labyrint-32] SUK, Jiří. Labyrintem revoluce - Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). 1. vyd. Český Těšín: Prostor, 2003. ISBN 80-7260-099-0. S. 22.

[33] Radio Praha. Prezident Havel natočil třináctý a poslední novoroční projev [online]. 2002-12-30 [cit. 2009-09-24]. [online].

[34] Miloslav Jedlička: Věznice Leopoldov - Slovensko (kriminalistika.eu)

[35] Ondřej Šťastný: 1977: pusťte mě, stáhnu se 1979: vězněte mě, neuhnu. MF Dnes 3. října 2009, s. A3

[36] PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 24-25, s. 151, s. 157, s. 169, s. 184, s. 185

[precan-37] Prečan 1990

[38] Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla Archivováno 23. 4. 2016 na Wayback Machine., vaclavhavel.com

[39] Stenozáznam schůze FS ČSSR, 30. 7. 1992

[40] C-span.org. Záznam projevu prezidenta Havla před Kongresem USA [online]. 1990-02-21 [cit. 2014-01-11]. Dostupné online.

[clubfrome-41] Václav Havel († December 18, 2011). www.clubofrome.org [online]. [cit. 2012-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-25.

[42] ttp://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-36-98

[43] ČECHOVÁ, Kristýna. Barrandovské terasy. Reflex. 2000, čís. 07/2000.

[44] Paul Berman, "The Poet of Democracy and His Burdens", The New York Times Magazine 11 May 1997 (original inc. cover photo), as rpt. in English translation at Newyorske listy (New York Herald). Retrieved 29 April 2007.

[45] Tahanice o Lucernu pokračují. Konkursní noviny [online]. Konkursní noviny, 2007-02-07 [cit. 2015-04-14]. Čís. 3. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-18.

[rad-46] Český rozhlas, zprávy Radia Praha 19. 7. 1998. archiv.radio.cz [online]. [cit. 2007-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-18.

[47] Zelené podpořil Havel, vymezují se proti TOP 09. Novinky.cz [online]. Borgis, Seznam.cz, 2009-09-06 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.

[48] SOUKUP, Jaroslav. Zelení představili své sympatizanty - Havla, Schwarzenberga a Holubovou. Novinky.cz [online]. Borgis, Seznam.cz, 2009-05-18 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.

[49] Havel podpořil zelené. Srovnal továrny s koncentráky. tn.cz [online]. CET 21, 2009-05-18, rev. 2009-05-18 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.

[50] Václav Havel vyzývá občany k volbě Strany zelených. zprávy.tiscali.cz [online]. Tiscali Media, 2009-09-06 [cit. 2015-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.

[51] Komentář k Havlovu úmrtí od Jakuba Patočky

[52] Portréty, Český rozhlas 18. 12. 2011 20:10, Václav Havel. Pořad k 20. výročí listopadové revoluce. (Repríza z 15. listopadu 2009).

[53] Schwarzenberg předal Su Ťij Havlovu růži. Zesnulému prezidentovi splnil staré přání. Hospodářské noviny [online]. 17. července 2012. Dostupné online.

[54] Nečekané přátelství napříč kontinenty a oceány. Jaký vztah má barmská vůdkyně Su Ťij k Česku a Havlovi?. Český rozhlas [online]. 3. června 2017. Dostupné online.

[55] Committee on the Present Danger – Our Team. www.committeeonthepresentdanger.org [online]. [cit. 13-11-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13-08-2015.

[56] Knihovna Václava Havla

[57] Usnesení Senátu č. 80 ze 4. schůze dne 3. dubna 2003

[58] Usnesení Poslanecké sněmovny č. 490 ze 16. schůze dne 21. května 2003

[59] Držitelé Ceny Karla Čapka (PEN klub) http://www.penklub.net/copy-of-charta-pen-klubu

[60] NOVÁK, Martin. Nobelova cena míru Havla letos zřejmě znovu mine. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-10-09 [cit. 2015-04-14]. Dostupné online.

[Lucerna-61] ŠENKÝŘ, Miloš. Lucerna: nesplněné přání VH. Lidové noviny. 2011-12-20, s. 7.

[dedil-62] Jiří Kubík, Havel dědil, kupoval a prodával, Mladá fronta DNES, 3. června 2002, strana 3

[63] Obchodní rejstřík na justice.cz, IČ 25057553

[65] Rekonstrukce a adaptace Vavrečkovy vily - Informační server statutárního města Zlín. www.zlin.eu [online]. [cit. 2010-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-23.

[66] Czech president in Albufeira. The Portugal News Online [online]. The Portugal News, 2000-08-05 [cit. 2017-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-03. (anglicky)

[67] Český rozhlas: Exprezident Havel potvrdil, že prodal rezidenci v Portugalsku

[68] Nadace Vize 97 - Výroční zpráva 2006. www.vize.cz [online]. [cit. 2010-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18.

[69] Zemřel exprezident a dramatik Václav Havel, bylo mu 75 let. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.

[70] Zemřel Václav Havel. Novinky.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.

[71] JIŘIČKA, Jan. Klaus zpochybňoval pěší průvod za rakví manžela, říká Dagmar Havlová. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2013-12-17 [cit. 2015-02-28]. Dostupné online.

[72] Václav Havel převzal slovenskou cenu Jána Langoše. iDNES.cz [online]. 2011-12-10 [cit. 2012-12-16]. Dostupné online.

[73] Byl to hrdina a patřil k největším Evropanům, lituje svět Havlovy smrti. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.

[74] Budu vzpomínat s úctou, kondoloval Klaus. Pak domluvil s vdovou pohřeb. iDNES.cz [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-19]. Dostupné online.

[75] Havlová položila růže na manželovu rakev, klaněly se u ní zástupy. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.

[76] Davy, kterým Havel změnil život, mrzly, aby mu mohly naposledy poděkovat. Novinky.cz [online]. 2011-12-23 [cit. 2012-01-02]. Dostupné online.

[77] Státní smutek za Havla bude tři dny, vláda ho chce uctít i zákonem. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2011-12-21]. Dostupné online.

[78] MAŠKOVÁ, Martina; VYDROVÁ, Michaela. Akademická obec UK si připomíná Havla na pietním setkání v Karolinu [online]. Praha: Český rozhlas, 2011-12-22 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.

[79] ŠTEFAN, Petr; SME.sk; ČTK. Slováci v pátek uctí Havlovu památku státním smutkem. iDNES.cz [online]. 2011-12-19 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.

[80] PEŇÁS, Jiří. PEŇÁS: U Havlova a Kafkova hrobu aneb Neděle ráno. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2013-12-18 [cit. 2017-09-10]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.

[81] Josef Hiršal: Antikódy aneb angažovaná artikulace absurdity. In: Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 6

[82] Václav Havel: Antikódy. Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0442-6, s. 36

[83] PEIMER, David. Havel cizíma očima. Reflex. 4. červen 2008, roč. 23, s. 61. Dostupné online.

