Emil Pollert: Porovnání verzí

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
Roboti
1 711 601 editací
m Robot automaticky nahradil text: (-Čert a Káča +Čert a Káča (opera)|); kosmetické úpravy
m typo
Řádek 34: Řádek 34:
}}
}}


'''Emil Pollert''' (vlastním jménem '''Emil Popper''', (* [[20. leden|20. ledna]] [[1877]], [[Liblice]] u [[Mělník]]a - [[23. říjen|23. října]] [[1935]], [[Praha]]) byl [[Češi|český]] [[opera|operní]] pěvec, v [[Národní divadlo|Národním divadle]] byl ve své době hlavním představitelem [[bas]]ových rolí.
'''Emil Pollert''', vlastním jménem '''Emil Popper''', ([[20. leden|20. ledna]] [[1877]], [[Liblice]] u [[Mělník]]a – [[23. říjen|23. října]] [[1935]], [[Praha]]) byl [[Češi|český]] [[opera|operní]] pěvec, v [[Národní divadlo|Národním divadle]] byl ve své době hlavním představitelem [[bas]]ových rolí.


== Život ==
== Život ==
Pollert měl být po vzoru otce obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u [[František Pivoda|Františka Pivody]] a [[Moritz Wallerstein|Moritze Wallersteina]]. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v [[Olomouc]]i v sezóně [[1898]]-[[1899]]. Po něm na doporučení [[Karel Burian|Karla Buriana]] a [[Ludvík Vítězslav Čelanský|Ludvíka Vítězslava Čelanského]] předzpíval novému řediteli opery [[Národní divadlo|Národního divadla]] [[Karel Kovařovic|Karlu Kovařovicovi]] a byl okamžitě přijat.
Pollert měl být po vzoru otce obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u [[František Pivoda|Františka Pivody]] a [[Moritz Wallerstein|Moritze Wallersteina]]. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v [[Olomouc]]i v sezóně [[1898]] – [[1899]]. Po něm na doporučení [[Karel Burian|Karla Buriana]] a [[Ludvík Vítězslav Čelanský|Ludvíka Vítězslava Čelanského]] předzpíval novému řediteli opery [[Národní divadlo|Národního divadla]] [[Karel Kovařovic|Karlu Kovařovicovi]] a byl okamžitě přijat.


První vystoupení v opeře (debutoval v činoherní roli v představení ''Byl jednou jeden král'') absolvoval s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu ''[[Dalibor]]'' jako Biterolf v ''[[Tannhäuser]]u'' [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] [[4. srpen|4. srpna]] [[1900]]. [[21. září]] poprvé vystoupil v [[Bedřich Smetana|Smetanově]] opeře (byla to role Matouše v ''[[Hubička|Hubičce]]''), ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve ''[[Figarova svatba|Figarově svatbě]]'', zpíval Vodníka v ''[[Rusalka|Rusalce]]''. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.<ref>Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 106</ref> I proto až [[20. prosinec|20. prosince]] [[1903]] poprvé zpíval Kecala v ''[[Prodaná nevěsta|Prodané nevěstě]]''.
První vystoupení v opeře (debutoval v činoherní roli v představení ''Byl jednou jeden král'') absolvoval s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu ''[[Dalibor]]'' jako Biterolf v ''[[Tannhäuser]]u'' [[Richard Wagner|Richarda Wagnera]] [[4. srpen|4. srpna]] [[1900]]. [[21. září]] poprvé vystoupil v [[Bedřich Smetana|Smetanově]] opeře (byla to role Matouše v ''[[Hubička|Hubičce]]''), ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve ''[[Figarova svatba|Figarově svatbě]]'', zpíval Vodníka v ''[[Rusalka|Rusalce]]''. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.<ref>Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 106</ref> I proto až [[20. prosinec|20. prosince]] [[1903]] poprvé zpíval Kecala v ''[[Prodaná nevěsta|Prodané nevěstě]]''.
Řádek 47: Řádek 47:
V roce [[1928]] byl vyznamenán [[Státní cena|státní cenou]] za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.
V roce [[1928]] byl vyznamenán [[Státní cena|státní cenou]] za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.


