Balkánský jazykový svaz

Pod pojmem Balkánský jazykový svaz se rozumí skupina jazyků, která vykazuje společné rysy, byť jsou jednotlivé jazyky od sebe geneticky velmi vzdálené. Do tohoto svazu patří především albánština, makedonština, vlaština, dále také bulharština, rumunština, řečtina, turečtina^[zdroj?] a některá východní a jižní nářečí srbštiny. Jedná se o rysy, které jednotlivé jazyky přijali buď jeden od druhého, či pod vlivem různých substrátů, či latiny.

Typickými společnými znaky jsou postponovaný určitý člen (mak. водата "voda", vl. casele "domy"), tvorba budoucího času pomocí slovesa chtít (mak. ќе видам "uvidím", vl. voi bere/va si beau "budu pít"), posesivní minulý čas (mak. имам видено "viděl jsem", vl. amu datâ "dal jsem"), absence infinitivu (mak. сакам да учам "chci se učit") a zdvojování zájmen u předmětu (v některých regionech s diferenčním značením předmětu, např. mal. ја видам (на) жената, vl. u vedzu (pi) muljerlju "vidím (tu) ženu").

U původně flektivních jazyků (bulharština, makedonština) došlo pod vlivem ostatních k úbytku, či zániku pádů. U jiných se sjednotil dativ s genitivem, či jiné pády. Standardní srbský jazyk má v množném čísle jeden tvar pro dativ, lokál a instrumentál.

V srbochorvatském jazykovém prostoru lze sledovat nárůst prvků typického pro tyto jazyky postupně od západu na východ. Zatímco ve standardní chorvatštině se s nimi setkat takřka nelze, u srbského jazyka se již některé objevují, většinou jako alternativa k původním tvarům; v nářečích z okolí Niše, Pirota, a Kosova již převažují prvky balkánského jazykového svazu zcela.