Josef Štefan Kubín: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
m Editace uživatele „89.203.216.33“ (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je „JAnDbot“ |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Požadavek na obrázek}} |
|||
⚫ | |||
'''Josef Štefan Kubín''' ([[7. říjen|7. října]] [[1864]], [[Jičín]] – [[25. listopad]]u [[1965]], [[Praha]]) byl středoškolský [[pedagog]], [[folklór|folklorista]], sběratel lidových vyprávění a pohádek, [[etnologie|etnolog]], [[dialektologie|dialektolog]], literární [[publicistika|publicista]] a [[spisovatel]]. Narodil se v rodině jičínského kováře. Jeho otec sadařil, obchodoval s ovocem a byl zároveň jakýmsi všeumělem. Maminka pocházela z [[Lázně Bělohrad|Bělohradu]]. Své druhé [[Rodné jméno|křestní jméno]] [[Štefan]] používal až od roku [[1918]] na počest [[Slováci|Slovák]]ů v novém státě. |
|||
Po absolvování jičínského gymnázia začal studovat v Praze medicínu, ale přešel na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|filozofickou fakultu]], kterou dokončil v roce [[1890]], a začal vyučovat jako středoškolský profesor. Prošel nejrůznější místa přes Prahu, [[Kutná Hora|Kutnou Horu]], [[Mladá Boleslav|Mladou Boleslav]], [[České Budějovice]], [[Jičín]], nakonec se vrátil zpět do Prahy. Putoval nejen profesně, rád i cestoval. Kromě [[Afrika|Afriky]], kterou navštívil v roce [[1883]], zavítal do mnoha evropských, převážně jižních zemí. Literárně činný byl Josef Štefan Kubín už za svých studentských let a jeho překlad [[Francie|francouzského]] [[epos]]u ''[[Píseň o Rolandovi]]'' vyšel ve [[Jaroslav Vrchlický|Vrchlického]] ''Sborníku poezie světové''. S vlastní spisovatelskou činností však začal až po své šedesátce, když v roce [[1925]] odešel do penze. Za připomenutí jistě stojí i fakt, že jeho podpis je připojen i pod známým [[Manifest českých spisovatelů|Manifestem českých spisovatelů]] z roku [[1917]]. Jeho odborná i literární práce byla oceněna francouzským ministerstvem školství za jazykové publikace o [[francouzština|francouzštině]], slovníky, učebnice, konverzační příručky a výbory spisovatelů. V roce [[1934]] se stal za vědecké zásluhy členem [[Královská česká společnost nauk|Královské české společnosti nauk]], v roce [[1946]] členem [[Česká akademie věd a umění|České akademie věd a umění]], v roce [[1958]] čestným členem Národopisné společnosti a v roce [[1962]] prvním čestným členem mezinárodní společnosti International Society for Folk Narrative Research. Na sklonku jeho dlouhého života mu byly právem uděleny tituly zasloužilý a posléze národní umělec ([[1964]]). |
|||
Milan Jungman o něm napsal:<br /> |
|||
„Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý, vymyká se skutečnosti‚ ale je ‚plný kouzla‘. Je uměleckou skutečností, která tu naši, přečasto příliš šedivou, uspěchanou a způsobnou, zaplavuje smíchem, fantazií, rozverností a mízami jara.“ |
|||
<br /> |
|||
„Je možné být sběratelem lidových písní, zvyků či výrobků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj. Mezi kulturou sběratele a kulturou sbíranou, lidovou, zeje propast. J. Š. Kubín však s lidovou kulturou zcela splynul a beze zbytku ji v sobě asimiloval…“ |
|||
Po léta naslouchal lidovým baječům a zapisoval věrně jejich poudačky, po léta je zpovídal. Ve vysokém věku 77 let debutoval knihou povídek. Nenapodoboval však staré vypravěče, neobměňoval to, co kdysi zapsal; netvořil ohlasy, neuhlazoval drsné humorky do literárně spořádané [[humoreska|humoresky]]. Zpovídal sám sebe. Pan profesor, na slovo vzatý odborník – folklorista, se stal sám baječem, proměnil se v jednoho z těch, které jako folklorista objevil. |
|||