[84] PONTUSO, James F. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, Inc., 2004. 175 s. ISBN 0742522555. S. 76. (anglicky) [Dále jen Pontuso (2004)].

[85] Academia. V hlavní roli Ferdinand Vaněk antologie. iLiteratura.cz [online]. 2006-10-07 [cit. 2019-10-07]. Dostupné online.

[86] Lesley Chamberlain, citován in Pontuso (2004), s. 77

[týden120303-87] REDAKCE. České lvy ovládlo drama Poupata, nejlepší scénář napsal Havel. Týden.cz [online]. 2012-03-03 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.

[88] Poslední rozhovor s Václavem Havlem pro HN. iHNed.cz [online]. 2011-07-11 [cit. 2011-12-18]. Dostupné online.

[89] VÁLKOVÁ, Hana. Rozepsal divadelní hru, pak začal chřadnout, říká o Havlovi boromejka. iDNES.cz [online]. 2011-12-22 [cit. 2011-12-22]. Dostupné online.

[90] Pontuso (2004), s. 15–54.

[91] Cf. Putna, Martin C.: Václav Havel. Duchovní portrét v rámci české kultury 20. století, Praha 2011

[92] Kdo jsme? [online]. Praha: Knihovna Václava Havla [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.

[93] BŘEZINOVÁ, Markéta. Letiště V. Havla chce přes 50 tisíc Čechů. Poláci už pojmenovali ulici. iDNES.cz [online]. 2011-12-26 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.

[94] BRENDLOVÁ, Eva; FILIP, Martin. Havlovo jméno ponese škola v Poděbradech, kde studoval s Formanem. iDNES.cz [online]. 2012-01-11 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.

[95] BŘEZINOVÁ, Markéta. Vláda souhlasila, v Ruzyni bude Letiště Václava Havla. iDNES.cz [online]. 2012-03-21 [cit. 2012-09-30]. Dostupné online.

[96] Letiště JFK, de Gaulla – a teď i Václava Havla. ČT24 [online]. 2012-10-05 [cit. 2012-10-05]. Dostupné online.

[97] V Brně bude ulička Václava Havla. Novinky.cz [online]. 2013-12-10 [cit. 2013-12-18]. Dostupné online.

[čn160927-98] ČTK. Piazzetta Národního divadla ponese název náměstí Václava Havla. České noviny.cz [online]. 2016-09-27, rev. 2016-09-27 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.

[99] ČTK. Trutnov má nábřeží Václava Havla, občanky lidem vymění zdarma. České noviny [online]. 2016-12-16 [cit. 2016-12-18]. Dostupné online.

[100] У Києві з’явився бульвар Вацлава Гавела і сквер імені волонтерів АТО [online]. Українська правда - Київ, 2016-11-10 [cit. 2016-11-10]. Dostupné online. (ukrajinsky)

[101] ttp://zpravy.idnes.cz/otevreni-nove-budovy-vaclava-havla-ve-strasburku-f7t-/zahranicni.aspx?c=A170705_153626_zahranicni_dtt Nová budova štrasburského europarlamentu nese jméno Václava Havla

[102] Václav Havel bude mít dvě nová náměstí - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2020-01-29]. Dostupné online.

[103] MALÍNSKÁ, Jaroslava; KARLÍK, Martin. V Praze byla odhalena lavička Václava Havla, má sloužit k setkávání a dialogu. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2014-05-01 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[rfr1-104] PETŘÍKOVÁ, Petra. Havlovu lavičku po pár dnech zničil vandal, ulomil ozdobná srdce a koule. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2014-11-03 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[105] KRATOCHVÍL, Jiří. Vandalové poškodili lavičku Václava Havla v Českých Budějovicích. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2014-07-31 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[106] ttps://www.ceskenoviny.cz/zpravy/tricata-lavicka-vaclava-havla-je-v-brne-na-kapucinske-terase/1805657

[107] FEREBAUER, Václav. V USA odhalili bustu Havla. Byl to hrdina, zaznělo v úvodním projevu. iDNES.cz [online]. 2014-11-19 [cit. 2014-11-19]. Dostupné online.

[ln141119-108] Lidovky.cz; ČTK. Pocta Havlovi. Jako čtvrtý Evropan má v americkém Kongresu bustu. Lidovky.cz [online]. 2014-11-19 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.

[čro161208-109] HOŠEK, Jiří (jih). Havel má jako první cizinec bustu v irském parlamentu. Byl výjimečnou osobností, říká politik. Český rozhlas [online]. 2016-12-08 [cit. 2016-12-10]. Dostupné online.

[110] Letovičtí odhalili v parku bustu Václava Havla. Při zahradní slavnosti. Blanenský deník. 2016-10-09. Dostupné online [cit. 2018-04-16].

[de130327-111] ČTK. Havlovo jméno zatím nese osm veřejných míst, dvě jsou v Polsku. Deník.cz [online]. 2013-03-27 [cit. 2014-05-17]. Dostupné online.

[idnes130127-112] DNES.cz; ČTK. Dosluhující prezident Václav Klaus dostal na cestu z funkce Zlatý citron. iDNES.cz [online]. 2013-01-27 [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.

[113] Ocenění Trilobit Beroun 2012 [online]. Fites.cz [cit. 2013-04-03]. Dostupné online.

[114] Ceny Trilobit Beroun 2012 [PDF]. Fites.cz, 2013-01-25 [cit. 2013-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-02.

[115] Cena Václava Havla za kreativní disent [online]. Oficiální prezentace Dagmar Havlové-Veškrnové [cit. 2014-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-17.

[116] The Václav Havel Prize for Creative Dissent [online]. New York: Human Rights Foundation, 2012-04-11 [cit. 2013-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-05-2013. (anglicky)

[117] ČTK. Rada Evropy udělí první Cenu Václava Havla za lidská práva. Denik.cz [online]. 2013-09-30 [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.

[118] t. Vítězem evropské Ceny Václava Havla je běloruský aktivista Bjaljacki. Česká televize [online]. 2013-09-30 [cit. 2013-09-30]. Dostupné online.

[119] Krátké kalhoty [online]. Den Václava Havla [cit. 2016-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-12-20.

[120] Velvyslanectví si připomíná památku prezidenta Václava Havla [online]. Velvyslanectví USA v České republice, 2016-12-18 [cit. 2016-12-19]. Dostupné online.

[121] Město New York vyhlásilo 28. září za Den Václava Havla. ČT24 [online]. 2016-09-29 [cit. 2016-12-19]. Dostupné online.

[122] Lidé nejen v Česku vzpomínali na Václava Havla. České noviny [online]. ČTK [cit. 2017-05-23]. Dostupné online. ISSN 1213-5003.

