Hřebíček: Porovnání verzí
m r2.7.1) (Robot: Přidávám or:ଲବଙ୍ଗ |
m napřímení odkazu |
||
| Řádek 17: | Řádek 17: | ||
== Hřebíček v dějinách == |
== Hřebíček v dějinách == |
||
Pro svou značnou oblibu sehrál hřebíček významnou roli v dějinách [[zámořské objevy|zámořských objevů]]. Hřebíček se prokazatelně dostal do [[Středomoří]] už před naším letopočtem. Během středověku dováželi hřebíček do Evropy především [[ |
Pro svou značnou oblibu sehrál hřebíček významnou roli v dějinách [[zámořské objevy|zámořských objevů]]. Hřebíček se prokazatelně dostal do [[Středomoří]] už před naším letopočtem. Během středověku dováželi hřebíček do Evropy především [[Arabové|arabští]] obchodníci.{{doplňte zdroj}} V [[16. století]] už byl v Evropě všeobecně známý a byl cenným obchodním artiklem. Právě zkrácení cesty na [[Moluky]], ostrovy hřebíčku, byl hlavní motiv k velké výpravě [[Fernão de Magalhães|Fernaa Magalhãese]], který věřil, že cesta západním směrem kolem Země bude kratší než dlouhá plavba kolem Afriky. Očekávání se nepotvrdilo, Magalhães na výpravě zahynul a cestu kolem světa dokončila jediná loď [[Victoria (loď)|Victoria]], která se vrátila plně naložená hřebíčkem a dvojnásobně tak zaplatila celkové náklady, vynaložené na výpravu.<ref>Josef Janáček, Století zámořských objevů (1415 - 1522). Orbis, Praha 1959, s. 12.</ref> |
||
V roce [[1629]] se [[Nizozemsko|Nizozemí]] uchýlilo k radikálnímu kroku - aby si udrželo monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem, zlikvidovalo všechny hřebíčkové a muškátové plantáže s výjimkou přísně střeženého moluckého ostrova [[Ambon]]. Teprve v r. [[1769]] se francouzskému [[guvernér]]ovi ostrova [[Mauricius|Mauritius]] podařilo propašovat semena obou rostlin v dutých podrážkách a [[Francie]] pak založila vlastní plantáže na ostrově [[Réunion]].<ref>Zdeněk Žáček, Vůně koření. Merkur, Praha 1981, heslo hřebíček.</ref> |
V roce [[1629]] se [[Nizozemsko|Nizozemí]] uchýlilo k radikálnímu kroku - aby si udrželo monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem, zlikvidovalo všechny hřebíčkové a muškátové plantáže s výjimkou přísně střeženého moluckého ostrova [[Ambon]]. Teprve v r. [[1769]] se francouzskému [[guvernér]]ovi ostrova [[Mauricius|Mauritius]] podařilo propašovat semena obou rostlin v dutých podrážkách a [[Francie]] pak založila vlastní plantáže na ostrově [[Réunion]].<ref>Zdeněk Žáček, Vůně koření. Merkur, Praha 1981, heslo hřebíček.</ref> |
||
Verze z 21. 2. 2013, 12:45
Hřebíček je sušený kalich s poupětem hřebíčkovce kořenného[1] (Syzygium aromaticum syn. Eugenia caryophyllata). Pochází z Moluckých ostrovů. Používá se ke kořenění sladkých potravin, rýže a masa. Pro své výrazné aroma je i součástí mnoha aromatických směsí. Hlavní složkou hřebíčkové silice je fenolická sloučenina eugenol, který má lokálně-anestetické a antiseptické účinky, používá se často v zubním lékařství.
Hřebíček má nasládlou chuť, která často přechází do chutě hořké. Hřebíček s tmavě hnědou či dokonce černou hlavičkou je závadný nebo příliš starý.
Hřebíček v dějinách
Pro svou značnou oblibu sehrál hřebíček významnou roli v dějinách zámořských objevů. Hřebíček se prokazatelně dostal do Středomoří už před naším letopočtem. Během středověku dováželi hřebíček do Evropy především arabští obchodníci.[zdroj?] V 16. století už byl v Evropě všeobecně známý a byl cenným obchodním artiklem. Právě zkrácení cesty na Moluky, ostrovy hřebíčku, byl hlavní motiv k velké výpravě Fernaa Magalhãese, který věřil, že cesta západním směrem kolem Země bude kratší než dlouhá plavba kolem Afriky. Očekávání se nepotvrdilo, Magalhães na výpravě zahynul a cestu kolem světa dokončila jediná loď Victoria, která se vrátila plně naložená hřebíčkem a dvojnásobně tak zaplatila celkové náklady, vynaložené na výpravu.[2]
V roce 1629 se Nizozemí uchýlilo k radikálnímu kroku - aby si udrželo monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem, zlikvidovalo všechny hřebíčkové a muškátové plantáže s výjimkou přísně střeženého moluckého ostrova Ambon. Teprve v r. 1769 se francouzskému guvernérovi ostrova Mauritius podařilo propašovat semena obou rostlin v dutých podrážkách a Francie pak založila vlastní plantáže na ostrově Réunion.[3]
První záznamy o hřebíčku pocházejí z Číny ze 3. století před našim letopočtem.
Hřebíček v kuchyni
Hřebíček vyniká svou chutí a příjemnou aromatickou vůní. Před přípravou se doporučuje čerstvě mletý, protože svou specifickou vůni velmi rychle ztrácí. Jako jednodruhové koření tvoří součást mnoha směsí, např. kari, garam masala nebo francouzské směsi quatre épices. Použití hřebíčku je široké. Hodí se do slaných i sladkých pokrmů, sušenek, kompotů, pečiva, ale i svařeného vína. Dochutit s ním lze hovězí maso, omáčky, šunku, masové i zeleninové vývary a pokrmy či obyčejnou rýži.
Hřebíček v lidovém léčitelství
Hřebíček jak již bylo napsáno výše využívá jako koření. Má ale výrazné desinfekční a místně znecitlivující účinky. Působí mírně dráždivě. Bývá využíván v zubním lékařství. Lze jej využít jako účinnou příměs kloktadel. Hřebíčková silice tlumí citlivost i bolestivost zubního nervu. Může být obsažen v protirevmatických mastech. Podáván inhalační formou desinfikuje dýchací cesty a léčí průduškové záněty. Podle učení ayurvédy podáván v prášku ovlivňuje povzbudivě činnost srdečního svalu.
Reference
Související články
Literatura
- JANÁČEK, Josef. Století zámořských objevů (1415 - 1522). Orbis, Praha 1959.
- ŽÁČEK, Zdeněk. Vůně koření. Praha: Merkur, 1981.
- Antonio Pigafetta, Zpráva o první cestě kolem světa, Argo 2004, ISBN 80-7203-540-1
- Jiří Janča, Josef A. Zentrich Herbář léčivých rostlin., EMINENT 1995, ISBN 80-85876-04-3