Josef Štefan Kubín

Josef Štefan Kubín (7. října 1864, Jičín – 25. listopadu 1965, Praha) byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnolog, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v rodině jičínského kováře. Jeho otec sadařil, obchodoval s ovocem a byl zároveň jakýmsi všeumělem. Maminka pocházela z Bělohradu. Své druhé křestní jméno Štefan používal až od roku 1918 na počest Slováků v novém státě.

Po absolvování jičínského gymnázia začal studovat v Praze medicínu, ale přešel na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890, a začal vyučovat jako středoškolský profesor. Prošel nejrůznější místa přes Prahu, Kutnou Horu, Mladou Boleslav, České Budějovice, Jičín, nakonec se vrátil zpět do Prahy. Putoval nejen profesně, rád i cestoval. Kromě Afriky, kterou navštívil v roce 1883, zavítal do mnoha evropských, převážně jižních zemí. Literárně činný byl Josef Štefan Kubín už za svých studentských let a jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi vyšel ve Vrchlického Sborníku poezie světové. S vlastní spisovatelskou činností však začal až po své šedesátce, když v roce 1925 odešel do penze. Za připomenutí jistě stojí i fakt, že jeho podpis je připojen i pod známým Manifestem českých spisovatelů z roku 1917. Jeho odborná i literární práce byla oceněna francouzským ministerstvem školství za jazykové publikace o francouzštině, slovníky, učebnice, konverzační příručky a výbory spisovatelů. V roce 1934 se stal za vědecké zásluhy členem Královské české společnosti nauk, v roce 1946 členem České akademie věd a umění, v roce 1958 čestným členem Národopisné společnosti a v roce 1962 prvním čestným členem mezinárodní společnosti International Society for Folk Narrative Research. Na sklonku jeho dlouhého života mu byly právem uděleny tituly zasloužilý a posléze národní umělec (1964).

Milan Jungman o něm napsal:
„Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý, vymyká se skutečnosti‚ ale je ‚plný kouzla‘. Je uměleckou skutečností, která tu naši, přečasto příliš šedivou, uspěchanou a způsobnou, zaplavuje smíchem, fantazií, rozverností a mízami jara.“
„Je možné být sběratelem lidových písní, zvyků či výrobků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj. Mezi kulturou sběratele a kulturou sbíranou, lidovou, zeje propast. J. Š. Kubín však s lidovou kulturou zcela splynul a beze zbytku ji v sobě asimiloval…“

Po léta naslouchal lidovým baječům a zapisoval věrně jejich poudačky, po léta je zpovídal. Ve vysokém věku 77 let debutoval knihou povídek. Nenapodoboval však staré vypravěče, neobměňoval to, co kdysi zapsal; netvořil ohlasy, neuhlazoval drsné humorky do literárně spořádané humoresky. Zpovídal sám sebe. Pan profesor, na slovo vzatý odborník – folklorista, se stal sám baječem, proměnil se v jednoho z těch, které jako folklorista objevil.

Splynul s lidovým světem, jaký zastihl na přelomu 19. a 20. století ve svém rodném kraji, v Podkrkonoší. Splynul s ním tak naprosto organicky, že se ve svém literárním díle jako vypravěč nestylizuje, ale dává jen přirozený výraz svému lidovému cítění a myšlení. Nedokáže psát články nebo dopisy jiným jazykem a stylem, než jakým píše své rapsodie či poudačky, nedokáže jinak hovořit a jednat. Jeho život a dílo jsou spjaty jednotou stylu.

To mu umožnilo najít nový, moderní vztah k lidové slovesnosti. Rozbil romantizující rousseauovské pojetí folklóru, které u nás převládalo od dob Boženy Němcové a K. J. Erbena. Nechtěl jen udržovat staletou tradici a nechtěl ani hledat vzor jazykové čistoty a mravního ideálu. Nevybíral a necenzuroval, nezušlechťoval a neretušoval. Nedělal z lidu ani mýtus, ani ideál. Přijímal ho v každém projevu, protože za každým tímto projevem cítil život, život, který nevoní, ale čpí potem. Nešel za krásou, ale za pravdou.

Hned od počátku s tím měl nepříjemnosti. Vytýkali mu, že jeho zápisy lidových vyprávění urážejí mravní cítění, že jsou vulgární a „sprosté“. Přejemnělá duše vzdělanecká chtěla nahradit hrubozrné výrazy ušlechtilými a zavrhnout drsný humor příliš „nemravných“ scén.

Kubínovy povídky jsou neseny protiasketickým duchem rabelaisovským, neštítí se žádného projevu života a berou ho se vším všudy, překypují radostí nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit, přejímat život a předávat ho, vnímat jeho drsnou krásu všemi smysly. Neznají církevnicky kárající představu hříchu. Vědí jen o pozemské spravedlnosti. Proto Kubína tak miloval umělec stejného ducha a životní víry, Vladislav Vančura.

Ale Kubínovo dílo obsahuje i tvorbu nejsoučasnější. Je až s podivem, jak jeho lidovost je spřízněna s lidovostí zcela dnešního baječe – „pábitele“ Bohumila Hrabala. Kubínovy i Hrabalovy „naturalismy“ pobuřovaly pravověrné lidoznalce.

Řeč Kubínových poudaček patří už ovšem historii. Přesto je jeho dílo naprosto moderní. Je totiž mladé svým duchem. Duchem, který vyrostl z práce, ze snění, z radostí i z hoře, z toho, co přetrvává a žije v lidech a co v nich bude žít, dokud budou lidmi. Prostý lid byl pro Kubína skutečnost, tedy život neupravený a neuhlazený, nikoli vyblejskaný ideál.

Některá jeho díla byla vydána i v Německu.

Dílo

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Štefan Kubín Šablona:Portál Literatura

• Jivínské rapsodie – pětisvazkový soubor

Externí odkazy

• Josef Štefan Kubín ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Kompletní bibliografie
• (německy) Katalog der Deutschen Nationalbibliothek