Mennonité: Porovnání verzí

← Přejít na předchozí porovnání Přejít na další porovnání →

Smazaný obsah Přidaný obsah

V textu

Verze z 20. 1. 2011, 22:14

Mennonité jsou jednou součástí křesťanského hnutí novokřtěnců (anabaptistů), kteří si původně říkali švýcarští bratří. Vznikli vlivem Menno Simonse po r. 1545 v Holandsku a severním Německu. Sami slovo anabaptismus tenkrát neužívali, ježto to bylo slovo hanlivé; v druhé polovině dvacátého století se však tento název plně vžil. Chápou se jako nezařaditelní do běžných proudů reformace, tvořící „třetí cestu“ (po katolictví a protestantství).

Menno Simons

‎Název pochází od jména Menno Simonse (1496-1561), který anabaptismus obnovil a formalizoval jeho učení. Menno se narodil ve fríském Witmarsumu, získal vzdělání v Holandsku, stal se římskokatolickým knězem, ale studium Písma, pronásledování jinověrců katolíky a setkání s anabaptisty ho přivedli k opuštění římskokatolické církve (1536) a připojení se k anabaptistům. Menno dal novému hnutí ráz duchovního, mírumilovného a tvůrčího křesťanství.

Menno byl duchovním vůdcem a dobrým organizátorem. Byl misionářem, cestoval a zakládal sbory v celé severní Evropě mezi Francií a Ruskem, přestože katoličtí nepřátelé usilovali o jeho život. V pokojných chvílích napsal Menno pro své sbory řadu knih a traktátů. Ve své knize „Základ pravé víry křesťanské“ položil Menno pevný dogmatický základ pro hnutí mennonitů. Knížečka „Nové zrození“ popisuje, co to znamená být křesťanem.

Po smrti Mennonově se hnutí fragmentovalo na skupiny konzervativní a pokrokové. Přes tyto vzájemné teologické rozepře, byli známí jako dobří lidé, zapálení křesťané a znamenití hospodáři a řemeslníci.

Učení

Pravá, bohulibá víra nemůže být jalová, ale nutně ovoce plodí a svou podstatu najevo dává.
(Menno Simons, 1539^[1])

Menno Simons měl hlavně na srdci následující:^[2]

pozorné čtení Písma (mnozí negramotní anabaptisté udivovali své žalářníky znalostí nazpaměť naučených biblických textů)
horlivost v šíření víry a nabádání k pokání
vykládání Písma ve světle života a učení Kristova
důraz na bohabojnou cestu životní, t.j. následování Krista a vzájemnou zodpovědnost skrze církevní kázeň

Kázal proti násilí, jak bratřím, tak i pánům a vrchnostem, které je pronásledovaly. Jeho učení o přísné kázni (od důvěrného napomenutí, přes veřejné pokání, až ke stranění a exkomunikaci) způsobilo v praxi mnoho problémů, a je dosud kontroverzní.

Jako ostatním anabaptistům, mennonitům hlavně záleží na tom, jak svou víru žít. O jejich hlavních zásadách pojednává článek o anabaptismu.

Praxe

Ve svých sborech mennonité udržovali přísnou kázeň. Bohoslužba byla prostá: čtení Písma, modlitby, kázání, a společný zpěv, většinou bez hudebních nástrojů. Byla zachovávána Večeře Páně, křest dospělých a obřad umývání nohou. Vojenská služba, zastávání civilních úřadů, přísaha a placené duchovenstvo se zamítalo. Mennonité zavedli ve své církvi biskupy (starší). Duchovní jsou voleni věřícími.

Historie

Kvůli pronásledování opustila mennonitská sekta v roce 1555 Holandsko a hledala po celé Evropě vhodné místo, kde by se mohla usadit. Střízliví anabaptisté a mennonité pronásledovaní jedněmi byli vděčně přijímáni druhými. Moravští anabaptisté (habáni) byli chráněni moravskými stavy i proti císaři; byli zde oceněni pro svou píli, spořádaný způsob života a obratnost v řemeslech. Carevna Kateřina II. osídlovala Ukrajinu a Krym mennonitskými emigranty. A Vilém Penn zval tyto lidi do Ameriky. V Anglii za Jindřicha VIII., bylo mnoho vlámských anabaptistů, kteří se snažili uprchout domácím lovcům kacířů, umučeno a upáleno. Persekuce pokračovala i za vlády Alžběty I.. V 17. století se situace anabaptistů zlepšila a byly na ně v Západní Evropě uvaleny převážně jen vysoké daně.