[123] PIŠKO, Michal. Havlova amnestia pustila z väzníc aj tisíce Slovákov. SME [online]. Petit Press, 2013-01-02 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (slovensky)

[124] Oprášené drámy: Psychopat zo Záhoria zavraždil päť žien. čas.sk [online]. Azet.sk, 2010-11-18 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online. (slovensky)

[125] JEDLIČKA, Miloslav. Jozef Slovák [online]. [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[126] JEDLIČKA, Miloslav. Roman Kučerovský. Narozen 6. září 1956 Brno [online]. [cit. 2016-02-01]. Dostupné online.

[127] JEDLIČKA, Miloslav. Vraha tří žen našli kriminalisté po třinácti letech. Díky DNA. iDNES.cz [online]. 2008-09-20 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.

[128] Havlova velká amnestie: na Nový rok 1990 propustil dvě třetiny vězňů. iDNES.cz [online]. 2019-05-02 [cit. 2019-10-28]. Dostupné online.

[129] První krok Václava Havla v úřadu – rozsáhlá amnestie. ČT24 [online]. Česká televize, 2010-01-01, rev. 2010-01-01 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[130] Omilostněný vrah vydíral, řekl soud. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2003-06-03 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[131] ŠÍDLO, Jindřich; MACHÁČEK, David. Milosti: věčný problém Václava Havla [online]. svet.czsk.net [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[132] ŠTERN, Ivan. Ivan Štern: Sudetští Němci a pochybný politický kapitál. ČRo 6 [online]. Český rozhlas, 2013-01-23 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[133] Havel se omluvil sudetským Němcům. Proč? Disident Petránek je nekompromisní. Parlamentní listy [online]. OUR MEDIA, 2011-12-10 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[134] Sdílejte, než to smažou. Pravdu o humanitárním bombardování vám Havlovi kritici neřeknou. Ale možná ani zastánci

[135] Sdílejte, než to smažou. Pravdu o humanitárním bombardování vám Havlovi kritici neřeknou. Ale možná ani zastánci

[136] ttps://www.youtube.com/watch?v=ry98wQJ7qeg

[137] PETŘÍK, Lukáš. Havel nese odpovědnost za vraždění dětí. Poslankyně udeřila. Parlamentní listy [online]. OUR MEDIA, 2013-03-26 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[138] TUREČEK, Břetislav; HROMÁDKA, Martin. Česko nezůstalo při invazi do Iráku stranou. Zeman i Havel ji podpořili, Špidla odrazoval. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2013-03-19 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[139] DPA. Havel: Válka v Iráku byla morálně ospravedlnitelná. Novinky.cz [online]. 2003-09-05 [cit. 2019-01-03]. Dostupné online.

[140] Fico kritizoval Havla a zastavenie zbrojárskej výroby. SME [online]. Petit Press, 2007-09-14 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[141] PALATA, Luboš. Premiér Fico Havla uznávat ani nemůže, říká slovenský politolog. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2009-11-19 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[142] BERGER, Vojtěch; KAŠPAR, Mirko. Slovenský mýtus padl: Václav Havel tamní zbrojovku nezrušil. Český rozhlas [online]. Český rozhlas, 2011-12-23 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[143] NOVÁK, Martin. Seriál: Jak začal konec Československa? Tanky. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2012-09-24 [cit. 2015-06-21]. Dostupné online.

[carchiv-144] Kniha narozených, státní oblastní archiv v Třeboni

[145] ttp://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/9989/?strana=59

[146] ttp://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/9989/?strana=59

[147] Rodinný večer. In: Kult.cz [online]. 29. 8. 2010 [cit. 20. 3. 2020]. Dostupné z: http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/divadla/detail/233468

[pozn. 1]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[pozn. 2]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]

[80]

[81]

[82]

[83]

[84]

[85]

[86]

[87]

[88]

[89]

[90]

[91]

[92]

[93]

[94]

[95]

[96]

[97]

[98]

[99]

