Dikobraz (časopis)

Dikobraz byl satirický časopis-týdeník, který vznikl v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a vycházel až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Na první straně v záhlaví bylo heslo : "S úsměvem jde všechno líp".

Původní záměr

Zakladatelem časiposu se stal autor a epigramatik Jaroslav Vojtěch. Zabýval se především anglickým humorem a již v době první republiky postrádal satirické periodikum, které by se vyrovnalo úrovní britskému Punchi (1841–1992), který v roce 1940 dosáhl počtu 175.000 výtisků.

Po 2. světové válce, v červenci 1945, sestavil Vojtěch z několika nadšenců redakční radu (Zdena Ančík, Václav Lacina a Ondřej Sekora). Název „Dikobraz“ navrhl autor Ferdy Mravence, Ondřej Sekora.^[zdroj⁠?] V roce 1947 se k Dikobrazu připojil velice vlivný ředitel pražského Divadla satiry Zbyněk Vavřín. Tím získal „Dikobraz“ společenskou i finanční stabilitu a stal se neodmyslitelnou součástí českého humoru a satiry.

Doba rané totality

Po únoru 1948 ovládli Dikobraz komunisté, ačkoliv levicové nebo protizápadní zaměření bylo možné pozorovat už u některých vtípků předchozích let. Komunistický režim používal humor jako účinnou zbraň v boji proti tzv. třídnímu nepříteli poměrně často. Hlavním podporovatelem Dikobrazu se od roku 1948 stal ministr informací Václav Kopecký. Ten chtěl dát Dikobrazu haškovský styl satirického zaměření, a proto angažoval komunistického haškologa Zdenu Ančíka. Tím se dostal do sporu s bigotní stalinistkou Anežkou Hodinovou-Spurnou, která Jaroslava Haška nenáviděla a po jeho útěku z bolševického Ruska jej považovala za zrádce komunismu.

V letech 1950–1952 byl šéfredaktorem Dikobrazu Pavel Kohout, prosazující stalinskou koncepci. Anežka Hodinová-Spurná dočasně zvítězila nad Kopeckým.

Doba tání

Nástupem Dr. Eduarda Littmana v letech 1957–1958 dostal Dikobraz uvolněnější styl a začal se vzdalovat kultu osobnosti, zavedenému Pavlem Kohoutem. Littman byl vášnivým přívržencem Nikity Chruščova a časopis se pod jeho vedením liberalizoval.

Littmanův „socialismus s lidskou tváří“

Littman nemohl vybočit z ideologické linie KSČ a politická satira byla namířena pouze proti „Západu“. Uvnitř ČSR a později ČSSR se uplatňovaly výhradně tzv. komunální humor a satira, které nesměly překročit kritiku úrovně podnikového ředitele.

Littman se obklopil novými autory a prosadil je ve všech rubrikách Dikobrazu. V roce 1961 udělil čestná uznání Zdeňkovi Nejedlému (84 let) jako nejstaršímu spolupracovníkovi a Janu Berwidu-Buquoyovi (15 let) jako nejmladšímu spolupracovníkovi časopisu Dikobraz od doby jeho založení v roce 1945.

Od 60. let přispívali do Dikobrazu vynikající autoři, jejichž díla si získala i mezinárodní pozornost: Vladimír Jiránek, Jaroslav Kerles, Jan Kristofori, Jiří Winter Neprakta, Vladimír Renčín, Miroslav Slejška, Jan Vyčítal a mnoho dalších.

V době tzv. Dubčekova Pražského jara 1968 začal Dr. Littman tajně spolupracovat s vídeňskou pobočkou vysílače Svobodná Evropa (RFE), jehož redaktorovi Tiboru Zlochovi zasílal různá kurýrní hlášení o poměrech v ČSSR. Zlocha materiály zpracovával a RFE je pak z Mnichova vysílala.

Cesta k nekrologu

Po srpnu 1968 zůstal Dr. Littman v redakci Dikobrazu a pomáhal celé řadě zakázaných autorů uveřejňovat jejich příspěvky pod různými pseudonymy. V březnu 1977 náhle ve svých 49 letech zemřel.

Od r. 1990 vycházel jako Nový Dikobraz, později opět jako Dikobraz, poslední číslo vyšlo v září 1995.

V letech 2004–2005 došlo k pokusu opět časopis obnovit pod názvy Dikobraz a Zabaveno.

Citát

„	Kde vládne násilí a zlovůle, nemůže být žádný mír.	“
— Dr. Eduard Littman, 21. srpna 1968, vyjádření k okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy

Odkazy

Související články

• Seznam kreslířů Dikobrazu

Reference

• Berwid-Buquoy,Jan: Aforizmy (Dikobraz 1960–1968).
• Dikobraz, 16. března 1977
• Pernes, Jiří: Dějiny Československa očima Dikobrazu, Praha 2003.
• Ústav pro českou literaturu AV ČR: Dějiny české literatury, Praha 2006.

Externí odkazy

• Dikobraz ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Ukázky z archívu