Bitva u Solferina: Porovnání verzí

'''Bitva u Solferina''' (24. června 1859) - Vv této největší a rozhodující bitvě druhé italské války za nezávislost francouzsko-sardinská vojska porazila rakouskou armádu, což znamenalo rozhodující krok ke sjednocení [[Itálie]] a [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]] otevřelo cestu k titulu italského krále.

Ve střetnutí mezi rakouskými a francouzsko-sardinskými vojsky hrála úlohu neschopnost velitele rakouských sil Ference Gyulaya, který se nemohl rozhodnout k akcím proti slabým vojskům sardinského krále [[Viktor Emanuel II.|Viktora Emanuela II]]. Rakouská vojska nechala bez povšimnutí vylodit francouzský kontingent, který čítal přes 120 tisíc vojáků a který se 16. května spojil se sardinskou armádou. Od počátku června začaly jednotlivé boje a šarvátky, z nichž jeden z nejvýznamnějších se konal 8. června, kdy byl do boje nasazen '''11. pěší pluk''' doplňovaný v jižních [[Čechy|Čechách]]. V této bitvě u Melegnany se hrdinsky bránilo 6 tisíc rakouských vojáků náporu 30 tisíc [[Francouzi|Francouzů]].

Bitva u Solferina se odehrávala 24. června ve velkém prostoru a jednalo se prakticky o tři bitvy – u '''Solferina''', u '''Guidizzola''' a u '''San Martina'''. Na straně [[Rakouské císařství|rakouského císařství]] se jí účastnilo 126 tisíc mužů, spojená francouzsko-sardinská vojska měla 115 tisíc mužů. U San Martina si dokázali vytvořit Francouzi převahu a postupně zatlačovali rakouská vojska z pozic. U Solferina se začali rakouští vojáci stahovat pod mohutným tlakem kolem čtvrté hodiny odpolední. Ve středu sestavy se střetlo 57 000 Francouzů (včetně celé císařské gardy) s 40 000 Rakušany. Po úporných bojích v nepřehledném terénu[[terén]]u, kde se nedokázaly uplatnit rakouské [[Puška|pušky]] byl střed Rakouské sestavy prolomen a levé křídlo poté začalo ustupovat. V šest hodin večer se sardinská vojska vrhla do nového útoku proti rakouskému pravému křídlu, ovšem marně a to přesto, že proti Benedekovu sboru s 25 000 vojáky útočilo 44 000 Piemonťanů. Kolem desáté hodiny večerní byl dán pokyn k ústupu rakouských jednotek z [[bojiště]]. Bitva trvala 15 hodin a vyčerpaná francouzsko-sardinská vojska již neměla sílu pronásledovat stejně vyčerpaného nepřítele.

Francouzům bitvu vyhrály [[rojnice]], bodáky[[bodák]]y a [[Dělo|děla]].

Na Rakouské straně byla jako hlavní zbraň pěchoty používána puška [[Lorenz vzor 1854|puška Lorenz vzor 1854]] s drážkovanou hlavní. Ta měla větší [[dostřel]], přesnost a rychlost palby než pušky s hladkou hlavní, které používali protivníci a to jak Francouzská puška [[Minié Mle 1853]] tak i [[Piemontská puška vzor 1844]]. Lorenz ráže 13,9 mm měl účinný dostřel až 900 metrů[[metr]]ů. Na 200 metrů střela trefovala terč s průměrem 50 cm v 90% případů. Francouzská Milné měla účinný dostřel cca 600 metrů. Na 200 metrů třetina výstřelů zasáhla terč o průměru metr. Francouzská puška ale byla vybavena lepším bodákem[[bodák]]em (sabre-bainette) a Francouzi měli lepší pěchotní taktiku, která využívala [[rojnice]], zatímco v rakouské armádě se používání rojnic vůbec necvičilo. Přesto se Francouzi do střeleckých soubojů pouštěli jen velmi neradi a snažili se boje řešit především [[Útok na bodák|útoky na bodák]].