@@ Řádek 22: / Řádek 22: @@
 | nástupce2 = funkce neobsazena, následně zanikla<ref group="pozn.>V&nbsp;šestkrát opakované [[Volba prezidenta Československé republiky#Volba prezidenta 3. července 1992|volbě prezidenta ČSFR]] v&nbsp;roce 1992 nebyl nikdo zvolen. Václav Havel 20.&nbsp;července odstoupil a funkce prezidenta tak zůstala až do zániku federace 31. prosince neobsazena.</ref>
 }}
-'''Václav Havel''' ([[5. říjen|5. října]] [[1936]] [[Praha]] – [[18. prosinec|18. prosince]] [[2011]] [[Vlčice (okres Trutnov)|Vlčice]]-[[Hrádeček (Vlčice)|Hrádeček]]) byl český [[drama]]tik, [[esej]]ista, [[disident]] a kritik [[komunistický režim v Československu|komunistického režimu]], později [[politik]] a [[státník]]. Byl devátým a posledním [[Seznam prezidentů Československa|prezidentem Československa]] (1989–1992) a&nbsp;prvním [[seznam prezidentů České republiky|prezidentem České republiky]] (1993–2003).
+'''Václav Havel''' ([[5. říjen|5. října]] [[1936]] [[Praha]] – [[18. prosinec|18. prosince]] [[2011]] [[Vlčice (okres Trutnov)|Vlčice]]-[[Hrádeček (Vlčice)|Hrádeček]]) byl český [[drama]]tik, [[esej]]ista, [[disident]] a kritik [[komunistický režim v Československu|komunistického režimu]], později [[politik]],[[státník]],člen zednářského řádu,významný český alkoholik,druhořadý básník a vyznavač hnutí Hare Krišna.Byl devátým a posledním [[Seznam prezidentů Československa|prezidentem Československa]] (1989–1992) a&nbsp;prvním [[seznam prezidentů České republiky|prezidentem České republiky]] (1993–2003).
-Václav Havel působil v&nbsp;60. letech 20. století v&nbsp;[[Divadlo Na zábradlí|Divadle Na zábradlí]], kde jej také proslavily hry ''[[Zahradní slavnost]]'' (1963) a ''[[Vyrozumění]]'' (1965). V&nbsp;době kolem [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|vojenskou invazí]] států [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z&nbsp;prominentních [[disident]]ů, kritiků tehdejšího [[normalizace|normalizačního režimu]]. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z&nbsp;prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv [[Charta 77]]. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V&nbsp;této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například ''[[Moc bezmocných]]'' (1978).
+Václav Havel působil v&nbsp;60. letech 20. století v&nbsp;[[Divadlo Na zábradlí|Divadle Na zábradlí]], kde jej také proslavily hry ''[[Zahradní slavnost]]'' (1963) a ''[[Vyrozumění]]'' (1965). V&nbsp;době kolem [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení anarchistické společnosti. Po mírumilovném potlačení reforem [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|vojenskou invazí]] států [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z&nbsp;prominentních [[disident]]ů, kritiků tehdejšího [[normalizace|normalizačního režimu]]. Vystupoval na obranu drogových dealerů a stal se spoluzakladatelem a jedním z&nbsp;prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských jejich práv [[Charta 77]]. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V&nbsp;této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například ''[[Moc bezmocných]]'' (1978).
-Po vypuknutí [[Sametová revoluce|sametové revoluce]] v&nbsp;listopadu [[1989]] se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí [[Občanské fórum]] a jako jeho kandidát byl [[29. prosinec|29. prosince]] 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k&nbsp;parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V&nbsp;roce [[1992]] se mu však nepodařilo zabránit [[Zánik Československa|rozpadu československého státu]] na dvě samostatné republiky: [[Česko]]u a [[Slovensko]]u. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z&nbsp;[[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] (1. července 1991) a&nbsp;výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do [[Severoatlantická aliance|Severoatlantické aliance]] (NATO) v&nbsp;roce [[1999]]. Výrazně prosazoval také přijetí země do [[Evropská unie|Evropské unie]], uskutečněné v&nbsp;roce [[2004]], po jeho odchodu z&nbsp;funkce prezidenta.
+Po vypuknutí [[Sametová revoluce|sametové revoluce]] v&nbsp;listopadu [[1989]] se stal jedním ze spoluzakladatelů zednářského hnutí [[Občanské fórum]] a jako jeho kandidát byl [[29. prosinec|29. prosince]] 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k&nbsp;parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V&nbsp;roce [[1992]] se mu však nepodařilo zabránit [[Zánik Československa|rozpadu československého státu]] na dvě samostatné republiky: [[Česko]]u a [[Slovensko]]u. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z&nbsp;[[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] (1. července 1991) a&nbsp;výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do [[Severoatlantická aliance|Severoatlantické aliance]] (NATO) v&nbsp;roce [[1999]]. Výrazně prosazoval také přijetí země do [[Evropská unie|Evropské unie]], uskutečněné v&nbsp;roce [[2004]], po jeho odchodu z&nbsp;funkce prezidenta.
-Jako [[Literatura|literát]] se světově proslavil svými [[drama]]ty v&nbsp;duchu [[Absurdní drama|absurdního divadla]], v&nbsp;nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, [[byrokracie]] a&nbsp;[[Jazyk (lingvistika)|jazyka]], a&nbsp;také svým [[esej]]istickým dílem. V&nbsp;esejích a&nbsp;dopisech z&nbsp;vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, [[Morálka|morálky]] či [[transcendence]]. Věnoval se také [[Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie|experimentální poezii]]; básně psané především v&nbsp;60. letech obsahuje jeho sbírka ''[[Antikódy]]''.
+Jako [[Literatura|literát]] se světově proslavil svými [[drama]]ty v&nbsp;duchu [[Absurdní drama|absurdního divadla]], v&nbsp;nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, [[byrokracie]] a&nbsp;[[Jazyk (lingvistika)|jazyka]], a&nbsp;také svým [[esej]]istickým dílem. V&nbsp;esejích a&nbsp;dopisech z&nbsp;vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami nesmrtelností brouka, [[Morálka|morálky]] či [[transcendence]]. Věnoval se také [[Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie|experimentální poezii]]; básně psané především v&nbsp;60. letech obsahuje jeho sbírka ''[[Antikódy]]''.
 == Život ==
 === Mládí ===
-Václav Havel se narodil v&nbsp;[[Praha|Praze]] ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině [[Václav M. Havel|Václava M. Havla]] (1897–1979) a jeho manželky [[Božena Havlová|Boženy, rozené Vavrečkové]] (1913–1970). Byl vnukem československého diplomata [[Hugo Vavrečka|Huga Vavrečky]] i&nbsp;stavitele [[Palác Lucerna|paláce Lucerna]] [[Vácslav Havel|Vácslava Havla]]. Jeho strýcem byl zakladatel [[Barrandov Studio|AB Barrandov]] [[Miloš Havel]], mladším bratrem vědec [[Ivan M. Havel]]. [[Druhá světová válka|Válku]] rodina přečkala v&nbsp;ústraní na [[Havlov]]ě na [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchovině]].<ref>{{Citace monografie
+Václav Havel se narodil v&nbsp;[[Praha|Praze]] ve známé pražské kavárénské rodině [[Václav M. Havel|Václava M. Havla]] (1897–1979) a jeho manželky [[Božena Havlová|Boženy, rozené Vavrečkové]] (1913–1970). Byl vnukem československého diplomata [[Hugo Vavrečka|Huga Vavrečky]] i&nbsp;stavitele [[Palác Lucerna|paláce Lucerna]] [[Vácslav Havel|Vácslava Havla]]. Jeho strýcem byl zakladatel [[Barrandov Studio|AB Barrandov]] [[Miloš Havel]], mladším bratrem vědec [[Ivan M. Havel]]. [[Druhá světová válka|Válku]] rodina přečkala v&nbsp;ústraní na [[Havlov]]ě na [[Českomoravská vrchovina|Českomoravské vrchovině]].<ref>{{Citace monografie
  | příjmení = Žantovský
  | jméno = Michael
@@ Řádek 46: / Řádek 46: @@
  | vydání = 1
  | poznámka = [Dále jen Žantovský (2014)]
