Fotografie v Norsku: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Portálové šablony dle doporučení (s pomocí dat od Dannyho B.)
EmausBot (diskuse | příspěvky)
m robot změnil: en:Photography in Norway
Řádek 94: Řádek 94:
[[Kategorie:Norští fotografové]]
[[Kategorie:Norští fotografové]]


[[en:Norwegian photography]]
[[en:Photography in Norway]]

Verze z 27. 1. 2011, 16:25

Hans Thøger Winther: ulice v Oslo, 1840, jedna z prvních norských fotografií
Knud Knudsen: Bryggen v Bergenu, 1866
Anders Beer Wilse: Douglaska s třímetrovým průměrem, 1900
Gustav Borgen: Bjørnstjerne Bjørnson, cca 1905

Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Norsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšováním ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění.

Historie

Raná historie

První norská fotografie je datována rokem 1839, kdy Hans Thøger Winther přivezl svůj první fotoaparát. Nejstarší dochovaná fotografie je jeden z jeho prvních snímků z roku 1840. Daguerrotypie se rozšířila ve čtyřicátých letech, kdy si mnoho pionýrských fotografů otevíralo ve větších městech ateliéry zaměřené především na portrétní fotografii. Do menších obcí fotografové přicházeli s mobilním zařízením. Mezi fotografy byl významný podíl žen. Thøger Winther publikoval množství novinových článků na téma fotografie a nakonec v roce 1845 i knihu fotografických návodů.

Významnou pozici zaujímá v norské fotografii také krajinářská fotografie, která zde zapustila kořeny okolo roku 1860. Marcus Selmer je považován za jednoho z prvních krajinářů, ale nejsystematičtější úsilí cestování a fotografování krajiny věnovali Knud Knudsen a Švéd Axel Lindahl.

Počátek 20. století

Na přelomu století vznikla silná krajinářská tradice. V roce 1901 se Anders Beer Wilse vrátil ze Spojených států a jeho fotografická dráha se stala jednou z nejzářivějších v Norsku. Mimo dokumentace přírodních krajin a etnologie celého Norska se uplatnil také jako fotograf portrétů a architektury.

Kolem první světové války norská portrétní fotografie nabyla větší exprese jako výsledek práce fotografů Waldemara Eide, Dimitrie Koloboffa, Gunnara Theodora Sjøwalla, Aage Remfeldta, Hanse Johnsruda a Anderse Beera Wilse.

V souvislosti s rozvojem socialistického hnutí v Norsku, fotografii ve dvacátých a počátkem třicátých let ovlivňovalo také hnutí Neue Sachlichkeit (Nová věcnost). Se vznikem fotožurnalistiky dala etnologicky zaměřená tradice norské fotografie základ zájmu o vytváření politického a sociální komentáře pomocí fotoaparátu.

Meziválečný vývoj

V meziválečném období se v Norsku uchytil piktorialismus podporovaný Fotografickým klubem Oslo, který byl založen v roce 1921. Fotografové reprezentující norský piktorialismus jsou Robert Collett, Aage Remfeldt, Thomas Blehr a Waldemar Eide.

Poválečná fotografie

Vývoj médií a konzumní společnosti přinesl novou roli fotografie jako mocného sdělovacího média – hlavně módní, reklamní fotografie a fotožurnalistiky. Jako paralela k zahraničním časopisům Life, Time nebo Paris Match vznikaly i norské obrázkové časopisy - mezi nejznámějšími Aktuell (1945-74) a (1952). Časopisy zaměstnávaly vlastní fotografy a vybíraly si ke spolupráci fotografy na volné noze.

V roce 1957 byla do Osla dovezena pod titulem Alle jordens mennesker velmi vlivná newyorská výstava The Family of Man kurátora Edwarda Steichena. Po vzoru Magnum Photos byla založena fotografická agentura Manité (1962-1967) Arilda Krista, Roberta A. Robertsena a Dana Younga. Jejich fotografie charakterizoval hlavně a především zájem o společnost. Manifestací soudobých evropských a amerických trendů byla výstava skupiny ZAD Group of Young Photo-journalists (Kivjärvi, Jürgen Heinmann a Claus-Peter Fischer) v Oslu v roce 1960.

Fotografové 60. let pracovali hlavně v žánru dokumentární fotografie. Snímky byly vysoce kontrastní a mívaly viditelný okraj na důkaz plného využití formátu. Podobně jako jinde ve světě vedly fotografie a tradiční umění vlastní život a jejich interakce se omezovala spíše na individuální přátelství, jako mezi Kjellem Tollefsenem a Gunnarem S. Gundersenem a několika umělci, kteří také pracovali s fotografií jako Carl Nesjar. Výstava Kjella Tollefsena, Bjørna Winsnese a Ivara Øiesvolda v Galleri KB v roce 1956, která prezentovala spíše uměleckou než dokumentární fotografii, byla ve své době ojedinělým počinem. Nesjar a Tollefsen pracovali s různými formami abstrakce, detaily byly potlačovány až k jednoduchým tvarům nebo hmatovému vjemu, jindy fotografie upravovali až k úplně ztrátě šedých tónů.

70. a 80. léta

70. a 80. léta bývají označována jako „zlatý věk“ norské fotografie. Nová éra norské fotografie začala v roce 1971, kdy byly tři fotografie Kåre Kivijärviho Vandringer I-III přijaty prestižní Podzimní výstavou v Oslu, čímž předznamenaly široké uznání fotografie jako umělecké formy. V katalogu výstavy byly ale uvedeny jako malby.

