Enzio Sardinský: Porovnání verzí
+Jindřich Štaufský |
m r2.7.1) (robot přidal: sv:Enzio av Sardinien |
||
| Řádek 41: | Řádek 41: | ||
[[Kategorie:Úmrtí 1272]] |
[[Kategorie:Úmrtí 1272]] |
||
[[Kategorie:Muži]] |
[[Kategorie:Muži]] |
||
[[de:Enzio von Sardinien]] |
[[de:Enzio von Sardinien]] |
||
| Řádek 53: | Řádek 52: | ||
[[ru:Энцо]] |
[[ru:Энцо]] |
||
[[scn:Enzu di Sardegna]] |
[[scn:Enzu di Sardegna]] |
||
[[sv:Enzio av Sardinien]] |
|||
Verze z 28. 7. 2011, 00:49
| otec | Fridrich II. Štaufský |
|---|---|
| matka | Adelaida z Urslinghenu |
| I. manželka | Adéla z Lacon-Gunale |
| II. manželka | neznámého jména z Egny |
| dcera | Adelaida |
| dcera | Elena |
| levobočná dcera | Magdaléna |
| levobočná dcera | Konstancie |
| levobočný syn | Jindřich |
Enzio Sardinský, it. Enzo di Sardegna (zemřel 11. března 1272 Bologna)[1] byl králem Korsiky a Sardiníe z dynastie Štaufů. Nemanželský syn císaře Fridricha II. byl otci zdatnou oporou během dlouhého sporu s papežskou kurií.[2] Velkou část života strávil ve vězení v Bologni. Společně s otcem a bratry patří mezi představitele sicilské básnické školy.[3]
Život
Enzio se narodil z Fridrichova vztahu s Adelaidou z Urslingenu. Jméno Enzio pochází z německého Heinz, tj. Heinrich, a Enzio je rovněž znám pod jménem Jindřich Štaufský. Z císařových levobočků byl nejstarší, zdědil po otci fyzickou podobu i zálibu v sokolnictví. Fridrich měl syna velmi rád.
| „ | ...Enzio, jehož dokonce i všichni protivníci označovali za chvályhodného muže, byl vynikající rek a vynikal vrozenou šlechetností... | “ |
| — Ricobaldo z Ferrary[4] | ||
Roku 1238 byl Enzio pasován na rytíře a téhož roku se oženil s ovdovělou Adélou, jíž patřila polovina Sardínie. Nápad na sňatkové spojení vzešel od nevěstina klanu, který se tak chtěl vyvarovat nadvlády Pisánců. Roku 1239 byl jmenován sardinským králem. Sňatek byl roku 1246 z manželčina podnětu anulován.
Enzio podporoval zájmy svého otce, byl jmenován generálním vikářem. Zúčastnil se bitvy u Giglia, kde se střetl s papežským loďstvem, a u Gorgonzoly byl zajat Miláňany a poté vyměněn za jiného zajatce protistrany. Roku 1247 se podílel na obléhání Parmy. O dva roky později jej těsně po sňatku s dcerou veronského podesty v bitvě zajali Bolognané.[pozn. 1] Císař se marně snažil vyjednat synovo propuštění a již roku 1250 náhle zemřel.
Enzio se svobody nedočkal, byl vězněn až do své smrti roku 1272.[6] Dlouhou chvíli si krátil skládáním básní a byl pohřben v kostele sv. Dominika v Bologni.[1] Jeho osud ztvárnil Johann Josef Abert v opeře Král Enzio a palác, jenž mu sloužil za nucený příbytek, se dnes jmenuje Palác krále Enzia.
Odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Enzio Sardinský na Wikimedia Commons
Poznámky
Reference
- ↑ a b www.fmg.ac
- ↑ KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 382.
- ↑ www.iliteratura.cz
- ↑ Úsvit, str. 381
- ↑ Úsvit, str. 348
- ↑ Florentské kroniky doby Dantovy. Příprava vydání Zdeněk Kalista; překlad Zdeněk Kalista. Praha: Odeon, 1969. S. 227.
Literatura
- Christian Sperle, König Enzo von Sardinien und Friedrich von Antiochia. Zwei illegitime Söhne Kaiser Friedrichs II. und ihre Rolle in der Verwaltung des Regnum Italiae, Peter Lang, 2001, ISBN 3-631-37457-7.
Externí odkazy
- (italsky) Enziovy básně
- (italsky) Život krále Enzia