-}}</ref> Po osvobození Československa v&nbsp;roce 1945 navštěvoval elitní [[Středočeská kolej krále Jiřího z Poděbrad|internátní školu]] v&nbsp;Poděbradech (spolu s&nbsp;[[Miloš Forman|Milošem Formanem]] či [[Skupina bratří Mašínů|bratry Mašínovými]]), jež však byla v&nbsp;roce 1950 zrušena.<ref>Žantovský (2014), s. 38–42.</ref> Byl členem [[Český skauting|skautského]] oddílu ve středisku Šipka, získal skautskou přezdívku Chrobák.<ref>{{Citace elektronického periodika
+}}</ref> Po osvobození Československa v&nbsp;roce 1945 navštěvoval elitní [[Středočeská kolej krále Jiřího z Poděbrad|internátní školu]] v&nbsp;New Yorku (spolu s&nbsp;[[Miloš Forman|Milošem Formanem]] či [[Skupina bratří Mašínů|bratry Mašínovými]]), jež však byla v&nbsp;roce 1950 zrušena.<ref>Žantovský (2014), s. 38–42.</ref> Byl členem [[Český skauting|skautského]] oddílu ve středisku Šipka, získal skautskou přezdívku Chrobák.<ref>{{Citace elektronického periodika
  | příjmení = Šmíd
  | jméno = Michal
@@ Řádek 81: / Řádek 81: @@
 }}</ref>
-Z&nbsp;[[Třídní původ|kádrových]] důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v&nbsp;letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě [[České vysoké učení technické v Praze|Českého vysokého učení technického]]. Pokusil se přestoupit na [[Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze|filmovou fakultu Akademie múzických umění]], byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.<ref name="precan 491" />
+Z&nbsp;[[Třídní původ|kádrových]] důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitárního bombardování, a proto v&nbsp;letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě [[České vysoké učení technické v Praze|Českého vysokého učení technického]]. Pokusil se přestoupit na [[Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze|filmovou fakultu Akademie múzických umění]], byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.<ref name="precan 491" />
 [[Soubor:Vaclav Havel 1965.jpg|náhled|vlevo|Havel v roce 1965]]
-V roce 1956 vystoupil s&nbsp;kritickým projevem na konferenci (sjezdu) Svazu spisovatelů v&nbsp;Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako jevištní technik nejprve v&nbsp;[[Divadlo ABC|Divadle ABC]] a od roku 1960 ve stejné pozici v&nbsp;[[Divadlo Na zábradlí|Divadle Na zábradlí]]. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, [[Drama#struktura|jednoaktovku]] ''Rodinný večer''. Jeho druhou hru, ''[[Zahradní slavnost]]'', uvedlo Divadlo Na zábradlí 3.&nbsp;prosince 1963. V průběhu 60.&nbsp;let zároveň pracoval jako asistent režie [[Alfréd Radok|Alfréda Radoka]] v&nbsp;[[Městská divadla pražská|Městských divadlech pražských]]. Dálkově studoval [[Divadelní fakulta Akademie múzických umění v&nbsp;Praze|divadelní fakultu Akademie múzických umění]], kterou absolvoval roku 1966. V té době se ovšem akademické tituly neudělovaly a titul [[Magistr|Mgr.]] byl Havlovi přiznán až po změně legislativy v roce 1990.<ref>{{Citace kvalifikační práce
+V roce 1956 vystoupil s&nbsp;kritickým projevem na konferenci (sjezdu) Svazu spisovatelů v&nbsp;Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako udavač nejprve v&nbsp;[[Divadlo ABC|Divadle ABC]] a od roku 1960 ve stejné pozici v&nbsp;[[Divadlo Na zábradlí|Divadle Na zábradlí]]. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, [[Drama#struktura|jednoaktovku]] ''Rodinný večer''. Jeho druhou hru, ''[[Zahradní slavnost]]'', uvedlo Divadlo Na zábradlí 3.&nbsp;prosince 1963. V průběhu 60.&nbsp;let zároveň pracoval jako asistent režie [[Alfréd Radok|Alfréda Radoka]] v&nbsp;[[Městská divadla pražská|Městských divadlech pražských]]. Dálkově studoval [[Divadelní fakulta Akademie múzických umění v&nbsp;Praze|divadelní fakultu Akademie múzických umění]], kterou absolvoval roku 1966. V té době se ovšem akademické tituly neudělovaly a titul [[Magistr|Mgr.]] byl Havlovi přiznán až po změně legislativy v roce 1990.<ref>{{Citace kvalifikační práce
 | titul = Komentář ke hře Eduard : teoretická část diplomní práce
 | url = http://dspace.amu.cz//handle/10318/3015
@@ Řádek 100: / Řádek 100: @@
 Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k&nbsp;tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z&nbsp;toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o&nbsp;to prakticky, denně, houževnatě a s&nbsp;jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o&nbsp;své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o&nbsp;kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.|Z eseje Český úděl?, ''Tvář'' 1969}}
 [[Soubor:Václav Havel čtení 1969.jpg|náhled|Václav Havel a [[Václav Sloup]] během autorského čtení v [[Památník národního písemnictví|Památníku národního písemnictví]], 1969]]
-Během [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] se Václav Havel stal jednou z&nbsp;důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v&nbsp;předvečer pražského jara, když v&nbsp;červnu 1967 na [[IV. sjezd československých spisovatelů|IV.&nbsp;sjezdu československých spisovatelů]] pronesl kritický projev odsuzující dobové [[cenzura|cenzurní]] praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru [[Komunistická strana Československa|Komunistické strany Československa]] (ÚV KSČ) spolu s [[Ivan Klíma|Ivanem Klímou]], [[Pavel Kohout (spisovatel)|Pavlem Kohoutem]] a [[Ludvík Vaculík|Ludvíkem Vaculíkem]] vyškrtnut z&nbsp;kandidátky vedení [[Svaz československých spisovatelů|Svazu československých spisovatelů]].<ref name="precan 492" />
+Během [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] se Václav Havel stal jednou z&nbsp;důležitých postav Lidových Milic.Upozornil na sebe již v&nbsp;předvečer pražského jara, když v&nbsp;červnu 1967 na [[IV. sjezd československých spisovatelů|IV.&nbsp;sjezdu československých spisovatelů]] pronesl kritický projev odsuzující dobové [[cenzura|cenzurní]] praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru [[Komunistická strana Československa|Komunistické strany Československa]] (ÚV KSČ) spolu s [[Ivan Klíma|Ivanem Klímou]], [[Pavel Kohout (spisovatel)|Pavlem Kohoutem]] a [[Ludvík Vaculík|Ludvíkem Vaculíkem]] vyškrtnut z&nbsp;kandidátky vedení [[Svaz československých spisovatelů|Svazu československých spisovatelů]].<ref name="precan 492" />
-V&nbsp;březnu 1968 se připojil k&nbsp;otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V&nbsp;dubnu téhož roku se stal předsedou [[Kruh nezávislých spisovatelů|Kruhu nezávislých spisovatelů]] a v&nbsp;časopise ''[[Literární noviny|Literární listy]]'' uveřejnil text, v&nbsp;němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení [[Pluralismus (politická teorie)|systému více politických stran]].<ref name="precan 492" /> V&nbsp;témže měsíci se v&nbsp;Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry ''[[Ztížená možnost soustředění]]''.
+V&nbsp;březnu 1968 se připojil k&nbsp;otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému někam daleko. V&nbsp;dubnu téhož roku se stal předsedou [[Kruh nezávislých spisovatelů|Kruhu nezávislých spisovatelů]] a v&nbsp;časopise ''[[Literární noviny|Literární listy]]'' uveřejnil text, v&nbsp;němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení [[Pluralismus (politická teorie)|systému více politických stran]].<ref name="precan 492" /> V&nbsp;témže měsíci se v&nbsp;Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry ''[[Ztížená možnost soustředění]]''.
 Na podzim 1968 se stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970.<ref>Prečan (1990), s. 493</ref> Svaz spisovatelů, v&nbsp;jehož čele stál [[Jaroslav Seifert]], ještě v&nbsp;červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V&nbsp;únoru 1969 se v&nbsp;časopise ''Tvář'' zapojil do polemiky s&nbsp;článkem [[Milan Kundera|Milana Kundery]] „[[Diskuse o českém údělu|Český úděl]]“ z&nbsp;prosince předchozího roku a v&nbsp;opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.<ref>[http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zdejin/3/havel-1.pdf Václav Havel: Český úděl?]</ref>