Splynul s lidovým světem, jaký zastihl na přelomu [[19. století|19.]] a [[20. století|20. století]] ve svém rodném kraji, v [[Podkrkonoší]]. Splynul s ním tak naprosto organicky, že se ve svém literárním díle jako vypravěč nestylizuje, ale dává jen přirozený výraz svému lidovému cítění a myšlení. Nedokáže psát články nebo dopisy jiným jazykem a stylem, než jakým píše své [[rapsodie]] či poudačky, nedokáže jinak hovořit a jednat. Jeho život a dílo jsou spjaty jednotou stylu. |
|||
To mu umožnilo najít nový, moderní vztah k lidové slovesnosti. Rozbil [[romantismus|romantizující]] [[Jean-Jacques Rousseau|rousseauovské]] pojetí folklóru, které u nás převládalo od dob [[Božena Němcová|Boženy Němcové]] a [[Karel Jaromír Erben|K. J. Erbena]]. Nechtěl jen udržovat staletou tradici a nechtěl ani hledat vzor jazykové čistoty a mravního ideálu. Nevybíral a necenzuroval, nezušlechťoval a neretušoval. Nedělal z lidu ani mýtus, ani ideál. Přijímal ho v každém projevu, protože za každým tímto projevem cítil život, život, který nevoní, ale čpí potem. Nešel za krásou, ale za pravdou. |
|||
Hned od počátku s tím měl nepříjemnosti. Vytýkali mu, že jeho zápisy lidových vyprávění urážejí mravní cítění, že jsou vulgární a „sprosté“. Přejemnělá duše vzdělanecká chtěla nahradit hrubozrné výrazy ušlechtilými a zavrhnout drsný humor příliš „nemravných“ scén. |
|||
Kubínovy povídky jsou neseny protiasketickým duchem [[François Rabelais|rabelaisovským]], neštítí se žádného projevu života a berou ho se vším všudy, překypují radostí nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit, přejímat život a předávat ho, vnímat jeho drsnou krásu všemi smysly. Neznají [[církev]]nicky kárající představu hříchu. Vědí jen o pozemské spravedlnosti. Proto Kubína tak miloval umělec stejného ducha a životní víry, [[Vladislav Vančura]]. |
|||
Ale Kubínovo dílo obsahuje i tvorbu nejsoučasnější. Je až s podivem, jak jeho lidovost je spřízněna s lidovostí zcela dnešního baječe – „pábitele“ [[Bohumil Hrabal|Bohumila Hrabala]]. Kubínovy i Hrabalovy „naturalismy“ pobuřovaly pravověrné lidoznalce. |
|||
Řeč Kubínových poudaček patří už ovšem historii. Přesto je jeho dílo naprosto moderní. Je totiž mladé svým duchem. Duchem, který vyrostl z práce, ze snění, z radostí i z hoře, z toho, co přetrvává a žije v lidech a co v nich bude žít, dokud budou lidmi. Prostý lid byl pro Kubína skutečnost, tedy život neupravený a neuhlazený, nikoli vyblejskaný ideál. |
|||
Některá jeho díla byla vydána i v [[Německo|Německu]]. |
|||
== Dílo == |
|||
{{NK ČR|jk01070421}} |
|||
{{Portál Literatura}} |
|||
* ''Jivínské rapsodie'' – pětisvazkový soubor |
|||
== Externí odkazy == |
|||
* {{SČL|727}} |
|||
* [http://literatura.kvalitne.cz/9p.htm Kompletní bibliografie] |
|||
* {{de}} [http://d-nb.info/gnd/132783282 Katalog der Deutschen Nationalbibliothek] |
|||
{{Pahýl - spisovatel}} |
|||
{{DEFAULTSORT:Kubín, Josef Štefan}} |
|||
[[Kategorie:Narození 1864]] |
|||
[[Kategorie:Úmrtí 1965]] |
|||
[[Kategorie:Čeští spisovatelé]] |
|||
[[Kategorie:Sběratelé lidové slovesnosti]] |
|||
[[Kategorie:Českoslovenští národní umělci]] |
|||
[[Kategorie:Století lidé]] |
|||
[[Kategorie:Muži]] |
|||
⚫ | |||
[[ru:Кубин, Йозеф Штефан]] |
Verze z 19. 10. 2010, 19:21
Josef Štefan Kubín (7. října 1864, Jičín – 25. listopadu 1965, Praha) byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnolog, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v rodině jičínského kováře. Jeho otec sadařil, obchodoval s ovocem a byl zároveň jakýmsi všeumělem. Maminka pocházela z Bělohradu. Své druhé křestní jméno Štefan používal až od roku 1918 na počest Slováků v novém státě.
