Cholera

Bakterie Vibrio cholerae (snímek z elektronového mikroskopu

Cholera je nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie Vibrio cholerae, nejčastěji kmeny Clasica I a El Tor. Podle nejčastějšího výskytu se nemoc také nazývá asijská cholera (cholera asiatica).

Přenos choroby, prevence

Nemoc se přenáší alimentární cestou, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi (v níž je Vibrio cholerae schopno přežívat až tři týdny) nebo potravinami (dny až 6 týdnů, doba přežití roste s klesající teplotou). Účinnou prevenci představuje mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Další možností je očkování, které však není spolehlivé a účinkuje jen na půl roku. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk-přenašeč.

Průběh a příznaky choroby

Pokud člověk zkonzumuje dostatečně velkou dávku vibrií (je relativně velká, neboť nesnášejí kyselé prostředí žaludku a mnoho jich cestu přes něj nepřežije), část z nich projde až do tenkého střeva a zde se začnou množit. Zde produkují toxin zvaný choleratoxin. Choleratoxin působí na epitelové buňky Lieberkühnových krypt, které secernují do lumen střeva Cl^-. Chloridový aniont je doprovázen sodným kationtem. Choleratoxin v zasažených buňkách blokuje GTPasu G_s-proteinů, čímž permanentně aktivuje adenylátcyklasu. Podjednotka cholera toxinu aktivuje ADP ribosylační faktor, který podmiňuje aktivitu Gα podjednotky heterotrimerního G proteinu. Koncentrace cAMP se prudce zvýší. Kanály secernující Cl^- tedy zůstávají otevřené. Do lumen střeva jimi prochází ohromné množství chloridových aniontů doprovázených sodíkem a vodou. Ztráty vody mohou být až 26 litrů za den. Dochází také ke ztrátám HCO₃^- a K⁺.

Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek.

Léčba a prognóza

Léčba spočívá v nahrazování ztracené vody a minerálií (u lehčích případů dostatečným pitím - nejlepší je solnoglukózní roztok vyvinutý pro tento účel, u těžkých případů s velkými ztrátami tekutin je nutné intravenózní doplnění), u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná asi v 50 % případů, ve vyspělých zemích při včasné diagnóze a dostupnosti lékařské péče umírá něco kolem 0,75 % pacientů. Úmrtnost při epidemiích v chudých zemích se v posledních 20 letech pohybuje mezi 3-15 %.

Historie

První prokazatelné epidemie cholery jsou známy z Indie (6. století př. n. l.). V historii se rozlišují tyto pandemie cholery:

1. 1816–1826: v Asii.
2. 1829–1851: v Evropě a severní Americe.
3. 1852–1860: Rusko.
4. 1863–1875: v Evropě.
5. 1881–1896: v Evropě.
6. 1899–1923: v Rusku a Otomanské říši.
7. od 1961 (El Tor): mírná a převážně asymptomatická.
8. od 1991 (O139 Bengal): spíše jen epidemie.
9. od 2010: na Haiti.

Bakterii Vibrio cholerae jako první izoloval italský anatom Filippo Pacini roku 1854.

Literatura

• S. Silbernagl et al.: Atlas fyziologie člověka. Grada Publishing, Praha 2004, 3. české vydání

Související články

• Cholera drůbeže

Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.