Baddeleyho model pracovní paměti

Baddeleyho model pracovní paměti

Profesorové psychologie Alan Baddeley a Graham Hitch roku 1974 představili svůj model pracovní paměti. Jejich model vycházel z toho, že v pracovní paměti se skladuje mnoho různých typů informací, které je zapotřebí ke komplexnějším úlohám, a rozdílné oblasti mozku se těmto typům informací věnují. Proto také vykonání dvou úloh najednou je efektivnější a rychlejší u úloh, které užívají jiných oblastí mozku a tedy jiných druhů pracovní paměti, než u úloh, které využívají stejných oblastí mozku. Pracovní paměť původně rozdělili na tři hlavní části: optickoprostorový náčrtník, fonologickou smyčku a centrální exekutivu, která tyto dvě podřadné části, označované jako otroci, řídí. Tento původní model se také nazývá tříjednotkový model pracovní paměti. Roku 2000 k modelu Baddeley přiřadil další otrocký systém, epizodický buffer .

Dnes je tento model pracovní paměti nejpřijímanějším.

Součásti

Fonologická smyčka

Fonologická smyčka pracuje s fonologickými a zvukovými informacemi. Je zodpovědná za ukládání zvukových a slovních informací do pracovní paměti a za neustálé opakování těchto informací, aby zůstaly v pracovní paměti, dokud pro nás přestanou být potřebné nebo dokud je nevystřídají nové informace. U člověka se projevuje jako vnitřní hlas, který mu zní v hlavě, když ukládá informace do krátkodobé paměti - když čte, když počítá v duchu, když si v mysli opakuje telefonní číslo, které se hodlá vytočit.

Ne všechny položky krátkodobé paměti jsou stejně lehce zapamatovatelné. Jednou zvláštní vlastností fonologické smyčky je, že když položky v ní uložené znějí podobně, tak se zapamatovávají hůře, než položky, které vůbec neznějí podobně (např. „sůl, kůl, hůl, půl, vůl“ je těžší uchovat v pracovní paměti než „vlas, bod, čaj, páv, míč“) .

Slyšení zvuků či čtení slov s významovým obsahem nás vyrušuje při ukládání informací do pracovní paměti. Zato když slyšíme zvuky bez významového obsahu, ať jsou jakkoliv hlasité, tak by obsah naší krátkodobé paměti neměly nijak ovlivnit.

U fonologické smyčky stále platí pravidlo 7+-2 položek. Alan Baddeley pojí toto pravidlo k opakování slov ve fonologické smyčce. 7+-2 je podle něj počet jednotek, které je člověk za dvě sekundy schopen v duchu vyslovit. Podle této logiky je řetězec delších slov těžší si zapamatovat než řetězec slov krátkých. Toto bylo i laboratorně potvrzeno studií, v níž měly bilingvisté, kteří uměli přibližně stejně dobře angličtinu a velštinu, za úkol si zapamatovávat série čísel nejprve v jednom jazyce a poté v druhém. Série anglických číslovek si zapamatovávali dobrovolníci lépe, než série číslovek velšských, neboť anglické číslovky jsou kratší než číslovky velšské.

V podobné studii, ve které byla byla dobrovolníkům předložena v psané formě na počítačové obrazovce a ne ve formě zvukové, se ukázalo, že i paměť psaných slov záleží na tom, jak znějí, a tím pomohla potvrdit teorii fonologické smyčky.

Optickoprostorový náčrtník

Jelikož se ukázalo, že slova a zvuky nenarušují naší schopnost podržet v mysli obraz či prostorové rozložení, existuje otrok, který nazýváme optickoprostorový náčrtník (v překladech i vizuálně-prostorový blok nebo vizuálně-prostorový náčrtník). Slouží k udržení optických a prostorových informací - barev, tvarů, velikostí, vzdáleností a jiných - a manipulaci s nimi.

Centrální exekutiva

Centrální exekutiva (v překladech i ústředí nebo centrální operační jednotka) je zmíněným dvěma otrokům pracovní paměti nadřazená. Její úlohou je ovládat, koordinovat a zpracovávat informace z těchto dvou podřadných částí pracovní paměti a zaměřovat naši pozornost. Podle výkonnosti centrální exekutivy se pozná dobrý čtenář -- je schopen úsporně a rychle zpracovávat obsahy vět. Ve studii Meredyth Danemanové a Patricii Carpenterové se potvrdilo, že při čtení nezáleží na kapacitě fonologické smyčky, nýbrž na úspornosti centrální exekutivy. Čím úspornější centrální exekutiva je, tím více se do naší pracovní paměti vejde.

Epizodický buffer

Epizodický buffer, třetí otrocký systém, navrhl Baddeley v roce 2000. Je tedy ještě mnohem méně důkladně prozkoumán, než jiné součásti modelu, a většina knih ho zatím nezmiňuje. Úkolem bufferu je spojovat různé typy informací (slovní, vizuální i prostorové) v plynulé představy seřazeny podle času.

Související články

• Paměť
• Henry Molaison