Jaroslav Šabata: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Verze 9846088 uživatele 90.176.189.237 (diskuse) zrušena do infoboxu nevhodně dlouhý text
Řádek 10: Řádek 10:
| datum_narození = [[2. listopad]]u [[1927]]
| datum_narození = [[2. listopad]]u [[1927]]
| místo_narození = [[Dolenice]]<br />{{Vlajka a název|Československo}}
| místo_narození = [[Dolenice]]<br />{{Vlajka a název|Československo}}
|datum_úmrtí = [[14. červen|14. června]] [[2012]] (ve věku nedožitých 85 let)
|datum_úmrtí = [[14. červen|14. června]] [[2012]] (84 let)
|místo_úmrtí = [[Brno]]<br />{{Vlajka a název|Česko}}
|místo_úmrtí = [[Brno]]<br />{{Vlajka a název|Česko}}
| strana = [[Komunistická strana Československa|KSČ]] (do r. 1970)<br />[[Občanské fórum|OF]] (1989-91)<br />[[Občanské hnutí]]<br />[[Česká strana sociálně demokratická|ČSSD]] (od r. 1997)
| strana = [[Komunistická strana Československa|KSČ]] (do r. 1970)<br />[[Občanské fórum|OF]] (1989-91)<br />[[Občanské hnutí]]<br />[[Česká strana sociálně demokratická|ČSSD]] (od r. 1997)

Verze z 8. 3. 2013, 19:46

Šablona:Infobox Politik Jaroslav Šabata (* 2. listopadu 1927 Dolenice – 14. června 2012 Brno[1]) byl český levicový politik, filozof, psycholog a politolog, do roku 1969 funkcionář KSČ, za normalizace disident, mluvčí Charty 77 a politický vězeň, po sametové revoluci předák Občanského fóra, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr bez portfeje vlády České republiky.

Biografie

Mládí a kariéra v KSČ

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli na studiích co dělat.[2] [3]

V letech 1953-1964 přednášel na katedře marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak v období let 1964-1968 vedl katedru psychologie na Filozofické fakultě této školy. V 50. letech 20. století byl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla. V letech 1968-1969 zastával post tajemníka Krajského výboru KSČ pro Jihomoravský kraj.[4][5] Na post vedoucího krajského tajemníka KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V této funkci měl tehdy podporu Společnosti pro Moravu a Slezsko a v Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československé trojfederace, tedy spolkového státu složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). Koncepce ale nebyla realizována.[6]

Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho bezprostředně po okupaci zvolil i za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7]

Aktivity v disentu za normalizace

V roce 1969 byl zbaven všech funkcí a nastoupil jako betonář, později skladový dělník. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ. Poté se stal jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl pronásledován a dvakrát vězněn. Na počátku 70. let se okolo něj zformovala skupina nazvaná Komunisté v opozici. Byl zatčen 20. listopadu 1971 a v létě roku 1972 odsouzen na šest a půl roku. Podmínečně se na svobodu dostal v prosinci 1976. Podepsal Chartu 77 a v letech 1978 a 1981 byl jejím mluvčím. Opětovně byl ve vězení v období říjen 1978 - prosinec 1980. Společně s Rudolfem Battěkem v roce 1988 inicioval vznik Hnutí za občanskou svobodu.[8][9][5]

Profesně byl k roku 1989 uváděn jako důchodce, bytem Brno.[10]

Návrat do politiky po roce 1989

Po sametové revoluci se vrátil do vrcholné politiky. Byl jedním z mluvčích Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 109 – Žďár nad Sázavou-Jihlava, Jihomoravský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve Federálním shromáždění setrval do svobodných voleb roku 1990.[11][12] V parlamentu byl zvolen v lednu 1990 do předsednictva FS a předsedal zahraničnímu výboru Sněmovny lidu.[8][5]

Zastával i vládní post. V letech 1990-1992 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Ve funkci měl na starosti mimo jiné kontakty mezi českou a slovenskou a českou a federální vládou. Podílel se tak na diskuzích o státoprávním uspořádání. Prosazoval vstřícný postoj české vlády ke slovenským tendencím k přesunu kompetencí na národní republiky.[13] Po rozpadu Občanského fóra roku 1991 byl významným členem Občanského hnutí. Od července do prosince 1992 zastával post poradce předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče.[14][5] Jako jeden z mála českých politiků si i v letech 1991-1992 udržel dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem. Ještě v září 1992 zorganizoval dvě schůzky mezi Kováčem a představiteli české opozice s cílem vytvořit alternativu k řízenému zániku Československa.[15]

Po rozkladu Občanského hnutí působil v 90. letech jako publicista a analytik. V letech 1991-1998 zastával post předsedy správní rady Nadace Bernarda Bolzana. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu jako nestraník za NK na Znojemsku. V roce 1997 vstoupil do ČSSD.[5]

Jeho dcera Anna Šabatová v letech 2001 až 2007 zastávala post zástupkyně veřejného ochránce práv a v současné době (2012) je předsedkyní Českého helsinského výboru, syn Jan založil nakladatelství Doplněk a stál i u zrodu nakladatelství Atlantis.

Reference

  1. ↑ Zemřel disident a politolog Jaroslav Šabata. idnes.cz [online]. 2012-06-14 [cit. 2012-06-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ Luděk Navara: Dva v jednom, MF DNES 15.6.2012, str. A10
  3. ↑ Dějiny Jaroslava Šabaty (2007), režie: Vít Janeček
  4. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1269. 
  5. ↑ a b c d e Jaroslav ŠABATA [online]. totalita.cz [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 486. 
  7. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 282. 
  9. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1269. 
  10. ↑ NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. 
  11. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. 
  12. ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986, č. 11/1986 Sb., o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 591-592. 
  14. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1670. 
  15. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 612. 

Literatura

  • Václav Burian, Tomáš Tichák: Sedmkrát sedm kruhů Jaroslava Šabaty. Příběh paradoxního politika, Olomouc, Votobia 1997
  • Jan Šabata (ed.): Když se řekne Šabata. Opožděný sborník k 70. narozeninám Jaroslava Šabaty. Brno: Doplněk. 1998

Externí odkazy

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Šabata

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Šabata&oldid=9846605“