V letech [[1920]]-[[1922]] působil Pollert i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v [[Praha|Praze]] na [[Smíchov]]ě.
V letech [[1920]] – [[1922]] působil Pollert i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v [[Praha|Praze]] na [[Smíchov]]ě.


Zemřel v [[Praha|Praze]] odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova ''Tajemství'' na srdeční slabost [[23. říjen|23. října]] [[1935]]) a je pohřben na [[Vinohrady (Praha)|Vinohradském]] hřbitově. V Národním divadle je nyní umístěna Pollertova busta od sochaře [[Karel Dvořák|Karla Dvořáka]].
Zemřel v [[Praha|Praze]] odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova ''Tajemství'' na srdeční slabost [[23. říjen|23. října]] [[1935]] a je pohřben na [[Vinohrady (Praha)|Vinohradském]] hřbitově. V Národním divadle je nyní umístěna Pollertova busta od sochaře [[Karel Dvořák|Karla Dvořáka]].


== Pěvecké dílo ==
== Pěvecké dílo ==
Řádek 61: Řádek 61:
Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve ''[[Dvě vdovy|Dvou vdovách]]'' a Bonifáce v ''[[Tajemství]]'', celkem nastudoval 11 rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v ''[[Dalibor]]''u, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).
Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve ''[[Dvě vdovy|Dvou vdovách]]'' a Bonifáce v ''[[Tajemství]]'', celkem nastudoval 11 rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v ''[[Dalibor]]''u, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).


Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v ''[[Rusalka|Rusalce]]'' či Marbuel v ''[[Čert a Káča (opera)||Čertovi a Káče]]'' [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] či Purkrabí Kaliban v ''Bouři'' [[Zdeněk Fibich|Zdeňka Fibicha]].
Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v ''[[Rusalka|Rusalce]]'' či Marbuel v ''[[Čert a Káča (opera)|Čertovi a Káče]]'' [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] či Purkrabí Kaliban v ''Bouři'' [[Zdeněk Fibich|Zdeňka Fibicha]].


Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v ''[[Růžový kavalír|Růžovém kavalíru]]'' [[Richard Strauss|Richarda Strausse]] - zpíval ho v české premiéře opery [[4. březen|4. března]] [[1911]], dále jako Beckmesser ([[Richard Wagner]]: ''[[Mistři pěvci norimberští]]''), Bartolo ([[Gioacchino Rossini]]: ''[[Lazebník sevillský]]'') nebo van Bett ([[Albert Lortzing]]: ''[[Car a tesař]]''), v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartových]] operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v [[Alban Berg|Bergově]] ''[[Vojcek|Vojcku]]'' či [[Max Brand (skladatel)|Brandovu]] ''[[Strojníku Hopkinsovi]]'').
Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v ''[[Růžový kavalír|Růžovém kavalíru]]'' [[Richard Strauss|Richarda Strausse]] - zpíval ho v české premiéře opery [[4. březen|4. března]] [[1911]], dále jako Beckmesser ([[Richard Wagner]]: ''[[Mistři pěvci norimberští]]''), Bartolo ([[Gioacchino Rossini]]: ''[[Lazebník sevillský]]'') nebo van Bett ([[Albert Lortzing]]: ''[[Car a tesař]]''), v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartových]] operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v [[Alban Berg|Bergově]] ''[[Vojcek|Vojcku]]'' či [[Max Brand (skladatel)|Brandovu]] ''[[Strojníku Hopkinsovi]]'').
Řádek 76: Řádek 76:


=== Literatura ===
=== Literatura ===

* {{Citace monografie|titul = O Emilu Pollertovi| rok = 1936| místo = Praha| vydavatel = Svaz československého herectva| počet stran = 23}}
* {{Citace monografie|titul = O Emilu Pollertovi| rok = 1936| místo = Praha| vydavatel = Svaz československého herectva| počet stran = 23}}

=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
* [http://operasingers.sweb.cz/nd/pollert.htm Článek o Pollertovi] na webu Slavní pěvci ND a PD v Praze
* [http://operasingers.sweb.cz/nd/pollert.htm Článek o Pollertovi] na webu Slavní pěvci ND a PD v Praze

Verze z 12. 1. 2011, 19:53

Šablona:Infobox Hudební umělec


Obrázek Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku. Pro rychlejší přidání obrázku můžete přidat žádost i sem.
WikiProjekt Fotografování

Příbuzenstvo
vnuk Jaroslav Pollert starší
pravnuk Jaroslav Pollert mladší
pravnuk Lukáš Pollert
pravnučka Adéla Pollertová
pravnučka Klára Pollertová-Trojanová

Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, (20. ledna 1877, Liblice u Mělníka – 23. října 1935, Praha) byl český operní pěvec, v Národním divadle byl ve své době hlavním představitelem basových rolí.

Život

Pollert měl být po vzoru otce obchodníkem, kterým se začal učit v Praze. Tam jeho bratr odhalil jeho talent a začal financovat jeho hodiny zpěvu u Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Jeho studia netrvala dlouho, přerušilo je jeho roční angažmá v Olomouci v sezóně 1898 – 1899. Po něm na doporučení Karla Buriana a Ludvíka Vítězslava Čelanského předzpíval novému řediteli opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi a byl okamžitě přijat.

První vystoupení v opeře (debutoval v činoherní roli v představení Byl jednou jeden král) absolvoval s úspěchem zaznamenaným kritikem časopisu Dalibor jako Biterolf v Tannhäuseru Richarda Wagnera 4. srpna 1900. 21. září poprvé vystoupil v Smetanově opeře (byla to role Matouše v Hubičce), ty se staly jeho doménou. Velkého úspěchu se dočkal i při záskoku za nemocného kolegu ve Figarově svatbě, zpíval Vodníka v Rusalce. Postupně získával renomé interpreta komických rolí, což kritika původně nepředpokládala.[1] I proto až 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě.

Po odchodu tehdejšího prvního basisty Národního divadla Václava Klimenta v roce 1918 převzal jeho místo a do své smrti vystoupil na první scéně celkem ve 221 úlohách ve více než 5000 představení.[2]

Kromě operních rolí hrál také často v činohře, což považoval za zdokonalování svého hereckého umění, které nehodnotil příliš vysoko; při tom především spolupracoval s Jindřichem Mošnou. Vystoupil několikrát i v baletních představeních a hrál mistra Tutu v operetě Mikádo. V opeře působil také jako režisér (celkem 12 oper, např. Martinů: Nevěsta mesinská, Zich: Malířský nápad, Verdi: Falstaff, Puccini: Turandot - první uvedení v Národním divadle), v této oblasti ale umělecky nevynikl a jen drobně obohatil předchozí tradici.

V roce 1928 byl vyznamenán státní cenou za své nepřetržité vynikající působení v Národním divadle a za vytvoření tradice v reprodukci operních postav. Založil a vedl Klub sólistů Národního divadla.

V letech 1920 – 1922 působil Pollert i jako ředitel Švandova divadla a divadla Arena v Praze na Smíchově.

Zemřel v Praze odpoledne před plánovaným vystoupením v roli Bonifáce v představení Smetanova Tajemství na srdeční slabost 23. října 1935 a je pohřben na Vinohradském hřbitově. V Národním divadle je nyní umístěna Pollertova busta od sochaře Karla Dvořáka.