V roce 1974 byla založena Společnost uměleckých fotografů NAFAP. Od samého začátku bylo jejími členy několik fotografů, kteří se zabývali také dokumentární fotografií - Kåre Kivijärvi, Knut Evensen, Robert Meyer a Arnt Sneve. V průběhu 80. let přibyli Tom Martinsen, Leif Gabrielsen, Ann Christine Eek, Halvard Kjærvik a Espen Tveit – všichni ze Školy fotografie Christera Strömholma, samouciBjørn Falch Andersen, Alf Edgar, Solveig Greve, Jens Hauge, Bjørn Høgrann, Morten Løberg a Johan Sandborg, studenti Technické university v Sogne Børge Kalvig, Morten Krogvold, Herdis Maria Siegert a Bjørn Winsnes, další fotografové s uměleckým zázemím - Henny Lie, Siggen Stinessen a Guri Dahl, studenti anglických škol Dag Alveng, Per Berntsen, Morten Haug, Øistein Klakegg, Helene Levand, Thera Mjaaland, Tom Sandberg a Arne Walderhaug a navrch několik imigrantů - Dan Young, Jim Bengston, Karoly Buday a Čech Jiří Havran. V roce 1976 byla založena agentura Samfoto.

70. léta byla také zápasem o vlastní galerii. Galerie na Národní univerzitě umění a designu založená Jarlem Strømmem v roce 1967 byla jen dočasná, galerie Fri Fotografi Meyera a Imre Hancze v roce 1971 existovala necelý měsíc. Fotogalleriet otevřená v roce 1977 znamenala významný pokrok v prezentaci umění. Preus fotomuseum otevřelo o rok dříve, primárně sice sloužilo jako instituce pro dokumentaci a technický rozvoj, ale stalo se také významným výstavním místem.

Mezi nejvýznamnější časopisy tohoto období patří Nye Foto (1976–77) vydávané Vidarem Asklandem, Fotoforum (1979–1982) Fotomusea Preus a Prisma-Nytt (1982–88) Henie-Onstada Kunstsentera.

S rostoucím počtem fotografů s různým vzděláním s předchozími zkušenostmi rostla také pluralita výrazu fotografických děl. Významná byla vzájemná interakce s grafikou a grafickým designem. Až do konce 70. let byla umělecká fotografie z velké většiny černobílá, barva byla prakticky tabu, barevná fotografie byla hlavně doménou reklamní a módní fotografie. Situace se zlepšila s rozšířením nových barevných procesů a Polaroidu.

Na konci 80. let debutovalo několik fotografů, kteří svou tvorbou předznamenali vývoj 90. let. Byli to Per Maning, Fin Serck-Hanssen, Lill-Ann Chepstow-Lusty, Ole John Aandal a Mikkel McAlinden.

Norská fotografie od devadesátých let po současnost

V roce 1995 byla na fotografie zavedena autorská práva. Ale až v roce 2004 byla fotografie osvobozena od daně jako sochařství a malířství. Teprve v devadesátých letech také vznikla první instituce pro vyšší fotografické vzdělání – Národní umělecká akademie v Bergenu (KHiB). Umělci, kteří zásadně formují dnešní norskou fotografickou scénu jako Mikkel McAlinden, Vibeke Tandberg a Torbjørn Rødland zde absolvovali v polovině 90. let. Zájem o fotografii prudce vzrostl.

V devadesátých letech norské fotografii dominovala digitálně manipulovaná fotografie v čele s fotografy jako Vibeke Tandberg, Mikkel McAlinden nebo Ole John Aandal. S přelomem tisíciletí se fotografie stala opět více dokumentární, s tematickým posunem od námětů ze soukromí devadesátých let k více společensky, urbánně nebo architektonicky zaměřeným kompozicím, například s významným důrazem na dialog mezi přírodou a kulturou. Zde mohou být zmíněni fotografové jako Marte Aas, Anne-Grethe Thoresen, Eline Mugaas, Mette Tronvoll, Hedvig Anker, Dag Nordbrenden, Marius Engh. V posledních letech ještě k významným norským fotografům přibyli Anja Niemi, Matias Faldbakken, Jorunn Irene Hanstvedt, Heini Holtta, Katja Host, Ole Martin Lund Bo, Birgitte Sigmundstad, Anette Sletnes, Camilla Sune a Morten Torgersrud.

Instituce

Museum Preus, norské muzeum fotografie, bylo založeno rozhodnutím parlamentu v roce 1994. Stát se rozhodl koupit existující Museum fotografie Preus od Preus As. Je vlastněno státem a má hlavní zodpovědnost za zachování, sbírání a zprostředkování fotografie, se zvláštním důrazem na uměleckou fotografii. Sbírka muzea se skládá z norských i světových fotografií, fotoaparátů a jiných objektů dokládajících historii fotografie. Muzeum také spravuje specializovanou fotografickou knihovnu. V roce 2001 otevřelo novou pobočku v Hortenu u Osla. Mezi další patří Fotografiens hus – Dům fotografie a Oslo Kamera Klubb – Fotografický klub Oslo založený v roce 1921.

Sbírky

Mezi nejvýznamnější sbírky patří:

Festivaly

Každé léto se v Kristiansundu koná festival Nordic Light International Festival of Photography. Velký podíl na image festivalu má jeho umělecký ředitel fotograf Morten Krogvold.

Odkazy

Reference

  • Tento článek čerpá z článku „Norská fotografie“ na fotowiki.cz, jehož autorem je PhotoWorx, resp. tým FotoWiki.

Literatura

  • C. Malm-Brundtland: Norwegian Art Photography 1970-2007, Arnoldsche Art Publishers, Německo

Související články

Externí odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Norští fotografové na Wikimedia Commons