Po absolvování jičínského gymnázia začal studovat v Praze medicínu, ale přešel na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890, a začal vyučovat jako středoškolský profesor. Prošel nejrůznější místa přes Prahu, Kutnou Horu, Mladou Boleslav, České Budějovice, Jičín, nakonec se vrátil zpět do Prahy. Putoval nejen profesně, rád i cestoval. Kromě Afriky, kterou navštívil v roce 1883, zavítal do mnoha evropských, převážně jižních zemí. Literárně činný byl Josef Štefan Kubín už za svých studentských let a jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi vyšel ve Vrchlického Sborníku poezie světové. S vlastní spisovatelskou činností však začal až po své šedesátce, když v roce 1925 odešel do penze. Za připomenutí jistě stojí i fakt, že jeho podpis je připojen i pod známým Manifestem českých spisovatelů z roku 1917. Jeho odborná i literární práce byla oceněna francouzským ministerstvem školství za jazykové publikace o francouzštině, slovníky, učebnice, konverzační příručky a výbory spisovatelů. V roce 1934 se stal za vědecké zásluhy členem Královské české společnosti nauk, v roce 1946 členem České akademie věd a umění, v roce 1958 čestným členem Národopisné společnosti a v roce 1962 prvním čestným členem mezinárodní společnosti International Society for Folk Narrative Research. Na sklonku jeho dlouhého života mu byly právem uděleny tituly zasloužilý a posléze národní umělec (1964).
Milan Jungman o něm napsal:
„Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý, vymyká se skutečnosti‚ ale je ‚plný kouzla‘. Je uměleckou skutečností, která tu naši, přečasto příliš šedivou, uspěchanou a způsobnou, zaplavuje smíchem, fantazií, rozverností a mízami jara.“
„Je možné být sběratelem lidových písní, zvyků či výrobků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj. Mezi kulturou sběratele a kulturou sbíranou, lidovou, zeje propast. J. Š. Kubín však s lidovou kulturou zcela splynul a beze zbytku ji v sobě asimiloval…“
Po léta naslouchal lidovým baječům a zapisoval věrně jejich poudačky, po léta je zpovídal. Ve vysokém věku 77 let debutoval knihou povídek. Nenapodoboval však staré vypravěče, neobměňoval to, co kdysi zapsal; netvořil ohlasy, neuhlazoval drsné humorky do literárně spořádané humoresky. Zpovídal sám sebe. Pan profesor, na slovo vzatý odborník – folklorista, se stal sám baječem, proměnil se v jednoho z těch, které jako folklorista objevil.
Splynul s lidovým světem, jaký zastihl na přelomu 19. a 20. století ve svém rodném kraji, v Podkrkonoší. Splynul s ním tak naprosto organicky, že se ve svém literárním díle jako vypravěč nestylizuje, ale dává jen přirozený výraz svému lidovému cítění a myšlení. Nedokáže psát články nebo dopisy jiným jazykem a stylem, než jakým píše své rapsodie či poudačky, nedokáže jinak hovořit a jednat. Jeho život a dílo jsou spjaty jednotou stylu.
To mu umožnilo najít nový, moderní vztah k lidové slovesnosti. Rozbil romantizující rousseauovské pojetí folklóru, které u nás převládalo od dob Boženy Němcové a K. J. Erbena. Nechtěl jen udržovat staletou tradici a nechtěl ani hledat vzor jazykové čistoty a mravního ideálu. Nevybíral a necenzuroval, nezušlechťoval a neretušoval. Nedělal z lidu ani mýtus, ani ideál. Přijímal ho v každém projevu, protože za každým tímto projevem cítil život, život, který nevoní, ale čpí potem. Nešel za krásou, ale za pravdou.
Hned od počátku s tím měl nepříjemnosti. Vytýkali mu, že jeho zápisy lidových vyprávění urážejí mravní cítění, že jsou vulgární a „sprosté“. Přejemnělá duše vzdělanecká chtěla nahradit hrubozrné výrazy ušlechtilými a zavrhnout drsný humor příliš „nemravných“ scén.
Kubínovy povídky jsou neseny protiasketickým duchem rabelaisovským, neštítí se žádného projevu života a berou ho se vším všudy, překypují radostí nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit, přejímat život a předávat ho, vnímat jeho drsnou krásu všemi smysly. Neznají církevnicky kárající představu hříchu. Vědí jen o pozemské spravedlnosti. Proto Kubína tak miloval umělec stejného ducha a životní víry, Vladislav Vančura.
Ale Kubínovo dílo obsahuje i tvorbu nejsoučasnější. Je až s podivem, jak jeho lidovost je spřízněna s lidovostí zcela dnešního baječe – „pábitele“ Bohumila Hrabala. Kubínovy i Hrabalovy „naturalismy“ pobuřovaly pravověrné lidoznalce.
Řeč Kubínových poudaček patří už ovšem historii. Přesto je jeho dílo naprosto moderní. Je totiž mladé svým duchem. Duchem, který vyrostl z práce, ze snění, z radostí i z hoře, z toho, co přetrvává a žije v lidech a co v nich bude žít, dokud budou lidmi. Prostý lid byl pro Kubína skutečnost, tedy život neupravený a neuhlazený, nikoli vyblejskaný ideál.
Některá jeho díla byla vydána i v Německu.
Dílo
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Štefan Kubín Šablona:Portál Literatura
- Jivínské rapsodie – pětisvazkový soubor