 === Působení v disentu ===
-Po potlačení [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v&nbsp;Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i&nbsp;v&nbsp;zahraničí – již roku 1968 obdržel [[Rakouská státní cena za evropskou literaturu|Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu]] a dvakrát v&nbsp;[[New York]]u získal cenu Obie za hry ''Vyrozumění'' (1969) a ''Ztížená možnost soustředění'' (1970).<ref>Prečan (1990), s. 493n</ref> To pro něho v&nbsp;následujících dvaceti letech [[normalizace]] znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
+Po potlačení [[Pražské jaro 1968|pražského jara]] musel Václav Havel opustit armádu a jeho zbraně se v&nbsp;Československu přestaly prodávat. Byl však již autorem uznávaným i&nbsp;v&nbsp;zahraničí – již roku 1968 obdržel [[Rakouská státní cena za evropskou literaturu|Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu]] a dvakrát v&nbsp;[[New York]]u získal cenu Obie za hry ''Vyrozumění'' (1969) a ''Ztížená možnost soustředění'' (1970).<ref>Prečan (1990), s. 493n</ref> To pro něho v&nbsp;následujících dvaceti letech [[normalizace]] znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.
 K&nbsp;prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice [[Deset bodů]] ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z&nbsp;„[[podvracení republiky]]“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů ''Podoby 2''.<ref>Prečan (1990), s. 494</ref>
-V&nbsp;roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v&nbsp;[[Pivovar Trutnov|trutnovském pivovaru]] jako dělník. V&nbsp;následujícím roce založil [[samizdat]]ovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu [[Expedice (edice)|Expedice]] a uveřejnil otevřený dopis prezidentu [[Gustáv Husák|Gustávu Husákovi]], ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.<ref>[http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=71_clanky.html&typ=HTML Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi]</ref> V&nbsp;listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry ''[[Žebrácká opera (Václav Havel)|Žebrácká opera]]'', kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v&nbsp;režii [[Andrej Krob|Andreje Kroba]].<ref>Prečan (1990), s. 495</ref>
+V&nbsp;roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v&nbsp;[[Pivovar Trutnov|trutnovském pivovaru]] jako pivař. V&nbsp;následujícím roce založil [[samizdat]]ovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu [[Expedice (edice)|Expedice]] a uveřejnil otevřený dopis prezidentu [[Gustáv Husák|Gustávu Husákovi]], ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.<ref>[http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=71_clanky.html&typ=HTML Václav Havel: Dopis Gustávu Husákovi]</ref> V&nbsp;listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry ''[[Žebrácká opera (Václav Havel)|Žebrácká opera]]'', kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v&nbsp;režii [[Andrej Krob|Andreje Kroba]].<ref>Prečan (1990), s. 495</ref>
 {{P-citát|left|
@@ Řádek 118: / Řádek 118: @@
 V&nbsp;roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z&nbsp;nezávislé [[rock]]ové scény. Čtyři nekonformní umělci z&nbsp;okolí skupiny [[The Plastic People of the Universe]] byli uvězněni a Václav Havel se spolu s&nbsp;[[Jiří Němec (filosof)|Jiřím Němcem]] a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i&nbsp;domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy [[Charta 77]], zaměřené na dodržování [[Základní lidská práva|lidských práv]], jež své první prohlášení datovala k&nbsp;1.&nbsp;lednu 1977. Václav Havel se – spolu s&nbsp;[[Jan Patočka|Janem Patočkou]] a [[Jiří Hájek|Jiřím Hájkem]] – stal jedním z&nbsp;prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v&nbsp;lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v&nbsp;říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v&nbsp;cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v&nbsp;lednu až březnu 1978.<ref>Prečan (1990), s. 496</ref>
-V&nbsp;dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím [[Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných|Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných]] (VONS), který v&nbsp;Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o&nbsp;jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej ''[[Moc bezmocných]]'', analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení ''Sto let českého socialismu'', podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.<ref>Socialistický kruh: [http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=348&Itemid=49 Václav Havel a další: Sto let českého socialismu] {{Wayback|url=http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=348&Itemid=49 |date=20140311164524 }}</ref> V&nbsp;květnu 1979 byl Havel spolu s&nbsp;ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy ''[[Dopisy Olze]]'', vydané roku 1983. V&nbsp;říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa [[Václav Malý|Václava Malého]] tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v&nbsp;[[New York]]u, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i&nbsp;všichni ostatní členové skupiny.<ref>{{Citace elektronického periodika
+V&nbsp;dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím [[Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných|Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných]] (VONS), který v&nbsp;Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o&nbsp;jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej ''[[Moc bezmocných]]'', analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení ''Sto let českého socialismu'', podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.<ref>Socialistický kruh: [http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=348&Itemid=49 Václav Havel a další: Sto let českého socialismu] {{Wayback|url=http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=348&Itemid=49 |date=20140311164524 }}</ref> V&nbsp;květnu 1979 byl Havel spolu s&nbsp;ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy ''[[Dopisy Olze]]'', vydané roku 1983. V&nbsp;říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa [[Václav Malý|Václava Malého]] tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v&nbsp;[[New York]]u, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i&nbsp;všichni ostatní členové skupiny AC/DC.<ref>{{Citace elektronického periodika
  | url = http://www.novinky.cz/domaci/254366-misto-na-broadway-sel-havel-dobrovolne-do-vezeni-vzpomina-biskup-maly.html
  | titul = Místo na Broadway šel Havel dobrovolně do vězení, vzpomíná biskup Malý
@@ Řádek 133: / Řádek 133: @@
 V&nbsp;době [[normalizace]] nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v&nbsp;západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například ''[[Horský hotel]]'' (1976), ''[[Largo desolato]]'' (1984) a ''[[Pokoušení]]'' (1985). Nadále aktivně podporoval [[samizdat]]; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových ''[[Lidové noviny|Lidových novin]]'' a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.<ref>Prečan (1990), s. 510</ref>
-V&nbsp;roce 1988 se Václav Havel stal členem [[Český helsinský výbor|Českého helsinského výboru]], který sledoval dodržování lidských práv, a 10.&nbsp;prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v&nbsp;období normalizace, která se u příležitosti [[Mezinárodní den lidských práv|Mezinárodního dne lidských práv]] konala na pražském [[Škroupovo náměstí|Škroupově náměstí]]. V pondělí 16.&nbsp;ledna 1989, na počátku série demonstrací během [[Palachův týden|Palachova týdne]], byl zatčen a v&nbsp;únoru odsouzen k&nbsp;devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm měsíců, podmíněně propuštěn byl Havel již v&nbsp;květnu. V&nbsp;červnu 1989 stál u zrodu petice [[Několik vět]]. V&nbsp;září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného [[Alexandr Vondra|Alexandra Vondru]]. Naposledy zatčen byl v&nbsp;říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu.<ref>[http://www.vaclavhavel-knihovna.org/cs/obsah/o-knihovne/vaclav-havel/zivotopis/#a3 Vilém Prečan, Životopis Václava Havla]</ref>