V Polsku se mennoniti usazovali v dosud neosídlených oblastech. Byli neobyčejně pracovití, vykazovali obrovskou zručnost a schopnosti, co se týče vysoušení bažin. Řada mennonitů přesídlila odtud do Ruska, kde dostali od carů velké svobody, a dařilo se jim tam nevídaně. Ale nakonec i odsud museli prchnout. Odešli posléze do Severní Ameriky.

Dnes jsou mennonité nejpočetnější skupinou anabaptistů. Žijí v 60 zemích a dospělých členů se odhaduje přes milion.^[3] Nejpočetnější shromáždění mennonitů jsou ve Spojených státech, Kanadě, a v Kongu.

Mennonité v současnosti

Dnešní mennonity možno neformálně dělit na tři skupiny: tradiční (starosvětské), konzervativní, a asimilované.^[4] Tradiční mennonité se podobají starosvětským amišům, ale většinou se holí. Omezují technologii a jiné moderní vymoženosti podle toho, zda tyto vynálezy podemílají rodinu a komunitu. Asimilovaní mennonité se neliší v životním stylu od svých světských sousedů, a soustřeďují svoji snahu na misie, řešení mezilidských konfliktů, pomoc chudým a postiženým katastrofami, a moderaci vlastního konzumerismu. Konzervativní mennonité spadají někde uprostřed, šatí se po staru, ale ne přísně, mají např. auta ale ne televizi.

Asimilovaní mennonité tvoří dvě třetiny všech mennonitů v severní Americe, ale ztrácejí vitalitu a v průměru stárnou. Tradiční a konzervativní mennonité rostou, a šíří se do dalších oblastí a zemí, kde zakládají nové vesnice a jsou obvykle vítaní.

Rozdíly mezi amiši a mennonity

Většina mennonitů je dnes do velké míry moderní, kdežto většina amišů udržuje život po starodávnu (plnovous, starobylé jednoduché šaty, koňské potahy, zákaz elektřiny atp.). Ale existují i velmi tradiční mennonité. Obě dvě sekty na sebe mají vzájemný vliv, a někdy splývají dohromady. Amišové nestaví kostely (bohoslužby drží doma), slaví večeři Páně dvakrát do roka, a důsledně dbají na separaci od světa. Mají většinou přísnější církevní kázeň.

Odkazy

Reference

Související články

Externí odkazy

Mennonité v Rusku Detailní článek s řadou historických fotografií
Menno Simons.net
Mennonites in Bolivia
Náboženské kolonie v Kanadě (Hutterité, Mennonité a Duchoborci)
Mennonité - podivní lidé s podivnými zvyky I. (cestopis)
- podivní lidé s podivnými zvyky II.
Zelené peklo Gran Chaco: po stopách mennonitských kolonií v Paraguayi

LITERATURA

Wisotzki, Elisabeth. Die Überlebensstrategien der rußlanddeutschen Mennoniten / – Bonn : [s. n.], 1992. – 227 s. : bibliografie, mapy, tabulky, grafy, CV data autorky. – Inauguraldissertation zur Erlangung der Doktorwürde vorgelegt der Philosophischen Fakultät der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Bonn

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] ttp://www.mhsc.ca/mennos/bcommunity.html

[2] ttp://www.themennonite.org/issues/12-01/articles/I_finally_read_Menno

[3] ttp://encarta.msn.com/encyclopedia_761562854/mennonites.html

[4] ttp://www.experience-ohio-amish-country.com/history-of-the-anabaptists.html

[1]

[2]

[3]

[4]

@@ Řádek 64: / Řádek 64: @@
 * [http://tiscali.cz/trav/trav_center_030423.593802.html Mennonité - podivní lidé s podivnými zvyky I. (cestopis)]
 * [http://tiscali.cz/trav/trav_center_030426.594926.html - podivní lidé s podivnými zvyky II.]
-* [http://hn.ihned.cz/c1-20523670-zelene-peklo-gran-chaco-po-stopach-mennonitskych-kolonii-v-paraguayi - Zelené peklo Gran Chaco: po stopách mennonitských kolonií v Paraguayi
+* [http://hn.ihned.cz/c1-20523670-zelene-peklo-gran-chaco-po-stopach-mennonitskych-kolonii-v-paraguayi Zelené peklo Gran Chaco: po stopách mennonitských kolonií v Paraguayi]