Člen (mluvnice): Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
m r2.7.3) (Robot: Přidávám ko:관사 |
||
Řádek 85: | Řádek 85: | ||
[[ka:არტიკლი]] |
[[ka:არტიკლი]] |
||
[[kk:Артикль]] |
[[kk:Артикль]] |
||
[[ko:관사]] |
|||
[[li:Lidwoord]] |
[[li:Lidwoord]] |
||
[[lt:Artikelis]] |
[[lt:Artikelis]] |
Verze z 14. 2. 2013, 13:36
Člen se používá některých jazycích k označení podstatného jména. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní slovní druh, etymologicky jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích zájmen (například francouzské le pochází z latinského ukazovacího zájmena ille). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako prefix (hebrejština) nebo sufix (rumunština, bulharština).
Druhy členů
V jazycích jsou rozlišovány členy:
- určitý – např. anglický the, německý der, die, das, francouzský le, la, les; používá se tehdy, kdy se mluví o konkrétním objektu, specifickém členu nějaké skupiny (český ekvivalent by mohl být ten, ta, to);
- neurčitý – obvykle se používá jen v jednotném čísle, např. anglický a, an, německý ein, eine, francouzský un, une, des; používá se tehdy, kdy se odkazuje k libovolnému členu nějaké skupiny, český ekvivalent by mohl být nějaký, jeden;
- dělivý – pro označení látkových jmen (u substancí, které nelze počítat, ale lze je rozdělit, např. voda), např. francouzský du, de la.
Uvedené druhy členů se nemusejí vyskytovat v jednotlivých jazycích současně. Pokud však jazyk využívá k vyjádření určitosti člen, vyskytuje se v něm vždy člen určitý (např. bulharština má pouze člen určitý). Člen dělivý je charakteristický pro románské jazyky, ve kterých se vyskytují i členy určitý a neurčitý – tyto dva členy mají i všechny germánské jazyky.
Příklady použití:
- This is the house I'd lived in before I won one hundred million dollars. – To je (ten) dům, ve kterém jsem bydlel před tím, než jsem vyhrál sto milionů dolarů.
- I closed a pig and a dog in a pigsty. When I came back in the evening, I found out that the dog had eaten up the pig. – Zavřel jsem do (jednoho) chlívku (jedno) prase a (jednoho) psa. Když jsem se ten večer vrátil, zjistil jsem, že ten pes to prase sežral.
- Voulez-vous du café? – Dáte si kávu?
Postavení členů
Členy často stojí před podstatným jménem (příp. před rozvíjejícím přívlastkem), např. angl. the young boy (ten mladý chlapec).
V bulharštině, makedonštině, rumunštině či severogermánských jazycích existuje určitý člen postpozitivní, který se připojuje jako koncovka ke jménu, např. švéd. pojken[1], bulh. момчето[2](ten chlapec).
Člen v evropských jazycích[3]
Geograficky lze zhruba rozdělit Evropu na západní a východní část podle toho, zda se v dané lokalitě hovoří jazyky, v nichž se používá člen. Západní oblast zahrnuje germánské a románské jazyky, albánštinu a řečtinu, v nichž se člen používá. Naopak slovanské (s výjimkou bulharštiny a makedonštiny) a uralské (s výjimkou maďarštiny) jazyky na východě Evropy člen nepoužívají.
Postpozitivní určitý člen se vyskytuje ve dvou oblastech: jednak v severogermánských jazycích ve Skandinávii (dánština, norština, švédština, islandština a faerština) a jednak na Balkáně (albánština, bulharština, makedonština, rumunština). V případě uvedených balkánských jazyků se jedná o výrazný společný rys, který charakterizuje tzv. balkánský jazykový svaz, ačkoliv se jedná o jazyky blízké pouze geograficky, nikoliv však geneticky – uvedené jazyky náleží do 3 různých jazykových skupin. Postpozitivní člen má též izolovaná baskičtina v západní Evropě.
Čeština
V češtině se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich morfologických vlastností (většina flektivních jazyků rovněž nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají zájmena nějaký a ten (případně číslovka jeden) ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.
Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ten (všimněte si podobnosti s německým členem den) ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.[4]
Němčina
V němčině má určitý a neučitý člen nejen determinační (určující) funkci, ale je zároveň nedílnou součástí skloňování podstatných jmen, která sama o sobě přijímají jen minimum pádových koncovek. Použití členu podstatně ovlivňuje i skloňování přídavných jmen.
Příklady:
Francouzština
Francouzština má členy určité a neurčité nejen pro jednotné číslo, ale i pro číslo množné. Člen le je určitý pro číslo jednotné, pokud je objekt rodu mužského (příklad: le chien = ten pes). Pokud je objekt rodu ženského, používá se člen la (příklad: la télé - ta televize). Francouzština nemá rod střední, třetím rodem je rod množný, v takovém případě se používání člen les (příklad: les arbres = ty stromy). Člen neurčitý je pro rod mužský v jednotném čísle un (příklad: un stylo - nějaké pero), pro rod ženský une (příklad: une girafe = nějaká žirafa). Člen neurčitý pro rod množný je des (příklad: des crayons = nějaké tužky).
Reference
- ↑ Mencák F., Frydrich M. Švédština pro samouky, SPN, Praha, 1991, ISBN 80-04-24005-4.
- ↑ Kufnerová Z., Panev P. Bulharština pro samouky, SPN, Praha, 1987.
- ↑ Viereck W., Viereck K., Ramisch H. Encyklopedický atlas anglického jazyka. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004, s 87. ISBN 80-7106-569-2.
- ↑ Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X.
- Čermák F. Jazyk a jazykověda. Karolinum, Praha 2004. ISBN 80-246-0154-0.