Nicolas Malebranche: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 5. 3. 2011, 17:39

Nicolas Malebranche (6. srpna 1638, Paříž – 13. říjen 1715 tamtéž) byl francouzský kněz, oratorián, racionalistický filosof, teolog a vědec. Snažil se spojit myšlení svatého Augustina s Descartem a vytvořil tak systém, který se nazývá okasionalismus. Zabýval se také optikou a matematikou.

Život a dílo

Malebranche se narodil jako nejmladší z deseti dětí vysokého královského úředníka a od dětství projevoval mimořádné intelektuální schopnosti. V šestnácti letech započal studium teologie a filosofie. Niterně však mladý Malebranche tíhl spíše k náboženství, proto roku 1660 vstoupil do kongregace oratoriánů a zde se začal připravovat na kněžství. Přestože mnozí členové řádu byli filosofii nakoloněni, Malebranche se stal filosofem vlivem náhody. V roce 1664, kdy byl vysvěcen na kněze, narazil na Descartův spis Traité de l`Homme (Pojednání o člověku), který ho velmi zaujal.

Stejně jako mnozí jiní tehdejší teologové i Malebranche se domníval, že kartezianismus je vhodnějším filosofickým základem teologie než aristotelismus. Při svém studiu se Malebranche soustředil především na ty části Descartovy metafyziky, k nimž existovaly odpovídající momenty v Augustinově myšlení. Stejně jako mnoho dalších, ani on nesouhlasil s Descartovým pokusem o vyřešení psychofyzického problému (Descartův dualismus). Nejlepším řešením je podle něj okazionalismus.

V roce 1674 byl vydán první svazek široce koncipovaného díla De la Recherche de la Vérité (O hledání pravdy). V roce 1675 byl vydán druhý svazek a v roce 1978 třetí, poslední. Vzhledem k tomu, že toto dílo vyvolalo vlnu kritiky, třetí svazek je koncipován jako vysvětlení řady námitek. Následovalo mnoho dalších děl, která byla přijata ze strany teologů a filosofů bouřlivě. Malebhranche se tak dostal do sporů. Největší význam má spor s karteziánem Arnauldem.

Malebranche nemůže být označován za karteziána v přísném slova smylu, především kvůli jiné orientaci jeho filosofického myšlení. Zatímco Descartes přiznal metafyzice úkol ospravedlnit realistický nárok na poznání, Malebranche ji používal k založení náboženských dogmat a náboženské morálky. Ústředním bodem jeho filosofie se stala teologie. Malebranche upouští od Descartovy metafyziky poznání a preferuje teologii poznání, kde poznání vykládá jako osvícení Bohem, nazírání pravdy v Bohu, tedy zření Boha. Jeho spekulace ústí až v mystickou myšlenku jednoty veškerého bytí, čímž se velmi vzdaluje svým prvotním myšlenkovým konceptům.

Pro dějiny vědy má Malebranche význam jako empirický psycholog, jako průkopník v oboru matematiky (zabýval se infinitezimálním počtem) a také v oboru matematické přírodovědy. Ve Francouzské akademii, jejímž se stal členem, vznikl kroužek, který se zabýval jeho myšlenkami.

Jeho metafyzika poznání byla neustále srovnávána s pojetími Spinozovými a Berkeleyovými, sám Malebranche se však vůči nim neustále snažil vymezit.

Teorie poznání

Ve své teorii poznání Malebranche navazoval na Descartovu metafyziku a fyziku. Předpokládlal, že zakoušíme prostorový vnější svět proto, že představy promítáme vně. Jde o přirozený děj, který je založen na naší psychofyzické konstituci. Tyto vnější vjemové soudy nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Vzhledem k tomu, že veškerá empirie může být klamavá, nesmí s ní být při hledání pravdy počítáno. Stejně negativně na poznání působí vliv předsudků, náklonností a afektů.

Vzhledem k tomu, že je člověk konečnou bytostí, i kdyby byl schopen dodržet všechny podmínky nutné k nahlédnutí pravdy, bude vždy schopen nazírat pouze omezeně vztahové souvislosti. Tím je opět vystaven omylu.

