Svatý grál

Ilustrace Arthura Rackhama, 1917

Svatý grál je pohár či nádoba, ze které údajně pil Ježíš Kristus při Poslední večeři. Tato relikvie má mít zázračnou moc a po celá staletí po ní lidé pátrají.

Legendy o Svatém grálu

Josef z Arimatie, který si vyžádal od Piláta mrtvé tělo Krista, aby je pohřbil, měl zachytil krev prýštící z ukřižovaného. Podle jedné z legend Josef putoval s Máří Magdalenou do Francie. Grál zde měl chránit rytířský řád templářů.

Podle jiné legendy Svatý grál i s Josefovou rodinou dorazil do Glastonbury ve Velké Británii, kde byla založena první britská křesťanská obec. Odtud se odvozuje přítomnost grálu na Artušově kulatém stole.

Zřejmě nejstarší verzi dnes již běžně známé pověsti o Grálu nalezneme ve welšské básni, vzniklé přibližně v 6. století našeho letopočtu^[zdroj⁠?]. Hovoří se v ní o výpravě válečníků vedených legendárním anglickým králem Artušem (kolem roku 500 našeho letopočtu) do Annwn, na keltský onen svět (zásvětí). Muži se plaví po moři a zaplétají se do nebezpečných dobrodružství. Jejich cílem je nalézt jakousi kouzelnou nádobu, již střeží devět panen.

Podle příběhů keltských autorů z Británie a Bretaně, ať v próze či v básních, vznikaly ve 12. a 13. století rozsáhlé veršované romány francouzských básníků, které keltský kouzelný svět přesadily do rámce tamějšího rytířského dvora. Jakmile se tedy pověst o Grálu rozšířila, bylo pro básníky jednoduché hrdinu této pověsti Percevala (keltsky Peredur) umístit na dvůr krále Artuše, na němž již žilo mnoho vynikajících rytířů, a vytvořit z něj jednoho z rytířů pověstného kulatého stolu. Podle dnešních výzkumů to byl ve 12. století Chrétien de Troyes, který historicky jako první zapracoval příběh o Grálu do artušovských legend. Kolem roku 1185 sepsal dílo „Perceval li Galois ou Les Contes del Graal“.

Později, okolo roku 1200, složil Robert de Boron na dvoře hraběte Gautier de Montbéliard svoji „Grand estoire dou Graal“, krátkou povídku o 3514 verších, která je považována za nejdůležitější starofrancouzské literární dědictví o Grálu. Pro Roberta de Boron je již Grálem číše, jež byla užita u Poslední večeře a do níž později Josef z Arimatie zachytil Kristovu vytékající krev. Inspirací pro Boronovu báseň je patrně Nikodémův apokryf, později známý jako „Pilátovy spisy“ – zpráva o odsouzení a smrti Krista, kterou římský místodržitel Pilát údajně poslal císaři Tiberiovi do Říma. Ta ale, jak se předpokládá, vznikla až koncem 2. století.

Mezi lety 1197 a 1210 vytvořil Wolfram von Eschenbach svého „Parzivala“, dílo považované za největší epos německého středověku. Jako předloha mu sloužilo básnické dílo Chrétiena de Troyes. Ideální postava Wolframova díla, Parzival, pozvolna přesáhne pozemské chápání pojmu rytíře, aby nakonec, navzdory mnoha pochybnostem, bolesti a zkouškám, mohl být díky svému čistému a hrdinnému snažení korunován za krále Grálu. Wolfram von Eschenbach popisuje Grál jako kouzelný, zářící drahokam s magickými vlastnostmi, seslaný na zem anděly. Člověku, který na něj pohlédne, přinese nesmrtelnost. Grál, kámen z jehož síly rytíři žijí, se jmenuje „lapsit exillis“ – mezi mnoha významy převládá „z nebe spadlý“. Jednou v roce, na Velký pátek, sestoupí z nebe holubice a položí na kámen hostii, čímž dochází k obnovení jeho síly.

Přenesený význam

Jako svatý grál bývají označovány nedosažitelné předměty nebo myšlenky, které se snaží člověk vyzkoumat nebo rozluštit, čímž by měl dosáhnout zásadního pokroku.

V různých vědních oborech bývá za svatý grál označován např. lék na rakovinu, porozumění lidskému genomu, prokázání mimozemského života, anti-gravitační zařízení, studená fúze nebo teleportace.

Související články

• Král Artuš
• Parsifal, opera Richarda Wagnera podle legend o Grálu