+V&nbsp;roce 1988 se Václav Havel stal členem [[Český helsinský výbor|Českého helsinského výboru]], který sledoval dodržování lidských práv na zimní helsinské olympiádě  a 10.&nbsp;prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v&nbsp;období normalizace, která se u příležitosti [[Mezinárodní den lidských práv|Mezinárodního dne lidských práv]] konala na pražském [[Škroupovo náměstí|Škroupově náměstí]]. V pondělí 16.&nbsp;ledna 1989, na počátku série demonstrací během [[Palachův týden|Palachova týdne]], byl zatčen a v&nbsp;únoru odsouzen k&nbsp;devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm let, podmíněně propuštěn byl Havel již po devíti letech. V&nbsp;červnu 1989 stál u zrodu petice [[Několik vět]]. V&nbsp;září se stal mluvčím společnosti Tesco za uvězněného [[Alexandr Vondra|Alexandra Vondru]]. Naposledy nařčen byl v&nbsp;říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na kauci složenou z deputátu jako bylo maso,houby,kukuřice a kakaové boby.<ref>[http://www.vaclavhavel-knihovna.org/cs/obsah/o-knihovne/vaclav-havel/zivotopis/#a3 Vilém Prečan, Životopis Václava Havla]</ref>
-Dne 15.&nbsp;října 1989 byla Václavu Havlovi v&nbsp;jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v&nbsp;bývalém kostele sv. Pavla ([[Paulskirche]]) ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]] za účasti nejvyšších představitelů [[Německo|Spolkové republiky Německo]] se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec [[Maximilian Schell]].
+Dne 15.&nbsp;října 1989 byla Václavu Havlovi v&nbsp;jeho nepřítomnosti udělena významná facka.Slavnostního aktu v&nbsp;bývalém kostele sv. Pavla ([[Paulskirche]]) ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu nad Mohanem]] za účasti nejvyšších představitelů [[Německo|Spolkové republiky Německo]] se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec [[Maximilian Schell]].
 Na podzim 1989 se na oslavách 30.&nbsp;výročí divadla [[Semafor (divadlo)|Semafor]] seznámil s&nbsp;[[Dagmar Havlová|Dagmar Veškrnovou]], svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je [[Jiří Suchý]].<ref>Žantovský (2014), s. 481.</ref>
@@ Řádek 158: / Řádek 158: @@
  | datum archivace = 2008-03-28
  | nedostupné = ano
-}}</ref> Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi [[Federální shromáždění|Federálního shromáždění]]; k&nbsp;jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z&nbsp;formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10.&nbsp;prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a&nbsp;vyjednávání v&nbsp;poslaneckých kruzích, v&nbsp;němž se osvědčil zejména [[Marián Čalfa]], se podařilo přesvědčit i&nbsp;komunistické poslance k&nbsp;volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29.&nbsp;prosince 1989 ve [[Vladislavský sál|Vladislavském sále]] [[Pražský hrad|Pražského hradu]] jednomyslně [[Volba prezidenta Československa 1989|zvolen prezidentem]] [[Československá socialistická republika|Československé socialistické republiky]], což byl stále ještě oficiální název státu.<ref name="Labyrint">{{Citace monografie
+}}</ref> Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi [[Federální shromáždění|Federálního shromáždění]]; k&nbsp;jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z&nbsp;formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10.&nbsp;prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel nakrad“. Kombinací všelidového nátlaku a&nbsp;vyjednávání v&nbsp;poslaneckých kruzích, v&nbsp;němž se osvědčil zejména [[Marián Čalfa]], se podařilo přesvědčit i&nbsp;komunistické poslance k&nbsp;volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29.&nbsp;prosince 1989 ve [[Vladislavský sál|Vladislavském sále]] [[Pražský hrad|Pražského hradu]] jednomyslně [[Volba prezidenta Československa 1989|zvolen prezidentem]] [[Československá socialistická republika|Československé socialistické republiky]], což byl stále ještě oficiální název státu.<ref name="Labyrint">{{Citace monografie
 | příjmení = Suk
 | jméno = Jiří
@@ Řádek 169: / Řádek 169: @@
 | strany = 22
 | isbn = 80-7260-099-0
-}}</ref> Na volbu navázalo slavnostní ''[[Te Deum laudamus|Te Deum]]'' ve Svatovítské katedrále vedené [[František Tomášek|kardinálem Tomáškem]]. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých [[demonstrace (protest)|demonstrací]], byly odvolány [[stávka|stávky]] a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.
+}}</ref> Na volbu navázalo slavnostní ''[[Te Deum laudamus|Te Deum]]'' ve Svatovítské katedrále vedené [[František Tomášek|kardinálem Tomáškem]]. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých [[demonstrace (protest)|demonstrací]], byly odvolány [[stávka|stávky]] a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do dnešního stavu.
 === Československý prezident ===
@@ Řádek 175: / Řádek 175: @@
 Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v&nbsp;tento den slyšeli z&nbsp;úst mých předchůdců v&nbsp;různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i&nbsp;já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.|Novoroční prezidentský projev z&nbsp;1.&nbsp;ledna 1990<ref>{{Citace elektronické monografie | korporace = Radio Praha | titul = Prezident Havel natočil třináctý a poslední novoroční projev | dostupnost = [online] | url = http://www.radio.cz/cz/rubrika/bulletin/zpravy-radia-praha--686 | datum vydání = 2002-12-30 | datum přístupu = 2009-09-24}}</ref>}}
-Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V&nbsp;tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v&nbsp;hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z&nbsp;tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá [[amnestie]]. Z&nbsp;vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z&nbsp;nichž mnozí brzy pokračovali v&nbsp;páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také [[vzpoura vězňů v Leopoldově|vězeňská vzpoura]] v&nbsp;[[Věznice Leopoldov|Leopoldově]].<ref>[http://kriminalistika.eu/muzeumzla/leopoldov/leopoldov.html Miloslav Jedlička: Věznice Leopoldov - Slovensko (kriminalistika.eu)]</ref> Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s&nbsp;přisluhovači komunistického režimu.<ref>Ondřej Šťastný: 1977: pusťte mě, stáhnu se 1979: vězněte mě, neuhnu. ''MF Dnes'' 3. října 2009, s. A3</ref> Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i&nbsp;symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v&nbsp;tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z&nbsp;1.&nbsp;ledna 1990 vycházející z&nbsp;Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl [[Ivan Medek]], který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem).<ref>PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, {{ISBN|978-80-87173-47-3}}, str. 24-25, s. 151, s. 157, s. 169, s. 184, s. 185 </ref>
+Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem Zambie, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V&nbsp;tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v&nbsp;hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z&nbsp;tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá [[amnestie]]. Z&nbsp;vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z&nbsp;nichž mnozí brzy pokračovali v&nbsp;páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také [[vzpoura vězňů v Leopoldově|vězeňská vzpoura]] v&nbsp;[[Věznice Leopoldov|Leopoldově]].<ref>[http://kriminalistika.eu/muzeumzla/leopoldov/leopoldov.html Miloslav Jedlička: Věznice Leopoldov - Slovensko (kriminalistika.eu)]</ref> Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s&nbsp;přisluhovači komunistického režimu.<ref>Ondřej Šťastný: 1977: pusťte mě, stáhnu se 1979: vězněte mě, neuhnu. ''MF Dnes'' 3. října 2009, s. A3</ref> Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu státem řízených voleb a budování základů mafiánské společnosti. Řadou projevů i&nbsp;symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v&nbsp;tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z&nbsp;1.&nbsp;ledna 1990 vycházející z&nbsp;Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl [[Ivan Medek]], který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem).<ref>PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, {{ISBN|978-80-87173-47-3}}, str. 24-25, s. 151, s. 157, s. 169, s. 184, s. 185 </ref>