Stejně jako Descartes také Malebranche spojoval vjem materiálních předmětů s idejemi. Ale na rozdíl od Descarta chápal ideu pouze jako bezprostřední objekt představujícího vědomí, nikoli akt vědomí. Ideje nemohou být vyvolány věcmi, jelikož materiální a duchovní je ryze heterogenní, ale nemohou být vytvořeny ani subjektem, jelikož duch není žádnou spontánní mohutností, ale chová se vůči idejím čistě receptivně. Za předpokladu vrozenosti idejí, by jich bylo v subjektu nekonečně mnoho, což není možné, neboť vše se řídí podle zákona jednoduchosti (vznik idejí musí být nejjednodušší). Podle Malebranche tedy Bůh dává k dispozici subjektu pouze ty ideje, které právě potřebuje. A tyto ideje nazíráme v Bohu, v němž takovýchto idejí existuje nekonečně mnoho. Malebranche netvrdil, že je tato teorie pravdivá, považoval ji však za pravděpodobnou, přičemž navíc odpovídá lidské podřízenosti a božské všemohoucnosti.

Malabranchova teorie poznání má také epistemologický cíl: slouží ke zdůvodnění obecně platného poznání, jež podle racionalistického přesvědčení předpokládá obecnost nezávislou na myšlení. Proto Malebranche zdůrazňoval samostatnost myšleného obsahu vůči myšlenkovému aktu. Myšlenkový obsah interpretoval jako věčnou a nutnou ideu, jež má základ v Boží podstatě a je nezávislá na nazírajícím subjektu, který produkuje myšlenkový akt. Tímto způsobem dokazuje nutnou a neměnnou pravdivost matematických pravd.

Inteligibliní rozlehlost

Malebranche tvrdil, že bytí je před samotnými věcmi. Toto bytí je v Bohu a vychází z něj. Stejně tak předpokládal, že další takovou podstatou Boha je rozlehlost. I idea rozlehlosti (stejně tak jako idea bytí) je v duchu bezprostředně přítomná. Omezením ideje rozlehlosti vznikají konkrétní materiální či geometrické útvary.

Malebranche ostře rozlišoval mezi inteligibilní a materiální rozlehlostí. Materiální rozlehlost se svým způsobem shoduje s inteligibilní rozlehlostí jako se svým archetipem, nikoli však co do způsobu svého bytí: je sice dělitelná, neprostupná a pohyblivíá, ale není nekonečná a věčná, naopak je stvořená, má počátek a konec.

Stejně tak, jako idea kruhu reprezentuje nekonečné množství možných kruhů, idea rozlehlosti reprezentuje nekonečně mnoho možných světů. Bůh realizoval ten z nich, který mohl uskutečnit pomocí nejjednodušších zákonů pohybu, resp. který může jejich pomocí udržovat a který je v tomto ohledu nejdokonalejší.

Rozlehlost Boha a rozlehlost věcí se liší. Zatímco věci se skládají z částí, Bůh nikoli.

Malebranche byl obviněn z spinozismu, neboť stejně jako Spinoza připsal Bohu atribut rozlehlosti a tvrdil, že Bůh je všudypřítomný a ve světě není obsažen on, ale naopak svět je obsažen v něm. Mimo to také tvrdil, že Bůh je přítomen nejen ve vesmíru, ale i mimo něj. Malebranche se snažil obhajít tím, že narozdíl od Spinozy tvrdil, že svět, a tedy i rozlehlost světa, jsou stvořené. Kdežto Spinoza tvrdil, že jsou stejně věčné jako sama božská substance.

Význam a vliv

Malebranche neměl přímé pokračovatele, jeho dílo se však těšilo značné úctě a ovlivnilo zejména Pierra Bayle, George Berkeleyho a Davida Hume.

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Nicolas Malebranche na Wikimedia Commons

Související články

Externí odkazy

Literatura

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nicolas Malebranche

Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a francouzské Wikipedie.

@@ Řádek 42: / Řádek 42: @@
 {{commonscat|Nicolas Malebranche}}
 ===Související články===
+* [[Okazionalismus]]
 * [[Racionalismus]]
 * [[René Descartes]]