Pěvecké dílo

Pollertův hlas byl pádný a zrnitý, neobyčejně zvučný, mimořádného rozsahu (vyzpíval až barytonové g1), jeho barva postupně kultivovala do měkkého a sametového tónu. Ten i jeho herecká poloha a osobní charakter vůbec ho předurčily pro komické role. Hrál realisticky, někdy ke sklony k naturalismu, jeho komika je nejčastěji charakterizovaná jako lidská.[3]

Těžiště jeho díla spočívalo v rolích českého, zvláště smetanovského repertoáru. Kecala v Prodané nevěstě zpíval 357krát (také ve Varšavě, Bukurešti, Vídni a na mnoha místech Čech). Postavu vypracoval do detailu nejen pěvecky, ale i herecky, se zvláštním důrazem na gestiku, mimiku a postavení těla (mírný předklon se vztyčenou hlavou, v rukách za zády deštník). Jednotlivé scény budoval v kontrastu vážnosti Kecalovy povahy a komických situací, jimiž procházel. Kritika ocenila jak jeho pádnější komiku, tak i přesný pěvecký výkon.[4]

Pollert zpíval Kecala i při jubilejních uvedeních opery Prodaná nevěsta v Národním divadle (při 500. uvedení s Emou Destinnovou jako Mařenkou, při 600., 800., 900. i 1000. uvedení). Jeho umění v této roli je zaznamenáno na audionahrávce opery z roku 1933 (dirigent Otakar Ostrčil, Jeník: Vladimír Tomš, Mařenka: Ada Nordenová). Dochovaly se i dvě filmové verze opery, němá z roku 1913 (režie Max Urban) a zvuková (filmová režie Svatopluk Innemann, divadelní Jaroslav Kvapil) z roku 1933, ve skutečnosti pouze dokumentární záznam divadelní inscenace.

Kromě Kecala vypracoval k dokonalosti ještě postavu Mumlala ve Dvou vdovách a Bonifáce v Tajemství, celkem nastudoval 11 rolí v osmi Smetanových operách (včetně postavy Beneše v Daliboru, kterého ale nikdy nezpíval na scéně Národního divadla).

Při obsáhlém repertoáru vynikl i v mnoha dalších rolích, např. jako Vodník v Rusalce či Marbuel v Čertovi a Káče Antonína Dvořáka či Purkrabí Kaliban v Bouři Zdeňka Fibicha.

Z rolí nečeského repertoáru vynikl především jako baron Ochs v Růžovém kavalíru Richarda Strausse - zpíval ho v české premiéře opery 4. března 1911, dále jako Beckmesser (Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští), Bartolo (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský) nebo van Bett (Albert Lortzing: Car a tesař), v pozadí za těmito úspěchy zůstávají jeho výkony v Mozartových operách. Zpíval i v dílech ze současnosti (v Bergově Vojcku či Brandovu Strojníku Hopkinsovi).

Odkazy

Reference

  1. ↑ Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 106
  2. ↑ Československý hudební slovník
  3. ↑ Deyl, cit. d.; Národní divadlo a jeho předchůdci, s. 385 aj.
  4. ↑ Kopecký, Pospíšil, cit. d., s. 107
  • ČERNUŠÁK, Gracián; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko. Československý hudební slovník osob a institucí. Svazek 2. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1965. Kapitola Pollert.  Obsahuje seznam jeho rolí i s počtem vystoupení.
  • DEYL, Rudolf. Sláva - tráva : Herecké vzpomínky. Praha: Vilímek, 1938. 318 s. Kapitola Kamarád, s. 306-318. 
  • KOPECKÝ, Emanuel; POSPÍŠIL, Vilém. Slavní pěvci Národního divadla. Praha: Panton, 1968. 226 s. Kapitola Dva basisté: Jiří Huml a Emil Pollert, s. 100-111. 
  • PROCHÁZKA, Vladimír, (red.). Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988. 623 s. Kapitola Emil Pollert, s. 385-386. 

Literatura

  • O Emilu Pollertovi. Praha: Svaz československého herectva, 1936. 23 s. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emil_Pollert&oldid=6336913“