Gabriel Max: Porovnání verzí

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m odkaz Humoristické listy
nkčr, lit
Řádek 51: Řádek 51:
Roku [[1862]], jako student ve Vídni, kreslil ilustrace ke skladbám [[Ludwig van Beethoven|Beethovena]], [[Felix Mendelssohn-Bartholdy|Mendelssohna]] a [[Ferenc Liszt|Liszta]]. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.<ref name=Svet1889 />
Roku [[1862]], jako student ve Vídni, kreslil ilustrace ke skladbám [[Ludwig van Beethoven|Beethovena]], [[Felix Mendelssohn-Bartholdy|Mendelssohna]] a [[Ferenc Liszt|Liszta]]. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.<ref name=Svet1889 />


== Reference ==
== Odkazy ==
{{NK ČR|pna2011634203}}
{{commonscat|Gabriel_von_Max}}
{{commonscat|Gabriel_von_Max}}
=== Reference ===
<references />
<references />

=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| autor = kolektiv autorů
| titul = Gabriel von Max : (1840-1915)
| sestavitel = Aleš Filip, Roman Musil
| vydavatel = Arbor vitae : [[Západočeská galerie v Plzni]]
| místo = Řevnice : Plzeň
| rok = 2011
| počet stran = 372
| kapitola =
| strany =
| isbn = 978-80-87164-63-1
| jazyk =
}}


{{DEFAULTSORT:Max, Gabriel}}
{{DEFAULTSORT:Max, Gabriel}}

Verze z 10. 8. 2012, 07:13

Šablona:Infobox umělec

Příbuzenstvo
otec Josef Max
strýc Emanuel Max

Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha - 24. listopadu 1915 Mnichov) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především jeho vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).

Život

Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[1] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[2] Roku 1854 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, odkud přešel na akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se pak rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil v Mnichově, kde již zůstal. Oženil se zde s dcerou bavorského štábního lékaře Kitzingera a měl s ní tři děti. Dokončil zde studium u Carla Pilotyho (1863-67), otevřel si ateliér (1869) a roku 1879 se stal profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[1][3] nebo Jakub Schikaneder.

Měl zachmuřenou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[1] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[4] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Léta trávil s rodinou na chatě u Starnbergského jezera, pro své hosty postavil další dům. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[1] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[5] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[6] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[7] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[4] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[8]

Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[9] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[10] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[11] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[10] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[12]

Dílo

Svatá Julie

Gabriel Max byl charakterizovaný jako melancholický snílek a trpký satirik.[6] Obrazy vyjadřují myšlenkovou hloubku a pocity soucitu a utrpení. Malíř se snaží vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a silné city; nejsou krásné ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[1]

K jeho známým pracím patří:

  • Richard Lví Srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[1]
  • Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[4] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[13]
  • Hlava Kristova (1874)
  • Dokonáno jest! (1882), zpodobňující Krista na kříži. Obraz měl opět velký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě studoval v literatuře tvar tabule na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[4]
  • Ahasver nad mrtvolou dítěte (1888)

Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačujících se trpkým humorem[8] (např. Opička s citrónem)[14]

Roku 1862, jako student ve Vídni, kreslil ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[1]

Odkazy

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gabriel Max Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel Max na Wikimedia Commons

Reference

  1. ↑ a b c d e f g Prof. Gabriel Max. Světozor. 1889-10-18, roč. 23, čís. 48, s. 574-575. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  2. ↑ Jak byl zatčen Gabriel Max. Národní listy. 1915-12-01, roč. 33, čís. 332, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  3. ↑ Max Gabriel Cornelius - Galerie Marold (www.marold.cz)
  4. ↑ a b c d Gabriel Max. Humoristické listy. 1882-02-04, roč. 24, čís. 5, s. 34. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  5. ↑ NERUDA, Jan. „Kristus křísí dceru Jajrovu“ — „Ahasver u mrtvoly dítěte“. Národní listy. 1875-12-29, roč. 15, čís. 357, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  6. ↑ a b Jubileum Gabriela Maxe. Národní listy. 1900-08-26, roč. 40, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  7. ↑ Viz např. obsah ročníku 22 (1887-1888).
  8. ↑ a b Vynikající malíř profesor Gabriel šl. Max zemřel. Národní listy. 1915-11-26, roč. 33, čís. 327, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  9. ↑ Gabriel von Max (www.wechselausstelungen.de)
  10. ↑ a b Výtvarné umění. Národní listy. 1900-09-16, roč. 40, čís. 256, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  11. ↑ Schädelkult-Kopf und Schädel in der Kulturgeschichte des Menschen (www.kunst-und-kultur.de)
  12. ↑ Die Sammlung Gabriel von Max (www.rem-mannheim.de)
  13. ↑ VRCHLICKÝ, Jaroslav. Svatá Julie. Světozor. 1887-12-30, roč. 22, čís. 5, s. 72-73. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  14. ↑ Viz ukázku.

Literatura

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gabriel_Max&oldid=8886503“