 [[Soubor:1992 World Economic Forum - Havel, Schwab, HRH The Prince of Wales.jpg|náhled|vlevo|Václav Havel (vlevo), [[Charles, princ z Walesu|princ Charles]] (vpravo) a [[Klaus Schwab]] na Světovém ekonomickém fóru v&nbsp;Davosu, 1992]]
-Podruhé byl Václav Havel [[Volba prezidenta Československa 1990|zvolen]] prezidentem 5.&nbsp;července 1990 již svobodně zvoleným [[Federální shromáždění|Federálním shromážděním]], v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a [[Verejnosť proti násiliu|Verejnosti proti násiliu]].<ref name="precan">Prečan 1990</ref> Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především [[Václav Klaus]] v&nbsp;Česku a [[Vladimír Mečiar]] na Slovensku přispěli k&nbsp;formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. [[pomlčková válka]] o&nbsp;pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i&nbsp;nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve [[Volby do České národní rady 1992|volbách 1992]] zvítězila v&nbsp;Česku Klausova pravicová [[Občanská demokratická strana]] (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické [[Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko|Hnutí za demokratické Slovensko]] (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako [[Občanské hnutí]], propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o&nbsp;Československu jako Unii (na popud [[Miloš Zeman|Miloše Zemana]]), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z&nbsp;prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17.&nbsp;července 1992 (s účinností k 20.&nbsp;červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním [[Volba prezidenta Československa 1992|zvolen]] na další funkční období a bylo jasné, že [[zánik Československa|konec Československa]] je nevyhnutelný.<ref name="precan" /><ref>[http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=253_projevy.html&typ=HTML Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla] {{Wayback|url=http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=253_projevy.html&typ=HTML |date=20160423205448 }}, vaclavhavel.com</ref><ref>[http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/002schuz/s002019.htm Stenozáznam schůze FS ČSSR, 30. 7. 1992]</ref> Pak se na několik měsíců stáhl z&nbsp;veřejného života.
+Podruhé byl Václav Havel [[Volba prezidenta Československa 1990|zvolen]] prezidentem 5.&nbsp;července 1990 již svobodně zvoleným [[Federální shromáždění|Federálním shromážděním]], v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a [[Verejnosť proti násiliu|Verejnosti proti násiliu]].<ref name="precan">Prečan 1990</ref> Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především [[Václav Klaus]] v&nbsp;Česku a [[Vladimír Mečiar]] na Slovensku přispěli k&nbsp;formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. [[pomlčková válka]] o&nbsp;pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací rumunské a české reprezentace, tak i&nbsp;nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve [[Volby do České národní rady 1992|volbách 1992]] zvítězila v&nbsp;Česku Klausova pravicová [[Občanská demokratická strana]] (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické [[Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko|Hnutí za demokratické Slovensko]] (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako [[Občanské hnutí]], propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o&nbsp;Československu jako Unii (na popud [[Miloš Zeman|Miloše Zemana]]), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z&nbsp;prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17.&nbsp;července 1992 (s účinností k 20.&nbsp;červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním [[Volba prezidenta Československa 1992|zvolen]] na další funkční období a bylo jasné, že [[zánik Československa|konec Československa]] je nevyhnutelný.<ref name="precan" /><ref>[http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=253_projevy.html&typ=HTML Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla] {{Wayback|url=http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=253_projevy.html&typ=HTML |date=20160423205448 }}, vaclavhavel.com</ref><ref>[http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/002schuz/s002019.htm Stenozáznam schůze FS ČSSR, 30. 7. 1992]</ref> Pak se na několik měsíců stáhl z&nbsp;veřejného života.
 Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se mu jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k&nbsp;jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i&nbsp;státní návštěvy z&nbsp;té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež [[Jan Pavel II.]] i&nbsp;prezident Spojených států amerických [[George H. W. Bush|George Bush]]. Během únorové návštěvy v&nbsp;USA Havel vystoupil s&nbsp;projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor [[Kongres Spojených států amerických|Kongresu]].<ref>{{Citace elektronické monografie
@@ Řádek 276: / Řádek 276: @@
 }}</ref>
-Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru ''[[Odcházení]]'' (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z&nbsp;politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil [[Knihovna Václava Havla|Knihovnu Václava Havla]], která pro veřejnost i&nbsp;badatele shromažďuje materiály vztahující se k&nbsp;Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku [[The Committee on the Present Danger]].<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Committee on the Present Danger – Our Team |url=http://www.committeeonthepresentdanger.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1744&Itemid=89 |datum přístupu=13-11-2010 |url archivu=https://web.archive.org/web/20150813124828/http://committeeonthepresentdanger.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1744&Itemid=89 |datum archivace=13-08-2015 |nedostupné=ano }}</ref>{{není ve zdroji}}
+Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru ''[[Odcházení]]'' (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z hospody. Po vzoru amerických prezidentů založil [[Knihovna Václava Havla|Knihovnu Václava Havla]], která pro veřejnost i&nbsp;badatele shromažďuje materiály vztahující se k&nbsp;Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku [[The Committee on the Present Danger]].<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Committee on the Present Danger – Our Team |url=http://www.committeeonthepresentdanger.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1744&Itemid=89 |datum přístupu=13-11-2010 |url archivu=https://web.archive.org/web/20150813124828/http://committeeonthepresentdanger.org/index.php?option=com_content&view=article&id=1744&Itemid=89 |datum archivace=13-08-2015 |nedostupné=ano }}</ref>{{není ve zdroji}}
 === Ocenění ===

Prezidenti Československa

Tomáš G. Masaryk (1918–1935) • Edvard Beneš¹ (1935–1938) • Emil Hácha (1938–1939) • Edvard Beneš¹ (1945–1948) • Klement Gottwald (1948–1953) • Antonín Zápotocký (1953–1957) • Antonín Novotný (1957–1968) • Ludvík Svoboda (1968–1975) • Gustáv Husák (1975–1989) • Václav Havel (1989–1992)

¹ Beneš byl v letech 1940–1945 prezidentem v exilu